Moje první návštěva Kubačky.

Tak se konečně po dlouhé zimě naskytla možnost, udělat si někam jarem naladěnou procházku. Už podle předpovědi počasí z předchozího dne to vypadalo velmi slibně, tedy, že bude hezky a teplo. A předpověď doopravdy nelhala, když jsem se ráno někdy chvíli po sedmé hodině dostal z postele a odtemnil okna, tak už na mě dorážely první paprsky Jarního sluníčka. V ten moment jsem se utvrdil v tom, že promarnit tento hezky začínající den by byl hotový hřích. Nejdříve jsem obstaral venku vše potřebné, nasnídal jsem se a spolu z mým věrným společníkem psem Rinou jsme vyrazili na takovou ,,větší“ procházku.

Cíl naší procházky byl už předem stanoven. Vyrazili jsme opět ze vsi Hrušovka směr ves Kletečná a potom k tomu hlavnímu- vrch Kubačka. Nechci se nějak chlubit, ale ty hlavní kopečky našeho krásného Českého středohoří mám vesměs prochozené. Teď ještě zbývalo navštívit již zmiňovaný vrch Kubačka. Může se to zdát někomu divné, že jsem tento kopec ještě nenavštívil, i když není tak daleko, ale důvod je prostý. V celé východní straně Kubačky je ,,zakousnut“ čedičový kamenolom, který dosahuje až skoro k vrcholu a já měl až do nedávna dojem, že se na Kubačku právě kvůli tomuto lomu nesmí. Tento můj dojem byl ale později několikrát vyvrácen.

Nejprve mě na pravou míru uvedl můj kolega včelař a taktéž myslivec, že na vrchol se smí a že zde mají myslivci i posed. Ten jsem i z dálky ,,od spodu“ už delší dobu sledoval, ale měl jsem za to, že tam smí právě jen myslivci. To byl ale, jak se ukázalo, omyl. Další věc, která přehodnotila můj dojem, byla, že jsem na letecké mapě objevil, že někam tím směrem ke Kubačce vede cesta. Tak jsem usoudil, že na ten vrchol už by neměl být takový problém se dostat.

Teď tedy ještě na začátek naší procházky. Šli jsme tedy i z fenkou Rinou k cestě mezi vsí Zbožná a Kletečná. Ona je trochu zacházka jít touto cestou, pokud člověk chce jít zrovna na vrch Kubačka, ale lepší je si trochu zajít a jít v klidu, než jít po silnici a být rušen projíždějícími auty jak osobními, tak i nákladními. Na cestu jsme tedy dorazili a zvesela se vydaly ke vsi Kletečná. Cesta je docela náročná, protože je delší dobu pořád proti kopci, ale to v kraji ,,vyhaslých sopek“ není nic zvláštního. Stoupání jsme zdolali a dorazili na lesní křižovatku, z které se dá vyrazit až do pěti směrů. My jsme si samozřejmě vybrali směr ves Kletečná. Cesta do této vsi je ale jaksi už trochu více zarostlá, tak jsme šli po vedlejší louce.

Po chvilce jsme tedy dorazili do malebné poklidné vesničky jménem Kletečná. Zde jsem musel vzít Rinu na vodítko a to z důvodu, aby se každou chvíli náhodou ,,nezakecala“ z nějakým jiným psem u zdejších obydlí. Ono by jsme pak už nemuseli nikam dojít, tak maximálně zpět domů. Ale této situaci jsem se díky vodítku vyhnul. Pokračovali jsme tedy dál klidnou vesničkou dál k našemu cíly. Ještě, než jsme vstoupili do míst, kde jsem já ani Rina ještě nebyli, jsme se zastavili u pomníku podobnému, jaký je u Přemysla Oráče ve Stadicích, ale o dost menší. Pomník připomíná zrušení roboty ve zdejším kraji.

Pokračovali jsme ale dále a to po poli vedle silnice do Radejčína, až jsme dorazili na začátek cesty, která nás měla dovést ke Kubačce. Vydali jsme se tedy po této cestě z tím, že někam když tak dojdeme a kdybych náhodou začal pochybovat o směru této cesty, tak bych zapnul svůj orientační smysl, který nejí nějak zázračný, ale za tak hrozné to není. Cesta nás ale dovedla až k rozcestníku Pod Kubačkou. Dle něj jsme tedy pokračovali vpravo směr Dobkovičky. Ale po asi pěti minutách chůze jsem začal pochybovat o tom, že se dá do Dobkoviček tou cestou vůbec dostat. V cestě totiž stojí závora s cedulí ,,nepovolaným vstup zakázán“. Ono to má svůj důvod, dál už je pásmo lomu Dobkovičky, čily Kubačka. O tom jsem se přesvědčil na vlastní uši. Hlukot z lomu se nedal přeslechnout. Jestli se ale dá touto cestou do Dobkoviček dostat, jsem dále neřešil, a vydali jsme se opět vpravo na již rýsující se vrchol Kubačky. O tom už se nedalo pochybovat.

Na vrchol jsme se tedy dostali, ale výhled až na jednu výjimku žádný. Všude dokola byly stromy. Začal jsem tedy přemýšlet o tom, kde se nachází ten posed, o kterém jsem na začátku tohoto článku už zmínil. Napadlo mě podívat se tím směrem, z kterého jsem ho sledoval ,,ze zdola“. Ale ono přes ty stromy nebylo nic moc vidět. Už jsem se začal smiřovat s tím, že žádné výhledy na naše středohorské kopečky nezažiju. Ale jak se říká v jednom přísloví-,, nestahuj kalhoty, když je brod ještě daleko“. No na stahování kalhot to zatím stejně ještě moc nebylo, i když se sluníčko činilo, jak mohlo, ale takovou teplotu, aby člověk mohl chodit bez kalhot, ještě nevytvořilo. Řídil jsem se tedy příslovím a nic jsem nevzdával. Místo toho jsme se vydali směrem, o kterém jsem před chvílí psal, s tím, že snad ten posed najdeme. A moje snaha se vyplatila. Najednou po chvíli mezi stromy vykouknul posed a já už se v duchu začal radovat, že jsme to místo doopravdy našli. A že radost byla oprávněná.

Po sestupu až na nezalesněný plac jsem zůstal chvíli v němém úžasu. Rozprostřely se před námi úžasné výhledy na České středohoří. Rinu to ale nechalo klidnou. Tu zajímaly hlavně nové neznámé pachy na zemi. Já jsem tedy vytáhnul fotoaparát a už jsem cvakal snímek za snímkem. Výhledy jednoduše úžasné.

Teď ale ke krátkému popisu místa. Toto místo se skládá z asi tří plošin poskládané nad sebou. Základ plošin je hlušina, která je památkou na předchozí těžbu v místním lomu. Dnes se už v tomto místě netěží, je to tu porostlé trávou a sem tam nějakým tím keřem a břízkou. A nachází se tu už několikrát mnou zmiňovaný posed.

Po delším pobytu v těchto místech jsme se vydali na zpáteční cestu. Jen jsem začal trochu logicky uvažovat ( ono to ale bývá někdy to logické přemýšlení docela namáhavé), kudy se ti myslivci na ten posed dostávají. Bylo tu zřetelné, že se sem dostávají nejen pěšky, ale i autem. Takže cesta tu někde musí být. A taky že jo. Tak jsme se jí vydali. Celou dobu nám po pravé ruce a dvou pravých packách dělala společnost bílá páska, ohraničující bezpečné místo od toho nebezpečného, což je hrana stěny lomu. Pokračovali jsme dále po cestě a najednou se nám naskytnul pohled na provozní část kamenolomu. Všude možně rozmístěné cedule upozorňující na nebezpečí spojené z těžbou. My jsme byly ale naštěstí v bezpečí na cestě. Pokračovali jsme tedy dále, až jsme dorazili k rozcestí, kde po levé straně na nás z dálky vyhlížela závora, kterou, jako bych už někde viděl a to se mi také potvrdilo. Byla to ta samá závora, na kterou jsme narazili před výstupem na vrchol Kubačky. Jenže tentokrát jsme se sem dostali z druhé strany. Došlo totiž k tomu, že u posedu, odkud cesta sem z druhé strany vedla , se nikde žádná zákazová cedule nevyskytovala, tak jsme se po ní vydali a tady jsem pak teprve zjistil, že jsme byly na cestě, na které jsme správně neměli co dělat. Ale za to mi přece nemůžeme, že tu chyběly cedule, informující o tom, že se sem na tu cestu nesmí. Dál jsem to ale neřešil a vydal jsem se spolu z Rinou na zpáteční cestu. Už se blížil čas oběda, tak jsem k návratu zavelel akorát.

Cesta zpět opět probíhala v klidu, kolem krásně zpívali ptáci, bylo teplo, no jednoduše konečně krásné jaro. Akorát kousek od rozcestníku Pod Kubačkou nás překvapilo asi pět rozverných sojek. No a potom jsme dorazili opět do vsi Kletečná, odtud jsme se vydali zpět k Hrušovce . Při cestě jsem si ale nemohl odpustit, nezastavit na skalní vyhlídce ,,Na skalce“ nacházejícího se na kopci Velký kámen. Odtud jsme ale pak šli už přímo na Hrušovku.

Z této procházky mám velmi dobrý, až povznášející pocit. Dostal jsem se konečně na místo, kde jsem ještě nebyl, přitom bylo krásné počasí- teplo, všude možně kvetly jaterníky, neboli po našem podléšky, ptáci zpívaly. Toto vše hovoří o tom, že už to pravé jaro konečně dorazilo a my turisticky naladění lidé jsme se konečně dočkali, abychom mohli vyrážet za dalšími novými zážitky.