Cesta do Pardubic aneb kterak rozsvícení vánočního stromu zhaslo několik zajímavých výstav

Po devíti letech jsme se letos opět v čase předvánočním vypravili do východočeských Pardubic. Chtěli jsme se nejen podívat, jak vypadají adventní trhy u našich „západních“ sousedů, ale také zkontrolovat kulturní život v jedné z východočeských metropolí. Nepojedeme přece do Pardubic jen „žrát a chlastat“, což jsou dvě „sváteční“ činnosti, které následně mnozí honosně nazvou „nasávání vánoční atmosféry“ nebo „ta pravá pohoda Vánoc“. A protože se toho o pardubických vánočních trzích napsalo – a jistě ještě napíše – dost a dost, bude tento cestopis věnován hlavně těm atraktivitám kolem nich. I když i na ty punčíky, samozřejmě, také dojde …

Do Pardubic jsme nakonec dorazili v úplně jiném termínu, než jsme původně plánovali. Chtěli jsme vyjet až po rozsvícení vánočního stromu – tedy v době skutečně adventní – a v pracovní den. Nakonec jsme do ranního vlaku nastupovali poslední den předadventní, tedy v sobotu 26.11.2022. Doprava byla docela silným zážitkem, protože na vlaky, kde člověk postával na chodbičce před záchody na jedné noze (a to ještě ne na té vlastní), jsme už tak nějak pozapomněli (tedy my ještě urvali jedny z posledních míst v jednom z kupé koncového vozu, ale mnozí jiní tolik štěstí neměli a potkalo je výše popsané) …

Jediným důvodem změny termínu byl fakt, že téměř všechny menší výstavy, které jsem chtěl v Pardubicích vidět, měly být ukončeny téměř současně s rozsvícením vánočního stromu. Z pohledu autorů jednotlivých děl, jejich pojišťovatelů i provozovatelů zařízení, která za ně přebírají zodpovědnost, to ovšem v době vánočního hodokvasu plně chápu. Vypitý alkohol a ruce mastné od klobás a bramboráků jistě dokážou své. Díky tomu vznikla i ona „básnická licence“ v názvu článku. Vezměme to ale popořádku …

Po příjezdu jsme se vydali Palackého třídou do Starého města. Tato ulice se najednou zcela nenápadně změnila v třídu Míru a my se dostali k místům, kde sídlí dvě instituce, které zrovna nemusím – McDonald´s a STAN. Vlajky s mrtvolami v pytlích nikde neviseli, a tak jsem alespoň nakoukl, protože onen dům vypadá docela zajímavě. Daleko více mě však potěšil fakt, že jsme díky chystajícímu se křtu poprvé nahlédli do interiéru kostela sv. Jana Křtitele. Pravda, ten počátek 16. století, kdy svatostánek spatřil světlo světa, už zde moc vidět není (a ten fotograf křtin, který se na mě vrhl s výkřikem, že se tam mohou fotit jen lidé, mě docela nas … iritoval), ale i tak to byl moment příjemný a zaznamenáníhodný.

Následovala krátká návštěva Machoňovy pasáže z roku 1925. Jedná se o pozoruhodný činžovní dům s průchozí obchodní pasáží, který patří k ozdobám naší prvorepublikové modernistické architektury. Tím byl úvodní program dne vyčerpán a my se vydali Zelenou bránou (víceméně renesanční stavba doplněná 60 m vysokou věží) na Pernštýnské náměstí. Nevelký plácek s množstvím památek postavených v období mezi gotikou a historismem je v období 26.11. – 23.12. místem konání letošních vánočních trhů. A tak jsme krátce zakorzovali, ochutnali první punč a vydali se ke Svatému Václavovi na první výstavu.    

V Galerii Mázhaus zde totiž vystavoval svá díla mladý pardubický výtvarník Pavel Borovec, jehož obrazy jsou malované sprejem, sprejovou barvou i štětcem. Jedná se o spojení street artu s pop artem a k vidění zde byly mj. rockové ikony jako Ozzy, Kiss, AC/DC Freddie Mercury nebo John Lennon. Nechyběly ale ani portréty režiséra Quentina Tarantina, výtvarníka Salvadora Dalího nebo božské MM. Výstava nazvaná Art byla příjemná a prý i prodejní, ale žádný list s cenami jednotlivých obrazů (ani jejich názvy) k dispozici nebyl.

Takže krátce zpět na trhy (moderní umění zkrátka občas žádá své) a vydat se k Jonášovi. kde sídlí Východočeská galerie. Ta nabízela dokonce dvě končící výstavy, a to společnou výstavu Markéty Korečkové a Jana Macka Home Sweet Home a Jiné světy Ivo Křena. Zejména na rodinné duo z dílny Karla Nepraše jsem se těšil hodně moc … a byl jsem proto – jistě po zásluze – potrestán jistým zklamáním. Asi jsem čekal méně nejrůznějších podob ňader a více reliéfů vystupujících ze zdi. Pár zajímavých kousků a zejména jonášovská sklepní místnost však hodně zachránily. Předčasně zesnulý Pardubičák Ivo Křen byl přesně takový, jako jsme očekávali. Jeho retrospektiva tak ani nezklamala, ani nepřekvapila.

Následovala krátká pauza na turecký oběd s chacharskou plechovkou, po kterém jsme se vydali k pardubickému zámku. Ten jsme poctivě celý obešli a tím jsme splnili také návštěvu Tyršových sadů. Samotný zámek jsme ovšem tentokrát „odzívli“ (pořád je ale krásný a máme ho rádi; jeho nová pernštejnská expozice je však plánována na jindy a jako celodenní program) a soustředili se pouze na další výstavu VČG nazvanou Těla v úzkých. Výstava láká na jména jako Emil Filla, Pravoslav Kotík, František Muzika, Václav Špála nebo Josef Váchal, ale nechybí zde anu „mládežníci“ jako Barbora Fastrová nebo Vít Svoboda. Asi se nejednalo o umělecký počin roku, ale o velice solidní výstavu rozhodně ano (mimochodem, tato výstava advent přežila a potrvá až do 15.1.2023).

Jako bonus jsme si – ve zrychleném režimu – přidali krajinářskou stálou expozici (pár věcí tady určitě stojí za opakované vidění … a neokoukají se, i když osobně třeba krajinky absolutně nemusím) a venkovní výstavu fotografií Luďka Vojtěchovského (také v jeho Ohlédnutí bych si našel pár oblíbenců). Tím byla kulturně – umělecká část dne definitivně završena a nastal čas se opět vánočně poveselit. Preventivně jsme se jenom ještě zašli podívat, jestli náhodou nebude otevřen kostel Zvěstování Panny Marie. Nebyl …

Této „prevenčce“ ještě předcházela zastávka na Přihrádku (psáno střídavě s i / í), což je vlastně středověké opevněné předhradí se zbytky nejstarší městské fortifikace. Někdejší Vorschloss je dnes malým trojúhelníkovým náměstím s empírovou kašnou a dvojicí brán. Dříve zde stála hospodářská stavení a budovy s byty zámeckých úředníků nebo vězením. Dnes tady najdeme Galerii města Pardubice v bývalé sýpce nebo Knihovní centrum. V době naší návštěvy se tu prodávaly různé medoviny, sirupy, knihy, pivo, guláš, vánoční svíčky i svařák … a nechyběl ani drátenický stánek, kde si pilné a výtvarně nadané děti malovaly vlastní baňky. Nám stačila ta teplá medovina klasického typu …

A to bylo vlastně téměř úplně všechno. Před námi byla už jen procházka po Pernštýnském náměstí (už bez nákupů i konzumace), jedno točené pod originálním osvětlením u Bushmana a během přesunu na nádraží svařák U Majky. Cesta zpátky byla klidnější a pohodlnější než ráno, s naší oblíbenou (a od rána stále stejně skvělou) průvodčí už jsme se pozdravili jako staří známí a ještě si bonusově pohráli se sympatickým čtyřnohým spolucestujícím. Na koupákovskou tiskovku už jsme – zcela netradičně až naprosto výjimečně – nezašli, protože těch 22.000 kroků tentokrát docela stačilo ...