Cesta do rozděleného města

Fotografie (101) • Foto: Franta

Vstoupit do fotogalerie (101 fotografií)

Vstoupit do fotogalerie (101 fotografií)

Ještě dříve, než se zamyslíte nad tím, co chtěl názvem autor vlastně říci, rovnou vyklopím, že se jedná o návštěvu našeho a polského Těšína. Měst, která kdys jedním celkem byla, leč historie je navždy rozdělila. V tom českém už jsem kdysi byl, ale v sousedním, známém veleoblíbenými trhy, dosud ne. Což je třeba konečně napravit.

Samozřejmě za spoluúčasti manželky, se kterou jsme se koncem září roku 2016 na naší minidovolené ubytovali v Novém Jičíně. Neobvykle přívětivé počasí dokonce dovolilo naplánovat několik zajímavých delších Výletů. V den příjezdu jsme se intenzivně věnovali památkám podbeskydského města a krásám nejbližšího okolí, v neděli naše dušičky ovládla touha po modravých dálkách a my se vlakem vydali na návštěvu moravsko-polského příhraničí.

Nejprve ale bylo třeba se vybatolit z teplých postýlek a ještě pod rouškou tmy se vydat přes pohádkově nasvícené centrum na novojíčínské nádraží. Tady málem nastal první zádrhel: po koupi a konzumaci kafé z automatu jsme nastoupili do lokálky, když tu se Jana praštila do čela se slovy, že v čekárně zapomněla své turistické hole! Naštěstí vše dobře dopadlo, pomocné umělé čagany nikdo neodcizil a my spokojeně vláčkem kodrcáčkem odcestovali do Suchdolu nad Odrou. Tady nás čekal přestup na mnohem luxusnější patrový spoj přes Ostravu a Vítkovice do Českého Těšína.

I uvelebili jsme se nahoře v etáži a těšili se na skvělou vyhlídkovou jízdu ostravskými čtvrtěmi a předměstími. Jenže zasáhl krutý Osud a my z toho všeho neviděli ani zbla, neboť se udělala mlha podoby husté mléčné kaše a přes ni se za okny nemihl obrys ani jedné těžní věže, ne tak městské zástavby!

Všechno nám vynahradil až cíl cesty, prozářený ranním sluncem. Dle plánu jsme si napřed chtěli projít historické památky polského Těšína, ale já měl mozek tak zblbnut předchozím mlžiskem, že jsem ženu napřed podchodem pod kolejemi zavlekl na přesně opačnou světovou stranu!

Omyl ihned napraven, mozkové buňky v nádražní hospodě propláchnuty porcí silnější kávy, žaludek polévkou, a tož hurá na cestu!

Střeleční ulice (opravdu rovná jako když střelí) nás zanedlouho přivedla k mostu přes hraniční řeku Olši. Budiž chvála, čest a sláva Schengenu – ty tam jsou pasové kontroly, nevrlí celníci – neboť díky němu se dnes člověk může volný jako pták rozletět i do krajů, kde se cvrliká poněkud jinak. Ale polština je řeč příbuzná, slovanská a hlavně nadávkám našinec porozumí dokonale...

Naše trasa vzhůru do centra města, plného historických památek a kostelů, stoupala v zákrutách po ulici 3.Maja. Cestou jsme minuli i jedno zajímavé Liceum, a pak už se silnice překulila přes návrší, od nějž se severozápadním směrem rozkládala stará historická čtvrť. Napřed jsme minuli pěkný kostel Sv.Kříže, obklopený zvenčí věřícími, kteří už se dovnitř nevlezli (je neděle!), a pak už se ocitli na hlavním Rynku, lemovaného ze všech stran krásnými měšťanskými domy. Hlavní dominantou je pochopitelně budova radnice a kostel sv.Marie Magdaleny. Od kašny s holuby uprostřed náměstí byl na všechny ty stavby moc hezký pohled. I na ten vzdálený kostelík Svaté Trojice se zelenou střechou na jeho věži. My si ale odskočili okouknout jen ten mnohem bližší chrám Nanebevzetí Panny Marie a první příčnou ulicí za rynkem dosáhli hlavní třídy jménem Gluboka, která nás přivedla až pod návrší Zámecké hory.

Tady nás zaujalo velké shromáždění lidu, chystajícího se zapařit na jakýchsi folklórních slavnostech. Dokonce tu byli vidět i maníci v krojích, na jejichž hlavách byly uhnízděny klobouky tolik podobné těm našim valašským plpákům.

Víc než ta sláva nás ale zaujal velký památník, stojící pod rozlehlým klasicistním palácem. A pak samozřejmě park na vlastní „Hoře“, kde kdysi stával pevný Piastovský hrad, označovaný jako zámek. Parkovou zelení s památnými stromy jsme pak vystoupali k nejvýznamnějším historickým zakonzervovaným památkám: v první řadě to byla nádherná rotunda sv.Mikuláše a sv.Václava, dále romantická (dnes) vyhlídková hradní věž a zakrytá studna, u níž se dle pověsti setkali bratři Bolek, Lešek a Těšek a položili základy dnešnímu nejen památnému, ale hlavně krásnému a výstavnému městu. Za pozornost stál i výhled z kopce přes řeku na „náš“ Těšín, který vlastně býval toliko průmyslovým předměstím a do něhož byla v roce 1869 přivedena železnice.

Původní, ještě celistvý Těšín patřil jako jedno z mála slezských měst Rakousku-Uhersku, ale po vzniku ČSR byl v roce 1920 rozdělen: hlavní historická část města připadla Polsku a průmyslová předměstí a železniční koleje s nádražím našemu státu. Léta 1938 až 1945 přinesla městu opět spojení, ale po válce se vše vrátilo do podoby před „Mnichovem.“

Po pokochání se dalšími romantickými zákoutími Zámeckého vrchu scházíme dolů k pomníku a ulicí Zamkovou opouštíme území sousedního státu a přes most přes Olši se dostáváme do toho „našeho“ města. Jeho památky jsou mnohem skromnější (a hlavně mnohem mladší), ale budovy Hlavní třídy uspokojí i naše estetické buňky. Ty hladové chuťové pak nepohrdnou obědem v jedné restauraci. Maje v hubě jenom půlku protézy, hltám tentokrát svíčkovou hladově jak pes, ale člověkovo trávící ústrojí je bohužel tomu psímu na hony vzdáleno!

Poté už zamíříme na hlavní prostranství v centru našeho Těšína, jímž je náměstí ČSA. Jeho největší dominantou - navíc velmi pohlednou - je novorenesanční radnice s pozoruhodným obloučkovitým štítem a hodinami, která zde byla vystavěna v roce 1928. Po prohlídce rynku (a hlavně nafocení novodobější fontány) se náš čas na prohlídku obou měst nachýlil ke konci a my okolo zajímavého hotelu Piast z roku 1931 spěcháme na nádraží, abychom vláčkem popojeli k našemu dnešnímu poslednímu cíli, jímž bude historický střed města Karviná...