cesta do Vadúzu

Cesta do Vadúzu

Sraz je v Pardubicích. Odjíždíme o maličko dřív než bylo plánováno. Ve 13.46 u nástupiště zastavuje rychlík a pro nás je to start na putování Rakouskem na poslední Fipku loňského roku. Jediným tvrdě určeným cílem je knížectví Lichnštejnské a jeho hlavní město Vadúz. Sice je připraven i všeobecný plán ostatního cestován po Rakousku, ale vše nakonec rozhodne jako vždy počasí.

Z Pardubic si vypisujeme první třídu až na hranice rakouské. Po příjezdu do Prahy si nejprve vyrážíme na dobrý obídek s pivkem. V bříšku je jak v pokojíčku a tak se vracíme na pražské hlavní nádraží a hledáme rychlík do Salcburku. Vláček má odjezd v 17.14. Prázdné kupé je naše. Bohužel před odjezdem přisedá ještě další spolucestující. Je to paní,která dává najevo že protější sedadlo taky zabírá, tím, že botičky dolů a nožičky na sedadlo. Věnuje se nějaké četbě a s námi nijak nekomunikuje. Nevadí. Sledujeme okolní půvabnou českou krajinu. Za Táborem se paní rozpovídává a tak už víme, že jede do Českých Budějovic. My se dovídáme, že je provdaná 20 let za angličana a on neumí vůbec česky. Nemá totiž zájem. Jen to dokazuje anglickou nafoukanost. V Budějicích paní vystupuje a přeje nám hezkou cestu. My pokračujeme dál k české hranici. Před hranicemi si přisedá paní průvodčí a my si s ní bezva povídáme. Ač v Budějicích jsme měli menší zpoždění, na hranici jsme včas. Paní průvodčí s námi jede až do rakouského Summerau. A my se tady přesouváme do 2. třídy. Dál nám už 1.neplatí. Jedeme tímhle vláčkem už jen do Lince.

V Linci je 22.44 a my máme půlhodinku na další vlak.. Tak se jdeme podívat po přestavěném nádraží a okukujeme půvabný vláček. Je 23.13, náš vlak je tady a my nastupujeme na noční jízdu EN do Feldkirchu dlouhou 480 km. Kupé máme sami pro sebe. Vytváříme letiště a zaléháme. Bohužel jen jeden z nás dokáže usnout. Prostě jako když do vody hodí. Spánek jen přeruší průvodčí. Je to jen na okamžik, spánek pokračuje přes Tyroly. Za okny je tma a tak stejně by nebylo na co koukat. O půl páté je budíček a ve 4.50 je tady Feldkirch. Je 8 březen a to je MDŽ.

Jdeme se podívat před nádraží,ale prší tam, tak co tady. Jedeme tedy do Bludenzu, aby se využil čas na vlak do Vadúzu. V Bludenzu vyhledáváme žlutý plakátový jízdní řád. Na něm se dozvídáme, že do Vadúzu odsud jede v 6.57 přímý osobák až do Schaan-Vadúzu,kde jsme o půl osmé. Samotný Vadúz dráhu nemá. Ale stejně jsou to dvě městečka spojená. Náš osobáček je školní vláček. Jede s námi poměrně hodně dětí až do Schaanu. A tady vystupujeme i my. Je půl osmé a my jsme v prvním z cílů našeho putování. Vlastně ne, ještě pěšky 4 km k zámku do Vadúzu.

Počasí nám moc nepřeje. Je celkem zima a poprchává. Nedá se však nic dělat. Nejprve se jdeme podívat v Schaanu ke kostelu nad městem. Hezká stavba. A hlavně okolo již kvetou kytičky.Na zahrádkách i volně. Od kostela kličkujeme uličkami Schaanu směr Vadúz. Před jedním domem v květináči kvete nádherným, růžovým květem kapusta. Ano, zelenina. Fotička a jdeme přes most do hlavního města. Za mostem do leva . Zámek vykukuje mezi stromy. I značka nás vede. Po cestě je pěkná malá tvrz, změněná v hotýlek. Podle cesty k zámku kvetou žluté kvítky narcisek bez zásahu lidské ruky. Cesta je úzká a tak zahýbáme na zkratku vedle. Stezka končí pod zámkem. Kousíček po silnici a jsme u zámku. Bohužel je na velké části lešení. Jdeme kolem k bráně. Něco tady stěhují, avšak ač je doba na to vhodná, nikdo nás nezve na snídani. Počasí mnoho focení nedovoluje,tak jen něco maličko a otáčíme se k městu dolů. Cesta je poměrně strmá. Sestupujeme přímo na náměstí, před Radnici. Ta je půvabná. Menší procházka po středu města. Voda padá z vrchu a tak přemýšlíme nad cestou na vlak . Na hlavní ulici je stanice autobusů a tak linkou č.12 jedeme do švýcarského Buchsu. Za dva lístky platíme 3.20 Euro. Ptám se řidiče jestli jede k nádraží. Kývá že ano. Při placení šofér cenu přepočítává na Eura, neboť se tu platí švýcarskými franky.

V Buchsu máme ale jen pár minut na vlak. Ale jelikož se žádná kontrola na hranicích nekonala, vlak stiháme . Hup do EC vlaku směrem Insbruck. Odjezd v 11hodin. Projíždíme opět přes Vadúz. Za denního času projíždíme kouzelné Tyroly. nádhera. Ve dvě hodiny vystupujeme v Jenbachu. Odtud totiž vyjíždějí dvě úzkorozchodné dráhy. Jsou však soukromé, proto na nich FIP neplatí. Jedna z drážek však je momentálně mimo provoz. Mají údržbu. Fotíme si aspoň hospůdku u depa a jdeme se tedy podívat na malý vláček na druhé straně nádraží. Je to společnost ZILLERTALBAHN a rozchod kolejí je pouhých 60cm. Domlouváme se s průvodčím a nasedáme. Jízdné se platí až ve vlaku. Bezva. Za dva platíme zpáteční jízdenku 23.80 Euro. Jedeme až na konečnou, do Mayrhofenu. Je to pouhých 32 km, které nám však trvají celou hodinu. Nevadí, Škoda jen, že nejdou stahovat okna a fotit. Za okny je kouzelná krajina a nádherně malované tyrolské domky. V Mayrhofenu to jen maličko okoukneme a jelikož venku prší, zase se vracíme do Jenbachu. O půl páté podvečer jsme zpět v Jenbachu. Za chviličku nám odjíždí vlak směr Innsbruck a v 17,15 jsme na místě. Tady máme chvíli času a tak jdeme do haly. Bezva nádraží. Tak bych si představoval moderní nádraží. Obchůdky, restaurace a velkoprodejna s potravinami. Využíváme toho a děláme si nákup. Celkem levně nakupujeme čaj, pivo i čokoládu. Ještě nám zbývá čas a tak jdeme na podvečerní maličkou procházku Insbruckem.Bohužel nám to vychází jen ke staré bráně neboť v 18.39 nám jede vlak do Bregenzu odkud máme noční spací vlak . V Bregenzu jsme v 21.06 a hned vyhledáváme náš pojízdný nocleh. Hurá, je už přistaven a tak hupky do něj a po úpravě letiště zaléháme. Ač je odjezd ve 21.40,což je brzy , v tu dobu už nevím o světě. Mám půlnoc, vlastně oba. Budíček je nastaven a cinkne až ráno před St.Pőltenem.

Je 9.3,pátek, 6.41 ráno a my jsme v St. Pőltenu,kde máme přípoj do Mariazellu. Ale až v 7.25 a tak maličko koukneme před nádraží. Je tu samá školní mládež. Vracíme se zpět na nástupiště a sedáme na úzkorozchodný vláček do poutního místa v kopcích. Tahle drážka je státních železnic a tak s FIP nemáme problém. Zprvu mírné stoupání se pozvolna mění stejně jako krajina za okny. Vesničky podle tratě jsou stejné jako u nás doma. Úplně jiné než byly ty nahoře v Tyrolech. Několikrát při pohledu z okna směrem do stráně naproti nahoře vidíme trať po které za chvíli jedeme. Kličkujeme po svahu hor a v 10.00 jsme na malém nádraží v horách. Jdeme se podívat do městečka opodál. Je to Mariazell. Do městečka není daleko, počasí docela přeje a tak šlapem. Po cestě náhle protější chodec zdraví. Česky říká Dobrý den. Příjemné. Městečko je hlavně jedna hlavní ulice a něco maličko okolo. Typicky poutní místo. Hospůdky, hotýlky a obchůdky. V době církevních akcí jsou tu ale davy lidí. Na konci ulice je kostel, po němž vlastně má městečko jméno. Kdysi tu však stávala maličká kaplička a v ní měl řeholník obrázek Marie. Mnichova kaplička je v němčině ZELL a tak se to jmenuje Marie v cele, Mariazell. Dnes tu stojí veliký kostel. Jdeme se samozřejmě podívat dovnitř. Ač je to zakázané,přes rameno fotím.Okukujem místní,,armu“. Aha, mají tu i kamery. Jsou moderní. Pár lidí se tu modlí a my tedy opouštíme chrám páně a vracíme se spodní cestou zpět na nádraží. Jenže ta cesta po chvilce končí a my se zas vracíme na hlavní třídu. Je to skutečně hezké městečko. Na nádraží je ještě náš vláček a tak obsazujem místa v posledním voze, aby šlo fotit i náš vlak za jízdy. Jdou totiž stahovat okna,což je bezva. Tak fotíme krajinu, mosty, tunely i samotný vláček. Snad z toho něco bude. Sluníčko s námi kamarádí,tak fajn. Za dvě a půl hodiny jsme v St.Pőltenu. Ještě je dost času a tak přesedáme na vedlejší kolej a jedeme nazdařbůh. Jenže jsem se maličko překoukl a místo úzkorozchdkou jedeme běžným motoráčkem do Hainfeldu. Nakonec, vždyť to neva. Vláček už tolik nestoupá do kopců, ale po rovině nejede. Jen se v jednom místě dělí. V Hainfeldu je konečná i když trať dál vede. Asi dál zrušili provoz neboť nástupiště mají zahrazené betonovými kvádry. Okounem tedy vesničku a šupito zpět do St.Pőltenu, kde přesedáme na osobák do dalšího poutního místa, do Melku. Je však už podvečer. Nevadí, je to tam kousek. V Melku na protějším kopci je obrovský klášter. Sbíháme dolů do městečka pod ním a hned za světla stoupáme uličkou nahoru ke klášteru. Fotit se dá už špatně i když podvečer je příjemný. Klášterní zahrady však jsou už zavřené, přesto pár fotek kláštera zkoušíme. Když nic, tak procházka osvětleným klášterním nádvořím a přilehlým malým parkem je krásná. Pod světly se vracíme do města dolů. Je tu moc hezky. Na nádraží je kousek a tak pozvolna jdeme na vlak. Ten nás veze až do Vídně na West, odkud máme zase spací vlak. Odjíždí dle jízdního řádu až za dvě hodiny, v 10 večer. Jdeme se však podívat odkud pojede a ejhle, on tam už je dvě hodiny před odjezdem přistaven. Kvůli nakládání aut. Pro nás bezva. Zase berem kupé, tentokrát bez letiště, jen každý svoje spojená sedadla. Do odjezdu jsem opětně v limbu. Ráno budeme v Innsbrucku. Mobilový i biologický budík však tentokrát zklamaly a budíček je těsně po odjezdu z Innsbrucku. Pohoda. Jedeme tedy až do Otztalu. Stiháme posnídat, udělat hygienu a na první stanici vystoupit. Je už sobota 10.3. Jeden vláček v sobotu nejezdí, ale za chvilku jede další a my jsme v opětně v Innsbrucku . Moc času nemáme, ale přesto stiháme náš známý obchůdek a nákup. Pivo, čokoládu a vodu. Čas nás tlačí a tak radši maličko přidáváme do kroku. V 7.01 nám jede vláček do Lienzu. Tam, ač je Lienz v Rakousku, jedeme přes Itálii. Peáží. Hned za Innsbruckem stoupáme do průsmyku Brenner, italové říkají Brenero. Za okny je mizerné počasí, mrholí a poletuje sníh. Zrovna toho moc vidět není. Na hranicích žádné kontroly, jen průvodčích je na tu trať víc. Nejprve rakouský, pak přichází italský a nakonec zase rakouský. Za průsmykem se rozjasnilo sluníčko. Krajina okolo je nádherná. Sníh tu však nemají žádný, jen na vrcholcích. Zato tu zase kvetou kytičky. Na nádražích jsou dvojjazyčné názvy. Dřív to patřilo k Rakousku a tak němčina a italština spolu. Od průsmyku trať klesá a klesá. Okna jdou stahnout, tak se fotí. Za chvíli po příchodu druhého rakouského průvodčího jsme opět na území Rakouska . Je 10.13 a my načas jsme v Lienzu. Tady máme dvě hodiny na prohlídku. Nejprve na náměstí. Je kousíček od nádraží. Uprostřed je malý zámek, změněný na Radnici. Půvabné městečko nás vítá počasím nic moc. Procházíme přes celé městečko až pod hrad. Z toho focení hradu téměř nic není. Jdeme se ještě kouknout k zvláštnímu hřbitovu. Tady jsou podél hřbitovních zdí hrobky. Všechny jsou v takových zvláštních výklencích, tvoří jakési podloubí. Některé jsou velmi velmi staré. Uprostřed hřbitova je kostel, z druhé strany skutečné podloubí a v něm jsou zasazeny desky se jmény vojáků padlých za války. Je to dlouhý seznam. Strašlivě dlouhý. Z lidí jen jména zůstala. Pomalu se vracíme zpět k nádraží. Ještě míjíme jeden kostel, potom most a jsme na nádraží. Ve 12.15 nám jede vlak směrem na Spittal. Tady fofrový přestup na EC do Klagenfurtu. Je to jen hodinka jízdy a ve 14.48 odjíždíme EC do Vídně. Za zavřenými okny je zase půvabná krajina rakouského Štýrska. Okolo oken se nám předvádějí technicky nákladné stavby silnic přes Hory. A ten náš vláček se sune přes Hory po jedné z nejhezčích rakouských tratí, přes Semerink. Bohužel ty nejkrásnější partie nám začíná zakrývá blížící se večer. Škoda. Sjíždíme z kopců a za chvíli je tu Vídeň-jižní nádraží. Jedeme tradičně na čas a tak přijíždíme v 19.20 a v 19.28 odjíždí rychlík do Bratislavy. Zatím nejhorší vlaková souprava za naše cestování. Aspoň na mezinárodní vlaky by ti Slováci mohli dát pořádný vlak. Docela se těším, že v Bratislavě si dáme něco k jídlu. V hospůdce. V hlavním městě Slovenska jsme ve 20.38. Ač jsme na hlavním nádraží hlavního města, restaurace je zavřená. Sice měníme slovenské peníze, ale zbývá nám tak nanejvýše bufet přes nádražím. Sice jsou tam ještě dvě jakési kavárny , no spíš bufety. Teoreticky by mohli mít jídlo, ale stejně za chvíli zavírají. Jdeme se mrknout do nové restaurace před nádražím, ale to jídlo je tady zoufale předražené a tak tu mají asi jen čtyři hosty. A ještě je tu zahulené. Absolutní zklamání. Vracíme se na nádraží. Tam v jakési snad minihospůdce mají otevřeno a tak si tam sedáme. Jedno pivo do odjezdu vlaku aby utekl čas. Jídlo tu nemají. Ve 23.00 úslužný číšník zavírá a my se jdeme podívat na peron jestli tam není už přistaven vlak. Přistavují ho a my tradičně zabíráme kupé pro sebe. Tentokrát jsou sedačky koženkové. Spánek ve vlaku mě nevadí a tak brzy spím.

Je ráno 11.3 a je neděle. My jsme v šest hodin v Košicích. Tam bude určitě na nádraží otevřený bufet. A sakra, jaké je moje zklamání. Všude všechno zrušené,jen potraviny a tam mají pouze bagety. A suché rohlíky. Kupujeme 6 rohlíků a jdeme do chladného města. Na centrální náměstí je kousek, jdeme si prohlédnout jak vypadají Košice po ránu. Obcházíme náměstí, národní divadlo. Vykukuje trošku sluníčko a tak pár fotek . Ještě kolem katedrály do níž se scházejí babky na kázání. My se vracíme na nevlídné nádraží. Původně jsme chtěli jet Košičanem, ale na tomhle nádraží se nám čekat nechce. To radši pojedeme do Popradu, tam to bude lepší. V 8.18 jede rychlík a tak ujíždíme z Košic. Slovensko je hezké, kocháme se krajinou. V 9.36 jsme v Popradu . Nádraží je však zoufale rozkopané. Chudáci cestující. Když vyšlapnem nahoru do vestibulu zjišťujeme s hrůzou , že i tady je vše pozavírané. A nějaký místní děda mi ještě k tomu povídá, že za to mohou Češi. Prý jsme je ožebračovali. Jen mávnu rukou nad dědkem bláznivým a jdeme před nádraží. Tady býval bufet a restaurace. Restauraci ještě neotevřeli, bufík je v provozu. Jdeme konečně na kafčo. Posedíme hodinku u šálku kávy a jdeme na Košičana. Z nástupiště je nádherný výhled na Tatry. Je tam sníh. A je taky 10.55 a přijíždí Košičan. Ve vlaku funguje klimatizace. Jako ale většinou je to chlazení a tak docela mrzneme. Košičan nezvykle jede přes Púchov. Aspoň se zas jednou po čase podívám na tuhle trať. V 16.41 jsme v Pardubicích. Na vlaky domů je čas a tak se zastavujeme v Hypernově. Nemám rád obchoďáky a tak jsem rád když jede vlak k domovu. Rozloučení a ahoj. Výlet se nám líbil.

Poslední aktualizace: 5.1.2010

cesta do Vadúzu na mapě