Cesta do země plné Uhrů aneb Maďarsko 2017 / 2 (rakouské kopce, hrad Forchtenstein a město Sopron)

Druhá část maďarského cyklocestopisu začíná poledním odjezdem z rakouského Wiener Neustadtu. Je tedy stále středa 2. srpna 2017 a nás čeká hlavní vrcholová etapa celého týdne – výjezd ke hradu Forchtenstein. Jedná se o pozoruhodný hradní komplex nad stejnojmenným třítisícovým městečkem, jehož stavba byla zahájena na počátku 13. století, aby se slavný strážní hrad později stal významným sídlem Habsburků i Esterházyů. A právě s tímto rodem, který hrad vlastnil od počátku 17. století a vtiskl mu jeho současnou podobu, bývá Forchtenstein nejčastěji spojován. Na jeho prohlídku jsem se docela těšil, protože v hradu je k dispozici několik prohlídkových okruhů, představujícíh stejný počet stálých expozic. A ty nás mají seznámit s historii a poklady staré šlechtické rodiny Esterházy. Vidět zde můžeme např. esterházyovskou pokladnici s předměty ze zlata, slonoviny a drahých kamenů, zcela dochovaný barokní kabinet kuriozit nebo největší soukromou sbírku zbraní v Rakousku. Nakonec ale bylo všechno jinak.

V rámci popoledního vedra jsme se totiž těšili na to, jak si ještě ve vesnici pod hradem (snad to byl Wiesen) dáme nějakého toho radlera, abychom následující převýšení přibližně 200 metrů bez újmy na zdraví.přežili. V obchodě ale měli několikahodinovou polední pauzu, a tak jsme se rozhodli, že obětujeme tvrdou měnu a poobědváme chléb vezdejší tekutý a točený. A protože se v průjezdu venkovského stavení sedělo velmi příjemně, pivo bylo dobré a na rakouské poměry neobyčejně levné (3 eura), zdrželi jsme se o něco déle než jsme původně předpokládali. Cestou na hrad se nám následně ještě podařilo se vzájemně ztratit a tak už jsme těsně nestihli žádnou s prohlídek, kde je potřeba doprovod průvodce (poslední vychází už v 15,15 hod.). V nabídce nám tak zůstala jen esterházyovská rodové galerie, umístěná v reprezentačních prostorách hradu (v tomto případě už spíše zámku). Za 11 euro (dost drahé, když si uvědomíte, že všechny expozice dohromady tady přijdou na 19 éček) jsme tak viděli alespoň největší barokní rodovou portrétní galerii ve střední Evropě, kterou doplňovala také sbírka rodového „nádobí“ ze stříbra. Než jsme si vše prohlédli, začalo se na hradě – kromě hospody – zavírat.

Odměnou za náročné stoupání nám pak byl nejen dlouhý sjezd, ale dole ve vsi také ten citronový radler, ředěný jakousi desítkou (na kole se totiž nepije, že ano). Další zdejší pamětihodnosti jsme už vynechali a krátká zastávka nás pak čekala už jen v sedmitisícovém městečku Mattersburg, kde oba – kromě pěkného centra - upoutal hlavně železniční viadukt a poměrně velký fotbalový svatostánek. Až později mi došlo, že Mattersburg je vlastně dlouholetým účastníkem 1. rakouské Bundesligy (připomnělo mi to, že první zápas v ní hrál v den, kdy jsme kdysi byli s Bobem na kole v klášteře Melk). Další fotbalový stadion se pak stal naší další noclehárnou. To už jsme ale byli v první maďarské obci za hranicemi s Rakouskem, která se jmenuje Ágfalva. V ní se sice nacházejí dva kostely (oba zřejmě z konce 19. století), ale nás – zcela přízemně – zaujala hlavně trafika s chlazeným pivem (tyto prodejničky nám následně v Maďarsku několikrát „zachránily život“). Bob si už podruhé opravil mizející vzduch ze zadního kola, dopili jsme pivo a zalehli. Noc pak byla krušná; vadilo strašné horko i nedaleko – zbytečně často a nahlas – projíždějící vlaky. Až když se nad ránem vyjasnilo, dalo se usnout, i když měsíc svítil jako ve dne.  

Další den, tedy ve čtvrtek 3. srpna 2017, nás čekal zlatý hřeb programu, od kterého jsem vlastně celý plán cesty odvíjel. A dvojjazyčné maďarské historické město Sopron, ve kterém žije nějakých 60.000 obyvatel, nás rozhodně nezklamalo. Pravda, hnidopich by možná zmínil rozkopané centrum jinak nádherného města, kde se dláždí jako o život, a s tím související nedostupnost některých sakrálních památek a historických domů, ale my to brali jako nutné zlo a daň z přepychu. Navíc jsem byl moc rád, že jsme bez většího dohadování a časového stresu stihli navštívit – nebo alespoň z venku obhlédnout – v podstatě všechno, co ve městě stojí za vidění a co jsem považoval za nezbytné. Bonusem bylo výborné pivo v zahrádce mezi Kozím kostelem a Muzeem lékárnictví, kde my navíc částečně nabili i jednu z baterií do zrcadlovky.

Některé památky (všechny se – stejně jako informační centra – otevírají až v 10,00 hod.) v Soproni bychom si asi měli představit alespoň pár slovy. Symbolem města je válcovitá Požární věž, připomínající dominantu zámeckého komplexu v Českém Krumlově. Stojí na římských základech, pochází z 13. století, její současná podoba vznikla v roce 1676 … a na jejím vyhlídkový ochoz jsme z časových důvodů nevystoupali. Hned za věží se nachází mnohé další pamětihodnosti, např. městská Radnice. Ta současná je označována za stavbu eklektickou a pochází z roku 1895, kdy byla stržena „stará“ Radnice. Z okolních objektů pak můžeme zmínit ještě několik významných domů na Hlavním náměstí, zejména zdobný arkýřový nárožní barokní palác Storno, Lékárenské muzeum (lékárna v tomto domě funguje nepřetržitě od poloviny 17. století) nebo „primátorský“ Generálův dům. A na Hlavním náměstí můžeme obdivovat také slavný Kozí kostel nebo krásný Svatotrojiční sloup, který je považován za klenot maďarského barokního sochařství a byl postaven v letech 1695 až 1701.

Zmíněný mariánský Kozí kostel je možná nejvýznamnější šoproňskou památkou vůbec. Jedná se vlastně o součást někdejšího františkánského kláštera, v rámci něhož vznikla v roce 1280 jedna z nejkrásnějších gotických staveb Maďarska. Po zrušení řádu Josefem II. pak získali kostel benediktíni. Kostel byl ve své historii dějištěm korunovací králů i královen nebo zemských sněmů a do jeho interiéru se dá nahlédnout bezplatně tak, že vidíte téměř vše podstatné. My ale raději zaplatili 900 forintů (za dvě piva ve vedlejší zahrádce jsme dali o pár stovek více) a podívali se i do krypty (naprosto nedůležité) nebo kapitulní síně (krásná). Zajímavá je dřevěná tyčinka, kterou obdržíte po zaplacení vstupného a kterou následně používáte jako vstupní čip i kód pro interaktivní zařízení, přibližující mj. nejvýznamnější části mobiliáře kostela.

Z dalších památek bych ještě zmínil alespoň cenný negotický klášterní kostel uršulinek z let 1861 až 1864, zbytky středověkých městských hradeb, mariánský sloup z poloviny 17. století, vztyčený na místě středověkého kostela Panny Marie, palác Esterházyů, ve kterém dnes sídlí Hornické muzeum, pozdně-barokní evangelický kostel z roku 1783, gotický – barokně přestavěný – kostel sv. Jiří nebo pozdně renesanční arkádový Eggenbergův dům. Neodpustitelnou chybou by bylo nenavštívit zdejší židovské město, které nejen velmi zajímavě připomíná místní oběti holocaustu, ale nabízí (vstup je zpoplatněn) také starou synagogu se základy z 13. století, jejíž součástí jsou i rituální lázně mikve. Důležitá je rovněž slavná a vysoce ceněná soukromá Zettl – Langerova sbírka (cechovní erby, římské nálezy, porcelánové a habánské džbány, cínové nádoby, zbraně, barokní sochy, obrazy mistrů typu Veroneseho a rytiny od Rembrandta nebo Dürera), kterou jsme – ač neradi a jak se později ukázalo i víceméně zbytečně – z časových důvodů také vynechali.

Jako bonus jsme navštívili také jeden antikvariát, kde si Bob koupil CD maďarských LGT (mám ho už dávno, ale také za trojnásobné peníze) a já malou knížku o malířství sienské školy. A potom jsme vyrazili zpět do Rakous. Ještě předtím se nám ovšem do cesty plánovitě připletla poslední šoproňská památka, a to trojlodní gotický kostel sv. Michaela, který byl postaven v průběhu 13. až 15. století. Jako bonus nám nějaká starší paní zpřístupnila i chrámový interiér. Tím pro nás na chvíli maďarské putování zase skončilo a my zamířili k Neziderskému jezeru, na jehož rakouském břehu leží městečko Rust.