Cesta z Hanušovic do Rakouska (den 5.)

Ráno vypadá opět tak, že se nikam nejde.  •  Fotografie (23)  • Foto: DomesTreking

Vstoupit do fotogalerie (23 fotografií)

Cesta do Sloupu.

Sloup.

Vstoupit do fotogalerie (23 fotografií)

Cesta pěšky z Hanušovic do Rakouska (díl 5.)
Moravský kras

Noc nebyla špatná, nicméně k nějakému probuzení v průběhu proběhlo. White spal jako zabitý, ani ho nezajímal ten pes, co tu pobíhal po dvoře. Někdy nad ránem zase začalo pršet. Ještě, než to příšlo, tak jsem viděl v dáli na Prostějovsku nějaké blesky. K nám to bouřka však nevydržela a přišla již jen ve formě deště. Takže to dneska bude nejspíš zase na mokro, snad už ale přes den nezaprší. Naším hlavním úkolem je si vysušit boty. Balíme se a pomalu opouštíme restauraci Miláček, kde nás nechali srdečně přespat na dvoře. Kromě toho tu čepují výborné pivo a i najíst se tu dá za docela dobrý peníz. Určitě návštěvu této restaurace ve Žďárné doporučuji. 

Včera jsme načli Drahanskou vrchovinu a přešli její nejvyšší část - Konickou vrchovinu i se Skalkami (735 m n. m.) s meteoradarem na vrcholu. Nepřálo nám však počasí a celý den jsme šli víceméně durch. Uvidíme, co přinese dnešek. Máme před sebou pomyslené vyvrcholení treku (když nepočítáme samotnou jižní Moravu) - Moravský kras. V plánu je se dostat do Sloupu, odtud pak Pustým žlebem k Macoše, přejít Suchý žleb a navštívit Jedovnice a Rudice. Spánek bych dneska viděl ve Křtinách, vypadá to tam na pěkný přístřešek u základní školy. Dále to dneska hrotit asi nechci, protože včera jsem měl, přiznám se, co dělat, abych došel vůbec těch 31 km. Včerejší pivo naštěstí dodalo odvahy na další den.

Tělo si však odpočinulo, takže jdeme dál. A rovnou začínáme v mlze. Vypařující se lesy nejvyšších kopců Drahanské vrchoviny dávají znát, že jsou plné vody. Výhled počasí na další dny pak už vypadá lépe, tahle vidina nám také pomáhá se co nejrychleji dostat do Sloupu. Následujeme stále Svatojakubskou cestu, která tu prochází přes louky "Nad Žleby" kolem kóty 645 m n. m. Než cesta začne pořádně klesat, stíháme se motat mezi odbočkami a lesními cestami. Vymotáváme se a procházíme kolem rozcestí Nad Vlčí skálou (580 m), kde bychom pravděpodobně spali, kdyby nevyšla ta Žďárná. 

Dalším šestistovkovým vršíčkům se vyhýbáme, abychom přešli přes Matoušův kopec (585 m n. m.). Když docházíme na asfaltovou Vojenskou cestu, opět bloudíme. Nevím proč, ale měl jsem nutkání klesat někam k Lukám. Jak se ale dlouho neobjevila turistická značka, došlo mi, že je to blbost. Až zpátky na asfaltce jsem si všiml veliké šipky, která informuje, že dále se jde právě po Vojenské. Ještě jedna kóta 566 m n. m. a můžeme hezky česky klesnout k naší 'Bráně do Moravského krasu'. Po cestě míjíme malý přístřešek s lavicemi a stolem. Na nějaký extra komfortní bivak to ale není. Odpojujeme se z asfaltky a začínáme prudce klesat. Kolenní klouby brečí, jakmile procházíme kolem kříže. Sešup je to opravdu kvalitní, naštěstí není moc dlouhý. Dorazili jsme do Sloupu, odkud začíná naše putování nádherným Moravským krasem.

Moravský kras je největší krasovou oblastí na našem území. Řeky a toky, přitékající z nekrasových oblastí, se zavrtávají do vápenců na hranicích tohoto geomorfologického podcelku. Za dobu svého působení zde vytvořili tisíce chodeb a krasových útvarů. Nejméně 1000 jeskyní zde bylo objeveno a stále probíhá další a další průzkum nových. Nejznámější je asi Punkevní jeskyně s propastí Macochou, ta nejdelší je přes 40 km (čísla se z různých zdrojů liší, obvykle se udává necelých 45 km) dlouhá Amatérská jeskyně. Celé toto území kopíruje CHKO Moravský kras, který byl vyhlášen již v roce 1956. Vápence pocházejí z prvohorního devonu, mají tedy obecně tmavší (šedivou) barvu oproti například druhohorním vápencům na Pálavě. Moravský kras je tedy krajinou krasových plošin rozřezaných žleby s mořem krasových útvarů.

Ve Sloupu odpočíváme na lavičce přímo u Coopu, kam jde nejdřív nakoupit Dejv, potom já. Nějaké kalorie nabrat není na škodu. Dnes nemusíme spěchat, máme dobrý čas a před sebou nepříliš dlouhý den. Městys Sloup ke svému názvu přišel pravděpodobně odvozením od osamělé vápecnové skály Hřebenáč, stojící před samotnými Sloupsko-Šošůvskými jeskyněmi. Z kulturních památek je nejvýznamější zde stojící barokní kostel Svaté Marie Bolestné, který dělá ze Sloupu poměrně významné poutní místo.

Přes Sloup - bus (472 m) se přesouváme hlouběji do nitra Moravského krasu. Po naší levici se již objevují bloky skály Evropy nebo taková "skalní rodinka" Otec, Matka a Syn. Brzy se před námi tyčí i onen zmíněný Hřebenáč s křížem na vrcholu. Kousek za Hřebenáčem je pak významný ponor Sloupského potoka, který ve Sloupu vzniká vléváním Žďárné a Luhy, u jejíhož pramene jsme včera byli na Skalkách (735 m n. m.). Sloupský potok je zdrojnicí pro známou řeku Punkvu. Na svém putování nemůžeme vynechat návštěvu jeskyně Kůlny, jejíž vstupní portál je 40 m široký a 8 m vysoký. Ačkoliv jsem v Kůlně byl již před lety a tuším, že i několikrát, jsem znovu uchvácen.

Teď je na čase zase trochu popojít. Jdeme kousek po silnici, ale záhy odbočujeme doprava na klikatou cyklostezku č. 5A vedoucí Pustým žlebem. Pustý žleb je 7,5 km dlouhé krasové údolí, leckdy kaňonovitého typu. Ve strmých skalnatých stěnách se objevuje přes 450 jeskyní. Mobil s foťákem je proto neustále v pohotovostním režimu. K mému překvapení není cesta příliš rušná, občas se objeví nějací cykloturisté, občas i pěší turisté. Chůze v nádherném prostředí žlebu utíká rychle, brzy přicházíme k rozcestí Pod Salmovkou (374 m). Zde turistů intenzivně přibývá, vždyť právě z tohoto rozcestí vede cesta nahoru k Macoše. Dáváme krátkou pauzu a přidáváme se k průvodu do prudkého kopce.

Změna je ale vítána, občas nějaký ten kopec nahoru vážně není na škodu. Udivuji se nad lidmi v oblečení jak do obchoďáku, ale to nechávám být. To je zkrátka fenomén známých, profláklých míst. Když si vzpomenu na Sněžku, tam v podstatě člověk naráží vyloženě na tento typ "turistů". Zajímavostí je tu také to, že tu málokdo mluví česky. Macocha přitahuje skutečně velké množství cizinců. Vždyť je také hluboká 138 metrů a na jejím dně se nacházejí dvě jezírka, přičemž to Dolní je hluboké minimálně 50 metrů.

Pěšina nahoru je malebná a zakončení schody nahoru se dá také v pohodě přežít. Jelikož jsem tu pěkných pár let nebyl, zapomněl jsem na dolní můstek. Vystoupali jsme tak přímo k hornímu můstku u chaty Macocha. Ale to nám asi stačí. U Macochy si necháváme udělat fotku našeho "teamu" a využíváme občerstvení, které tato chata nabízí. Jedno pivo neurazí.

Důležitý bod zájmu jménem Macocha máme tedy za sebou a můžeme pokračovat dále. Přicházíme k rozcestí Občiny (485 m), odkud následujeme dále červenou TZ. Počasí se dělá stále lepší, dokonce začíná být už docela slušné dusno. White se poslední kilometry drží nějak vzadu. Snad se o nic nejedná...

Po místní komunikaci klesáme pod Srnčí jeskyní na dno Suchého žlebu, což je další důležité kaňonovité údolí v Moravském krasu. Nedaleko Skalního Mlýna do něho ústí známá Kateřinská jeskyně. U Ostrova u Macochy zase jeskyně Balcarka, obě jsou přístupné veřejnosti. Lákadlo je ale také třeba takový Čertův most, skalní oblouk, nacházející se nedaleko Lažánek. Známá je jistě i Rytířská jeskyně, ve které byl vybudován jediný jeskynní hrad v Česku. Prostředí tohoto žlebu je celé zvláštní, jako by byl člověk v úplně jiné zemi. Vystupující vápence na povrchu sem přivádí atmosféru jako by se člověk ocital kdesi na Dinaridech na Balkáně.

Výstup k Vilémovicím je sice svižný, ale krátký. U Smrtní jeskyně musíme po silnici, ne však na dlouho. Dělá se opravdové vedro. Dva dny chladna s deštěm střídá horko a dusno. A to se má daleko více oteplit. Přímo ve Vilémovicích je stejnojmenné propadání do 1 km dlouhého jeskynního systému. Kromě toho se tu nachází také malé speleomuzeum. Využíváme NS Vilémovice - brána do Mor. krasu a od Krchůvky se po silnici vydáváme až do Jedovnic. Silnice je tu poměrně rušná, těšíme se, až z ní vypadneme.

Na ulici U Hrubé lípy se napojujeme na červenou TZ, vedoucí sem z Ostrova u Macochy. Městys Jedovnice jsem před léty navštívil díky skutečnosti, že se u něho rozkládá velký rybník Olšovec (42 ha). Rybníků je tu celkem pět, tenhle je však zdaleka největší. Proplétáme se ulicemi, Havlíčkovo náměstím a už míříme na Olšoveckou ulici, která kopíruje břeh tohoto vodního díla. Kvalita vody však není bůhvíjaká, tak akorát využíváme občerstvení u tenisových kurtů. Laká nás jak pivo, tak hlavně servírka, která ve stánku dělá. Z výparu se kolem nás tvoří nové mraky, mám tušení, co nás zase čeká. Mezitím kontroluji, co je s tím psem. Snažím se ho odlehčit, ale v tom si myslím, že problém nebude. Vypadá to naštěstí, že do Křtin vydrží, takže to nějak půjde.

Když vycházíme, začíná poprchávat. Někde na cestě k Dymáku po NS Jedovnické rybníky - Rudické propadání to opět pěkně schytáváme. Pláštěnka jde znovu na scénu. Ulicí Salajna následujeme zelenou TZ a postupně opouštíme Jedovnice podél Jedovnického potoka. Pomalu vstupujeme do střední části Moravského krasu. 

Za Starou Hutí přicházíme k dalšímu klenotu naší přírody, k Rudickému propadání (jinak někdy řečeno také Jedovnické propadání, 458 m). Je to vlastně největší ponor v celém CHKO. Jedovnický potok tu padá do hloubky 90 metrů a je zde znám jeden z největších vodopádů v celé republice. Jedovnický potok se tu propadá do druhého nejdelšího jeskynního systému v Česku a součástí je i naše nejhlubší suchá propast - Rudická propast. Celé propadání je chráněno jako národní přírodní památka.

Fotíme, co můžeme a mezitím déšť ustává. Kolem skalních masivů Kolíbky, Slzy a Podhradí prudce stoupáme k samotným Rudicím (519 m). Zde mám ještě jeden bod zájmu - větrný mlýn. Obecně jsem člověk orientovaný spíše na přírodní památky, ale tohle je skvost. Mlýn holandského typu pochází z roku 1865 a v devadesátých letech byla uvnitř realizována expozice jeskyňářů. V Rudicích bych ale vyzdvihl ještě jednu zajímavost, kterou je propast Tumperek. Když se v roce 2010 na Tumperské ulici opravoval výmol na silnici, propadl se. Nakonec se ukázalo, že je to "vchod" do rozsáhlého systému Rudického propadání a Býčí skály u Adamova. Dosud je známo, že je 50 m hluboká, ale je dosti možné, že se jedná o nejhlubší suchou propast Česka (Měla by 183 m). Zatím je za tu nejhlubší považována kousek vedle ležící již zmíněná Rudická propast (153 m).

Dále budeme pokračovat po NS Rudické doly, která informuje o historii těžby v okolí obce. White se nějak drží vzadu. Začínám mít tušení, že má něco s packou. Zatím ale jde, tak do Křtin to snad půjde bez větších problémů. Dáváme další krátkou zastávku u Klostermannovy studánky (532 m). Ta leží na hranici Moravského krasu a nekrasových částí Drahanské vrchoviny. V místě, kde voda vyvěrá, stojí památník Karla Klostermanna, který se jakožto spisovatel zaměřoval spíše na oblast Šumavy. My zde doplňujeme vodu, údajně nezávadnou. Osobně jsem s vodou z pramenů v Česku ještě neměl problém. Dovolte mi však zaklepat raději na stůl. Whitovi taky vyhovuje, tak při nejhorším bude treková dieta ještě intenzivnější...

Opět jsme se napojili na zelenou Svatojakubskou cestu. Procházíme nad Zemanovým žlebem a překonáváme další a další nevýrazné vršky těchto kopců. U Habrůvky se nám však daří minout značku, a tak musíme po neznačené dojít až na modrou TZ "Cyrilometodějskou cestu", kterou sestoupíme konečně až do Křtin. Před námi už rostou věže nádherného poutního kostela Jména Panny Marie. Mnohdy je označován za nejkrásnější barokní stavbu v České republice, přičemž v 18. století byl postaven na místě dvou gotických kostelů. Ve Křtinách také stojí zámek od roku 1750. 

Kostel fotíme z různých světových stran a dosahujeme rozcestí Křtiny - bus (405 m). Náš cíl je jasný, míříme rovnou do hospůdky EDEN. Na ceduli je napsáno: "Mazlíčci u nás vítáni.", takže White má štěstí. Točí se tu Krakonoš, který si rovnou objednávám, protože Trutnovsko mám osobně velmi rád. U jednoho to samozřejmě nekončí. Když se nás ptají místní, odkud jsme přišli, tak nám moc nevěří.

"Si děláte srandu, ne? Ty kokos, taká štreka. Tady u nás se taky pořádají různé pochody, ale rozhodně ne tyhle šílenosti," navazuje s námi kontakt vedle sedící skupinka. Dává nám různé tipy, kam se podívat a hlavně, kde dnes spát.

"Když bude nejhůře, zazvoňte u mě, nechám vás přespat v práci." ujišťuje nás mladá paní. 

Ochota místních je opravdu velmi příjemná, nakonec se přecijen rozhodujeme pro variantu spaní v přístřešku u základní školy. Platíme pivní útratu a přesouváme se posledních pár metrů k základce. Ještě předtím, než se nastěhováváme, zvoníme na paní školnici, která tu bydlí. Bude to prý lepší, když ji dáme vědět. Paní je velmi sympatická a nemá žádný problém s tím, abychom tu přebivakovali. Přístřešek je totiž venkovní učebna, tak asi je pochopitelné, že by tam neradi místní viděli řádit nějaký lidský póvl. Jako bonus tu máme při večeru krásný pohled na poutní kostel, i celé Křtiny. Obloha vypadá konečně trochu přívětivě, tak snad i zítra bude počasí přívětivé. Mým úkolem je dnes večer nebo zítra ráno zjistit, co je s tím psem. Asi to nebude nic vážného, ale nejde se mu nejlépe. A to mě trochu trápí. Dnes jsme každopádně ušli dalších 30 kilometrů, což znamená, že celkově z Hanušovic máme již 165 km. Co se týče převýšení, tak dnes jsme na nějakých 970 metrech. 

Autor: DomesTreking

Další články autora: 5

Kvalita příspěvku:

hodnotit kvalitu příspěvku | nahlásit příspěvek redakci

Sdílet s přáteli

1 turista zde byl a hodnotil

5,00

vřele doporučuji

doporučuji

stojí za vidění

stavte se tam

nic zajímavého

Diskuse a komentáře k Cesta z Hanušovic do Rakouska (den 5.)

Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!

Vstoupit do diskuse

Přidat komentář