Cyklotoulání mezi „neznámými“ památkami mikroregionu Uničovsko

Na Uničovsko jezdím – a nejen na kole - dlouhodobě rád. Za prvé to není daleko ani vysoko, takže pokud není vysloveně silný protivítr, tak člověk na kole pomalu více relaxuje než sportuje. Za druhé zde vždy najdu nějakou drobnou památku nebo zajímavost, kterou jsem neznal nebo na ni zapomněl a která prostě potěší. A za třetí výlet většinou zakončím u svých uničovských přátel, což je také jistý druh relaxační terapie. Jenom nevím, jestli si to vždycky myslí také mé ledviny, játra a jiné vnitřní orgány. A nezanedbatelný je také fakt, že poslední dobou litovelský Moravan poráží chuťově na hlavu hanušovický Šerák a tady se pivovaru Litovel dařilo i v době, kdy se jejich produkty daly vypít jen s největším sebezapřením. Protože se však jedná o článek turistický, opustím rychle veškeré nápoje s obsahem C2H5OH a oddám se pouze vlastní cestě. A vzhledem k tomu, že se jedná o cestopis, popíšu skutečně jednotlivé etapy cesty se zaměřením na to, co zajímavého můžete ve vesničkách tohoto mikroregionu vidět.

Je konec druhé dekády září 2014 a já směřuji na Uničov tradičně přes Nový Malín, Hrabišín a Libinu. Cesta tisíckrát projetá, takže se snažím ji hlavně projet co nejrychleji, abych se dostal mimo hlavní komunikaci. V Dolní Libině odbočím u kaple sv. Antonína Doprava a vydám se směrem na Novou Hradečnou. Tím také opouštím definitivně okres Šumperk a stávám se dobrovolně na nějakou dobu součástí toho olomouckého. A hned v Nové Hradečné mě čeká první krátká zastávka. Může za to kaple sv. Antonína Paduánského z poloviny 19. století. Další zastávka je už tradiční. Jedná se o Troubelice, přesněji o zdejší hostinec U Kropáčů. Oproti mé předchozí návštěvě se změnil personál, vchází se jinudy a přibyly nějaké venkovní voliéry s dravci i teráska, ale Litovel tady pořád chutná. Protože tu však nebyl dlouhodobě známý pan restauratér, vynechal jsem obvyklý rum … stejně bych si k němu už nezapálil.

Počasí je jako vždy klasicky výletní – tedy slibovanou modrou nahradily různé odstíny šedi – a já vyrážím směrem na Benkov, což už je dnes v podstatě satelitní část Uničova. Žije zde sice jen něco málo přes dvě stovky duší, ale pár zajímavých památek tady najdete. Minimálně mariánský sloup, mariánskou kapli a boží muka. V této chvíli si ještě neuvědomuji, že jsem se dostal do regionu, kde jsou sloupy Panny Marie zcela běžnou záležitostí (však je také ten unescový v Olomouci nedaleko a i ten uničovský rozhodně stojí za vidění). Některé vesnice si dokonce vydržují takové památky dvě … zřejmě aby si občané z obou konců dědiny nezáviděli. První takovou jsou Střelice. Zajímavých drobných památek je zde takříkajíc neúrekom, pro mě jsou ovšem stěžejní dva smírčí kříže, které si hned také řádně zkontroluji a přeměřím.

Hlavní cestovatelský úkol dne je tímto splněn, ale jsou teprve tři hodiny odpoledního letního času, a to je na příjezd do Uničova ještě skutečně brzy. Zdejší Vesnické muzeum už má naopak čerstvě zavřeno, takže je jasné, že budu muset pokračovat v cykloputování. Na pořádné zmoknutí to zatím – přes stále temnější oblohu - pořád nevypadá, takže se zastavím u litinového kříže na kamenném podstavci z roku 1859, zavrhnu původní plán na cestu do Litovle a vydám se dál silničkou, kterou jsem snad dosud nikdy neprojížděl. Díky tomu jsem viděl pár nových drobných památek a seznámil se s vesničkou Renoty. Tato obec s přibližně dvěma stovkami obyvatel byla pro mě příjemným překvapením a nečekaným bonusem páteční cesty. Je to skutečně pozoruhodné místo plné památek. Za zmínku stojí minimálně takřka monumentální kostel Nanebevzetí Panny Marie z roku 1789 nebo "tradiční" dvojice mariánských sloupů.

Má cesta pak pokračuje do obce. jejíž název připomíná jednu nepěknou chorobu pěkných pašíků. Přede mnou je významný železniční uzel Červenka; tedy vlastně litovelské hlavní nádraží. A od vlakové stanice se ve finále ani moc nepohnu. Ne že bych nutně musel pozorovat projíždějící pendolína a leoexpresy, ale nachází se zde kostel a hospoda. Nejprve se vydám ke kostelu. Monumentální stavba s dvouvěžovým průčelím pochází z let 1860 až 1862 a je zasvěcena sv. Alfonsovi. Údajně se jedná o jedinou stavbu se jménem tohoto světce na celém území České republiky. Díky tomu, že je kostel připravován na sobotní svatbu, podaří se mi poprvé v životě vniknout i do jeho interiéru. Kostel si v klidu prohlédnu, jen mě dámy požádaly, abych nefotografoval. Podvolil jsem se a ten jediný snímek interiéru jsem si udělal až na závěr a s jejich souhlasem. Téměř 38 metrů dlouhý kostel je vlastně přístavkem ke klášteru redemptoristů, původně zámečku. A mě pak čeká výborná litovelská třináctka Gustav a debata o cyklistice s dvěma místními důchodci. Jeden se mi v závěru přiznal, že nedávno ujel téměř celých jedenáct kilometrů …

Přede mnou je závěrečný úsek cesty s první zastávkou v obci Dětřichov. V této části Uničova dnes žije už jen nějakých 120 obyvatel, ale svého času se jednalo o německou vesnici s více než dvojnásobkem duší. Dominantou Dětřichova je zajímavá a poměrně velká kaple sv. Floriána, před kterou se nachází další Ukřižovaný. Ještě před příjezdem do Dětřichova jsem zjistil, že tato vesnička má i své vlastní letiště. Při pořizování fotodokumentace kaple jsem jednou místní občankou dotazován, jestli zde náhodou nejsem jako předvoj řešitelů stížnosti její sousedky, které vadí hejna otravných holubů. Evidentně ji potěší, když ji ubezpečím, že nejsem. Po té, co opustím Dětčichov, opouštím také asfaltový koberec (to jsem ale podal hodně nadneseně) a vydávám se do terénu. Kolem vodního toku a později i vodní plochy mířím pomalu ale jistě do cíle dnešní trasy. Ještě před tím mě však čekají Želechovice

Želechovice jsou nejstarší doloženou obcí mikroregionu Uničovsko a poprvé jsou písemně zmiňovány již v roce 1078. Přitom je zde prokázáno také pravěké osídlení a byly tady objeveny také fragmenty slovanských železářských pecí. Podle archeologických výzkumů se muselo vůbec jednat o velmi zajímavou lokalitu, které se nevyhnuli ani Keltové. Dnes zde žije něco přes dvě stě obyvatel a místní památky pochází spíše z období relativně nedávného. Nejnápadnější je poměrně velký kostel uprostřed obce. O to více překvapí, že se jedná pouze o neogotickou kapli sv. Cyrila a Metodějě, postavenou v letech 1883 až 1885. U kaple se nachází památník Svobody, připomínající vznik republiky, a kříž s Ukřižovaným. Velmi zajímavý je také jeden z domů na návsi. Je sice silně chátrající, ale stále hrdě neskrývá mnohé prvky rané secese. Zajímavých stavení bychom zde ale našli více.

A přede mnou je už jen grand finale celého dne, tedy dojezd do téměř dvanáctitisícového Uničova. Ale než se oddám mnohahodinové debatě s přáteli, čekají mě ještě dvě krátké zastávky. Tou první je krásné – a atypické – Heinzovo barokní sousoší sv. Jana Nepomuckého, o kterém jsem již na Turistice psal, tou druhou Masarykovo náměstí. I tomuto místu jsem věnoval jeden ze svých raných příspěvků (viz. https://www.turistika.cz/mista/unicov-masarykovo-namesti-a-jeho-pamatky), ale redakce Turistiky ho z neznámých důvodů až úzkostlivě tají. V každém případě je na tomto náměstí poznat, že je Uničov městem královským, historickými památkami nešetřícím. Proto bych zde neměl používat slova zastávka, ale spíše kochací objížďka. Radnice, měšťanské domy, mariánský sloup se sochou Immaculaty, kašna s orlem před oblíbenou restaurací (dnes ale už tento lokál upadá v zapomnění a chodí se jinam – bohužel zrovna tam, kde se mi nikdy moc nelíbilo – čímž dochází k dalšímu k.o. vítězství litovelského pivovaru nad tím hanušovickým, ach jo …).

Nakonec jsem zjistil, že časově se mi podařilo celou cestu rozvrhnout naprosto dokonale. Ve chvíli, kdy jsem zatlačil – naštěstí jen na zvonek - se za mnou ozval známý hlas. Vzápětí mi bylo umožněno pomoci paní domu dopravit nahoru několik přetékajících nákupních tašek s poživatinami všeho druhu. A protože Bertík ještě nedorazil z motovyjížďky pro tekutiny do jedné z okolních palíren, zasedli jsme k mé slivovici zatím jen ve dvou.