Do vyškovské ZOO, do města a za přítelem

 

K ... další cestě do Vyškova mělo dojít ... před čtrnácti ..., ... znáte to ... člověk míní a manželky to celé zase mění!

Jana by nepřežila, kdybych ... sám - však jsem ... ukázat město a návštěvu u Honzy prý také slíbil, takže nezbylo než vyčkat na její nejbližší nepracovní víkend.

 

...Sobotní ráno není zrovna z nejpřívětivějších. Při cestě ... s nedůvěrou sledujeme mraky nízké oblačnosti, které jako by se nemohly rozhodnout, jestli mají vyklopit svůj těžký vodní náklad ... tady anebo o kousíček dál. Otrokovické nádraží profukuje ledový větřík a na holých pažích vyčnívajících z trupů oděných ... nalehko (předpověď slibovala slunečno) naskakují zimomřavky.

Ó, ... závidíme davům, které právě nastupují do teplíčka ... Expresu - my si na náš osobák do Přerova musíme ještě chvíli počkat.

Abych zahřál alespoň mozek, zadávám mu početní úkol: jestliže se teď o prodlouženeném víkendu z venkova do Prahy stěhuje tolik a tolik lidí, a stejně ... činí Pražáci, odjíždějící zase ... na čerstvý luft, kolik obyvatel bude mít naše matička stověžatá v neděli?

...
 A hele - už je tady náš kodrcák. Vevnitř se netopí, ale hlavně že jedeme. Radostný pocit z jízdy bohužel netrvá dlouho. V Záhlinicích zůstáváme nějak podezřele dlouho stát a já – když už mám (pro jistotu dvakrát) sečteny všechny květy šeříků za tratí – Janě ze srandy říkám: „Asi sa nám pokazila mašina.“

Naproti sedící už tak nervózní chlapík sebou škubne a vyběhne se na to zeptat na chodbičku průvodčího.

Po návratu nahlas vyhrkne: „Ano, je to tak. Posrala sa jim lokomotiva!“

Do lidí jako když střelí: vyletí ze sedaček a jdou bombardovat chudáka průvodčího stížnostmi a dotazy - za jak dlouho pojedeme dál a jestli na nás v Hulíně a Přerově vyčkají navazující spoje. Korunu tomu všemu dodá mladík, který se všem omlouvá, že zmáčknul jakýsi signál S.O.S. Asi si myslí, že za nepojizdnost vlaku může on...

Naštěstí už za čtvrthodinku přijíždí funkční mašinka, která nás odtáhne až do cíle železniční trasy.

Jak se říká – vše zlé je pro něco dobré: my aspoň nemuseli v Přerově čekat a rovnou zamíříli na nástupiště k našemu rychlíku, který dokonce ani nemá zpoždění.

Je to vlak vyšší kvality - tzv.divadelní. Vagóny totiž sestávají z oddělení pro pasažéry s místenkou a pro ty ostatní slouží sedadla ve výklencích na chodbě. Po usednutí sice máte při pohledu do protějšího okna pocit, jako by ta ubíhající hanácká krajina byla součástí nekonečného filmového pásu... ale díky procházejím lidem směřujícím tam a zpět na nedobytný záchod musíte ze sedačky furt vstávat jak v divadle!

Ta chodba je totiž natolik úzká, že jí kol vás bez tělesného kontaktu projde jen štíhlá stevartka (škoda!), ne tak už její pojízdné vozítko s nabízenými nápoji.

 

To jsou ale detaily. Důležitější je, že si Ten Nahoře konečně přečetl předpověď českých meteorologů na dnešní den, zatáhl za neviditelné provázky... a najednou se všude kolem začaly ty šedivé mraky trhat! A díky jeho Budiž! dnes pak bylo opravdu už jenom slunečno a hlavně teplo!

 Pole osázená prozatím ještě zeleným obilím, ale místy už i kvetoucí řepkou, v okenním rámu náhle ožijí, v hájích a pásech větrolamů se o svěží jarní listí začnou zprudka lámat sluneční paprsky a plechem obité báně vesnických kostelíčků vrací vzhůru k nebesům nadbytek jasu.

I když je rovinatá hanácká krajina pro nás Valachy poněkud fádní, i tady vnímavé oko zahlédne výseče, které mu zalahodí. Zaujala nás pahorkovitá část mezi Němčicemi a Ivančicemi - jedno plytké údolíčko s topoly jako by bylo věrnou replikou originálu z Lačnovska. Jen ty rybníky zde chyběly.

 Konečně Vyškov!

Nádražní budova má dny největší slávy dávno za sebou, ale daleko horší je fakt, že se i v jejích útrobách nachází uzamčené WC. Tož co – menší změna plánu: necháme slunčisko, ať se mezitím trochu rozehřeje a my napřed půjdeme přes autobusák do ZOO a prohlídku města si necháme na potom. Odpolední setkání s Honzou a jeho věrnou Ajdou samozřejmě zůstává v našem programu neměnnou konstantou.

Jak tak kráčíme okolo parkovišť supermarketů, je Jana zvědavá, jestli jdeme k zoologické zahradě správně a prudí, abych se někoho zeptal. Sice tak nějak mlhavě tuším, že je dle mého čichového orgánu azimut chůze nastaven správně, ale pro tentokrát zapomenu na hrdost a poslechnu.

Výsledkem je spokojenost na všech frontách: manželka si o to více bude vážit svého – v cizím terénu se dokonale orientujícího muže – a ten zase blahořečí osudu, že nezakufroval, protože si plán města dle map.cz doma nastudoval jen letmo a o tahle místa jeho oči vůbec nezavadily...

 

Vyškovská ZOO v žebříčcích návštěvnosti nezaujímá nejvyšší příčky, neboť se specializuje převážně „jen“ na chov domácího zvířectva (byť i domestikovaných druhů z jiných světadílů) a moc exotů v ní neuvidíte. Daleko větší davy se hrnou do sousedního Dinoparku. Nás dva to tam ale příliš netáhne. Nic proti pravěkým potvorám - některé filmy o nich pobavily, jenže zvířátka v ZOO nejsou žádnými (byť dokonalými) napodobeninami, ta jsou skutečně živá!

 Nejprve na nás zírá velbloud dvouhrbec, hned za ním vidno cizokrajný turovitý skot s nesmírně dlouhými rohy, v pozadí se procházejí pštrosi a spoza plotu na nás vykoukne čáp. Husté křoví návštěvníky odděluje od rybníčku s altánkem, odkud se ozývá nepředstavitelně hlasitý skřekot a bublavý hlahol. Hrome, že by papoušci? Jenže když po chodníčku živý plot obejdeme, zjišťujeme náš trapný omyl: všechny ty exotické zvuky ze sebe totiž vydávají žáby v říji! Před námi se ale rychle ukrývají pod vodní hladinu a z ní trčí ven jen jejich zvědavé a vypoulené zraky.

Následující horní výběh obývají lamy a nandu pampoví. Tedy bílý samec a několik jeho družek, které ho očividně zbožňují. Kam se hne pán, tam v závěsu zamíří i dámy a nikdy tomu není naopak.

Spolu s námi stojí u výběhu rodinka s malými dětmi. Muž trhá trávu a háže ji pštrosům, já se s fotoaparátem předkláním přes plot, abych měl co nejlepší záběr... a tu mne najednou kdosi popadne za loket a pořádně do něj štípne!

Se slovy směřujícími k manželce – Co blbneš?! – zvedám hlavu od hledáčku a o krok odstupuju od plotu. V poslední chvíli a bylo to opravdu o fous - příští klovanec nandu samce by už směřoval na mé pravé oko!
   Hajzl žárlivý a zákeřný jakýsi...

 Přicházíme ke Dvorečku naší babičky nabízející výjev jak z hodně starých časů: na dvoře se okolo rozličných druhů ovcí, koz a jiné polehávající havěti prochází spolu se slepicemi omladina a učí se správně mečet či bečet. Některé hlásky zní tak něžně a melodicky, že by jejich vlastníkům jistě s radostí nabídl angažmá i kapelník dětského sboru.

Vprostřed stojí obývaný holubník a v kotci u zdi spí hlubokým spánkem jedno očividně přežrané, černobílé prase. Poněvadž žije v ZOO, zabíjačky se bát nemusí... a tož ti, milé čuně, přeju hezké a řezníkem nikdy nerušené sny!

 Ale fuj, přece se nebudeme bavit o takovém ošklivém tématu, když vůkol vše jenom kvete a jásá radostí ze života! Právě nám začal měsíc máj a nejenom srdce nás lidí, ale i všechna ta zvířecí buší v rytmu lásky.

Jak krásné a rozmanité jsou projevy přízně mezi všemi živočichy můžeme vidět snad na každém kroku: kravičky s vyplazenými jazyky pronásledují malé býčky, malého kohoutka co chvíli láskyplně do zobáčku klovnou slepičky z jeho pidiharémku, nutrie ve vodě prohání nutráka, kůň zálibně pohlíží na zadnice tří kobylek, stojících ve stání jak tři Grácie a zamilovaná malpa s nesmírnou pečlivostí vybírá samci z kožichu blechy.

 Ale stejně jsou největšími klauny lásky ti dva ješitní pánové - pávové. Nemaje kol sebe žádných samic, přesto v narcistickém opojení sama sebou roztahují své překrásně zbarvené ocasy do podoby obrovských vějířů a pyšně se předvádějí nejen sok soku, ale i nám lidem.

 To v dalším výběhu s husami a kachnami se zbytečným dvořením už neztrácí čas a jeden pár vodních ptáků se zrovínka dal do „výroby“ vajíček s novými miminky!

 

Zlatým hřebem prohlídky se stává Hanácký statek. Jedná se o repliku původního obydlí z přelomu minulého a předminulého století se stylově zařízenými interiéry. Podélným stavením je spojeno s rozsáhlou expozicí řemesel a předmětů denní potřeby umístěných v novotou zařící veliké zděné stodole. V patrech přístupných nejen schodišti (ale i výtahem) může návštěvník shlédnout interaktivní výstavky věnující se ekologii. Tak jako mnohé jiné v naší domovině, i tohle bylo z převážné většiny zbudováno za penízky od té nenáviděné Unie.

(Jen se mne, lidé drazí, neptejte, kde by náš stát – nebýt štědrých dotací z EU, na všechny opravy schrastil prachy!)

 Statek má i hezký dvoreček a jeho největší živou atrakcí je koza bílá domácí, vystrkující na nás z okna rohatou palici a žadonící o pomazlení. Možná byla v minulém životě kočkou anebo hodným čertem – kdo ví...

 

Prohlídku ZOO završujeme návštěvou bistra za statkem, kudy je možné projít do sousední zámecké zahrady. Než tak ale učiníme, doplníme tekutiny a hladinu kofeinu v našich organismech. A pějeme v duetu chválu na vše viděné.

Nečekali jsme žádné zázraky, ale i když je zoologická zahrada malá a téměř bez těch exotů, je skutečně velice pěkná a milá a nám se v ní moc líbilo. Asi stejně jako dalším návštěvníkům, kterých je tu už teď před polednem kupodivu hodně.

 No vidíte – a přitom moc nechybělo a ona v devadesátých letech zanikla! Její prvotní formou byl Koutek živé přírody, vzniknuvší díky nadšenci panu Sokolíčkovi už v roce 1965. Ten se časem sice dosti rozrostl, ale po „sametu“ se zahrada nacházela v tak zpustošeném stavu, že se vážně uvažovalo o její likvidaci. Naštěstí zvítězil plán B. Díky němu se do ZOO investovaly nemalé penízky a ona byla zachráněna.

 
Nevím jak ostatní, ale já se ještě před odchodem zamyslel a v duchu děkoval osudu, že jsme se s Janou narodili jako lidé a ne jako domácí zvířátka.

No uznejte sami, pánové – dovedete si představit, že by na vás doma manželka bučela, hýkala, kdákala anebo kejhala? Že ne? No vidíte! Ono je i to nadávání na nás chlapy v lidské a hlavně ženské řeči takové jakési jiné, příjemnější a tuze smrdí člověčinou...

 
 Turniketem vycházíme do nově zrekonstruované zámecké zahrady. Její čtvercový půdorys zdobí krom travičky, stromů, keřů a geometricky se sbíhajících cest i hezká lodžie s arkádami. Uprostřed zahrady je kašna, teď ještě bez vody.

 Slunce si začalo hrát s mraky na schovávanou, což sice skýtá možnost zachytit vybraný fotogenický motiv jednou bez Oskara a podruhé nasvícen paprsky, ale doma u PC zase přináší těžké dilema, který záběr je vlastně lepší.

 Ze zahrady přicházíme na nádvoří zámku, v jehož interiéru je prý k vidění velmi zajímavé muzeum Vyškovska. Ale dnes se do něj bohužel nedostaneme. Není totiž jediným v naší vlasti, kde někdo kompetentní rozhodl, že muzea budou od pondělka do pátku otevřena po celý den, ale přes víkend jen na dvě hodiny odpoledne!

Myslím, že kdyby měl otvírací dobu na starosti ten osel z místní ZOO, rozhodl by podle svého zdravého zvířecího rozumu určitě lépe!

 

Od zámku už radostně míříme do historického jádra města, rozloženého okolo Masarykova náměstí. Nebojte se, nebudu vás unavovat popisy jednotlivých historických objektů – o městě už jsem se přece rozepsal minule, a jak se u nás říká: Dvakráť ani panáček (farář) nekáže!

Chvílemi ve stínu mraků, chvílemi za oslnivého slunečního jasu, couráme semo tamo rynkem a bočními ulicemi, necháme objektivy dostatečně se vyculit na tu převysokou věž Radnice, historické měšťanské domy, morový Sloup, kašnu i objekt nejhonosnějšího vyškovského kostela, a poté šupky hupky do jedné restaurace na dobrý oběd.

Však už je nejvyšší čas – žaludky se hlásí o krmení, bolavé nožky zase o odpočinek a už víc jak před půl hodinou na kostelní věži odbimbalo poledne.

 

No a jak se říká, to nejlepší na závěr – nyní nás čeká setkání s Honzou a Ajdou.

 
 Už nás na autobusovém nádraží oba vyhlížejí a čekají. Po přivítání směr Jendovo bydliště a stejně jako posledně, i dnes v tom horku pánové tvorstva rozezní své hlásné trouby a nechají je ztichnout až po rozloučení. Zatímco se Ajda do nadhozených témat a hlubokomyslného hovoru směřujícími až k jádru pudla nijak nemíchá a raději na kanapi zaujme polohu ležícího čarostřelce (se zavřenýma očima), ženě se pár vstupů přece jen podaří.

 I přes občasné Honzovo omluvné – Promiňte, ale já jsem moc ukecaný! – a moje – Šak já takéj! -nic nebrání tomu, abychom nesemleli (jak už to tak mezi přáteli bývá) co se dá.

Ale tím vás pochopitelně zatěžovat nebudu, neboť tohle přece není žádný sociální server!

 Výborná osvěžující káva, zkonzumovaná na příjemném balkóně s markýzou a výhledem jak do parku, nakopne naše mluvidla ještě k většímu výkonu.

Ale neúprosně míjející čas na budíku naznačuje, že bude naší návštěvě brzy odzvoněno. Nu což – však si zbytek necháme zas na příště!

 Jenda a Ajda (to je vám lidičky tak hodný a umazlený pes, že byste tomu nevěřili!) nás pak doprovodí až na nádraží k rychlíku.

Chviličku před odjezdem mne ještě něco napadne: „Ty, Honzo, já vím, že sa říká, že má člověk v důchodě na všecko víc času... ale nepřipadá ti, že nám teď na staré kolena každý deň utěká cosi o moc rychlejc? Nevíš náhodú proč tom tak je?“

Honza se podiví. „Ale to je přece jednoduché. Já na to mám takovou teorii: když je člověk batoletem a je mu jeden rok, tak mu těch dalších 365 dní života přibude až za celý dlouhý rok, kdežto nám dospělým čas ubíhá úměrně našemu věku. Ty to máš ještě dobré - tobě den uteče jen 56x rychleji.

Ale u mne už je to daleko horší...“