Dovolená na ostrově Menorca – pěší výlety při pobřeží

Máme rádi moře, rádi se koupeme, ale nedovedu si představit prožít týden u moře - jen se koupat a opalovat se. Na jaře jsem objevila zájezd od CK Delfin Travel Pochod kolem Menorcy 55+, který nás přímo nadchl. Autobusem nás vždy někam odvezou a jinam pro nás přijedou a my se tak pohodlně projdeme okolo větší části ostrova, na trase navštívíme památky a ještě se k tomu vykoupeme. To znělo moc hezky. Cestujeme hodně, ale většinou naší dodávkou, kde také spíme. Takhle jsme např. projeli přes Belgii až do Skotska, byli jsme v Norsku i na Slovensku. Turistické zájezdy jsme zvládli s CK Kudrnou, byli jsme v Irsku i ve Finsku. Bylo to fajn, měli jsme polopenzi, spalo se ve stanu, každou noc jinde. Takže tentokrát to bude luxus. Spát se bude v hotelu, nebudu muset vařit, ani mýt nádobí, jen se snažit být vždy všude včas. Tak to snad zvládneme. Jen mi trochu dělá starost noha. Finsko jsem v létě zvládla s ostruhou, ta už nezlobí, jen se mi tam tam zlomila nějaká zánártní kůstka. Bohužel i únavová zlomenina je pěkná neplecha. Kratší vzdálenosti zvládám, zda dám i 15 km 6 dnů za sebou, to poznám. Ale budu muset.

Odlétáme až odpoledne v 17,05 hodin, takže času je dost. Kupodivu nejsem nervozní, což skoro není normální. Odjet do teplých krajin s batohem do 15 kg a příručním batůžkem do 8 kg nebyl vůbec žádný problém. Dokonce jsme ještě nějaké zbytečnosti přidávali.

Vzhledem k tomu, že se vracíme poměrně pozdě v noci – až před 23. hodinou, kdy už není žádné spojení do Plzně, rozhodli jsme se jet autem. Otův syn nám nabídl, že nám půjčí kartu, abychom mohli zdarma parkovat na letišti. Ještě že jsme všude raději s předstihem. Z domova jsme vyjeli v 11 po staré silnici, protože dálniční známku nemáme. Hlavně proto, že nás nebaví po dálnici jezdit. V Žebráku jsme si dali svačinku - sekanou v housce a pokračovali na letiště. Na druhý pokus jsme našli parkoviště, kam jsme měli zajet. Jenže ono to tak jednoduché nebylo. Kartu nám to vzít nechtělo, resp. vzalo a zase vyplivlo, napsalo nám to: couvněte, závora se otevře. A to bylo vše. Zkoušeli jsme druhý vjezd - se stejným neúspěchem. Ota tak dlouho něco mačkal, až nám to vyplivlo lístek a závora se otevřela. Na lístku byla naše SPZ a čas vjezdu. To už jsme věděli, že je něco špatně. Rozhodli jsme se parkoviště opustit. A znova zkusili kartou závoru zvednout. Tentokrát nám to kartu už nevrátilo. Takže další průšvih. To nám to pěkně začíná. Voláme od závory do zdejší kanceláře, kde nám úřední hlas oznámil, že jsme na černé listině a že se máme dostavit do kanceláře. Situaci jsme nakonec vysvětlili, z parkoviště nás dokonce pustili bez placení, i když to nejdřív vypadalo na 50,- Kč. Ale to bychom ještě přežili. Jen kartu si tam nechali. Naštěstí jsme měli času dost, syn byl v práci a měl zrovna volno, přijel pro nás, odvezl nás na veřejné parkoviště, které je v dosahu MHD, a zavezl i s batohy zpátky na letiště.

Pro nás to tedy dopadlo dobře. Na letišti jsme včas. Doufáme, že tu kartu syn ještě někdy uvidí. Ten si z toho však hlavu nedělal. Tak proč zrovna my.

Už tedy vše vypadalo, že jsou problémy za námi. Na letišti si nás převzala děvčata z cestovky a pak už následovalo klasické odbavení. Ale to bych nesměla být já. Pečlivě jsem dbala ba to, abych krém na opalování, repelent i různé kapky uložila do velkého zavazadla. V batůžku připraveném do letadla jsem si však nechala 2 půllitrové lahve s vodou. Původně jsem myslela, že něco vypiju cestou do Prahy a pak přesunu do batohu, ale pak jsem na vše zapomněla. Nakonec mi vodu jen vylili a petky vrátili. To mi vyhovovalo. Na záchodě jsem je zase naplnila a bylo po problému.

Dál už naštěstí žádné problémy nebyly. Ale i tak to stačilo. Letadlo bylo poměrně malé, prostoru na nohy tam taky moc nebylo, ale neměli jsme letět dlouho. Ty necelé tři hodiny se nechají vydržet. V letadle jsme dostali kelímek s vodou, takže mé starosti, že cestou leknu žízní, byly zbytečné. Víc mi vadilo, že v letadle nebyla obrazovka, kde bychom mohli pozorovat, kudy letíme, jak rychle, jak vysoko a pod. Chtěla jsem to sledovat na mapě v tabletu, jenže jsme měli sedadla uprostřed a GPS se mi tam nechytila. Špatně jsem viděla i z okénka. Přesto jsem zahlédla nádherně sluncem nasvícené mraky na jedné straně a vrcholky Alp na straně druhé. Bylo to moc hezké.

S větrem v zádech jsme přiletěli skoro o půl hodiny dříve. Ale než jsme vyzvedli zavazadla, našli správný autobus, dojeli na druhou stranu ostrova do hotelu a dostali se na večeři, bylo devět hodin pryč. Je tu však stále docela teplo.

Večeře je formou švédských stolů, vše vypadá zajímavě, tak to snad časem všechno ochutnáme. Dnes skoro v noci jsme to nechtěli přehánět. Ochutnali jsme i víno a pivo, i to je v ceně večeře.

Průvodci nám současně s klíčem od pokojů předali několikastránkovou brožurku, kde jsou základní informace o Menorce, jejich větších městech a dalších zajímavostech ostrova, o trase Camí de Cavalls (tzv. Koňské stezce), jejíž velkou část projdeme,  kde je program jednotlivých výletů a téměř pětistránkový česko - španělský slovníček důležitých výrazů a spojení. Ať se prý můžeme začít učit. Mapy jednotlivých tras prý dostaneme vždy ráno v autobusu.

Ubytování předčilo naše očekávání. Je to apartmán s velkým obývákem, ložnicí, kuchyní s ledničkou a velkou terasou. Wifi se zdarma chytá jen ve společných prostorách hotelu, ale na pokoji je televize, kde se chytí ČT 24, takže výsledky hokeje nám poví a to nám stačí.

Vybalujeme a brzy jdeme spát. Bylo to přece jen náročné.

V noci byl klid, spalo se dobře. Vstáváme v půl osmé, tady však začíná teprve svítat. Venku je 13 stupňů. Ale brzy vychází sluníčko a vypadá, že bude krásně a teplo. Na výlety byla doporučena pevná obuv, po radě s průvodcem vyrážím však v sandálech. Mám pevné turistické, nárt nohy není stažen, takže se v nich chodí líp. Uvidím. Třeba to bude dobré.

Po výborné a skutečně pestré snídani odjíždíme autobusem do Binimel-la na severním pobřeží. Cestou se zastavujeme v jednom z obchoďáků koupit si na výlet balenou vodu. Zdejší kohoutkovou nám nedoporučují pít nepřevařenou. Po 10. hodině celí nedočkaví vyrážíme na náš první výlet, zpočátku společně, pak už každý podle sebe. Jsou dvě možnosti. Každý musí projít trasu dlouhou 10 km do Platja de Fornells, kam pro nás přijede autobus. Zhruba uprostřed je možno odbočit k majáku Cavalleria, kde je možnost občerstvení, a tím trasu prodloužit na 15 km. Na trase je několik pláží, kde je možná i koupačka. Někdo toho využívá, Ota koupání chce nechat až na odpoledne. Oba chceme k majáku. Cesta vede převážně podle pobřeží. Mysleli jsme, že to bude relativně rovina, ale zdaleka to tak nebylo. Bylo to zvlněné s nádhernými výhledy na moře a útesy. I povrch cesty byl různorodý. Na poměrně krátkém úseku se ráz krajiny rychle mění.

Maják je na kopečku a i když to foukalo, bylo i nahoře teplo. Jen stín tam téměř nebyl. Ota dal pivo, někdo kávu, víno. Měli i nanuky, ale výběr byl špatný. Pivo, ani víno jsem v tom horku nechtěla, přesunula jsem se tedy o kousek dál a poobědvala z vlastních zásob stejně jako řada jiných. A při tom se kochala nádhernými výhledy.

Cesta v zajímavé krajině poměrně rychle utíkala. Když jsme byli zhruba v poslední třetině trasy (ještěže máme tu mapu), našli jsme krytý přístřešek u krásné malinké pláže. Ota se naobědval, já si šla rovnou zaplavat. Voda byla nádherná, ani se mi z vody nechtělo. Naštěstí jsme času měli dost, tak jsme nemuseli pospíchat. Krásně jsme se osvěžili, ale za chvíli nám už zase bylo horko. Někdo využil ještě pláž Cala Tirant těsně před cílovým městem Platja de Fornells, ale tam se nám už tolik nelíbilo. Mne hlavně těší, že jsem to poměrně snadno zvládla, že mne noha zase tolik neomezovala. Ale jak dlouho to vydrží?

Prošli jsme se městečkem, kam pro nás měl přijet autobus. V marketu koupili velké balení pitné vody a žízeň zahnali plechovkovým pivem. Hodina čekání na autobus rychle utekla. Shodli jsme se všichni na tom, že vyšlo všechno - počasí i program. Dokonce jsme se první den i opálili a to se tvrdí, že říjen je ještě na koupání, ale už méně na opalování. Je však po sezóně, tak je tu málo turistů. A to je super.

Okolo šesté jsme přijeli do našeho resortu, seznámili jsme se s blízkým okolím, kde je druhá recepce, druhá restaurace, obchod, kudy se jde k moři. Vyřídili jsme ubytovací formality, tedy hlavně zaplatili vzdušné. Původně jsme si chtěli jít ještě zaplavat, ale jak zalézá sluníčko, ochlazuje se a nám se nikam už nechce. Dali jsme tedy sprchu a už celí netrpěliví čekali, až nám v 18,45 hodin otevřou restauraci, abychom mohli na večeři. Už jsme měli pěkný hlad.

Opět jsme si pochutnali, jen víno mi tu nějak nechutná. Pila jsem tedy nealko, dala si i zmrzlinu, dva druhy melounů. Je to náročné přes den, ale večer snad ještě náročnější. Takových dobrot je tady. Snad to vše časem ochutnáme.

Večer jsme se chvilku dívali na ČT 24, ale únava nás zmohla. Ještě jsem připravila svačinu na další den a šli jsme spát.

Spí se dobře. Tím, že jsme šli spát brzy, tak už v šest mám vyspáno. Už od rána je teplo. Uvidíme, zda to vydrží.

Ode dneška vyrážíme na výlet už ve 3/4 na devět, takže o chvilku dřív. Čeká nás prý snad nejnáročnější den. Přejíždíme na úplně opačný konec ostrova - na severovýchod do Favaritxu a čeká nás 16 km dlouhý přechod, který nejde zkrátit a jehož poslední čtvrtina je nejnáročnější, jde se neustále nahoru a dolů. V 15,30 hodin už musíme být v cíli - v Mesquidě, abychom ještě zvládli přejet do Mahonu, hlavního města ostrova. Bude to tedy asi náročné a je otázka, zda bude čas se vykoupat.

Již v 10 hodin vystupujeme z autobusu kousek za městem Favaritx. Dle zájmu můžeme zajít k majáku Favaritx. Údajně až k němu se nesmí, ale běžně se tam prý chodí. Je to 0,5 km, takže jdeme samozřejmě všichni. Krajina je zase jiná, útesy jsou krásné, zdá se, že se jich nikdy nenabažíme.

Vracíme se na Koňskou stezku a vyrážíme podle mapy. Minuli jsme několik pláží, ale dnes se nikdo nekoupal. Času asi tolik nebude. Ráz krajiny je opět zcela jiný, dokonce procházíme i přes borovicové lesíky. Je pravda, že s našimi lesy se to nedá srovnat.

Docela rychle jsme se všichni přesunuli do města Es Grau, kde jsme v baru za městskou pláží měli první sraz. Zdejší písečné pláže se vyznačují naprosto čistou průzračnou vodou. Tady však byly velké vlny, které písek docela zvířily, takže se nám tady do vody kupodivu ani nechtělo, i když by byl čas. Dorazili jsme s půlhodinovým předstihem, odpočinek se hodí. Kupodivu i já si dala pivo.

Když jsme dopíjeli, přišel Dan, který se pohyboval na konci naší skupiny. Tentokrát měl problém, dvě paní nestíhaly, ale on potřeboval být na domluveném místě včas. Takže je nakonec na chvilku opustil.

Ota tam s ním ještě poseděl, já vyrazila raději pomalým tempem napřed. A hlavně cestou dala lehkou svačinu. Již ráno jsme konečně viděli prvního koně, odpoledne jsme přecházeli přes pastviny, kde se společně pásly všechny tři druhy krav, které se zde chovají. Objevují se zde zcela jiné rostliny, dokonce i mohutné opuncie. Těsně před stoupáním mne Ota došel. Měl však hlad a tak ještě kousek popošel a na vhodném místě na mne počkal a hlavně se také najedl.

Stoupání a klesání bylo skutečně náročné, zajímavé však byly i výhledy. Jedna skála byla skoro celá bílá, co tam bylo racků. Kroužili i nad pevninou. Tolik jsem jich pohromadě neviděla ani v Chorvatsku. Každý výstup jsme byli odměněni novými výhledy. Na Otu, svačícího na jedné vyhlídce, jsem zamávala a pokračovala dál. Při každém stoupání jsem byla přesvědčená, že už musí být poslední.

Až jsem se dočkala. Najednou bylo před námi město. Sraz byl u pláže opět před městem. Autobus na nás měl čekat jen o kousek dál. Protože jsme nebyli poslední, Dan tam ještě nebyl, tím pádem ani ty paní, na které čekal. Počítali jsme, že těch 15 minut času ještě máme.

Zašli jsme kousek dál za skálu, ale sotva jsme se svlékli, vidíme přicházet Dana. Rozum nám naznačoval, že tu ještě nemohou být všichni, ale přítomnost vedoucího nás trochu vylekala. Do toho Ota zjistil, že ručník nechal na skalisku, kde svačil. Přesto jsme se vrhli do vln. Ota udělal ještě pár temp, mně stačilo, když se přese mne převalila první vlna. Honem jsme se utřeli a vyrazili fofrem k autobusu. Dokonce jsem Otovi utekla, protože jsem šla bosky a do sandálů se obula s nohama plnýma písku až na silnici.

U autobusu jsme se utvrdili v tom, že náš spěch byl zbytečný. Paní dorazily ještě skoro o 15 minut později.

Do Mahonu to bylo kousek, autobus nás vysadil jen kousek od centra a tam také na nás čekal. Mohli jsme jít na lehko - bez batohů a turistických hůlek. Na prohlídku centra jsme měli hodinu a čtvrt, což úplně stačilo. Prošli jsme se městem, z výšky se podívali na obrovský přístav a ještě jsme si stačili prohlédnout katedrálu. Za dvě Eura to určitě stálo.

Dan nás vždy v autobuse informuje o zajímavostech ostrova. Včera nás seznámil se zdejší florou a faunou, dnes o současném politickém dění ve Španělsku, kde to už několik dnů vře, protože se Katalánsko chce odtrhnout.

Také nás seznámil s programem nejen na zítra, ale i na další dny, protože zaslechl názor, že to je hrozné, když dnes na trase nebyl čas se pořádně koupat. Proto hned informoval, že bez koupání to bude i zítra, protože trasa je naplánována do zdejší kamenné pouště, odkud není vstup do moře. A také že to bude na trase bez možnosti občerstvení. Ať se tedy každý rozhodne, zda půjde nebo si dá den volna a koupačku v místě.

Když jsme přijeli k našim apartmánům, zašli jsme ještě do nedaleké zátoky si pořádně zaplavat. Celý den bylo vedro, byli jsme zpocení a pořádnou koupačku to chtělo. Měli jsme s sebou všechny věci, nechtěli jsme je nechávat volně na pláži, kde bylo ještě docela dost lidí, tak jsme si tam vybrali boční vlez přes kameny. Jen dno bylo písečné. Jenže mi to uklouzlo a nohama v sandálech jsem skončila ve vodě. Což o to, umýt potřebovaly, ale určitě by to ještě počkalo.

Koupačka nám udělala však dobře. Tedy až na jeden problém. Já je snad přitahuji. Medúzu jsem neviděla, ale docela pěkně mne popálila. Samozřejmě jsem se lekla, zařvala na celou zátoku a plavala rychle zpátky ke břehu. Noha mě pálila, za chvíli jsem tam měla pěkné jelito. Tato událost trochu zkrátila můj pobyt v moři, ale jinak to bylo fajn.

Naše druhá průvodkyně, která má na starosti druhou skupinu, mi poradila potřít to rajčetem nebo močí. První jsem neměla, druhé pomohlo. Téměř hned to přestalo pálit a otok viditelně splaskával a blednul. Zase jsem o něco chytřejší.

Ode dneška se večeře podává až od půl osmé, což je docela kruté. Co se dá dělat.
V nabídce večerního menu byly i podkovy z lososa. To byla dobrota. Dala jsem k tomu pár hranolků a vzorky několika salátů. A zcela mi to stačilo. Jen jsem si dala na závěr malou sladkou tečku a meloun. Ota vše zapíjel samozřejmě pivem, já začala vynikajícím ananasovým džusem, ale pak jsem přešla na víno. Dnešní červené se mi zdálo o něco lepší. Nebo jsem si zvykla.

Během příjemného posezení jsme zhodnotili den jako další povedený a brzo odešli. Po dnešním pochodu a delším posezení jsem měla problém dojít na pokoj. Noha mi otekla a ve střevících jsem přímo trpěla. Jsem zvědava na další den. To musím jít v botaskách. Jednak proto, že cesta je prý samý kámen, a také proto, že mi sandály do rána neuschnou.

Ota chvíli poslouchal předvolební besedu na ČT 24, ale dýl než do deseti to nevydržel. Ani já nepíšu zápisky z cesty dlouho a také jdu spát.

Šla jsem spát brzy, brzy usnula, ale probudila se vedrem. A to máme okno dokořán. Venku je čím dál tepleji a to jsem si myslela, že ty největší horka tady už nebudou. Je pravda, že minulý týden tady bylo chladno, nám se však oteplilo.

Spala jsem celou noc dost mizerně, až mne to překvapilo. Když jsem konečně usnula, vzbudil mne budík. Venku to sice foukalo, ale už ráno bylo 20 stupňů. A to nás čekal prý opět hodně náročný den. Severozápad ostrova je hodně kamenitý. Dan to přímo nazval polopoušť, ale místo písku jsou všude kameny. Trasa začíná v Cala Morell, kde je nekropole, pohřební město. To bylo hodně zajímavé. Poměrně velká plocha v jižní části města. Skalnaté území, plné vzájemně propojených uměle vytvořených jeskyní, které jsou různě podepřeny, možná rozděleny sloupy, plné výklenků, kde se uchovávaly urny. Skoro půl hodiny jsme to tady procházeli.

Dalších 7 km se jde skutečně pouze mezi kameny - kamenná pole pod nohama, kamenné zídky okolo a zbytky kuželovitých obranných věží Talayot, které vznikaly již kolem r. 1500 př. n. l.. Dříve sloužili pro obranu, později v nich žili pastevci, v některých se později prý i pohřbívalo. Některé stavby byly téměř zachované, některé z velké části rozpadlé. Viděli jsme tam i obdélníkové stavby, které asi sloužili k bydlení, a kamenná napajedla. V malém stínu jedné takové zídky jsme snědli i svačinu. Kromě kamení tam snad už nebylo nic. Jen občas tam někde něco roste, zřídka i kvete. Cesta se často přibližuje k pobřeží, takže jsou vidět nádherné a vysoké útesy. Povrch mi zvlášť zpočátku připomínal některé oblasti v Irsku.

První část skončila na silnici, která vede z Ciutadelly k majáku Punta Nati. Tady bylo několik možností. Trasa Camí de Cavalls pokračovala dál mezi kameny podle pobřeží. Na této trase je vyhlídka i přírodní kamenný most, který vyčnívá do moře. Tím by se trasa prodloužila na 20 km. Byla možnost si cestu ještě prodloužit o další cca 1 km a zajít se podívat k majáku, kde jsou bunkry a další obranné věže. Nejkratší a nejpohodlnější cesta byla vydat se po silnici do Ciutadelly, kde byl cíl naší dnešní etapy.

Nám stačilo maják vidět z dálky. Já chvilku váhala, hlavně jsem přemýšlela, jestli mám raději zvolit pohodlnější a kratší cestu po silnici. Zkrátka jestli má zvítězit rozum nebo zvědavost. Jenže tvrdím, že rozum mi občas chybí. Po silnici se mi jít nechtělo a noha ještě nebolela tak moc. Proto jsem i já zvolila delší trasu. Musím říct, že jsem skoro nelitovala. Bylo skutečně na co se koukat. I když někdo by řekl, že to byly jen samé kameny. Ale různé a zajímavé.

U přírodního mostu Pont d'en Gil skončila divočina i klasické značení Koňské stezky. Dostali jsme se do městečka Cala en Blanes, kde pokračovalo městské značení - červenobílé proužky převážně na sloupech veřejného osvětlení. Naštěstí zde nedrželi siestu (někde otvírají až v pět odpoledne). V prvním marketu Ota koupil pivo, já nanuka. Víc jsme k radosti nepotřebovali.

Prošli jsme rekreační oblastí. Za městečkem trasa odbočovala kousek podle pláže, kde byla malá hospůdka. Ota dal pivo, já neodolala a šla si zaplavat. Noha potřebovala ochladit. Tento povrch jí rozhodně moc nesvědčil. Po koupeli jsem si asi čtvrt hodiny lebedila, jak je to super. Déle to bohužel nevydrželo. Mezitím jsem si však užila pohledů na zátoku, kde jsem se koupala. To už jsme se blížili do Ciutadelly - okolo majáku Sa Farola, kostelíka se zvoničkou a další nádherné zátoky. Bohužel dolů se muselo po mnoha schodech a na to už jsem fakt neměla sílu.

Sraz jsme měli v 17 hodin u Obelisku. Zdálky jsme ho viděli, ale cesta k němu byla nekonečná. Byl na druhé straně zátoky, podle mapy i červenobílých proužků se zátoka musela obejít. Byl to snad další kilometr. Nenapadlo nás to zkusit přes přístav. Podle mapy to vypadalo, že to nejde. Takhle jsme ale viděli mohutnou pevnost Bastion de Sa Font z konce 17. století. Nakonec jsme to časově zvládli, já i fyzicky. Na náměstí jsem však byla ráda, že se mohu posadit. Ota ještě v infocentru na Radnici vyzvedl na pozdější dobu mapu města a za chvíli už tu byl i Dan a autobus.

Tím jsme se přepravili ke zhruba 5 km vzdálenému Nevantes, neolitické hrobce. Je to jediná na ostrově, která se dochovala v původní podobě. Pohřbívalo se do ní zhruba v době 1400 - 900 před naším letopočtem. Již jsme jednu viděli v Irsku, ale nyní jsme zjistili, že každá oblast měla jiný tvar těchto hrobek.

Pak už jsme přejeli do našich apartmánů. Bylo něco po 18. hodině, večeři podávají již od devatenácti. Ota nejdřív vykřikoval, jak si půjde zaplavat. Já to odmítla rovnou, už bych tam snad opravdu nedošla. Nakonec to taky vzdal, oholil se, umyl si hlavu, prostě se zcela zcivilizoval. Já si před večeří stačila hlavu taky umýt a po sprše jsem se cítila výrazně líp.

Na večeři jsme se opět výborně najedli, zapili vínem, tentokrát mi i zachutnalo. Dal si ho dokonce i Ota. Na pokoj jsme dorazili okolo půl desáté a brzy na to šli spát. Sandály se mi už usušily a dokonce už večer se zdálo, že v nich budu zase moci chodit. Tak snad to v nich zítra přežiji.

Večer však nepřežiju už nic a jdu spát. Dnes toho bylo skutečně víc než dost. Večer se zatahuje, je teplo a zítra má být ještě tepleji.

V noci jsem spala jak zabitá. Před sedmou přemýšlím, zda nemám vstát a dát koupačku v bazénu, ale lenost zvítězila. Kdyby bylo takhle blízko moře, to bych určitě vyrazila.

Po snídani odjíždíme na jih na výlet podle jižního pobřeží. Venku má být ještě o dva stupně tepleji. Čeká nás cesta dlouhá 16 km, ale také velké množství pláží. Dokonce je i návrat posunut o půl hodiny, abychom si koupání užili.

Autobus nás vysazuje v Son Xoriguer. Největší závisláci se prý mohou vykoupat hned ráno na městské pláži. Zhruba po 1 km u jediného bílého domku je bílá ohrádka a schodiště do úžasné Leopardí jeskyně. Vypadá to tam moc hezky, ale leopardi tam snad prý ani nikdy nežili.

Další asi 1 km je ještě hodně kamenitý, ale pak se cesta zlepšila. Samozřejmě na ostrově plném kamenů musí být kameny na cestě vždy. Už však procházíme zelení, je to veselejší, útesy jsou zase jiné. Na první velké písečné pláži chladím jen nohu, včera dostala chudák zabrat a dává mi to znát. Na této pláži se setkáváme s mořskou rostlinou Posidonia, resp. s kuličkami z této rostliny, které moře vyplavuje na břeh. Dle našeho průvodce je to známka čistoty vody. Jsou prý vidět i na jiných pláží, zde je jich však největší množství.

Cestou nás míjí dva jezdci na koních, ale nejsou to ti krásní zdejší černí. Pohybujeme se v obranné linii, jsou zde bunkry i obranné zákopy.

K polednímu přicházíme k nádherné zátoce s pláží. I když Ota preferuje pláže, kde si může dát pivo, tak tady se mu tak líbilo, že jsem ho nemusela ani přesvědčovat, abychom se zde zastavili a vykoupali. Byla to fakt nádhera. Ve skalách kousek nad zátokou jsme ještě dali oběd z vlastních zásob. Když už jsme byli na odchodu, přijeli 3 jezdci na těch pro Menorcu typických krásných černých koní. Nakonec projeli přímo vedle nás. Tak to byl další zážitek. Často se prý nestává, že je při pochoďáku na trase potkáme.

Vedro je k padnutí, naštěstí to trochu od moře fouká. V dálce vidíme krásně barevné útesy, občas jdeme i řídkým lesem, mineme další pláž. Ota už se vidí u té další, kde má být dokonce hospůdka. Času je tentokrát skutečně dost. Když jdu pomalu, noha mne skoro nebolí. Posílám proto Otu napřed a pomalu ho následuji. V jednom okamžiku ale váhám. S názvem Cala Macarella jsou zde dvě pláže. K jedné je to kousek dolů z kopce, ke druhé se musí do kopce. Tak snad se ještě dnes sejdeme. Nakonec pokračuji po značené trase Camí de Cavalls k té vzdálenější, doufám té pravé. Až později na skutečně podrobné mapě jsem zjistila, že se skutečně nechalo sejít dolů a projít podle zátoky k té druhé pláži. Bylo by to kratší a jak se zdálo i hezčí.

Pláž Cala Macarella je v nádherné zátoce. Je tu i velké občerstvení,hodně lidí, ale Otu jsem našla snadno. Dala jsem si taky pivo a pak jsme zvolili koupačku. Plavali jsme daleko od břehu a litovali, že nemůžeme z moře fotit. To byla skaliska. Do cíle chyběly necelé 3 km, takže za hodinu to i pomalu musím zvládnout.

Ota z cesty ještě odbočil na jednu z vyhlídek – na trase jich bylo několik. Já raději pomalu směřovala dál. Zvládli jsme to v klidu a skoro v pohodě. Jen na jednom úseku jsem zase zazmatkovala. Značku jsem viděla na cestě vpravo a druhou přímo před sebou pod skutečně malým skaliskem. Že by se do cíle mohlo oběma směry? Samozřejmě jsem už viděla, jak s Otou půjdeme každý jinudy. Až po chvíli jsem zjistila, že značená cesta tu malou skalku obchází. Přitom se nechala téměř pohodlně přejít.

V cíli – v Cala Galdaně byla městská pláž opět v krásné zátoce. Ale už je tady vidět civilizace. Hotel u ní stojící, to bylo něco příšerného. Prostě skoro panelák. Hrůza. Tady se do moře vlévá nějaká říčka, je zde i malý přístav. Ale tady bych tedy rozhodně trávit dovolenou nechtěla.

Autobus přijel za chvilku a nás čekal už jen poměrně krátký přejezd. Zjišťuji, že jsou zničeni všichni, nejen já. Z autobusu vystupujeme čím dál pomaleji a bolí nás už skoro všechno. Většina si stěžují na puchýře. Tak ty my naštěstí nemáme. Dokonce ani já ze sandálů ne.

Po teplé sprše a večeři se to trochu lepší, ale shodujeme se na tom, že dovolená je to náročná. To horké počasí nám to neusnadňuje. Večer je vidět, jak jsme všichni vyprahlí. Pivo a víno teče večer proudem.

Těšila jsem se na večer s tangem a flemingem, který měl začínat v půl desáté. Jenže v devět jsem už skoro spala. Kdyby mne ve čtyři neotravoval komár - kupodivu první, kterého jsme tady zažili, tak bych spala snad bez přestávky až do rána.

Ráno jsem vstala, jak praštěná. Ani po snídani mne krize nepřešla. No to jsem zvědava, jak to zvládnu. Naštěstí mne ranní káva postavila na nohy, takže pří výstupu z autobusu už jsem se cítila poměrně dobře.

Tentokrát projdeme další část jižního pobřeží. Pokračujeme téměř tam, kde jsme včera přestali. Jen jsme byli ušetřeni průchodu městem. Autobus nás vysazuje na západním konci Cala Galdany, kde blízko u sebe jsou tři vyhlídky.

Čeká nás pro změnu trasa, která opět měří 16 km. Dnes to však byla nádhera po všech stranách. Povrch byl poměrně pohodlný, žádné velké kameny, najednou se vše okolo nás zelenalo. Téměř celá první polovina této trasy vedla zdejším lesem, který je sice řidší, než ty naše, ale stín poskytoval docela slušně. Skoro 8 km na dlouhou pláž Platja es Trenc nám docela rychle uteklo. Byli jsme varováni, že tato pláž je naturistická, kde se koupají samí naháči. Tak ať se nedivíme. Dokonce je tak označená i na mapě. Nám to vyhovovalo, nemuseli jsme se zbytečně převlékat a plavky sušit. Konečně jsme si užili i trochu mořských vln. Koupačky jsou tady úplně skvělé, ale zpravidla v klidných vodách.

Neoficiální sraz jsme měli ve 14. hodin v baru Es Bruc – je to první bar na konci pláže v městečku Sant Tomàs.

Do cíle jsme měli ještě 3 hodiny času a 4 – 6 km podle toho, kterou trasu sikdo vybere. Nebylo tedy kam pospíchat.

Dali jsme pivo a pokračovali. Samozřejmě po té delší trase - po Camí de Cavalls. Je to 6 km, jde se okolo mokřadů. Viděli jsme zase zcela jinou oblast, cesta měla téměř parkovou úpravu, takže pohodička. Času bylo hodně, tak se mohlo jít pomalu a kochat se. Prošli jsme i moc hezkou částí městečka Son Bou. Opět jsme si to užili. Jen nechybělo moc a náš bar jsme nenašli. Naštěstí nás Dan upozornil na orientační bod - vysoký hotel, kterého jsem si na poslední chvíli všimla. Proto jsme se raději v baru na křižovatce poptali (ještě že jsem název baru Ses Garces měla v mobilu, nějak té mé výslovnosti vůbec nerozuměli) a správně odbočili k pláži a k baru, kde jsme se všichni a včas sešli.

Trochu jsme se občerstvili a už jen kousek vyrazili k autobusu na nedaleké parkoviště. Jenže já zmatkař jsem zapomněla, že jsem si už hůlky připevnila k batohu. Jak jsem však na ně byla zvyklá, moje první bylo, že jsem je tam nechala. Pak jsem si to však uvědomila, ale jak jsem se na povalovém chodníčku točila, tak jsem se zakopla a málem skončila někde vedle cesty. Ještě že tam byl natažen provaz, který mne zpátky vrátil na chodníček. Naštěstí jsem to přežila bez dalšího úrazu. Stačí, že mne bolí jedna noha.

Na dnešek jsme měli naplánovanou zastávku na nejvyšším kopci ostrova El Toro (362 m). Byl však jeden problém. Řidiči autobusu o této zastávce na centrále neřekli, takže byl trochu nepříjemný. Dan však prosadil to, co bylo v plánu, a slíbil zkrátit pobyt na vrcholu na minimum. Pohled byl nádherný. Z vrcholu jsme viděli, že jsme skutečně na ostrově, zahlédli jsme i majáky, které jsme navštívili. Měli jsme čas si vrchol obejít, podívat se na všechny světové strany, což bylo fajn. Jen jsme nezvládli zdejší občerstvení, ale to už nebylo tak nutné. Za chvíli už na nás čekala večeře.

Dnešní večeře byla obzvlášť vynikající. Téměř každý den je jiná nabídka. Ochutnáváme ryby na různé úpravy, vepřové, telecí, zeleninu teplou i syrovou, jako příloha je většinou hranolky, opečené brambory, rýže, těstoviny nebo pečivo. Nedá se na vše ani vzpomenout. Doplněno to bylo nejrůznějším ovocem, moučníky, zmrzlinou. Dnes to však byl luxus. V nabídce byl prvně vynikající salát z mořských plodů s ananasem. Ale hlavní byla nabídka plátků vepřové kýty podávané na fritovaných špagetách. Nejen že to vypadalo zajímavě, ale bylo to vynikající. Vždy totiž jeden kuchař připravoval čerstvé steaky, ryby a pod. Dnes připravoval tuto specialitu. Pokud někdo přišel s talířem se zeleninou, dostal kus masa a šel. Ale kdo přišel s prázdným talířem, byl svědkem úžasné úpravy. Na dno talíře rozetřel trochu něco jako tatarky, umělecky poskládal dlouhé rovné fritované špagety, položil plátky pečené kýty, ozdobil tatarkou a petrželkou. Navíc bylo vidět, jak to dělá s láskou, jak ho to baví. Bohužel neměla jsem s sebou foťák, tohle by za fotku fakt stálo. Špagety byly křupavé a křehké, stejně tak bylo výborné maso. Dan na to koukal trochu s nedůvěrou, ale pak se rozhodl do toho jít taky. Sám pak prohlásil, že to byla delikatesa.

Ještě jsme chvíli poseděli při vínku a pivu. Jak jsem ráno byla zničená, tak dobře jsem se cítila večer. Přesto jsme dlouho nevydrželi koukat na TV. V deset už jsme šli spát.

Spalo se dobře, ale i když chodíme spát brzy, v sedm se nám vstávat nechce. Je tu ještě tma. Ale na snídani je spousta lidí, tak abychom se v klidu najedli a připravili jídlo na výlet, tak nám skoro nic jiného nezbývá.

Dovolená se nám skutečně už krátí. Chystáme se na poslední společný výlet. Dan to naplánoval bezvadně. Končíme tou nejkratší trasou. Čeká nás zhruba 12 km dlouhý pochod v severní části ostrova a při cestě zpět návštěva zdejší farmy, kde vyrábí sýry v bio kvalitě.

Autobus nás tentokrát vysadil kousek za parkovištěm v Ets Alocs, odkud jsme došli k vyhlídce na moře a samozřejmě na skály. Kdo chtěl, mohl se sejít vykoupat na pláž, která byla z vyhlídky vidět. Je však znát, že už jsme docela unaveni. Všichni jsme vyrazili směr Algaiarens. Začátek této cesty byl hodně náročný, aspoň pro moji nohu. Už od začátku se mi nešlo dobře, noha mne bolela, takže z kopce jsem sotva šla. Cesta byla plná kamenů a nedala se najít rovinka, kam bych nohu postavila. A nějak jsem to nezvládla ani psychicky. Uprostřed sestupu jsem se rozbrečela. Ota na mne chudák koukal dost vyděšeně, tvrdí o mně, že jsem žena bitevní loď, že vše zvládnu a teď mu předvedu tohle. Nabízel mi, že mi vezme batůžek (a to jsem v něm měla snad jen pití), ale nakonec jsem se uklidnila, že to prostě musím zvládnout. Času naštěstí bylo víc než dost. Na cca 10 km jsme měli asi 5 hodin. Bylo tam hodně času i na koupání.

Pod kopcem se povrch cesty trochu zlepšil a já si začala užívat krajiny. Bylo to najednou skoro jako u nás doma někde v podhůří Šumavy. Zelené kopečky, malá políčka s vojtěškou. Nešla jsem rychle, ale šlo to. Sraz jsme měli na pláži ve 14.45 hod. Když jsme tam dorazili, měli jsme ještě skoro dvě hodiny času. To zcela stačilo na vykoupání se, najedení a další koupačku. Problém byl v tom, že tam nebyl nikde stín, ani možnost cokoli koupit. V tom horku bychom si určitě něco dali, Ota pivo, já nanuka. Moře nám vše vynahradilo. Ani se nám nechtělo z vody.

K autobusu jsme museli skoro ještě kilometr, ale po odpočinku a koupeli se i noha cítila líp. Od moře jsme odjeli směrem na Ciutadellu. Přesně v tom směru je soukromá farma Torre d'en Quart, kde vyrábí a samozřejmě i prodávají sýry. Návštěva farmy byla zajímavá, sýry vynikající. Snad každý něco koupil. A my měli konečně co dovézt dětem.
Do apartmánů jsme přijeli brzy, už v 17 hodin. Žíznivý Ota šel hned na pivo, já toho využila a dala si zde oblíbený nápoj Pomádu - gin s citronádou. Ginu tam bylo skutečně hodně. Cena 6,70 Euro sice byla dost, ale měla jsem radost, že jsem ji ochutnala a že mi fakt moc chutnala.

Poslední večeři jsme si skutečně užili. Jako první jsme přišli, jako poslední skoro odešli. Hezky jsme si popovídali, zhodnotili celou dovolenou. Jsme rádi, že pokoje musíme opustit do 12 hodin. Můžeme spát do osmi, v pohodě stačíme snídani i se sbalit.

Zkontrolovali jsme fotbalové výsledky a šli spát. Tahle dovolená je skutečně náročná.

Jak už je tady zvykem, vítá nás sluníčko. Na snídani odcházíme v půl 9 a je už pěkně horko. V klidu balíme, pokoj opuštíme dokonce už okolo desáté. Klíče odnášíme do recepce, kde nám umožňují uschovat zavazadla. Většina už zůstává v místě a rozhodli se užít si poslední den nicneděláním. Pro nás by to však bylo za trest. Sedm hodin se tady někde plácat na místě, to není náš styl. Když už noha vydržela 6 dnů pochodovat, tak to ten 7. taky zvládne. Už v úterý v Ciutadelle jsme si naplánovali, že se tam v sobotu vrátíme, pokud to jen trochu půjde. Od apatmánů do města to je prý cca 3 km. To není tak moc.

Jen na lehko, s pitím a trochou jídla odcházíme do centra. Nechceme jít po hlavní, proto to směřujeme k přístavu. Snad tam trošku od moře bude vát příjemnější vzduch.

Kousek za přístavem je odbočka k moři. Vypadá to však spíš jako vyhlídka. Koukám do tabletu na mapu a zjišťuji, že by to při moři mělo být průchozí. Tak to zkusíme. Místy je však terén ještě horší než na Koňské stezce. Ale je tu příjemně, cesta vede podle zátoky. Pozorujeme útesy a pomalu míříme k městu. Na špici protějšího břehu vidíme zajímavou stavbu. Není to sice na trase do města, je to docela zacházka, ale tak nás to láká, že tam prostě musíme.

Je to dříve opevněný kostel sv. Mikuláše ze 17. století a stojí na výběžku mezi dvěma zátokami. Do města tedy jdeme podle další zátoky, ve které je velký přístav. Pozorujeme jachty, prostě si to užíváme. Do města jsme tedy přišli z opačné strany, zašli na věž, kde byla super vyhlídka na přístav, v infu si vyzvedli ještě podrobnější mapu centra a podle ní jsme centrum prošli. Je tu velké množství uzounkých uliček, starých kostelíků, katedrála, větrný mlýn, bohužel s uraženými lopatkami, historické tržiště. Bylo to zajímavé, ale horko ve městě bylo zničující.

Času bylo ještě dost, ale shodli jsme se na tom, že už to stačilo a vydali se na zpáteční cestu. Zastavili jsme se pouze koupit bagetu a plechovku piva Mahon. To tady ještě Ota nepil. Otova orientace nezklamala, přesto jsem ho na tabletu kontrolovala. Bez zaváhání nás navedl na cestu k městské pláži, u které jsme dopoledne odbočovali ke kostelu sv. Mikuláše. I když jsme původně chtěli jít jinudy, zvolili jsme pro zpáteční cestu opět cestu podle zátoky. Bylo to příjemnější než po rozpálené silnici.

Když jsme dorazili k apartmánům, měli jsme zhruba ještě necelé dvě hodiny do odjezdu. V klidu jsme si dali pivo, já si chladila nohu v bazénu, snědli bagetu s paštikou. Docela to uteklo. Pak už jsme si jen vyzvedli batohy, vyndali si trochu teplejší oblečení na cestu a už pro nás přijel autobus, aby nás odvezl na letiště. Fronta byla velká, ale naštěstí nás odbavovali u třech stanovišť, tak to šlo docela rychle. Tentokrát jsem neměla problém s vodou, prázdná petka v příručním batohu jim nevadila. Na letišti jsme koupili Gin za super cenu, tak snad bude dobrý. Jen jsme snědli banán a najednou s předstihem vyvolávali náš let. Ani se nám nechtělo do těsných prostorů letadla, ale když nás pořád vyzývali k nástupu, tak jsme nakonec poslechli. Opět jsme měli místa uprostřed, ale tentokrát u nouzového východu, kde to mělo úžasnou výhodu - velký prostor na nohy. K našemu velkému překvapení letadlo odlétlo s téměř 15 minutovým předstihem. To byl docela šok. Asi se personál taky těší domů.

Venku už byla tma a my jsme pod sebou viděli nádherně nasvícená města ostrova. Let byl klidný, turbulence byly kraťounké a bylo jich málo. Dnes jsme měli obrazovky, kde jsme mohli sledovat trasu, rychlost a další Informace o letu. Let tak poměrně rychle utekl. Přiletěli jsme také dřív, do příletové haly nás dovezl autobus, dokonce i tašky nám přijeli brzy.

Teď už jsme měli jedinou starost, zda najdeme místo, kde jsme zaparkovali auto a zda tam to auto ještě bude. Někam jsem si to poznamenala, jenže bohužel nevím, kam. Ale je to dobré, Ota si pamatuje číslo autobusu (až později jsme zjistili, že jiný v noci nejezdí), oba jsme si pamatovali ulici Navigátorů, já zastávku Dědina, kde máme vystoupit. Takže to nakonec dopadlo perfektně. Auto jsme našli na první pokus a bylo v pořádku. Navigaci nemáme, ale nastavení trasy v mapách.cz je naprosto vyhovující, takže i z Prahy jsme se na výpadovku vymotali v pohodě. U první pumpy jsme si koupili bagetu a Ota Coca Colu, aby neusnul. Nemáme dálniční známku, takže musíme po staré. Ale aspoň to není tak jednotvárné a nechce se tolik spát.

Domů jsme dorazili okolo jedné hodiny ranní. Já totálně zničená zapadla hned do postele, na Otu konečně zabrala Cola, tak si ještě pustil televizi. Vždyť ji už týden neviděl.

Tak to byl definitivní konec naší fantastické dovolené, na kterou budeme dlouho vzpomínat. Průvodce byl bezvadný, program skutečně zajímavý, vyšlo i počasí. Ochutnali jsme snad vše, co jsme mohli, prošli, co se dalo, a to jsme nezměřili, kolik jsme toho uplavali. Bylo toho taky dost.

Poslední milý šok byl nějaký čas po našem návratu z dovolené, když jsme dostali poštou velkou obálku a v ní diplomy, že jsme prošli po legendární stezce Camí de Cavalls minimálně 89 km. Když jsme k tomu přidali prodloužení doporučených tras i naší soukromou výpravu do Ciutadelly, tak to víc než 100 km bylo. A to že mne noha bolela a že jsem někdy sotva došla, tak na to už teď ani nemyslím. Bylo to fakt moc hezké.

Dovolená na ostrově Menorca – pěší výlety při pobřeží na mapě