Expedice Apalucha 2014 - den druhý

Druhý den byla v plánu Branná, počasí nám to dovolilo Jediným drobným nedostatkem tohoto výletu byl fakt, že vlak z Nových Losin odjíždí v 8.17, což nás společně se vzdáleností, kterou jsme museli ujít pěšky, donutilo vstávat už v 7. Z nějakého záhadného důvodu jsem byla já to ranní ptáče, vylezla jsem z peřin už v 6.50. Nepochopitelné. Ale výhody to mělo, nemusela jsem stát frontu na koupelnu, stihla jsem uvařit vodu na kávu, než ostatní vstali, a byla jsem připravená na cestu v drobném předstihu, nebyla jsem za brzdu. I tak jsme ale vycházeli o chlup později, než jsme původně chtěli, takže jsme to museli vzít ostřejším tempem, ale vlak jsme stihli, měli jsme dokonce luxusní tříminutovou rezervu :-D

Na to, jak je Branná od Nových Losin kousek, ten vlak jel celkem dlouho, až jsme se divili. Hned po vystoupení v Branné jsme si všimli tabule naučné stezky (jmenuje se Pasák), kterou jsme měli v plánu projít. Popošli jsme kousek směrem k ní a čekali, až vlak odjede. Přitom jsme si všimli chlapíka, který si fotil lokomotivu. Na tom by možná nebylo nic divného, kdyby to nebyl strojvedoucí :-D Tímto počinem si ale vysloužil naši pozornost, a když se vlak rozjel, tak jsme mu svorně zamávali – mávání nám oplatil a ještě zahoukal na pozdrav

Pak už jsme mohli zahájit cca dvanáctikilometrový výlet. Přešli jsme koleje k tabuli, kupodivu měla číslo 2 (ale hledáním jedničky jsme se nezdržovali, logicky jsme usoudili, že ji musíme potkat při zpáteční cestě, naučná stezka je totiž okružní). A vzhůru na cestu! Doslova. První část cesty vedla do celkem prudkého kopce. Po zdolání toho nejhoršího stoupání nám najednou zkřížil cestu ohradník. Pastvina! Protože my všichni jsme byli na Slovensku, kde jsme podobnou situaci zažili u Beckova, měli jsme dost nepříjemný pocit dèjavu. Ale tenhle ohradník nebyl elektrický, jednalo se jen o natažený drát, tak jsme se tím nenechali odradit, podlezli jsme ho a šli jsme dál. Na jednom místě jsme nemohli najít značku, chvíli jsme dokonce šli špatně, ale naštěstí jsme díky podrobnému studiu mapy jsme dokázali najít správný směr. Cesta tady vedla remízkem, převážně březovým, a byla to kličkovaná mezi kravinci. Ale aspoň po vrstevnici, čili po rovině. Pak nás menší stoupání nasměrovalo ven z Pastviny do přírodní památky Pasák, které vévodí dva skalní útvary – Pasák a Kovadlina. Důkladně jsme si je prohlédli a ohmatali a já si udělala výlet po skalní římse do skalního okna. Možná jsem tím trochu pocuchala ostatním nervy, ale kdybych tam nevlezla, měla bych zkažený celý výlet! :-D

Po cestě jsme i nadále mohli obdivovat různé skalní útvary. Minuli jsme panel o zdejších zvířátkách a dalším zastavením byla vyhlídka nad osadou Aloisov. Zde byl klasický panel nahrazen panoramatickým znázorněním výhledu – tedy toho, co by bylo vidět, kdyby náš rozhled nekazila nízká oblačnost, díky níž se kopce Králického Sněžníku ztrácely v mracích. Po několika dalších metrech jsme znovu vlezli do ohrady, nicméně tentokrát nás k tomu nepřiměla přehrazená cesta, ale naše zvědavost – spatřili jsme boží muka a chtěli jsme si je prohlédnout zblízka.

Další úsek cesty nás vyvedl ven z lesa, kolem panelu s informacemi o mezích a hromadnicích, které vznikaly při kultivacích pozemků. A zrovna v tomto úseku, kdy jsme nebyli kryti větvovím, začalo z nebe padat sice relativně drobné, nicméně celkem husté nepříjemné mokro. Naštěstí jen chvíli. Než jsme sešli z prudkého kopce k říčce Branné a k informacím o lesní úzkorozchodné železnici, bylo po mrholení.

Pokračovali jsme proti proudu, až jsme došli k prvnímu řopíku (neboli prvku lehkého opevnění, který získal svůj název ze zkratky ŘOP – Ředitelství opevňovacích prací). Opevnění státní hranice před druhou světovou válkou se samozřejmě stavělo i tady. Vstup do něj byl ale zakázán a pro jistotu zajištěn mříží. Ne tak u dalšího řopíku o kousek dál. Tady sice nápis upozorňující na zákaz vstupu nechyběl, ale mříž byla vylomená, tak jsme pochopitelně vlezli dovnitř. Dlouho jsme tam nepobyli, u střílen, které byli jedinými zdroji světla, na nás podnikli nálet jakési dotěrné otravné mušky a my jsme boj s přesilou vzdali.

Za tímto opevňovacím prvkem byla naše cesta přehrazena páskou s nápisem „Zákaz vstupu“ – evidentně zbytek nějakého dřívějšího ohrazení, které někdo zapomněl sundat. Pokračovali jsme dolů do přírodní rezervace Niva Branné a minuli jeden zarostlý kopeček, ze kterého se při zpětném pohledu vyklubal dobře maskovaný řopík. Přešli jsme řeku, silnici a koleje k místu, kde stávala kruhová pec na pálení vápna, a dál k nedokončenému pěchotnímu srubu S.TM.-S 50 „U trati“. Přišlo nám neuvěřitelné, že betonáž takové stavby trvala jen týden a vůbec že celé opevnění bylo postaveno za dva roky. Dnes by za tu dobu nevyřídili ani stavební povolení!

Pak už jsme zvolna směřovali do Branné. Rozcestník na kraji obce upozorňoval na kapli na hřbitově, tak jsme ji chtěli navštívit, bohužel se do ní nedalo dostat. V Branné jsme nakoukli k zámku, který je ovšem v rekonstrukci a není možné jít dovnitř, a ke kostelu sv. Archanděla Michaela a pak, protože už tak nízká oblačnost klesla ještě o něco níž a začalo z ní padat vlhko, jsme rovnou zapadli do restaurace Kolštejn, kde čepují pivo ze zdejšího minipivovaru. I tady bylo plno, protože ale doba oběda téměř minula, podařilo se nám najít volný stůl a restaurace se postupem času téměř vyprázdnila. Pochopitelně i tady jsme kromě jídla vyzkoušeli místní produkci – světlou dvanáctku i polotmavou jedenáctku – a obě zaslouží pochvalu. Protože se nám v tomhle počasí moc nechtělo courat venku a do odjezdu vlaku zbývala spousta času, dali jsme si tam i kávu. Z bandy chlápků kolem padesátky, co seděli kousek od nás a pořád koukali naším směrem, se vyklubali obyvatelé našeho města. Neuvěřitelné. A ještě neuvěřitelnější je, že jedním z nich byl můj bratranec, kterého jsem za posledních minimálně dvacet let viděla jen jednou a letmo a tudíž jsem ho teď nepoznala. Musíme jet do Branné, abychom na sebe narazili. Bohužel mě oslovil, až když jsme se chystali k odchodu, takže na nějaké větší vybavování nebyl čas. Chtěli jsme ještě před cestou na nádraží mrknout do Relaxcentra a koupit nějaké pohledy. Pán na recepci byl vyloženě ochotný, zcela jasně bylo vidět, jak se mu nezamlouvá, že někdo otravuje. Paní na infocentru, to bylo jiné kafe! Přestože mělo být zavřeno a ona se tam jen na skok zastavila, nechala nás jít dovnitř a ještě něco nakoupit. Například lázeňské oplatky jako dárek z výletu

Cestou na nádraží už se nic dalšího pozoruhodného nestalo. Zkusili jsme kostel, ale podle očekávání byl zavřený. Přes rychle houstnoucí tmu jsme ještě stačili zahlédnout zříceninu hradu a před nádražím jsme objevili začátek značení naučné stezky. V Nových Losinách jsme byli natošup, kopec jsme zvládli s vědomím, že dnes už nikam dál nepůjdeme, zatopit se nám podařilo bez problémů a na nějaké hraní čehokoliv nějak nebyly síly, takže jsme si jen povídali o všem a o ničem, a jakmile se koupelna ohřála natolik, že bylo možné vlézt sprchy, tak jsme dnešek ukončili