Hanáckou lautr rovinou - 2.(Vlkoš, Kanovsko a Říkovice)

Cestou z Kyselovic do Vlkoše vedoucí mezi ohromnými lány jsem - naproti rybníkům, ukrytých za neproniknutelným porostem - minul pěkný pískovcový kříž. Pochází z roku 1924, stojí u polní cesty a podstavec zdobí reliéf sv.Cyrila a Metoděje a nápis: „Přistup rolníče sem blíže, když v potu tváře pracuješ, pozdrav svého spasitele, když vůkol kříže putuješ!“

Peníze na jeho zbudování mezi místními vybral tehdejší kaplan P.J.Horák. Spolu s vysvěcením kříže se tak stalo bez vědomí jeho nadřízeného – vlkošského faráře P.Theodora Wagnera, jehož se to velmi dotklo. Proto jej udal vyšším církevním hodnostářům a kaplanovi byla udělena písemná důtka. Poté ho na faře plísnil za to, že si svévolně přisvojil farářská práva a upozorňoval, aby příště bez vědomí nadřízeného sám nic nepodnikal. Pak chtěl po kaplanovi, aby jej požádal o odpuštění. To sice podřízený učinil, ale farářovu ruku podanou ke smíru nestisknul a odkráčel bez křesťanského pozdravení, navíc za zvuku nešetrně zavřených dveří.

Roku 2013 kříž poničilo nějaké individuum (zřejmě poněkud mdlého rozumu), krucifix odvezen do farského dvora, zrestaurován a 28.května 2015 byl na májové pobožnosti u něj konané znovu slavnostně vysvěcen.

 

Na druhý kamenný kříž jsem narazil na okraji Vlkoše před prvním domem, ale tato sakrální památka zbudovaná z nevzhledných odstupňovaných kamenných kvádrů mne svým vzhledem příliš nenadchla. Prý ji roku 1946 nechala vystavět vlkošská hostinská p.Božena Černá, která na ni věnovala tehdejších 15 tisíc korun. Náklady ale byly vyšší (nechápu na co) a kříž nakonec přišel na 27 000 korun.

 

 

No a pak už jsem kráčel mezi zástavbou Vlkoše k jeho středu s monumentálním kostelem. Ve Vlkoši spolu s místní částí Kanovsko dnes sice žije jen asi 700 obyvatel, ale kromě památek jsem zde narazil i na mnoho dalších zajímavostí. Ves má pěknou a rozlehlou, parčíkově upravenou náves. Naproti zastávky busu se u základní a mateřské školy pod rozkošatělou vrbou tyčil obeliskový Památník obětem světových válek, připomínající třicet místních padlých.

Na protější straně návsi se u cesty odbočující ke kostelu sv.Prokopa rozprostírala větší plocha zeleně. Mezi stromy byl umístěn vzdušný přístřešek nesený po stranách jen kůly, díky čemuž byl ze všech stran dobře vidět jeho interiér. V něm se nacházela naaranžována upomínka na blížící se Helloween. Byly tu k vidění „hrůzostrašné“ hlavy vyřezané z dýní a na hromadě slámy ležel farmář v gumácích, riflích a kostkované košili. Místo hlavy měl rovněž dýni a její vršek stínil slaměný klobouček. Zbytek „výzdoby“ sestával z balíků slámy protknutých květinami.

Kousek za přístřeškem stojí pomník s poděkováním občanům, kteří tento Park Míru svépomocí zbudovali k 15. výročí osvobození naší vlasti sovětskou armádou.

 

(Poněvadž letopočet chybí, předpokládám, že tím byl míněn příchod Rudé armády na sklonku druhé světové války a ne až to druhé „osvobození“, které nám dříve narozeným zkomplikovalo životy v roce 1968.)

 

 

Z návsi jsem zamířil k blízkému velkému kostelu sv.Prokopa.

 

 

V análech je vlkošská farnost připomínána již LP 1349. Spadaly pod ni lidé z Říkovic, Kyselovic, Chropyně, Bochoře a dvora Plučisko. Ve Vlkoši stál dřevěný kostel sv.Jiří a byla u něj i fara. Pak kostel vypálili husité a kněze naházeli do plamenů. V pořadí druhý kostel (zasvěcený stejnému světci) byl rovněž roubený. Ve třicetileté válce jej nejprve vyrabovali vzbouření Valaši a později i Švédové. Kupodivu tento dřevěný svatostánek vydržel až do počátku 18.století, dávno předtím ale změnil patrona – podle tehdejší módy byl zasvěcen sv.Prokopovi.

(Podle pověsti si kostel zaslíbený tomuto světci chtěli postavit věřící ze sousední Bochoře, jenže základy vždy přes noc zmizely a ráno se objevili ve Vlkoši.)

 

 

Nový vlkošský chrám už byl zděný, zbudovaný v barokním slohu a LP 1736 díky význačnému donátoru – olomouckému kardinálu knížeti Wolfgangu Hannibalovi ze Schrattenbachu. Práce začaly 12 let předtím a provázely je velké svízele. Byl totiž stavěn v místě bývalého močálu, takže se do země muselo zarazit množství dubových pilotů a základy z lomového kamene se tyčily až do výše 1 metru nad okolním terénem.

Už rok po vysvěcení začaly praskat klenby i zdi. Po opravě byl ke kostelu přistavěn presbytář a sakristie. Velmi důsledná oprava chrámu proběhla mezi lety 1907 – 1910 a po ní byl kostel znovu vysvěcen.

Po druhé světové válce se začaly zdi sakrální stavby poznenáhlu vyklánět, opět popraskaly klenby, ve zdech se objevily široké praskliny a ona se ocitla v havarijním stavu. Velkolepá rekonstrukce začala roku 1969 a byla ukončena o čtyři roky později. Částka na opravy činila 3 miliony Kčs, ale farnost od státu neobdržela ani vindru. Vše bylo hrazeno ze sbírek mezi místními věřícími, finanční dary poskytli i vzdálení přespolní.

 

(Věž byla ke kostelu přistavěna až roku 1886 a díky své výšce 51 m se rázem stala hlavní dominantou obce. Kostel dosahuje celkové délky 34 m, šířky 11 metrů a od roku 1973 jeho fasádu krášlí i sluneční hodiny.

 

 

Cestou z vlkošské návsi jsem se snažil od jedné nahluchlé babičky vyzvědět, kudy se dostanu k místní technické památce - baroknímu mlýnu, nakonec jsem k němu musel zamířit intuivně a přitom narazil na další velmi interesantní stavení - na místní hasičskou zbrojnici.

Místní hasičský sbor byl v obecní hospodě „U Černých“ založen roku 1922. První hasičskou výstroj a výzbroj dodala firma Smékal z Čech u Prostějova. Patřila k ní i čtyřkolová ruční stříkačka.

Stavitel Antonín Kumrz z Bochoře poté vyhotovil projekt na výstavbu hasičské zbrojnice, která byla dokončena v létě 1928.

 

 

K technické památce zapsané do státního seznamu roku 1958 mne pak už neomylně přivedl náhon. Bývalý vodní mlýn na okraji obce se skládá ze dvou velkých budov, oddělených od sebe mlýnským náhonem. Ten sem vede z několik kilometrů vzdálené Moštěnky a místní jej nazývají „Říkou.“

První dřevěný mlýn tady stál už před polovinou 14.století. Po zchátrání jej nahradila další dřevěná stavba, která byla přebudována na zděnou barokní za olomouckého biskupa a kardinála Wolfganga Hannibala ze Schrattenbachu LP 1726. Mezi lety 1928 až 1966 v něm byla i funkční pekárna. Mlýnský náhon odtud prochází středem obce, je lemován chodníkem pro pěší se zábradlím a je sám o sobě zajímavostí.

Na štítu prvního mlýnského stavení je v kartuši ze stylizovaných květů vyveden dnes již těžko čitelný nápis, který byl ale rozluštěn odborníky a je tohoto znění: Vystavěn je tento mlýn za kardinála A.W.Schrattenbacha 1726.

 

Ve mlýně se zachovalo kompletní podkolí s palečním převodem a zařízením pro mechanický převod hnací síly (transmisí), mlecí kamenné zařízení a v bývalé lednici pod přepadem dřevěná hřídel vodního kola, které kupodivu mělo dosti malý průměr. Mlecí stolice byly demontovány.

Posledním mlynářem se stal roku 1914 Josef Vávra (po němž dnes nese jméno) a ten po první světové válce mlýn opravil a přistavil k němu obytná stavení.V jednom z nich se nacházela velká přízemní místnost využívaná bezmála 10 let jako místní sokolovna. Po druhé světové válce přišlo v padesátých letech znárodnění a mlýn byl i s pekárnou v dalším desetiletí zrušen.

Podle pověstí je podzemní chodbou spojen s klášterem v Přestavlkách a další „zaručené“ ústní mnohagenerační lidové svědectví dokládá i existenci místního vodníka.

 

Mně osobně technická památka velmi zaujala, jen mi přišlo líto, že náhon neoživuje aspoň nějaká replika dřevěného vodního kola, jimž by se atraktivita místa určitě mnohonásobně zvýšila.

 

 

Nedaleko mlýna jsem si ještě prohlédl půvabnou hranolovou výklenkovou kapličku, zasvěcenou Panně Marii.

Voda Moštěnky prý na tato místa při jedné povodni přinesla dřevěnou sošku Panny Marie Bolestné a mladý chasník (a zedník) Jan Otáhal pro ni začátkem dvacátého století vystavěl malou kapli. Ve skutečnosti nebyla plastika Bohorodičky dřevěná, ale alabastrová a její stáří později odborníci odhadli na 300 let!

Dnes je soška umístěna v kostele sv.Prokopa a do kaple je přinášena jen během májových pobožností. Po zbytek roku interiér kapličky zdobí plastika Panenky Marie Lurdské.

 

 

Okolo náhonu jsem se po chodníku vrátil na hlavní silnici procházející Vlkošem, minul barevnou sošku Panenky Marie umístěnou v prosklené lucerně na dřevěném sloupu, naproti za cestou vykulil zraky na dům, z jehož sedlové střechy k nebesům vystupoval vysoký komín korunovaný čapím hnízdem (originálním, ne tím Babišovým) a za zatáčkou už se ocitl v místní části Kanovsku, jenž se s Vlkošem spojila roku 1951.

 

Uprostřed návsi tady stávala dřevěná zvonice. Roku 1859 vypukl v sousedním Vlkoši ohromný požár, oheň se dostal i na území Kanovska a zvonička lehla popelem.

Na jejím místě byla roku 1863 - k jubilejnímu tisíciletému výročí příchodu věrozvěstů na Moravu – vystavěna zděná kaple zasvěcená sv.Cyrilovi a Metodějovi. Ve venkovním výklenku je umístěna pamětní deska obětem I.světové války.

 

Kromě kaple mne na návsí zaujala předzahrádka domu č.p.60 - „Hospůdky U Šneka.“ Po jejím travnatém pozemku se totiž plazili tři hlemýždi a o stěnu stavení bylo opřeno vysoké křeslo, v němž si hověl a okolí bedlivě sledoval poslední hanácký medvěd.

Barevné dřevěné skulptury šneků byly zhotoveny v poněkud „nadživotní“ velikosti, což ale neplatilo o Méďovi, který by se jinak do křesla nevlezl. Ve výsledku všechny zvířecí figurky toto zákoutí obce mimořádně oživovaly a mé maličkosti – i když ji už od dětského věku děli mimořádně velký časový interval - se i tak moc líbily.

 

Na konci Kanovska jsem po pravici minul ještě jednu prostou kapličku Panny Marie, ale daleko víc mne potěšil pohled vlevo, kde se za rovinou dodaleka tyčily holé i zelené pahorky. Samozřejmě že ne ty africké – tyhle byly součástí pahorkatiny Podbeskydské. Musím přiznat, že mi blízkost kopců vlila nový elán do žil a já po kratičkém vydechnutí zvládl poslední někokilometrový úsek do Říkovic na jeden zátah. Silnice naštěstí moc frekventovaná nebyla, ale to popolední horko bylo na měsíc říjen nevídané!

 

 

Na okraji Říkovic se má očička z mostu opět pokochala na tok Moštěnky. Za ní jsem u prvního domu odpověděl na pozdrav romské dívce, která čistila prostranství před stavením (jinak už jsem kromě dalšího romského chlapce čutající si s merunou před nádražím v obci nepotkal ani živáčka!) a zastavil se před kostelem, před nímž ze zdi až k silnici vystupoval zajímavý válcový objekt připomínající starou obrannou baštu.

 

Ve skutečnosti se jedná o ozdobný rondel vystavěný roku 1720 na zkrášlení zámeckého parku.

 

 

V minulosti se nedaleko odtud vypínala opevněná tvrz pánů z Dobrčic, kteří si po zakoupení Říkovic přízvisko pozměnili na Říkovské z Dobrčic. To se stalo LP 1476 a tento původně vladycký rod vesničku vlastnil dalších bezmála 300 let. Roku 1720 nechali majitelé vsi zpustlou tvrz přestavět na barokní zámek a vedle něj zbudovali park i s již zmíněnou drobnou okrasnou stavbou – rondelem.

Další vlastníci obce Ugartové dali počátkem 19.století neudržovaný chátrající zámek strhnout a zbudovali nové zámecké sídlo, jemuž vtiskli empírovou podobu. Posledním majitelem byl baron Chlumecký a ten několik let po skončení I.světové války odprodal veškeré pozemky, sladovnu, zámek a park obci.

Zámek byl roku 1925 přestavěn na školu, funkční až do roku 1983. Od té doby musí děti do školy dojíždět do Staré Vsi anebo Horní Moštěnice. Bývalá škola prošla po sametu rekonstrukcí a dnes slouží jako mateřská škola a obecní knihovna. Zámecký park byl přejmenován na „Obecní park Říkovice“ a upraven na pořádání kulturních a společenských akcích, jež se tu každoročně odehrávají v letním období.

 

 

Říkovice jsou místem osídleným již v pravěku.V análech je ves poprvé zmiňována LP 1274, kdy se stala lénem Guntera a Jindřicha z Brandýsa, jež oběma bratřím udělil olomoucký biskup Bruno ze Schauenberka.

 

V současnosti v Říkovicích žije necelých 500 obyvatel a největší dominantou návsi je hranolová věž zvonice kostela sv.Anny. Kaple jí zasvěcená tu stála od roku 1855. Na počátku dvacátého století byla přestavěna na novorománský kostel stojící na půdorysu kříže. Jedná se o jednolodní chrám s presbytářem a sakristií. Hlavní vchod vede z návsi přízemím štíhlé věže s vysokou osmibokou jehlancovitou střechou z plechu, který byl natřen zeleně.

 

 

Dveře chrámu byly bohužel uzamčeny, takže jsem si interiér nemohl prohlédnout... no a další moje cesta už vedla na místní vlakové nádraží, nacházející se na elektrifikované trati Přerov – Břeclav.

 

Závěrem snad jen to, že vláček osobáček jel kupodivu přesně na čas, takže jsem se po přestupu v Otrokovicích na trajfl doma ocitl v brzkých odpoledních hodinách...