Hanáckou lautr rovinou - 1.(Břest, Žalkovice a Kyselovice)
Na tuhle túru jsem odjížděl s hlavou plnou obav. Jakožto Valach mám k nížinám vrozenou averzi, ale když jsem předloni absolvoval výšlap vedoucí hanáckou pahorkatinou a neklepla mne přitom pepka, měl bych snad zvládnout i tuhle cestu. Dle map.cz se na mnou vymyšleném okruhu přes pět dědin nacházela spousta památek i jiných zajímavostí, no a pokud by se mi snad někde udělalo nevolno, mám sebou pro sichr v batohu prázdný igelitový pytlík. Ale doufám, že až k takovému tragickému finále nedojde – když jsem mohl přežít dva roky vojenské služby v místě, kde byl nejvyšším bodem 5 m vysoký násep železniční trati a jediné dva kopečky vyplňovaly horizont daleko v Rakousku, měl bych dát i tohle!
Na dnešní první říjnovou sobotu má být sice hezky, ale po ránu je už dost kosa, jak jsem zjistil po výstupu z trajflu u otrokovického vlakového nádraží. Na rychlík do Prahy na peroně čekalo snad dvě stovky lidí, mne ale do mého startovního místa – Břestu, odvezl poloprázdný osobáček.
I tady byla na zastávce zima jak v ruském filmu, neboť sluníčko vyhoupnuvší se nad obzor bylo ještě notně zubaté. Organismus zahřála bleskurychle odbytá snídaně, hlavně ale zapálená camelka... no a po jejím vyhulení nezbylo než dát kulise vzdálených Hostýnských vrchů tiché „Ádios“ a vydat se k půl kilometru vzdálené dědině obklopené doširoka a dodaleka terénem v podobě ani trochu nakloněné roviny.
Do Břestu jsem kráčel po silnici doprovázené modrou tur.značkou (vedla odtud dál do Chropyně), další moje trasa ale směřovala místy, kde si značkaři štětcem o nějaký sloup ještě neškrtli. Po chvilce moje nožky minuly začátek zástavby obce, jíž dnes obývá okolo 950 obyvatel a o něco dál už kráčely po pěkně upravené parčíkové návsi. V jejím středu se vlevo od cesty za ohradní zdí se střílnami a pod korunami staletých lip ukrýval kostel sv.Jakuba Většího. Tento jednolodní chrám s vysokou věží zvonice nad vstupním průčelím pochází z půli 16.století a dnešní podobu získal barokní přestavbou v roce 1708. Naproti kostelu stojí bývalá renesanční fara, před níž stojí skulptura Panny Marie Hostýnské.
Průchodem ve zdi jsem zamířil ke kostelním dveřím, stiskl kliku (kupodivu bylo otevřeno), ale po nakouknutí do interiéru hodil bleskurychlou zpátečku, neboť v chrámu se zrovna sloužila ranní mše.
Trošku zklamán tím, že si vnitřní prostory neprohlédnu, jsem pokračoval dál návsí. Vzápětí mne na ní upoutaly další zajímavé objekty. A to budova radnice a obecního hostince „U Slovanské lípy“, vzniklá 1863. Kromě kostela a ohradní zdi je památkově chráněna i Národní škola ze začátku 20.století. Za první republiky byla rozšířena a po sametu (1997) před ni umístěna busta T.G.Masaryka.
Z návsi jsem uličkami zamíříl severním směrem na konec dědiny a přitom ocenil činnost slunce, které už konečně procitlo a svými zatím nízko vystřelovanými paprsky vypíchlo detaily starších fotogenických stavení, okolo nichž jsem procházel. Pak už jsem se ocitl na periférii této velké dědiny a přede mnou se na planině vypínal nejdominantnější prvek nejen Břestu, ale i dalekého okolí – vysoká vodárenská věž. Cestou k ní jsem si v hlavě přehrál útržky toho, co jsem se včera na netu o Břestu dočetl:
Původní stará slovanská vesnice nese jméno po jilmu, kterýžto strom se tehdy v okolí vyskytoval v počtu víc jak hojném a místní jej nazývali „břístkem.“
Začátkem 13.století se ves stala majetkem nově založeného velehradského kláštera, jemuž ji daroval moravský markrabě Vladislav Jindřich. Břest byla často zastavována a zpětně vykupována a za Václava z Ludanic se stala součástí chropyňského panství. Roku 1615 dědinu odkoupil olomoucký biskup a kardinál František Dietrichštejn a v majetku církve zůstala až do roku 1848. V tomto revolučním roce se v Břestu konalo velké shromáždění lidu, které požadovalo svobodu slova, tisku, zrovnoprávnění českého jazyka s němčinou a hlavně zrušení povinné roboty. Po roce 1848 se v obci nacházela olejna s výrobou produktu z konopného semene, cihelna, lihovar, konzervárna a pivovar. Kromě vodního mlýna na katastru obce stával i mlýn větrný, ten ale roku 1956 vyhořel.
Rozvoj zámožné hanácké vsi byl v minulosti „zabržděn“ pouze v období třicetileté války vpádem vzbouřených Valachů, kteří zlikvidovali kostel a faru... a dál už jen několika většími požáry. Zajímavostí je, že dědina byla stavěna po vzoru měst a ze dvou stran ji uzavíraly brány. Nejstarší zástavbu se nachází na návsi, okrajové části lemují novodobá rodinná stavení.
7.května 1945 zde proběhl jeden z posledních bojů druhé světové války – tzv. „Bitva o Břest“, ve které padlo 31 mužů. Další rozvoj obce nastal po sametu a úsilí místních bylo korunováno roku 2000, kdy Břest získal v rámci Zlínského kraje ocenění „Vesnice roku.“
Nyní se už ale nacházím před vysokou vodárenskou věží, jejíž stavba započala roku 1967. Zároveň k ní zbudován vodovodní řád o délce 650 m. Vodojem na vrcholku věže o objemu 500 metrů krychlových byl dokončen roku 1971 a věž se stala jakýmsi majákem oživujícím okolní plochou krajinu.
Roku 1968 byl dobudován dálkový vodovod směrem na Chropyni. Spravujej jej VaK Kroměříž a.s. a severně od Břestu se rozprostírá rozlehlé území, z něhož je za pomoci deseti vrtů a dvou násoskových řádů jímána kvalitní podzemní voda. Kromě Břest vodojem zásobuje takutinou H20 také vesnici Žalkovice, Kyselovice, Plešovec a 4 km vzdálené město Chropyni.
U vodojemu nastal zádrhel: moje původní trasa měla okolo něj polní cestou směřovat do Žalkovic, jenže areál i s komunikací byl do velké dálky oplocen, takže nezbylo, než odtud po jiné polní cestě odkráčet kilometr k západu a do Žalkovic dospět po asfaltové komunikaci. Byla to docela štreka, zajímavá jen v půli, kdy se mi nalevo naskytl pohled na lán pole částečně zaplavený minulými dešti a v této obří kaluži hlasitě dováděli racci z blízkého Chropyňského rybníka. Městečko Chropyně vzdálené odtud jen pár kilometrů přitom bylo mezi větrolamy také dobře vidět.
Pak už jsem dospěl do Žalkovic, ale protože mne trochu z toho asfaltu bolely hnáty (mám na nohou nové, ještě „nerozchozené“ turistické boty), centrum obce s kostelem sv.Mikuláše si nechal na jindy a pokračoval po silnici k mostu přes Moštěnku. Na konci dědiny mne zaujalo poslední stavení ozdobené květinami a za ním před říčkou políčko plné velikých dýní.
Silniční most nabídl na Moštěnku (proti proudu i po proudu) pěkný výhled a její vyvýšené travnaté břehy - na jedné straně lemované shluky keřů a osamělými stromy a na druhé stromořadím, vytvářely líbivou přírodní scenérii.
(Moštěnka pramení v nadm.výšce 785 metrů na západním úbočí Kelčského Javorníku a po 44.5 kilometrech svého toku se vlévá u kroměřížské místní části Horní Zahrady do Moravy.)
Když jsem pak - trochu s odstupem od řeky - po silnici kráčel směrem k další dědině, narazil jsem v příkopu u cesty nejprve na přejetou myš, poté na krysu a záhy i na dalšího nebohého živočicha, jemuž učinila konec kola nějakého vozidla – na bobra!
Hned za zatáčkou se vylouplo panoráma další dědiny – Kyselovic, jimž na velkou dálku dominovala 37 m vysoká věž zvonice kostela sv.Andělů strážných.
A tady už se okolo mne rozprostírala ta nejryzejší hanácká rovina, a protože se má očička nemohla svou sítnicí zachytit o žádný kopeček (ty tu prostě široko daleko neexistovaly!), hnán pudem sebezáchovy jsem bystře spěchal k té výškové kulise dědiny, bych mysl zaplnil pohledem alespoň na něco pozitivního. Nakonec toho bylo ve vesnici k vidění daleko víc, takže zkolabování organismu bylo zažehnáno...
Obec Kyselovice leží asi 3.5 km východně od Chropyně. V minulosti spadaly pod farnost sousedního Vlkoše, ale od roku 1900 místní začali usilovat o vlastní svoji. Kromě dnes již neexistujícího barokního zámku tady byl ve stejném období vystavěn i malý zámek - tzv. „zámeček,“ jenž byl začátkem dvacátého století adaptován na faru a zároveň vznikl na severním konci obce i hřbitov.
Kostel sv.Andělů strážných byl v novogotickém duchu vystavěn roku 1906. Je dlouhý 33 m, široký 10 a vysoký 12 metrů. Hranolová věž zvonice se vypíná nad vstupním průčelím orientovaným poněkud nezvykle k severu a presbytář se nachází na opačném konci chrámu. Průčelí v nikách zdobí skulptury Panny Marie a sv.Petra a Pavla. U svatostánku je umístěn mramorový kříž z roku 1906.
Kyselovice jsou hanáckou obcí s necelými 500 obyvateli. Patří k nejstarším vesnickým osídlením na Kroměřížsku, což dokládá zmínka v análech z roku 1078. Tehdy byla darována nově vzniklému benediktinskému klášteru . V první čtvrtině 18.století se Kyselovice staly majetkem šternberského augustiniánského kláštera. Řád ve vsi nechal roku 1723 vystavět barokní zámek obklopený hospodářskými objekty (patřil k nim i mlýn) a také další stavení označované jako „zámeček.“ Zatímco ten byl roku 1900 adaptován na faru, velký zámek byl přestavěn na parní mlékárnu a později zbourán.
První přízemní škola stávala uprostřed návsi. Jelikož se časem natalita místních dost zvýšila a dětí přibylo tolik, že se do školních škamen všechny nevlezly, byl starý objekt zbourán a namísto něj vyrostla škola nová, větší a patrová. Žáci ji navštěvovali až do roku 1976, poté byla výuka zrušena a děti začaly dojíždět do škol v sousedních obcích.
Bývalá škola prošla roku 2000 rekonstrukcí, po níž je zde místním k dispozici společenská místnost, zkušebna kyselovického pěveckého sboru a tělocvična.
Od kostela se severním směrem rozkládala obdélná, dlouhá a díky plochám parčíkové zeleně i malebná náves. Jako na každém takovém správném vesnickém prostranství ani tady nechyběl objekt přízemní hospody, kyselovická dnes nese název R.-KLUB.
Z první parčíkovité plochy vystupuje Pomník padlým I.světové války. Obdélník zeleně uprostřed návsi krášlí barokní skulptura sv.Jana Nepomuckého. Neznámý umělec ji před polovinou 18.století zrobil z jemnozrnného maletínského pískovce v nadživotní velikosti.
V další „zelené“ ploše se ve stínu stromů ukrývá leštěná pamětní deska, upomínající na to, že kyselovická náves byla na náklady místního MNV upravena roku 1960 (k 15.výročí osvobození ČSSR) a ty ostrůvky zeleně nesou název „Růžový park.“
Další pozoruhodností - kromě místních velmi pracovitých lidí (každý dělal něco na baráku anebo zahradě) - byla u křížovatky hlavních cest umístěná socha sv.Vendelína. Ta byla z jemnozrnného maletínského pískovce zrobena roku 1768 a poslední rekonstrukcí prošla 2010.
O rok později bylo renovováno i sousoší Piety, kterí jsem minul o čtvrt kilometru dál v zástavbě u silnice vedoucí směrem na Vlkoš. To sice kvůli disproporcím postavy Panny Marie a Ježíše napůl ležícího v jejím náručí žádným uměleckým dílem není, ale za pozornost rozhodně stálo.
Za obcí jsem si ještě krátce prohlédl malý místní hřbitov a poté už azimut pochodu nastaven po silnici směr sever, kde na mou zvědavou návštěvu čekala další hanácká ves s „hrůzostrašným“ jménem Vlkoš...
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Hanáckou lautr rovinou - 1.(Břest, Žalkovice a Kyselovice)
