Horké velkopavlovické září pt. 2

9.9.2016

Počasí pokračuje v nastaveném trendu, tedy od rána pařák. Však se to taky brzy projeví v redukci plánovaných kilometrů. Ovšemže původní plán je zcela jiný, ale ukočírovat tu naši bandu je v podstatě nadlidský úkol.

Nejdřív ovšem většina volí tradiční rozplavbu v táborovém bazénku, která i výborně zahání kocovinu předchozího večera.

Od Velkých Pavlovic to není zas tak daleko k jižněji (přesněji k jihozápadu) položeným Novomlýnským nádržím a i tam bychom dnes alespoň zčásti měli zamířit. Kolem městyse vede dálnice Brno–Bratislava, tu musíme přejet (mostem), pěkně rovná cesta směřuje k nádraží Zaječí, které ovšem objíždí takovým účkem přes most položený mimo původní směr cesty, aby se k němu opět vrátila. Samotné Zaječí leží na malém návrší (které ovšem v okolní placaté krajině tvoří málem horu). Samozřejmě jsem chtěl původně zhlédnout zdejší kostel sv. Jana Křtitele. Jde původně o stavbu z roku 1508, která ovšem v 19. století vyhořela a její současná novogotická podoba je z konce tohoto století. Velká část výpravy ale samozřejmě o vlastní vůli míří zcela opačně, podle dotazu kde je tu nejlepší hospoda všichni míří k mísu zvaném U Kapličky.

Už teď je mi jasné, že na Přítluckou horu se skvostnou rozhlednu Maják vynecháme. Než ovšem dorazíme ke zmíněné kapličce, většinu výletníků zaujme nová budova hotelového a vinařského komplexu zvanému Nosrteti (zase nějaký Ital). Už od pohledu je jasné, že máme před sebou další výdobytek průmyslové turistiky, která s původním vinařstvím zas tak moc společného nemá. No potěšitelná je přítomnost informačního centra (které je zároveň hotelovou recepcí). Ale nakonec zde prodávají i zapetkovaný burčák, tak je nás pár hochů, co si to budoucí víno na ochutnávku pořídí. Zbytek, přesněji většina ovšem nestylově pije pivo v hotelové předzahrádce. Už z ní je vidět na komplex zvaný U Kapličky. Ačkoliv nejsem příznivcem televizních seriálů, zejména těch nekonečných, zdá se mi že povědomé budovy jsem zahlédl v jednom televizním seriálu, když jsem se náhodou asi 5 minut díval v domnění, že se dozvím něco o životě pěstitelů vína.

Nicméně ještě předcházím, než uběhla asi půlhodina, než dokončíme konzumaci objednaných produktů.

K samotnému vrchu Kalvárie, kde stojí komplex vinařství U Kapličky nás zamíří jen pár, většina pokračuje s burčákem u blízké křižovatky. Prý už tu byli. Pár zbylých tedy směřuje k vrcholu. Samotné vinařství skutečně vypadá jako filmové kulisy, inu jak se tu říká, idyla pro Pražáky. Na 262 m vysokém vrcholu se nachází skromná kaplička zasvěcená sv. Urbanu, tedy vinařskému patronu. A protože vrcholek je v podstatě bez porostu, postavili majitelé vinařství lákadlo ve formě malé rozhledny. Jméno dostala po jednom z majitelů, a protože autor má bratra stejného jména, navštívit Dalibora bylo povinností. Vyhlídka je asi 11 m vysoká, samotná vyhlídka je 8 m vysoko a přístup je po železných žebřících.

Hlavní atrakcí je výhled na Novomlýnské nádrže, Pavlovské vrchy, samozřejmě blízké Zaječí i na ty Modré Hory, které už odtud vypadají značně placatě.

Vracíme se tedy ke zbytku výpravy, kde už si pomalu s burčákem nějak poradili. Když jsem na kopci, musím dolů, odbočka k západu, k přehradnímu jezeru. Vlastně ho víceméně mineme, jen asi 150 m po břehu a už jsme v Šakvicích. Od našeho posledního pobytu (v Horních Věstonicích) máme v paměti příjemnou hospodu Na Fürhaple. Zvenku hospoda vypadá skoro stejně, snad jen stoly a židle mají venku jiné. Strava je tu vcelku stále chutná, jen se mi jaksi zdá, že za ty tři, vlastně čtyři roky co jsme tu nebyli dosti podražilo. Že by inflace?

Horko je i pod stříškou zahrádky, tak není divu, že pár jedinců si dala i malého šlofíka. Ač další cíl není přehnaně daleko, v tropickém vedru se do Hustopečí nijak zvláště neřítíme. Sice máme časovou rezervu, ale máme domluvený sraz s Borisem (Velkopavlovický občan) a dorazit by měla i kamarádka Majka, která coby ředitelka MŠ musí makat až do pátku a přijede asi kolem třetí hodiny. Samozřejmě i návštěva Hustopečí se zredukuje na minimum, o mandloňových sadech a rozhledně si musíme udělat představu jen z propagačních materiálů. Přesto mě alespoň zčásti potěší pohled na místní náměstí se zánovní radnicí, zjevně nejvíce novorenesanční až secesní, tedy někdy ze začátku 20. století (1906). Protější straně náměstí vévodí moderní kostel sv. Anežky a sv. Václava. Z roku 1962. Ten nahradil starý gotický. Netradiční spirálový půdorys využívá i skloněného terénu okolí. Lavice jsou uspořádané do jakéhosi amfiteátru s oltářem jako jevištěm.

Krásně nově opravený se skví v horní části sloup Nejsvětější Trojice. Asi nejhezčí měšťanský dům s dvorními arkádami dnes ukrývá muzeum. Vlastně opodál muzea (asi 100 m) je další místní atrakce ve formě baru U Fishera, kam se ukryjeme, než přijde dnešní hlavní atrakce.

Přeci jen na jih Moravy už jezdíme pár let (i desítek), takže jsme toho viděli relativně dost, nakonec autor sloužil vojnu v Hodoníně. Už tenkrát jsem nějaký sklípek viděl – ovšem nějaký soukromý. Při vojenské službě se mi poštěstilo i nějaký čas pobýt na brigádě ve Velkých Pavlovicích. Bydleli jsme v hospodářství, tehdy patřícímu zdejšímu Státnímu statku. Pod budovou se nacházel – a nachází olbřímí sklep z roku 1750. Jeden ze zaměstnanců nás tehdy do jeho útrob zavedl a i nějakou sklenku natočil. Naštěstí toho nebylo moc, sotva jsme vylezli ze sklepa, objevila se TAIka (Tanková a automobilní inspekce – taková vojenská dopravka). Dali nám fouknout, ale trubička se nezazelenala (ono to asi 30 minut trvá, než se alkohol dostane do krve).

Sklep a hospodářství zprivatizoval rodák z nedalekých Velkých Bílovic a začlenil ho do svého rozvíjejícího podniku. Dnes má Vinařství Baloun tedy tradiční sídlo právě ve zmíněném objektu, ale moderní provoz má právě i v Hustopečích, kde máme slíbenou návštěvu.

Ne každý den má člověk štěstí vidět více tanků než má současná česká armáda. V tomto případě se ale nejedná o tanky obrněné, ale tanky na víno. Moderní způsob zrání vína se už dávno nekoná v sudech, ale v nerezových nádobách. Výhodou tanků je fakt, že se dobře dají utěsnit proti pronikání vzduchu (nemusí se sířit). Moderní výrobní provoz dnes směřuje ke zrání vína s řízením teploty procesu. V Hustopečích má firma 140 takových tanků, které pojmou údajně 850 000 litrů vína. Dalších 150 000 se vleze do toho sklepa v Pavlovicích. Samozřejmě ne všechny jsou plné, některé jsou úplně prázdné. Firma si musí ponechat něco na horší ročníky. Samozřejmě jsme i něco ochutnali, ovšem kdybychom se měli zastavit u každé nádoby, asi by byl návrat do našeho bydliště značně krušný.

Balounovo víno, tedy podle sdělení zaměstnanců patří k tomu nejlepšímu, co se u nás vyskytuje (vozí ho i na Hrad), takže zážitek to byl opravdu jedinečný.

Hustopeče už nejsou od Pavlovic tak vzdálené, nicméně návratovou trasu zvolil Boris mírnou oklikou přes kopečky (mezi vrcholy Vinohradů a Lysým), takže jsem se nakonec podívali ke kostelu, kde je další zdejší poměrně vyhlášení vinařství Zborovský, ale zejména zřejmě velmi oblíbená hospoda U Vavřince, toho večera plně obsazena množstvím cyklistů a výletníků.


Pt. 1

Pt. 2

Pt. 3