Loading...
Cesta z východofrancouzského Dijonu do Prahy se dá naplánovat všelijak. Můžete prostě sednout do autobusu a probudit se v Praze o 16 hodin později, můžete vyrazit úplně opačným směrem a nasednout na letadlo v Paříži nebo můžete jet vlakem, který vás zaveze napřed do Basileje, pak téměř až do Berlína a zase zpátky na jih do Prahy.
Nejlevnější možností je kupodivu vlak, a tak jsem v pátek v poledne vyjížděl z nádraží Dijon Ville a těšil jsem se na příjemných 24 hodin cesty ve vlaku, kde máte víc než dost místa na nohy a sedačku si můžete položit téměř nadoraz, aniž byste jakkoli omezili cestující za vámi. Po dvou přestupech v Besanconu a Mulhouse jsem se podle plánu octl na francouzské straně nádraží Basel SBB a směle vkročil do pohraničního prostoru, který odděluje francouzská nástupiště od hlavní haly.
V tomto prostoru většinou nepotkáte ani živáčka, ale zrovna jsem jím procházel, zastavili mě tři Švýcarští celníci a dožadovali se dokladů. Vyndal jsem z kapsy peněženku a... občanku jsem nenašel. Ještě jsem se do ní podíval třikrát s naprostým klidem a vědomím, že jsem ji někde přehlédl - moje občanka zůstává vždy v peněžence, nic jiného s ní nikdy nedělám. Ale po dalších pěti prohledáních jsem to vzdal a musel rozpačitě celníkům vysvětlovat, že jsem zcela bez dokladů. Představoval jsem si, jaká hrůza mě stihne (vždyť Švýcarsku není ani v EU), jak mě nepustí přes hranice, popř. mi uloží pokutu.
Celníkům však nepovadl ani přátelský úsměv, řekli mi, ať s nimi jdu do jejich kanceláře, kde mi dají vyplnit nějaký dokument; nevím přesně jaký, jejich francouzština nebyla úplně nejlepší. Tam mě posadili k červenému stolu, na němž byl namalovaný bílý kříž a zeptali se mě, zda nemám něco jiného. Vytáhl jsem tedy českou in-kartu a dijonský "Passeport jeunes étrangers", což není nic jiného než průkaz na volný vstup na bazén a zimní stadion pro mladé cizince ve městě. Odběhli s nimi někam pryč, nejspíš si ověřit, zda nejsem zvrhlý kriminálník, pak mi je vrátili a s úsměvem mě pustili na území Švýcarska.
Zbytek cesty proběhl bez jakýchkoliv komplikací, když jsem českému celníkovi v Děčíně řekl, jak to udělali ve Švýcarsku, vzal si z tamních celníků příklad a pustil mě na in-kartu a kartičku pojištěnce.
Mezitím jsem zjistil, kde se nachází moje občanka, řekl kamarádům, ať mi ji vezmou do Prahy a v Praze jsem si na ni jen počkal.