Dijon - kostel Panny Marie / Notre Dame (Église Notre-Dame)
Turistické cíle • Památky a muzea • Kostel
Návštěvník Francie musí občas získat dojem, že všchny zdejší katedrály se jmenují Notre Dame, což znamená, že jsou zasvěceny Panně Marii. Burgundský Dijon je v tomto tak trošku výjimkou, protože zdejší Notre-Dame – tedy doslovně Naše dáma – je „pouhopouhým a zcela obyčejným“ římsko-katolickým kostelem. Jeho stavba byla zahájena v roce 1220 a ukončena po dvaceti letech, tedy roku 1240 (tato informace bývá občas zpochybňována uvedením rozpětí let 1229 až 1250). Jako datace vysvěcení však bývá uváděn až rok 1334. Pozoruhodný gotický chrám byl na seznam francouzských historických památek zařazen roku 1840 a 2002. A plným právem, protože Notre-Dame v Dijonu je všeobecně považován za mistrovské dílo gotické architektury 13. století, které se v červenci 2015 stalo součástí Seznamu světového dědictví UNESCO – i když jen jako součást historického centra města.
A hned úvodem bychom si ještě měli prozradit, že dijonský Notre Dame je pro město v mnoha aspektech větším symbolem než zdejší katedrála. Aby ne, když na fasádě kostele najdeme dijonskou sovičku (la Chouette) a na jeho vrcholu figurální „zvonící automat“ (le Jacquemart). O něm si prozradíme pár slov později, symbol moudrosti má prostě přednost. V uličce pro pěší, která má sovu i v názvu (Rue de la Chouette) a která vede podél severní strany kostela, najdeme na rohu rizalitu kaple vytesaného ptáka, kterého místní nazývají Sovičkou a jehož význam není znám (jistě to však není značka architekta kostela, protože tento pták je vytesán do kaple, přistavěné až na přelomu 15. a 16. století). Sova je silně poškozena nejen povětrnostními vlivy, ale hlavně turisty, kteří ji pověrčivě hladí levou rukou v naději, že jim splní nějaké nesmyslné přání (chudák pták, to by se musel zbláznit). V roce 2001 si do sovičky dokonce jakýsi vandal několikrát vystřelil. Sova byla následně rekonstruována a stala se natolik slavnou, že je dnes symbolem pěší trasy, která vede kolem památek v historickém centru Dijonu. Ta má celkem 22 zastavení.
K tomu je potřeba připojit ještě interiérovou sochu Panny Marie Dobré naděje, dříve známou jako Černou Matku Boží. Tuto dřevěnou sochu najdeme v jižní apsidě a díky tomu, že je datována někam do 11. nebo 12. století, patří pravděpodobně mezi nejstarší památky tohoto typu v celé Francii. Jedná se vlastně o fragment Madony sedící na trůně a držící Jezulátko. „Sedadlo“ zmizelo již dávno, Ježíšek během francouzské revoluce (roku 1794) a v průběhu 18. století přišla Panna Marie Dobré naděje také o obě ruce. Jen její tvář zůstala nepoškozena. Po celá staletí byla socha nejčastěji k vidění s korunou a oblečena do róby. V roce 1959 bylo rozhodnuto, že socha bude oblékána jen při zvláštních příležitostech, aby si návštěvníci chrámu mohli tuto románskou skulpturu prohlédnout v plné kráse. Původně nosila vyřezávaná Panna Marie římský polychromovaný oděv a její tvář měla sépiovou barvu. V 16. nebo 17. století byla socha z neznámých důvodů „oblažena“ černým nátěrem. Tento nátěr byl odstraněn až roku 1945, protože odborníci uznali, že se historicky nejedná o Černou Madonu, ale o Pannu Marii Dobré naděje, která je spojována hned s několika zázraky (poprvé při válce se švýcarskou armádou v září 1513, naposledy během II. světové války, a to přesně po 431 letech).
Dnešní kostel stojí na místě jednoduché kaple Panny Marie, která se tehdy ještě nacházela mimo městské hradby a okolo roku 1150 byla přestavěna v románském slohu. Zde pak ve 13. století vyrostl gotický kostel Notre Dame, jehož architekt však pro nás zůstává neznámý. Velký zájem o kostel přineslo 18. a hlavně 19. století, kdy o něm věhlasný Eugène Viollet-le-Duc napsal ve svém Slovníku francouzské architektury, že se jedná o „dílo vpravdě mistrovské". I díky tomu byl tento chrám v letech 1865 až 1884 nákladně rekonstruován, a to podle pařížského architekta Jeana Charlese Laisneho. Kostel získal svůj původní vzhled a byly opraveny rovněž všechny poškozené sochy.
Dijonský Notre Dame je postaven na půdorysu orientovaného latinského kříže a jeho interiér je trojlodní a třípodlažní. Osvětlují jej vysoká okna. Lodě odděluje šest velkých oblouků na válcových pilířích. Transept je poměrně výrazný a nad křížením lodí se tyčí lucerna. Na nároží transeptu a chóru můžeme vidět dvě kaple, osm velkých oken pak najdeme v triforiu. Chór je tvořen ze čtyř podlaží: „suterénu“ zdobeného trojlístkovými slepými arkádami a trojúrovňovými okny. Jejich střední řada odpovídá svou podobou úpravám ze 17. století.
Návštěvníky Dijonu však zřejmě nejvíce zaujme západní průčelí se vstupní předsíní. Také mnozí historici umění poukazují na jeho naprostou originalitu a opravdovou jedinečnost ve francouzské gotické architektuře … i když na původnost musíme raději zapomenout. Jedná se o „třípodlažní obdélníkový obraz“, který zcela skrývá vnitřní dispozici kostela. Je přibližně 28,5 metru vysoký a 19,5 m široký. Hloubka předsíně je pak asi 6,2 m a charakterizují ji tři velké oblouky. Klenby nartexu jsou podpírány dvěma řadami sloupů a portálovým tympanonem. Nad těmito průčelními arkádami vidíme dvě obloukové galerie, zdobené střídavě „falešnými“ chrliči a metopami, a oramované dvěma schodištními věžičkami s kuželovitou střechou. Nad průčelím se původně měly tyčit dvě čtvercové věže, na části té jižní se dnes nachází zvonička neboli Jacquemart.
Zmíněných průčelních chrličů je celkem padesátjedna. Jedná se o chrliče „falešné“, protože nikdy nesloužily k odvodu dešťové vody, ale mají pouze dekorativní význam. Skutečné chrliče ale můžeme najít např. v „oblasti“ apsidy. Původní průčelní chrliče byly – až na výjimku v pravém horním rohu - odstraněny z bezpečnostních důvodů. Současné falešné chrliče, které zdobí fasádu, představují lidské bytosti, zvířata i různá monstra. Byly vytvořeny v letech 1880 až 1882, tedy v průběhu celkové rekonstrukce kostela, a jsou dílem sedmi pařížských sochařů (Chapot, Corbel, Geoffroy, Lagoule řečený Delagoule, Pascal, Thiébault a Tournier).
Jeden odstaveček textu si jistě zaslouží již zmíněná „orlojová atrakce“ zvaná Jacquemart. Tento hodinový bicí nástroj, nacházející se na zvonici na „pahýlu“ jižní věže západního průčelí Notre Dame, tvoří vlastně rodinka čtyř kovových automatů. Oba rodiče, tedy Jacquemart a Jacqueline, zvoní každou hodinu kladivem na velkém zvonu, jejich děti Jacquelinet a Jacquelinette pak odťukávají části hodin na malý zvonek. Velký zvon pochází z belgického Kortrijku a byl pořízen za vlády Filipa Smělého roku 1383. Zvon se během přepravy rozbil a musel být v Dijonu předělán. Výrazu Jacquemart se pro „zvoníka“ používá od roku 1458. Druhý automat je žena zvaná Jacqueline a byla sem přidána v roce 1651. V roce 1715 se objeví – půlhodiny odbíjející – chlapec Jacquelinet a roku 1884 jeho sestřička Jacquelinette, která má na starosti čtvrthodinky.
Co se týče vitrážových oken, patřil dijonský Notre Dame již ve 13. století k absolutní špičce. Z původních oken z barevného skla vysoké kvality se však dochovalo jen pět oken v severním transeptu, vyrobených okolo roku 1235. Na dvou z nich (ty vlevo) si můžeme prohlédnout epizody ze života sv. Petra, na zbývajících třech Petra vystřídá sv. Ondřej. V letech 1874 až 1897 vytvořil pařížský malíř skla Édouard Didron soubor 58 nových oken, při jejichž výrobě se inspiroval okny původnímu. Mezi nimi vévodí dvě velké rozety v severním a jižním štítu transeptu. Obě mají v průměru úctyhodných 6 metrů. Varhany ze 16. století byly odstraněny v roce 1874 a nahradil je nový neogotický nástroj, postavený v letech 1893 až 1895 (Jean-Baptiste Ghys).
Na závěr ještě jedna perlička, související se západním průčelím chrámu. Říká se, že před dokončením stavby – tedy okolo roku 1240 – se kolem Notre Dame procházel jeden z dijonských lichvářů a byl zabit náhle spadlým chrličem. Ostatní lichváři města se složili na „drobný úplateček“ a dosáhli tak následného odstranění všech těchto „nebezpečných objektů“. Možná i díky tomu je zde od konce 19. století naopak totálně „přechrličováno“.