Jak se plní sny aneb Španělsko 2016, 5. část (druhý den v Toledu - ráj na zemi)
Nastal poslední den našeho španělského pobytu. A začal opravdu excelentně. Tím nemyslím tradičního ranního panáčka slivovice (i když byla výborná), ale vystoupání na hotelovou vyhlídkovou střešní terasu, kam mě personál, naštěstí, pustil, i když tam teď měli uklízecí monopol. Panoramatický pohled na – ranním sluncem zalité – historické centrum Toleda byl prostě úchvatný a já jen hořce zalitoval, že jsem tady nebyl už v noci. Na druhé straně jsem málem zapomněl i ráno, takže to vlastně byla čestná remiza. Bylo pondělí 20. června, u nás den kulturního barbarství a muzejně-památkových zavíraček, ale v kastilském Toledu mě čekal den, který se do mé mysli „zapsal zlatým písmem“. Prostě tolik úžasných pamětihodností v nádherném městě našinec hned tak nevidí. A vůbec špatná nebyla ani snídaně v hotelové jídelně, vybudované v byzantském stylu.
Prohlídka města probíhala za povinné přítomnosti místního průvodce, který byl velmi příjemný a přínosný (a věřte mi, že to ne vždy platí), takže si naše peníze plně zasloužil. Česká povaha se ovšem projevila i zde. Při výběru peněz jsme totiž zjistili, že sice většina z nás dala i to „domluvené dýško“, ale někteří nezjistitelní jedinci nehodili do „ošatky“ ani částku, která by je opravňovala ke všem vstupům. Smutné, ale asi už i nepřekvapivé. I když ono to je asi všude stejné, vždyť i v Toledu si nějaký „šikulka“ vyříznul na památku kus sloupu ze vstupního portálu jednoho ze zdejších kostelů. A nikdo nic neviděl ani neslyšel …
Hned úvod prohlídky města byl velmi zajímavý a běžný návštěvník si některých předvedených atraktivit možná ani nevšimne. Jedná se např. o „dveřní kukátka“ nebo krásné a jistě pozoruhodné „mázhauzy“. Během cesty městem od výpravy občas odskočím bokem, třeba proto, abych nahlédl do jakéhosi odsvěceného kostela, který slouží evidentně jako něco mezi koncertním sálem a rockovým klubem a kde se právě uklízí. My ale míříme do kostelíku jiného, resp. do jedné jeho části. Tam si za příslušný obolus (v Toledu se totiž platí skoro všude a za všechno; dá se říct, že nahlédnutí do kteréhokoliv kostela přijde asi na 2,5 eura, dají se ovšem koupit různé vstupenky kombinované) můžeme prohlédnout jeden povětší El Grecův obraz. Jedná se o kostel sv. Tomáše a Pohřeb hraběte z Orgaz. Radost nám zkazí pouze početná skupina Korejců, která nás šikovně předběhne a následně nechce prostory kostelní loďky vyklidit (v této souvislosti musím zmínit zajímavou skutečnost, že zatímco v Madridu jsme většinou potkávali jen davy Japončíků, Toledo bylo vysloveně korejské). I zde platí přísný zákaz focení a tvrdě se hlídá. Potěší naopak (člověk je tvor škodolibý až poťouchlý) nekonečná fronta, kterou mezitím vytvořili venku další výpravy i turistická individua. Ti mají na hodně dlouho o program vystaráno …
Následuje Bílá synagoga neboli chrám Santa Maria la Blanca. Zřejmě až druhá nejkrásnější synagoga ve městě byla později změněna v křesťanský chrám a dnes je už jen turistickou atrakcí. Stavba z roku 1180 vypadá hodně podobně jako naše hotelová „byzantská“ jídelna a její historie je opravdu zajímavá. Svého času např. sloužila jako ubikace pro bývalé kurtizány. A proč ne. Možná i proto se stala prototypem podobných staveb, které vznikaly v průběhu 19. století v Evropě i Americe. Poté se ještě chvíli touláme někdejším židovským městem. Průvodce nás upozorní na malé smaltové tabulky na zemi či patě domů, které označují, jestli jsme stále ještě u Židů nebo už např. v části muslimské.
A pak to již přišlo. Královský svatojánský klášter v Toledu je stále gotickým klenotem, i když jeho stavba byla zahájena až někdy v II. polovině 15. století a přestavba dokončená vlastně teprve nedávno. Přesto se jedná o skvost, kde oči přecházejí a člověk neví, co má dříve obdivovat. Na dvoupatrový ambit kolem rajské zahrady už jsem si na svých cestách celkem zvykl, ale tady toho bylo opravdu hodně. Velmi cenný příklad alžbětinské gotiky je oprávněně součástí „unescové“ části Toleda. Znalec je potěšen různými chrliči, kostrami a pakobolty, zraky většiny se stáčí zejména k chrámovému presbytáři s hlavním oltářem. V každém případě nevšední zážitek a také zoufale málo času. Přitom naše průvodkyně – koneckonců se jednalo o zájezd, zaměřený vysloveně na umění a památky – nám dopřávala volnosti a minutek pobytu až nadstandardně …
Posledním bodem programu 2. půldne v Toledu byla zdejší katedrála. Že se jedná o klenot světové architektury ví snad každý, ale toto byl „(ne)skutečný masakr“. Však jsem také o ní ve finále stvořil tři nadstandardně dlouhé články, které se už na Turistice objevily. Nádherná pětilodní bazilika vznikala postupně ve 13. až 16. století a je zajímavá už jen absencí klasického transeptu. Navíc je neobyčejnou galerií uměleckých děl i hravosti gotických stavitelů a sochařů. Naprosto jsem ji neměl šanci ani „v rychlosti proběhnout“, o nějakém sledování, natož pak vnímání, výkladu průvodkyně ani nemluvě. Na celý katedrální komplex jsme měli jen něco přes hodinu času, takže katedrálně - muzejní obrazárnu jsme viděli jen v poklusu a (nejen) křížovou chodbu nebo významnou kapli sv. Blase (Blažeje) vůbec.
A celý ten spěch byl ve finále naprosto k ničemu, protože nás domů měla dopravit smutně proslulá organizace ČSA. Naše aerolinky opět zaspaly a odlet z Madridu proběhl s více než 2,5 hodinovým zpožděním (ono bylo pro ČSA zřejmě velkým technickým problémem už jen „zvednout čumák“ stroje na ruzyňském letišti) a my celou cestu doufali, že zpět vůbec doletíme. Zvláště když nám sladkou odměnou za dlouhé čekání nebyla malá omluvná pozornost od neschopného dopravce, ale pěkně silné turbulence.
Díky silně opožděnému příletu jsem neviděl nic ze zápasu Slováků s Anglií, na který jsem se celkem těšil, protože banda slovenských potetovaných pankáčů předváděla určitě lepší výkony než naši nekopové – a Anglie prostě navždy zůstane kolébkou fotbalu. A přesto, že byl kapitán letadla Slovák, drze nám nehlásil ani průběžný stav zápasu, i když nám to při nástupu na palubu slíbil.
A co dodat zcela na závěr? Snad jen velmi krátké shrnutí. Madrid mě moc neoslovil a svým způsobem vysloveně zklamal. Na druhé straně je domovem nejúžasnějšího obrazu, který kdy vznikl, a díky němu i splněním jednoho z mých životních snů. Příště bych zde ale asi raději víc pařil a hledal stopy gotické nebo vysloveně moderní. A skvělých muzeí i galerií je zde habadějů nespočetných. Naproti tomu je Toledo samo o sobě jednou obrovskou galerií pod širým nebem. Koupil jsem si tam za pár euro mapu města s vyznačením památek významných a ještě významnějších – a je různými ikonkami přímo posetá. A navíc jsem tady byl opravdu tak nějak doma …