Toledo - klášter sv. Dominika (Monasterio de Santo Domingo de Silos el Antiguo)

Mezi nejznámější, nejcennější a nejnavštěvovanější toledské památky patří určitě také pozoruhodný dominikánský klášter, nazývaný občas také Santo Domingo el Real a nacházející se na ulici Buzones. O tom, že je to adresa velmi dobrá, svědčí nejlépe fakt, že i tato stavba byla v roce 1986 – spolu s historickým centrem města – zařazena mezi památky ze Seznamu UNESCO. Však se také jedná o klášterní areál, který pamatuje opravdu hodně. Založen byl totiž již někdy v průběhu 6. století, tedy za vlády vizigótského krále Ildefonsa, aby byl o půltisíciletí později rozšířen a přestavěn. Tehdy se psal rok 1085, Toledo právě dobyl král Alfonso VI. Leónský. Později se sem nastěhují jeptišky z francouzského Cluny, které v roce 1159 vystřídají cisterciáci. Mnohdy se také říká, že historie tohoto kláštera se shoduje s dějinami celého královského (císařského) města i rodů vládců Kastilie a Aragonie. A jak to už ve Španělsku bývá, nejčastěji v této souvislosti padají jména Isabely a Kateřiny Kastilské.

Některé informační prameny přitom tvrdí, že současný klášter vznikl až v roce 1364. Velké změny ho v každém případě potkaly až ve II. polovině 16. století. Tehdy je stržen starý maurský kostel a nastává přestavba kláštera, kterou vede architekt Nicolas de Vergara el Mozo. Toho později vystřídá Juan de Herrera. Vznikl tak nový, poměrně jednoduchý až strohý, ale přesto velmi elegantní, jednolodní kostel s plochým presbytářem, chórem i stěnami, které oživují pouze pilastry ionského typu. Často však bývá označován jako mimořádný příklad španělské renesance (rozeta) 16. století a vyzdvihován bývá také venkovní nartex, v Toledu zcela ojedinělý.

Zásadním se však pro podobu chrámu mělo stát jiné jméno. Děkan toledské katedrály Panny Marie a vykonavatel poslední vůle Marie de Silva, která v klášteře sv. Dominika více než třicet let žila, Diego de Castilla objednal v roce 1577 u veleslavného španělského malíře řeckého původu El Greca obrazy pro hlavní oltář i dva oltáře boční. Již tehdy podnikl Diego právní kroky k tomu, aby zde El Grecova plátna zůstala navždy. A navždy zde zůstal i samotný El Greco, jehož hrob se nachází v kryptě pod podlahou kostelní lodi.

Celý klášterní komplex je soustředěn kolem dvou nádvoří (rajských zahrad), z nichž to větší – na které se dívá z výšky refektáře - je zcela přestavěno. Jeho ambit křížové chodby, zvaný Los Laureles, je celý postaven z cihel (v přízemí se nachází osmihranné sloupy). Klášter, jehož součástí se stal také kostel sv. Leokádie, je v této části dokonale symetrický a jeho podoba nejvíce odpovídá přelomu 15. a 16. století. S druhým ambitem sousedí mj. kapitulní síň s chórem a jedná se o část, kde zůstaly dodnes k vidění mnohé dekorativní prvky z období pozdního středověku, včetně výzdoby v maurském – i pozdějším manýristickém - stylu.

A jestliže většina španělských klášterů musela v období let 1600 až 1800 čelit úbytku řeholníků i řeholnic a nedostatku financí, ve sv. Dominikovi pokračoval vývoj kontinuálně. Mimo jiné byl pořízen velký oltářní obraz v barokním slohu a přibylo rovněž množství obrazů (Tristán a Angelo Nardi), soch (Narciso Tomé) a zlatnických prací (Manuel Vargas Machuca). Známý byl i pěvecký sbor zdejších jeptišek. Problémy nastaly až v průběhu 19. století, kdy bylo Toledo okupováno napoleonskou armádou. Klášter tehdy přišel o množství cenných uměleckých předmětů a krize dostoupila vrcholu v roce 1934, kdy byl celý architektonický komplex téměř prodán ve veřejné dražbě.

Kromě El Grecova hrobu (ke kterému se stejně nemůže, takže nezbývá než nahlédnout malým okénkem u podlahy a koupit si pohled) je součástí placené prohlídky také malé muzeum, nabízející až nečekaně mnoho pozoruhodných exponátů. Zmínit musíme min. poutní obraz z konce 16. století, dřevěné i kamenné plastiky, textilie, keramiku, náhrobky a původní smlouvy, podepsané El Grecem. Kostel s El Grecovými obrazy a muzeem je přístupný od pondělí do soboty v čase od 11:00 do 13:30 hod. a od 16:00 do 19:00 hod. a v neděli od 16:00 do 19:00 hod. A málokdo opomene zakoupit rovněž marcipánové perníčky, které zde sestry milosrdné (v současné době jich tam prý žije 17) údajně stále pečou dle staré receptury a v původní černé kuchyni.