Jedeme do Irska - 5. část - přes Anglii domů

Takovéhle autíčko by se nám naše cestování také líbilo  •  Fotografie (32)  • Foto: jircak

Vstoupit do fotogalerie (32 fotografií)

Avebury

Avebury

Vstoupit do fotogalerie (32 fotografií)

Pátek 15. 7.2016

Plavba z Irska proběhla bez problémů. Moc to nefoukalo, pospávali jsme, povídali si, trochu utráceli za whisky, příp. další dárky. Když jsme připluli do Walesu, přivítalo nás pro změnu pravé anglické léto - mlha a déšť. To jsme zvědavi, jak to bude vypadat v kempu u Londýna. Podle ranní předpovědi tam má být poměrně slušně. Necháme se překvapit.

Jedeme prakticky rovnou na východ. Do kempu je to daleko, tak Pavel vymyslel ještě jednu v programu nezveřejněnou zastávku. Má to hned několik výhod. Jednak se trochu projdeme, uvidíme ještě nějakou zajímavost a navečeříme se ve slušnou večerní hodinu, protože během pauzy nám Boženka připraví poslední teplou večeři naší dovolené. Do kempu bychom stejně nedojeli o moc dřív, protože v této odpolední hodině jsou silnice u Londýna ucpané, takže bychom určitě jeli pomaleji, než když počkáme až na večer.

Zastavujeme na parkovišti u obce Avebury. A žasneme. Je zde další neolitická památka z doby kamenné - kruh s průměrem 2 km z doby 2600 př. n.l., okolo je val. Uprostřed tohoto kruhu jsou obrovské kameny různých tvarů a velikostí. Je to něco jako Stonehenge, které je odtud vzdálené zhruba 25 mil jižním směrem. Jenže tam se platí vstupné, je tam pár kamenů (pravda větších a jinak uspořádaných), ale až k nim se nedostanete. Zde zaplatíte pouze parkovné, na každý kámen si můžete sáhnout. V okolí jsou dokonce do bílého vápence vyškrábané různé obrazce. Některé jsou původní, některé jsou prý udělané nově. Jednoho běžícího bílého koně jsme z autobusu zahlédli. Jen nevím, zda byl původní.

My jsme zde měli jen 1,5 hodiny času, ale dovedu si představit pobýt zde i několik hodin. Cestička s drobnými kameny vás dovede k dlouhému hrobu, který je 5600 let starý, kousek od parkoviště je z té doby kopec Silburry hill – je to nejvyšší uměle navršený kopec naprosto pravidelných tvarů. Bohužel se přesně asi neví, jaký to mělo smysl. V malé obci je infocentrum, muzeum a kostel Saint James Avebury. Uprostřed kruhu je nyní dokonce křižovatka, kde je další parkoviště, infocentrum, restaurace a kostel Avebury Chapel Centre. Vše jsme bohužel projít nestačili, navíc já si nevšimla, že mám plnou kartu a tak jsem ještě musela zpátky do autobusu. Bylo by mi líto, že tohle si zrovna vyfotit nemohu.

K večeři jsme dostali celozrnné těstoviny s řidší, ale chutnou omáčkou a zelný salát s řepou.

Do kempu jsme dorazili zhruba před 21. hodinou. Bylo zataženo, ale kupodivu už nepršelo. A proti Irsku je večer teplý, hlavně to nefouká. Ukládáme se na poslední noc v našem známém kempu, kdy nám nad hlavou létají letadla a za hlavou je dálnice, ale jsme tak znavení, že hned usínáme. Tentokrát tady hulákající děti nejsou.

Sobota 16.7.2016

Tohle byla snad nejteplejší noc celé dovolené. Nevzbudila mne zima, nevadila nám letadla, ani dálnice. V 6 hodin jsme vstávali docela vyspalí. Poslední balení stanů, tentokrát suchých, poslední snídaně, na cestu jsme dostali balíček a už vyrážíme do Londýna na jeho prohlídku. Řidiči si musí dát devítihodinovou pauzu, aby pak mohli dalších 21 hodin jet. Máme tedy 9 hodin na prohlídku města. Zdá se to dost, ale protože toho chceme vidět hodně a nejraději to obejít pěšky, tak to zas až tak moc není. Zdá se, že nám konečně bude přát počasí. Svítí sluníčko, je teplo.

Nejdřív vyrážíme společně, tedy kdo má zájem. Když jsme procházeli po Whitehall, zarazil nás nějaký hrozný dav, muzika. Musím říct, že nejdřív jsem se lekla, zda jsme se nepřipletli k nějaké manifestaci. Byla to vojenská přehlídka na oslavu belgického národního dne (21.7. - letos připadá na čtvrtek). Konala se u památníku 2. světové války. Chvilku jsme se dívali. Já mimo jiné využila pauzy a odběhla do hotelu The Red Lion na skutečně luxusní záchod. Chtěla jsem zajít v nedalekém metru, ale když jsem toalety pracně našla, byly zavřené.

Když jsme společně došli na Covens Garden, kde je obrovské tržiště s možností se najíst, tak jsme se odtrhli. Pavel nás vždy upozornil na největší zajímavosti, poskytl nějaké informace, pak dal pauzu, abychom si vše mohli v klidu projít a nafotit, ale nyní už jsme měli strach, že to časově nezvládneme dojít přes kostel sv. Pavla až k světoznámému hradu a mostu Tower Bridge. Ale nakonec jsme si to užili skoro líp. Když jsme nemuseli sledovat, kudy naše parta jde, daleko víc jsme si užili okolních staveb. Prostě vše má své výhody. Byli jsme nadšeni, že jsme to zvládli, jen jsme měli trochu strach, abychom se včas vrátili k autobusu. Navíc se to začalo docela pěkně zatahovat, vypadalo to skoro na bouřku.

Vyrazili jsme zpátky ostrým tempem po druhé straně řeky Temže. U London Bridge jsme to krapet zvorali. Ota obcházel zátoku, já věděla, že máme projít pod železničním mostem a tak jsem vyrazila. Jenže jsem se pořádně nekoukla na mapu, tudíž netušila, že zde se trať rozděluje a já vyrazila sice pod trať, ale pod jinou. Ještě že je Londýnské kolo London Eye z daleka vidět a že Ota se stále okolo sebe rozhlíží a má dobrou orientaci. Proto si téměř hned všiml, že máme špatný směr. Já chvíli protestovala, ale naštěstí jsem se nechala přesvědčit. Vyrazili jsme tedy správným směrem, ale bohužel jsme minuli starou loď a nový most Milénia. Zašli jsme si jen minimálně a začali zjišťovat, že začínáme mít dokonce časovou rezervu. Ota už měl chuť na pivo, měli jsme hlad, já si moc přála ochutnat zdejší specialitu Fish and Chips, kterou zde snad již všichni ochutnali, někteří i vícekrát. Chtěli jsme se ale ještě víc přiblížit k autobusu. Najednou cestou potkáváme policisty na koních – ty jsme viděli v centru už dopoledne, ale nyní mají na helmách kryty na obličej. Když jsme přicházeli k Westminster Bridge, létaly už nám nad hlavou vrtulníky. Náměstí bylo narvaný k prasknutí, všude spousta policistů a lidí s transparenty. Dokonce tam nějaká ženská křičela do megafonu. Jak já už chtěla být pryč. Připlést se do manifestace jsem si skutečně nepřála. Naštěstí se nám podařilo rychle se procpat a dostat se do klidného parku, kde jsme už dopoledne byli. V Hyde parku bylo velké bistro a to už jsme věděli, že máme víc jak hodinu volného času. Ujala se nás polská servírka, vysvětlila, že si musíme vybrat stolek, pak si dojít zaplatit jídlo na bar, kde se nechalo koupit i pivo a pak už jen chvilku čekat na Fish and chips. Moc jsme si pochutnali. Až později jsme zjistili, že zde mají speciální těstíčko, do kterého dávají pivo. Treska byla hodně vysoká, je znát, že to dělají z čerstvých ryb. Tak dobrou tresku jsem ještě nejedla. Jen pivo bylo teplejší, než jsme zvyklí. Jezero jsme už v klidu obešli z druhé strany a na parkovišti zašli ještě na jedno pivo, abychom utratili zbylé libry.

Silně utahaní, lehce připálení jsme už jen odjeli do přístavu do Dovru a na trajekt. Plavba byla klidná a rychlá.

Neděle 17.7.2016

V 00.41 vyjíždíme z trajektu na pevninu v Calais a konečně směřujeme domů. Naštěstí je provoz na silnici bezproblémový. Stavíme jen kvůli povinným přestávkám na výměnu řidičů a na protažení. Do Plzně jsme dorazili přesně podle plánu ve 13,30 hodin. Jak to tak přesně trefili, nechápeme. Ale jsme rádi. Ostatním jsme popřáli šťastný dojezd do jejich cíle a musím se přiznat, že jsme jim nezáviděli ty další hodiny, které musí ještě v autobuse vydržet. My jsme už během další půl hodinky byli v klidu našeho domova.

Dovolená to byla úžasná, s úžasnou partou skvělých lidí, úžasnými průvodci i řidiči. Nutno však podotknout, že byla poměrně náročná. Program byl tak nabitý, že nebyl čas na odpočinek. Je pravda, že program nebyl povinný. Klidně jsme nějakou akci mohli vynechat a odpočívat, jenže ono to skoro ani nešlo, protože ten program byl skutečně hodně zajímavý. Odpočívat pak přece můžeme doma.

Snad ani to počasí nebylo nejhorší. Když jsme si zkoušeli stěžovat, tak jsme se dozvěděli, že je to typické irské počasí. Naštěstí se vždy zvládlo zase vše usušit a když se po návratu koukám na fotky, tak všude bylo vlastně fajn.

Co je nejhorší, jsou irské a vlastně i anglické umývárny. U nich snad neexistuje směsný kohoutek, ale vždy jsou kohoutky dva – na teplou a na studenou vodu. Kdyby se aspoň nechali pořádně pustit, jenže je nutno je mačkat a ve většině případech držet. Jak přestanete, voda přestane téct. Jen někdy se stalo, že ještě chvilku voda tekla. Takže mytí je zde snad to nejnáročnější.

Autor: jircak

Další články autora: 1681

hodnotit kvalitu příspěvku | nahlásit příspěvek redakci

Sdílet s přáteli