Jedeme na jih a jihovýchod Moravy – 18. den: Čejkovice - vyhlídka Na výsluní; Hodonín - minipivovar Křikloun; Baťův kanál; Sudoměřice - technická památka a rozhledna Výklopník; Petrov – vinné sklepy Plže, létající pivovar Wista Cz-Ek a přístav

Tak nám končí jeden moc pěkný pobyt v Bukovanském mlýně. Včerejšek jsme si pěkně užili a při tom si i odpočinuli a nabrali sílu na další naše výlety.

Vstáváme v osm. Cestou na snídani odnášíme pár věcí do auta. Opět bohatě snídáme, platíme a loučíme se. Personál je tady opravdu příjemný.

Odjíždíme před desátou.

Jedeme přes Kyjov. Ten jsme si prošli před 6 lety. Dnes se Ota zastavuje jen v infocentru. Nedaleko mám svoji zdravotní pojišťovnu, která letos spustila program Zdraví v mobilu s aplikací Krok ke zdraví, která umožňuje nachozené kroky proměnit za příspěvek na sportovní oblečení (za každých 300 tisíc kroků dostanu 100,- Kč). Už tam mám skoro 300,- Kč, když mi to náhle přestalo fungovat. Jdu zjistit, kde je problém.

V pojišťovně byla příjemná paní, která mi sice přímo neporadila, ale věděla, že dostali nějaký přípis, že je nutno stáhnout novou verzi. Jediný problém byl, že v pojišťovně neměli wifinu. Naštěstí infocentrum je jen 2 bloky. Tam mne nechali se připojit na internet a problém vyřešit. Ani nevím, zda mohu prozradit, že jsem samozřejmě zapomněla přihlašovací jméno, ale na pojišťovně mi paní pomohla a současně dala kontakt na technika, kdybych měla další problém. Nakonec vše dobře dopadlo, už mi vše funguje, i když i toho technika jsem využila. Ale byl zlatý. Ujistil mne, že mu mám hned zavolat, kdybych měla nějaký další problém.

Než jsem tohle vše vyřešila, Ota prostudoval všechny donesené prospekty a zjistil, že v Čejkovicích v bylinkovém ráji SONNENTOR je nová vyhlídka a že tam musíme. Ani jsem se tomu moc nebránila, i když se mi to jevilo jako zbytečná zajížďka. Byla jsem však rada, že mám svůj problém vyřešený.

Vracíme se skoro 30 km na jihozápad. Ještě jsme na trase měli objížďku. Konečně jsme tam dojeli. Firma SONNENTOR sídlí na východním okraji obce, kde ze zchátralého areálu bývalého JZD vytvořili moderní sídlo společnosti. R. 2015 pak na střeše budovy sídla postavili vyhlídku Na Výsluní. Je otevřena vždy, když je otevřena prodejna. Vede na ni 54 schodů. Je vidět areál firmy, ale také obec Čejkovice, okolní vinohrady, Pálavu, Chřiby, Bílé Karpaty nebo Malé Karpaty. Mně se moc líbilo posezení na střeše, která s vyhlídkou sousedí, ale vrátka k němu byla zamčena. Další cesta je po střeše, kde jsou nějaké nízké rostlinky.

Teď už se držíme našeho itineráře. Dokonce víc, než jsme chtěli. Ještě ráno jsme se domlouvali, že vynecháme v Hodoníně domácí minipivovar Křikloun, že je to zbytečná zajížďka. Jenže teď to máme přímo na trase. Podle mých poznámek má mít otevřeno ve všední den od 9 do 16 hodin, jenže je zavřeno. Ani na zazvonění nikdo nereaguje. Na budově je aspoň kontakt. Ota se dozvídá, že nedaleko na světelné křižovatce je kiosek, kde se prodává jeho pivo v lahvi i točené.

Samozřejmě tam popojíždíme. Kdybychom nechali auto u pivovaru, bylo by to jednodušší. Byl problém zaparkovat, i když to bylo jen na chvilinku. Nakonec parkujeme o 3 bloky dál.

Odjíždíme těžší o 5 piv. Ota je spokojený, jak bude chutnat uvidíme. Nedaleko je restaurační minipivovar Kunc, ale tam už nejedeme. Tam jsme byli před 6 lety a piv máme momentálně dost.

Konečně jedeme tam, kde jsme dnes chtěli začít. Jedeme přes Rohatec do Sudoměřic, kudy protéká Baťův kanál a kde je technická památka výklopník.

Protože se v okolí kanálu budeme nějaký čas pohybovat, tak se zmíním v krátkosti o jeho historii.

Ještě dřív, než se začalo uvažovat o tomto kanálu, uvažovalo se již na začátku 18. století o propojení Dunaje, Odry a Labe. Návrhů bylo několik. Prvním krokem ke splnění tohoto cíle, bylo r. 1722 vybudování plavební komory u Rohatce, byla to první stavba tohoto druhu u nás. Od té doby se na řece Moravě i Odře plavily menší lodě o nosnosti 10 tun. Kvůli hospodářské krizi musela být stavba kanálu odsunuta. Koncesi následně odkoupila Severní dráha císaře Františka Ferdinanda, aby zabránila jeho budování. Jenže myšlenka propojení řek byla obnovena i po r. 1900. Dokonce byla postavena zdvihadla i zdymadla u nás i v zahraničí. První světová válka však zabránila dalšímu pokračování stavby.

Mezi zastánce výstavby vodní cesty Dunaj–Odra se řadil i podnikatel Tomáš Baťa. Až jeho následovník - jeho nevlastní bratr Jan Antonín Baťa vybudoval v letech 1934 – 1938 novou vodní cestu Baťův kanál na trase Otrokovice–Rohatec, aby mohl po vodě vozit lignitové uhlí do Otrokovic. Součástí bylo i vybudování melioračního systému v okolí řeky. Na financování se podílel s ministerstvem sociální péče Země moravskoslezské. Celá tato vodní cesta měřila 51 km a bylo na ní 14 plavebních komor, aby se překonal výškový rozdíl 18,6 m. Lodě plující proti proudu byly do komor taženy koňskými potahy nebo traktory, po řece pak vlečnými čluny rychlostí 5 km za hodinu. Firma Baťa postavila na vlastní náklady i domky pro obsluhu těchto komor. Ve své strojírně vyrobili i nákladní čluny o nosnosti 150 tun.

Zajímavostí je, když r. 1938 naplnili kanál vodou z řeky Moravy, klesla voda v řece natolik, že se objevili zdi nějaké stavby – jak bylo později zjištěno, jednalo se o kostel, který r. 1030 postavil kníže Břetislav.
Kanál se využíval ještě během 2. světové války. Ustupující německá armáda za sebou nechala spoušť - zničila všechny mosty i jezy, potopila lodě.

Kanál se opravoval v obou poválečných letech – r. 1946 i 1947. Kanál provozoval Stavosvit Gottwaldov. Už se však nepřeváželo uhlí, ale pouze stavební materiál. Přestaly se využívat i závlahové kanály. R. 1961 byl provoz na kanále ukončen, lodní park rozprodán a kanál už nikdo neudržoval.

Až po r. 1989 byl kanál opraven. První loď tu znovu vyplula v květnu 1995. R. 1999 byl postaven přístav u Veselí nad Moravou a doplňkové sítě služeb - půjčovny kol ve Strážnici a ve Skalici. Jako poslední byla r. 2002 otevřena poslední zrekonstruovaná plavební komora v Petrově. Jejího otevření se zúčastnil i Tomáš Baťa mladší.

Nyní je kanál opraven. Jeho průměrná šířka je 12 metrů, hloubka v průměru 1,5 metru. Je zprovozněno 13 plavebních komor. Na trase je 56 mostů, mnohé jsou technickou památkou. To vše se využívá k pravidelné i turistické vodní dopravě mezi Otrokovicemi a Sudoměřicemi, případně slovenskou Skalicí. Nákladní plavba zde nefunguje. K dispozici je 8 přístavů a 16 přístavišť.

My jsme se sem jeli podívat hlavně na výklopník, který je dnes technickou památkou. Západně od Sudoměřic ho vybudoval T. Baťa r. 1939 – téměř současně s kanálem. Je postaven z cihel a betonu, postavil tam i byt pro správce a dílnu a konírnu. Až do r. 1945 sloužil k překládání lignitového uhlí, které se sem vozilo po železniční trati z nedalekého dolu Tomáš v Ratíškovicích. Vagon vtáhli pomocí lanového navijáku do výklopníku, pomocí lanového kladkostroje ho zdvihli a vysypali do připravené lodi. Ta neměla vlastní pohon - musela být tažena koňským spřežením. Cesta do elektrárny v Otrokovicích tak trvala 3 dny. Později koně byly nahrazeny traktorem a cesta zkrácena až na 10 hodin – pokud byl ideální stav vody. Během 2. světové války byl výklopník poškozen a již nebyl opraven. Až do r. 2003 jen chátral. O opravu se zasloužila obec v letech 2003 – 2005. Součástí opravy bylo i vybudování vyhlídkové střešní terasy, informačního centra a menšího občerstvení. Současně tady byl otevřen menší přístav, kde je prý možné si půjčit kánoe, motorové čluny, kajutové lodě či hausbóty. Výklopník je vysoký 14 m a na vyhlídkovou plošinu vede 73 schodů. Je vidět na kanál a v pozadí za okolním rovinatým terénem jsou vidět Bílé Karpaty, Buchlovské kopce a slovenská Skalica. Dokonce je možno si prohlédnout interiér s odborným výkladem.

Ota se sem těšil, už o něm už slyšel, jen ho v dálce vidí, raduje se. Jenže skoro zbytečně. Vstup je uzavřen. První vrátka by se nechala přelézt, ale než jsem to stačila nadhodit, zjistila jsem, že o kousek dal je schodiště uzavřené vyšší mříží. Tak to je špatné. Je tu i uzavřený stánek s občerstvením, ale cedule, kdy je otevřeno tu nějak chybí. Ještě sezona nezačala, tak to taky tady vypadá. Marně z venku zkoumáme, jak to mohlo fungovat. Prostě máme smůlu a musíme se s tím smířit. Jen se jdeme kousek projít podle kanálu a k přístavišti a odjíždíme.

Nejedeme daleko. Jedeme do Petrova. V jižní části obce jsou vinné sklepy Plže, které jsou od r. 1983 uváděny jako státní památková rezervace. Tam už se moc těším zase já. Plž je výraz pro vinný sklep s předsklepím. Ty nejstarší jsou vyhloubeny pod zemí, jsou široké cca 3 metry a dlouhé 10 – 17 metrů, klenba (kvelbenín) je z kamene. Jsou spojeny se vstupní lisovnou chodbou, které se říká šija. Tyto sklepy se připomínají již v 15. století. V 16. a 17.století je obyvatelé využívali i jako úkryt během válek. Je zde asi 80 různě zdobených a malovaných zahloubených vinných sklepů. Vrstva hlíny nad sklepem udržuje příznivé vnitřní klima. Sklepy s bílým barokním průčelím a modrou podrovnávkou (soklem) tvoří ulicovou zástavbu s dvěma náměstíčky.

U vjezdu do této části nás vítá nádherně vymalovaná kaple Panny Marie Bolestné. Hned za ní je parkoviště. Naproti je otevřený motorest. I ten je pěkně malovaný. Jen to vidím, jsem nadšená. Ale naše kroky už směřují dál – ke sklípkům. Po zkušenostech z minulého týdne ani nedoufám, že tady bude něco otevřeno. Ale konečně se na nás usmálo štěstí. Asi 3 sklepy jsou otevřené. Umožnují prohlídku uvnitř i nabízí degustace.

Začínáme u sklípku č. 11 ing. Pavla Tomanovského. Ještě jsem se nerozhlédla, ale Ota už registruje, že tady ve vinném sklípku prodávají půllitrové lahve piva - světlý a tmavý ležák Plže. Ota v sobě pivaře nezapře. Na druhé straně se mu nedivím, že nesdílí moje nadšení z otevřených sklepů s možností degustace – pít nemůže, bude řídit. Kupuje si tedy obě piva a odnáší do auta uložit ho, aby nezteplalo. Já si mezitím vychutnala 1 deci zweigeltrebe.

Pokračujeme v prohlídce sklepů. Jsou nádherné. Trochu se od sebe průčelí liší, jen některé jsou malované. Líbí se mi tady vše i na svahu čnící historické komíny – průduchy.

Ještě byl otevřený jeden sklep na konci jedné uličky, ale pan majitel si venku povídal a vůbec ho nezajímalo, že jsem se do sklepa šla podívat.

Na závěr jsme ještě navštívili u vstupu do areálu sklep č. 10, kde je i vetší venkovní posezení. Tam jsem ochutnala letošní novinku – lehounce perlivé letní víno Letní pokušení. Má 8 % a je ochucené, takže je to spíš taková osvěžující, trošku sladká limonáda pro dospělé. I tady nabízí pivo v půllitrových lahvích - 10 a 12. S paní jsme se dali do řeči a dozvěděli jsme se, že pivo pro ně vaří pan Staněk – vinotéku má nedaleko u hlavní silnice.

Samozřejmě naše kroky směřují i k němu. Pan Staněk má firmu Wista Cz-Ek s.r.o. a jako létající pivovar vaří pivo právě pro tato dvě nedaleká vinařství. Nabídku piv v pivotéce ma však velikou. Nakonec kupujeme jedno pivo Slovjanka ze Strážnice (etiketa je samozřejmě malovaná slováckými motivy) a dokonce kyseláče od plzeňského Proudu. V Plzni jsme na něj nenarazili a samozřejmě nás jeho chuť zajímá.

Pan nám dal adresy dalších pivovarů, které budeme mít na cestě. Dokonce nám dal i tácek pivovaru Křikloun a dvě etikety, které nechal udělat pro speciální účely pro své kamarády.

S pánem se hezky povídalo, ale je už po 15. hodině a my ještě neobědvali. Už bychom rádi někde zaparkovali, kde by se nechalo uvařit, ale také přespat, abychom si mohli dát pivo z vlastních zásob. Máme ještě jedno pivo z Kyjova a dvě z Dubňan. Ať nám to ubývá.

Jedeme jen kousek, vytypovala jsem jako místo k přespání parkoviště u přístavu Petrov – to je ten přístav, který byl po rekonstrukci otevřený jako poslední – za přítomnosti T. Bati. U kanálu je živo, je tam stánek s občerstvením. Na každé straně kanálu je jedno parkoviště. To za kanálem je poměrně velké a silnice tam končí. Parkujeme na tom nejvzdálenějším konci. Tady zůstaneme. Je tu klid, tady nikdo není. Nejdřív dáváme pivo z Dubňan, až pak jdu vařit oběd, či spíš už večeři. Pak dáváme druhé dubňanské. Jsou to litrovky, já dávám vždy třetinku, Ota zbytek.

Konečně se jdeme podívat ke kanálu a k plavební komoře. Jsou tu zakotvené i čluny, jsou pěkné, jen nás překvapuje, jak je voda v kanálu špinavá. Na vodě je klid, na břehu je živo. Točí tu Jarošovské pivo – to známe, na pivo tady nejdeme. Musíme pít naše piva nebo bychom se za chvíli už do auta nevešli. 

Vracíme se k autu, tam už teď je aspoň stín. Až teď jsme se všimli, že v restauraci v přístavu máme zaplatit parkovné. Ale pak je zobrazený jen karavan a stan, to je za 200,- vč. služeb (jsou tu k dispozici služby jako v kempu). Služby využívat nebudeme, tedy neplatíme nic.

Dnes jdeme spát v 9, zatahuje se to, v noci má pršet, zítra má být zase horko. Teplo je i teď večer. Pivo balíme do mé peřiny, ať vydrží studené.

Jedeme na jih a jihovýchod Moravy – 18. den: Čejkovice - vyhlídka Na výsluní; Hodonín - minipivovar Křikloun; Baťův kanál; Sudoměřice - technická památka a rozhledna Výklopník; Petrov – vinné sklepy Plže, létající pivovar Wista Cz-Ek a přístav na mapě