Jedeme na sever a severovýchod Moravy – 36. den: Hostýnsko-vsetínská hornatina: okruh cca 16 km: parkoviště skiareál Troják – NS Tesák - rozhledna Maruška – vrchol Bludný – zámek Hošťálková – Držkovské polesí – vrchol Troják – parkoviště Troják

Tady, pod dohledem mistra Jana Husa, kousek od rozhledny U Holáňů se spalo krásně. Vstáváme v 8. V autě klesla teplota jen trochu pod 15, venku svítí sluníčko a pěkně hřeje. Je skoro úplně jasno, jen bílé šmouhy občas přerušují modř. Po ránu se ještě válela mlha v údolí, ale než jsme se nasnídali, zmizela.

Dokonce i provoz je nepatrný. Za předním sklem se pěkně suší houby. Prostě idylka.

Po snídani se balíme na cca 16 km dlouhý, pro nás už poměrně náročný výlet s převýšením skoro 500 m. Přitom Ota zavzpomíná na doby dávno minulé a ještě navštíví jednu rozhlednu.

Zůstáváme v Hostýnsko-vsetínské hornatině, parkujeme ve Ski areálu Troják. Tudy prochází 28 km dlouhá naučná stezka Tesák. Vede z parkoviště Vsetín - lázně na parkoviště skiareálu Tesák. Turistům představuje historii Valašska a jeho přírodní památky. My si její část projdeme.
Procházíme zdejším areálem a stoupáme do mírného kopečka k rozhledně. Tudy vede i cyklostezka. Už cestou jsou poměrně daleké výhledy, ale bohužel opět zamlžené. Ale na to jsme si za poslední dny už zvykli.

Po 2 km jsme na rozcestí Maruška. Kromě rozhledny je zde od 1. 11. 2005 v provozu meteorologická stanice. Od 20. 9. 2012 je zde pískovcový kámen s hladícím bodem a s textem Pohlaď pro šťastný návrat. Ten samozřejmě nemůžeme minout bez povšimnutí.

Je tady mapa, ale překvapuje mne, že tu není zastavení naučné stezky, ani jiné povídání o dřevěné dvoupatrové rozhledně Maruška. Byla zde na tzv. Hostýnské magistrále vybudována r. 2014. Zároveň ji využívá i Český hydrometeorologický ústav, který tam má meteorologické přístroje na zaznamenávání rychlosti větru či intenzity slunečního svitu. Vstup na ni je celoročně volný. Je 16 m vysoká, na vyhlídkovou plošinu ve výši 12 m vede 43 poměrně strmých schodů. Výhled je samozřejmě kruhový a kouzelný. Jsou vidět Hostýnské vrchy, část Moravskoslezských Beskyd, Javorníky, Vizovické vrchy. Pro lepší orientaci jsou nahoře 2 panoramatické tabule.

Když jsme se řádně pokochali, pokračujeme oblastí, ke které má Ota blízký vztah a kde prožil i část svého mládí. Tehdy – před zhruba 50ti lety to byl téměř opuštěný kraj. Bylo tady 5 stavebních parcel. Ty si rozebrali jeho kamarádi a postavili si zde chaty. Vzájemně si pomáhali, každý víkend sem jezdil pomáhat i Ota. V té době, ale i později zde prožil spoustu zážitků, na které nyní vzpomíná. Tehdy jim tvrdili, že víc chat tady stavět nepovolí. Neuplynulo 10 let a vše bylo jinak. Dnes je tam spousta chat a Ota skoro pracně hledal ty jejich původní. Ani neví, zda chaty kamarádi ještě vlastní, zda tam jezdí jejich děti nebo zda je prodali. 

Procházeli jsme tam mezi chatami a divím se, že nám nikdo nevynadal. Za těch 50 let byly upraveny, jedna byla dokonce zbourána a postavená znova.

Pokračujeme po naučné stezce dál. Vpravo je malý hodně hustý lesík. Najednou na kraji vidím velkého hřiba. A zdravého. V těsném okolí je jich dalších pět. A žádní drobečkové. A všechny zdravé. Jen dalo problém je z toho hustého houští dostat. Spodem to nešlo, musela jsem se přes větve naklánět – dál a dál. Když jsem chtěla vytrhnout toho posledního, tak to nastal problém. Zadek jsem měla nahoře, hlavu daleko v houští skoro u země tak tak, že jsem na hřib dosáhla. Byl těsně u kmínku a potvora pevně drží mezi kořeny. Neměla jsem možnost se zapřít a vykroutit ho. Byla jsem ráda, že jsem tam po hlavě nezahučela k němu. Jen ty větve tomu bránily. A když máte sám problém v tom předklonu vydržet, tak už teprve nejde zabrat do protisměru. Nakonec to dopadlo přesně podle pohádky, když dědeček s babičkou tahali řepu. Ota mne chytil za druhou ruku a vytáhl z křoví mne i s hřibem. Kdybychom už žádnou jinou houbu nenašli, tak tenhle úlovek by zcela stačil. To byla nádhera. Dokonce jsme si ani nestěžovali, že je budeme celý den nosit.

Pokračujeme po NS k vrchu Bludný (659 m), kde roste javor - solitér. Vedle něho je vysoký pařez. Ota si pamatuje, že tady i tehdy rostl javor - solitér. Na pařez si nepamatuje. Teď chudák řešil, zda ten pařez by mohl být zbytek z toho původního stromu a zda zde nyní neroste nový javor, který tu byl později vysazen. Dokonce přemýšlel, zda tam ten pařez někdo nezakopal. To už jsem se smála. Bohužel nemáme tušení, jak silný může být javor za 40 – 50 let.

Na rozcestí Bludný odbočujeme i s naučnou stezkou a cyklotrasou vpravo. Čekají nás skoro 4 km klesání, Ota tvrdí prudkého. Nakonec to bylo až na pár malých výjimek fajn. Silnice se vlnila úbočím kopce v serpentýnách. Šlo se tedy dobře. Ani není příliš horko. Kocháme se výhledy, občas najdeme i houby a dokonce i hříbky. Je to tady idylka. Je po sezoně, je tady pusto a ticho.

Než dojdeme do obce Hošťálková, chceme si dát svačinu. Jenže jsme pohodlní, snažíme se najít nějaké posezení. Sednout si někde do trávy - to je riziko, že se nezvedneme. Najednou u prvního bloku domů jsme objevili altánek s pěkným posezením. Patří sice k tomu hezkému domovu důchodců – možná domu s pečovatelskou službou, ale snad nás nevyženou. Oplocené to není, takže jdeme se najíst.

Nikdo nás nevyhnal a dobře a v klidu jsme se najedli. To už jsme na okraji obce, která byla založena pravděpodobně ve 14. století. Z té doby se však toho tady moc pravděpodobně nedochovalo. Pokud jsem dobře koukala a četla, tak nejstarší památka je hřbitovní kostel Povýšení sv. Kříže z r. 1797 – 1798 a evangelický kostel z let 1829 - 31. Novogotická věž byla přistavěna v letech 1857 – 1858. My na cestě máme patrový empírový zámek, který byl postaven v letech 1842 - 1844. V okolí zámku je rozlehlý anglický park z 19. století. Zámek je hezky opravený, ale nepřístupný. V přízemí je restaurace – ta je dnes zavřená. Na druhé straně chodby je otevřená kavárna s cukrárnou, ale pivo tady točí. My jsme najedení, takže víc nepotřebujeme.

Máme za sebou skoro polovinu dnešní cesty. Po odpočinku se vydáváme na další cestu. Po obci se projít nejdeme, ráno jsme tudy projížděli, to nám stačí.

Přecházíme silnici, loučíme se nejen s obcí, ale také s naučnou stezkou. Za silnicí pokračujeme opět po cyklostezce, ale také po zelené turistické značce. To, o co jsme klesli, to musíme zase během 4 km nastoupat. Jdeme po sluníčku, nadšená z toho nejsem, ale nic jiného se dělat nedá. Občas zastavuji a kochám se, také pohledem zpátky na obec, ale i na zámek.

Nakonec to nebylo tak nejhorší. Ota, který jde napřed, najednou hlásí, že vidí rozhlednu. Když jsem k němu došla a viděla, jak tam sedí, musela jsem se smát. Nejspíš ji nějaký tatínek postavil pro své ratolesti. Je bytelná, unese určitě i dospělého, ale vyhlídková plošinka ve výši cca 1,5 m je zastřešená a nízká. Ota, milovník rozhleden, ji k rozhlížení ani nevyužil. Jeho chyba. Já musím vlézt všude, takže i na tuto rozhlednu. Jenže ani pořádně kleknout jsem si tam nemohla. Musela jsem se ještě přikrčit, abych se mohla rozhlédnout a výhled vyfotit. Je však vidět jen pasoucí se stádo krav, domek a vzadu kopečky. Větší výhled na druhou stranu byl až o kus dál.

Dostáváme se k lesu. Vpravo jsou nějaké domky. U cesty se dočítáme, že právě tam u těch domků jsou od r. 1992 dvě kulaté železné pece, kde se pálí dřevěné uhlí. A to jsem si myslela, že takhle se dřevěné uhlí už nepálí. Je tady popis, jak se dřevo pálí, k čemu se využívá, dokonce nabízí i možnost exkurze.

Neustále stoupáme. Je tady hezky. Jsme spokojeni. Najednou se dostáváme do hřibového ráje. Nejdřív Ota vidí jeden hříb, okolo jich je ještě několik. Došli jsme jen o kousek dál a je tu zase obrovské množství hřibů. My už jen jdeme a jsme schopni vypustit jen samé jééé nebo další. No to byla nádhera.

Byl to úsek dlouhý sotva půl km, kde jsme našli snad 30 pěkných velkých a zdravých hřibů. Později to už byla směs, klouzky, babky i ten hřib se ještě objevil. Jsme nadšení.

S tak velkou úrodou jsme nepočítali. Už se nám to nevejde do tašky, ale přece je tu nenecháme. Sundavám tílko, dole ho svazuji a můžeme sbírat dál. Však ono se to vypere.

Vystoupali jsme na rozcestí Držkovské polesí (635 m). Výš už bychom dnes být neměli. Tady přecházíme na žlutou, po ní odbočujeme vpravo a klesáme. Stále nacházíme další houby, ale je to už jen směs a už jich není tolik. Nevadí. Máme jich dost. Jsme spokojeni.

Klesli jsme na rozcestí Na Loučkách. Tady vedla r. 1752 hranice panství Lukov a Hošťálková. Jako důkaz je zde stále ještě hraniční patník.

Už zase stoupáme. Po rovině a z kopce jdeme s Otou spolu, jak se jde do kopce, já zpomaluji, Ota pokračuje svým tempem, občas na mne počká. Na rozcestí K prameni Dřevnice však na mne nečeká a pokračuje po žluté vpravo dál. To je zrada. Já chtěla odbočit vlevo. Nechci tu halekat, jdu za ním. Jenže tahle cesta je to nejhorší, co nás dnes mohlo potkat. Cesta je rozježděná dřevaři, je to samé bláto. Až když jsme došli na hlavní cestu, která spojuje vrchol Trojáku se skiareálem, jsme si všimli pásky a zákazu vstupu. Z druhé strany však nic takového nebylo. Tady na mne Ota čekal. Hned se ode mne dozvěděl, že jsem chtěla jít jinudy a že musím jít vlevo, protože já se chci jít podívat na vrchol Trojáku (618 m). Je to kousek, je to do kopce, ale to ještě zvládnu. Otovi se už nikam nechce, jde k autu.

Po skoro 300 m jsem nahoře. Je tu vrcholový patník a triangulační tyč. Vidím Hostýnské vrchy, ale také zpátky přes parkoviště rozhlednu Marušku.

Je tady hezky, ale už spěchám za Otou k autu. Ten na mne čeká - už bez hub - u hostince Na Trojáku, kam se chce ještě podívat. Je to historická chata, která tady jako jediná před těmi 50 lety stála. Sem také často chodívali. Poznává to i uvnitř. Aby to bylo stylové, musí si tu dát pivo tak, jak tomu bývalo dřív. Dáváme však dohromady jen třetinku desítky Radegasta. A to jsem toho víc vypila já. Jako řidič je zodpovědný.

Pak už bez dalšího zdržování odjíždíme. Je půl šesté a my se chceme ještě zajet podívat na Tesák. I tam stála historická budova, dokonce jsme tam spolu byli před 6 lety. Jenže v lednu 2022 vyhořela. Byla vyhlášena sbírka, my sami jsme přispěli. Doufali jsme, že se tam už něco děje. Parcela je ohrazena, ale to je zatím vše. Chata však má být obnovena v původní podobě, jen je ještě málo peněz. Uvidíme časem. Ani jsme nevystoupili a smutni z toho pohledu odjíždíme.

Chceme už někde zaparkovat a skončit s dnešním programem. Odjíždíme směrem, kterým chceme zítra pokračovat, takže směr Rajnochovice. Je to okreska, tak uvidíme, zda nás něco cestou zaujme.

Zalíbilo se nám na parkovišti u pramene a přístřešku se zajímavým názvem Kopaná. Pramen je silný a pitný. Spousta lidí si sem pro vodu jezdí.

Maskována autem a přístřeškem se ve škopku myji. Voda je tedy pěkně ledová, ale zvládla jsem to. Já pak dělám večeři, Ota nabírá vodu do všech prázdných nádob.

Pak se jdu věnovat houbám. Ještě však volám Hedě do Přerova, zda si také myslí, že ty hřiby do zítřka do večera vydrží, když jsou krásné a suché. To bylo radosti, když se dozvěděla, že jí nějaké houby dám.

Hřiby rozkrajuji jen na polovinu nebo čtvrtinu a dávám do přepravky, vyložené papírem. Sice byl problém ji vyprázdnit, ale někde ty houby musím rozložit.

Ty vlhčí obyčejné houby, babky, klouzky, poddubáky krájím na sušení, snad nám to ještě zítra proschne. Zbytek dávám do menší plastové krabice. Už to nemám kam dát sušit, uvidíme, jak zítra budou vypadat. Heda má sušičku, tak se to usuší rychle.

Skončila jsem až za tmy. Naštěstí je docela teplo, tak mi ruce neumrzly. A to jsem ty houby mohla i prodat. Kdo přišel pro vodu, tak měl o ně zájem. Jenže my jsme rádi, že je máme.

Je půl deváté, konečně mám hotovo a v klidu mohu dopít pivo a dopsat deníček. Zítra nás čeká ještě jeden výlet na dvě rozhledny a  možná i pivovar  a večer budeme u Hedy.

V půl 10 jdeme spát, v autě je 18 stupňů a už je tu klid.

Jedeme na sever a severovýchod Moravy – 36. den: Hostýnsko-vsetínská hornatina: okruh cca 16 km: parkoviště skiareál Troják – NS Tesák - rozhledna Maruška – vrchol Bludný – zámek Hošťálková – Držkovské polesí – vrchol Troják – parkoviště Troják na mapě