Jižní Čechy - 4. den - Soumarské rašeliniště; okruh 4 km: Volary - alej Zlatá stezka – židovský hřbitov – křížová cesta – vyhlídka Pod Kamenáčem – Volary (pivovar Gabretus); okruh 7 km NS Želnavskem: Želnava – Želnavský vrch (vyhlídka a pomník) – Slunečná

V noci bylo nepatrně chladněji, teplota v autě klesla pod 10, ale zima nám nebyla. Jen byl asi nějaký divný tlak. Po včerejším výletu jsem usnula skoro hned, ale vzbudila se po půlnoci a víc jak dvě hodiny jsem byla vzhůru. Kdyby nepršelo, asi bych se šla projít. V dešti se mi nikam nechtělo, i když pršelo jen slabě. Jindy mne to uspává, dnes nefunguje nic. Nakonec jsem sice usnula, ale neustále se budila. Dnes jsem spala i já do devíti a to mne asi probudil Ota, jak se vrtěl.

Vstáváme a stále prší. Parkoviště Soumarský most, kde spíme, je po nočním dešti silně podmáčené. U auta máme snad tu největší louži. Popojíždíme na 2. stranu parkoviště, kde je to šikmé, odkud aspoň voda odtéká. Po chvíli už jen drobně mrholí. I to za chvilku přestalo. Je zataženo, občas vykoukne sluníčko, ale teplo vypadá jinak.

 

Po snídani si jdeme projít Soumarské rašeliniště. Když jsme tam byli před 4 lety, panovalo sucho a vodu jsme tam skoro marně hledali. Dnes by to mohlo být zajímavější. Okruh je cca 3 km dlouhý – po rovině. Jen mně se něco pořád nelíbí. Jsou udělané nové povalové chodníčky. Asi byla k tomu nutná technika, protože okolí chodníčků je rozježděné a hezky to nevypadá. Ale snad ví, co dělají a příroda si pomůže dřív, než bude nutno dělat nové chodníčky. Ale i tak tu jsou skutečně moc hezká místa. Nové chodníčky vedou až na okraj rašeliniště k rozhledně. Pohled z ní je rozhodně zajímavější než minule. Takhle podmáčené si představuji rašeliniště. To je skutečně něco jiného než minule.

Odtud jdeme ještě kousek po povalovém chodníčku - až na rozcestí se zelenou turistickou značkou. Po ní, občas i podle Teplé Vltavy, pokračujeme. Tady se jde špatně, je tu bláto, klouže to. Ale zvládli jsme to bez úrazu, já dokonce bez pádu a ani ne za hodinu jsme u auta. Na cestě byly řopíky a muzeum lehkého dělostřelectva, oboje je v sezoně přístupné veřejnosti.

Za chvíli už opouštíme naše parkoviště a jedeme do Volar. Před 4 lety jsme tam došli právě z tohoto parkoviště. Dnes chceme z města vyrazit na druhou stranu, kde je již pár let malá rozhledna. Jenže my jsme se o ní dozvěděli až letos.
Město jsme si prošli minule. Už se tu moc zdržovat nechceme. Parkujeme v centru u kostela sv. Kateřiny a vyrážíme po žluté a místním červeném okruhu – kousek městem po chodníku na rozcestí Volary – Zlatá stezka. Tady odbočujeme vpravo alejí Zlatá stezka. Je škoda, že sem jaro ještě nedorazilo. Kdyby se stromy zeleně košatěly, byla by ta alej ještě hezčí. Ale jsme ve výšce 775 - 840 m a zrovna letošní jaro bylo dlouho chladné. Alej tvoří smíšené stromořadí památných stromů - převažují javory mléče, lípy malolisté, javory kleny, duby zimní a duby letní. Méně je zde jasanů ztepilých, ale jen jedna lípa zelená a lípa velkolistá. Stromy v aleji jsou pečlivě sledovány, prořezávány, v případě nutnosti poraženy, ale hned nahrazeny vysazením nových mladých stromků.
Přicházíme ke hřbitovu, na jeho okraji byl vybudován památník pochodu smrti – je zde pohřbeno 95 žen židovského původu, které byly na pochodu smrti v květnu 1945 v okolí města umučeny nacisty. Je to smutný pohled na toto pamětní místo. Kéž by už žádné války nebyly. Jenže to by musel být svět plný jen rozumných lidí.
Trochu posmutněle pokračujeme do kopečka – okolo dvou výklenkových kaplí. Malou rozhlednu na okraji lesa už vidíme. Dnes jsem skutečně nějaká vyřízená. Po rovině se mi jde dobře, ale do kopce, i když je hodně mírný, sotva dýchám. Ale zvládám to, přece to musím rozdýchat. Cestou pozoruji památné stromy, jak jsou různě košaté.
Na rozcestí Vyhl. Pod Kamenáčem – odb. opouštíme žlutou a pokračujeme vlevo po odbočce místního červeného okruhu, který se tady rozděluje. Nahoru jdeme přes křížovou cestu. Vede cik cak svahem. Původní křížová cesta byla z 18. století, ale byla skromnější. Tato byla obnovena na poč. 19. století. Tvoří ji 14 zastavení - 12 novogotických kapliček je z dioritu. Uvnitř kapliček jsou plastické reliéfy s figurálními výjevy. Mezi 1. a 2. kapličkou je zakomponována velká kaple z r. 1759. V době vzniku této nové křížové cesty - r. 1821 nechala manželka bývalého starosty Jiřího Sittera na konci - na vrcholu vztyčit sochy sv. Jana Evangelisty a Panny Marie z organogenního vápence.
Stále jsme se nemohli dopočítat - stále nám chybělo jedno zastavení. Až podle mapy křížové cesty jsme zjistili, že jako další zastavení se počítá kamenný kříž na vrcholu s letopočtem 1881 – pravděpodobně do této doby zde byl dřevěný kříž. Poslední zastavení je Boží hrob. Uvnitř výklenku je německý nápis s letopočtem 1901. V tomto roce byl upraven původní Boží hrob ze starší křížové cesty.
Červený okruh pokračuje k malé dřevěné rozhledně – vyhlídce Pod Kamenáčem, která je na okraji lesa. Samotný vrchol Kamenáč – 899 m (dříve Šibeniční vrch) je zalesněný. Měl strategický význam již před 2. světovou válkou, ale i v 50. letech 20. století. Proto tady bylo umístěno pozorovací stanoviště velitele praporu a také bunkr. Oboje tady lze vidět. Samotná pozorovatelna je z mého pohledu díra v zemi, která není zakrytá a myslím, že by nebyl problém do ní spadnout.
Tato vyhlídka byla zpřístupně v říjnu 2014. Je nízká, vede na ni jen 7 schodů, vyhlídková plošina je velká, dokonce tam je i panoramatická tabule. Výhled je docela daleký. Jsou vidět Volary, Šumava, a to naše i bavorské kopečky.
Od vyhlídky je přes louku vyšlapaná cesta. Ota si nevzal vhodné boty, měl by je hned promočené, vrací se stejnou cestou. Já jdu přes louku a čekám na něj na rozcestí alejí – do města se vracíme druhou částí aleje Zlatá stezka. Tady je cesta zpočátku kamenitá, později travnatá, v závěru neprůchodná pro množství vody na cestě. Z cesty musíme odbočit úzkou travnatou pěšinkou přes louku. Ota boty nezachránil. Bude mít co sušit.
V dálce se to zatahuje, čekáme, kdy to na nás spadne. Naštěstí to počkalo, až jsme zhruba po 4 km došli zpátky do města a do infocentra, kde jsem potřebovala využít wifinu a stáhnout si hodinky. Byl to krátký a prudký liják. Když to trochu polevilo, spěcháme na oběd do nedaleké restaurace Formanka, kde jsme si už minule pochutnali na obědě. Restaurace je součástí Městského pivovaru Gabretus. Ota si pivo dát nemůže, proto kupujeme s sebou dvě litrové petky a hned po opožděném obědě odjíždíme.

Počasí se mezitím umoudřilo, svítí sluníčko. Držíme se na okraji NP Šumava. Jedeme do Želnavy, kde si chceme ještě projít cca 7 km dlouhou naučnou stezku Želnavskem. V plánu jsme to měli již před 3 lety, jenže jsme tehdy času měli málo a prohlédli jsme si jen město a jeho unikátní památku – vodní rozdělovač. Dnes se zdá, že by to mohlo vyjít. Okružní NS vede malebnou krajinou podhůří Šumavy a nivou s meandry Vltavy.
Parkujeme jako minule u kostela sv. Jakuba a začínáme výstupem na Želnavský vrch, odkud jsou krásné výhledy. Právě odtud jsou snad nejlépe vidět meandry Vltavy. Možná je to i tím, že je hodně vody, že koryto řeky je plné. Výhledy daleké bohužel nejsou, je zamlženo. Je polovina května, ale počasí je jako v dubnu. Chvilkami je bezvětří, které střídá studený vítr. Chvíli prší, chvíli svítí sluníčko. Teď to tady fouká, ale svítí sluníčko. Aspoň něco.
Na vrcholu nás toho zaujalo víc, nejen ty meandry. Je tady betonový základ s kovovými úchyty. Na informační tabuli jsme se dočetli, že kopec se původně jmenoval Liblín, že zde původně stála vojenská pozorovací hláska s 8 m vysokou věží, která byla r. 1989 nahrazena novou 24 m vysokou věží. Už však nepíšou, z jakého byla materiálu a kdy byla zbourána. Pátrala jsem, ale nic jsem nevypátrala.
Z vrcholu vede do blízkého lesíka cestička. Jdu se tam podívat – tam je asi 2 metry vysoký kamenný pomník na paměť roku 1868. Ve spodní části památníku je upevněná deska, která tuto zajímavou událost r. 1868 popisuje.
Za chvíli odcházíme trochu udiveni, co jsme zde vše objevili. Vracíme se zpátky na cestu a pokračujeme po NS. Ta není tady nijak značena, ale cesta je poměrně dobře vidět. Z cesty vidíme za obcí hezké okolní kopečky, vidíme opět meandry, je tady hezky. Kdyby bylo lepší počasí, dalo by se říct, že je tady nádherně. Po kamenech přecházíme Starý potok, který se po chvíli vlévá do Vltavy.
Pokračujeme přes louky, přecházíme silnici, procházíme obcí Slunečná. Sem jsme před třemi lety zajeli autem, abychom si i tady prohlédli zbytky již zmíněného vodního rozdělovače. Zatímco v Želnavě je to uváděné jako technická památka, tady je to součástí dětského hřiště.
Z obce odcházíme po silnici, která pokračuje po hranici vojenského újezdu Boletice. O kus dál má být bod záchrany 340 – Pěticestí, Slunečná. Tam se zajedeme podívat autem, zda by se tam nedalo přespat. Zatím NS kontroluji podle mapy v tabletu, abychom zvládli včas odbočit. Nechce si mi tady zabloudit a cestu si zbytečně prodloužit.
Přesto cesta na chvilku na louce zmizela. Ale podle mapy jsme se dobře nasměrovali a kupodivu jsme za chvíli opět na pořádné cestě. Mezitím jsme vpravo poměrně v bezpečné dálce zahlédli rodinu divočáků.
Další část cesty vede po pěšině mezi pastvinami. Když jsem si pomyslela, jak ta cesta dobře vypadá, dostali jsme se do rozmáčeného lesa. Je to asi způsobené dešti v předcházejících dnech. Navíc tady jsou asi cesty podmáčené dost často. Jsou tady zbytky povalových chodníčků. Cesta začíná být docela náročná, naštěstí téměř po rovině. Shodli jsme se na tom, že je to docela dobrodružná cesta. Občas na mne Ota čeká, aby mi pomohl. Výhledy na okolní kopce jsou však nádherné. Sluníčko svítí už dost dlouho, ale v dálce se to zase pěkně zatahuje. Už vidíme kostel, za chvíli budeme u auta. Když se sluníčko schovalo za mraky, rychle se ochlazuje. Však také je už půl sedmé. Dnes jsme to hodně natáhli. Ale nezmokli jsme a bylo to o to příjemnější.

Jedeme se podívat k vyhlédnutému bodu záchrany 340 u vojenského újezdu Boletice. Vypadá to tady docela dobře. Tady zůstaneme. Není tu nikdo, jdu se rychle umýt. Než jsem se vysvlékla, prší. Nedá se nic dělat, umýt se potřebuji.

Mezitím začali naši hokejisté zápas MS s Lotyši. V autě dáváme dnes koupené pivo, večeři chystám až o přestávce. Mezitím přestalo pršet a ještě na chvilku vylezlo sluníčko. Zatím je 11 stupňů. V rádiu vyhrožují, že má teplota klesnout v noci až na 5 stupňů. A že zítra má pršet. Uvidíme, co nám další dny přinesou. Déšť by se nám zítra nehodil. Chceme zdolat Plechý.

Najednou Ota hlásí, že má na ruce klíště. Nechápu, jak v této zimě, když jsme pořád nabalení, ho může ohrožovat klíště. Kdo ví, jak se tam ten dareba dostal.
Hokej jsme prohráli v prodloužení. Jdeme spát. Je jasno, teplota klesá. V autě už je jen 10 stupňů. Mysleli jsme, jak tu bude klid, ale netušili jsme, že tu začnou večer létat stíhačky. Kupodivu nás tak moc v zavřeném autě nerušili a brzy jsme usnuli.