Julské Alpy na kole aneb cesta z hor k moři 2 (Passo Predil, pod Mangartem, Kluže)

Jak už to bývá zvykem, ráno vstávám brzy a zřejmě jako první. Alespoň je čas sednout na kolo a vyrazit pořídit nějakou fotodokumentaci okolí. Vrcholky hor jsou ale, bohužel, zatím ještě v mlze a sluníčko jen slabě jedním očkem vykukuje. Vyjedu si tedy chvíli nad Podkoren, a poté se vydám již známou cestou do Kranjske Gory. Původně jsem si chtěl v ranním klidu prohlédnout městečko a zajet k dřevěné Ruské kapli, ale nakonec to dopadlo trošku jinak. Kapli totiž nahradilo jezero Jasna. Na tom, že se jedná o krásné vysokohorské jezero s úžasnými panoramaty, nic nemění ani fakt, že jsou to vlastně jezera dvě, a navíc umělá. Na hladině se odrážejí vrcholky Julských Alp v čele s více než 2,5 kilometrovými velikány Razorem a Prisojnikem a na břehu na nás hledí legendární Zlatorog. Kochal jsem se zde poměrně dlouho a ještě dlouho bych to i vydržel, ale pohled na hodinky mi naznačil, že je čas se vrátit.

Byla sobota 2. července 2016 a nás čekal další horský den s pohybem na území dvou států. Té Itálie si ale až tak moc neužijeme, protože jen dojedeme známou cyklostezkou do Tarvisia, kde se u vlakového nádraží nalodíme do autobusu, který nás následně vyveze do výšky téměř 1.200 metrů, na státní hranici ve vysokohorském průsmyku Passo di Predil. Tento průsmyk dobře znali již staří Římané a charakterizují jej mnohé fortifikační stavby na obou stranách hranice. Ty jsou však podstatně mladšího vročení. K první z pevností si musíme pár desítek výškových a pár stovek vzdálenostních metrů sjet zpět do italského „vnitrozemí“. Za tu námahu výhledy od pevnosti určitě stály a při návratu na hranici na mě čeká u piva Ivan. Nezbývá než si dát také a chvíli se zdržet.

Poté se již vydáme dolů, do Slovinska. Nedojedeme však daleko, protože nám takřka hned padne do oka jakási zřícenina. Připomíná sice tu hradní nebo ještě spíše klášterní, ale jedná se o pevnost z období rakousko-uherské monarchie. Je volně přístupná a postupně si ji projdeme snad všichni. Já se jako obvykle zdržím déle, protože si chci vyfotit také pomník padlým v napoleonských válkách a „podhradí“ s hrobkou. Bohužel jsem si neuvědomil, že jsem po své loňské „havárii“ v Dolomitech vybaven přilbou. A její štítek si se zrcadlovkou, fotící v té chvíli na výšku, nějak neporozuměli. Zapínání přilby se rozletělo a ta vzápětí odletěla kamsi dolů. Moc jsem si jí tedy neužil. Sice jsem ji hned našel a v podstatě i opravil, ale tak nějak jsem ztratil důvěru v její ochrannou funkci. Raději jsem už pak jezdil tak, jak jsem zvyklý – bez helmy. A bylo to fajn.

Sjezd byl prudší a prudší, což bylo celkem logické, protože jsme se blížili k obci s příznačným názvem Strmec (na Predelu). Ještě předtím jsme se ovšem rozdělili. U nádherného silničního mostu, klenoucího se vysoko nad horským údolím, začínala odbočka k Mangartskému sedlu, což je prý asi nejkrásnější horská silnice ve Slovinsku, vytvořená ze staré vojenské cesty a nabízející spoustu nádherných výhledů, zejména na samotný Mangart, s 2.679 m čtvrtou nejvyšší horu v zemi. A právě po ní se někteří odvážlivci vydali vzhůru. Nedojel tam téměř nikdo (čest a sláva asi 4-5 výjimkám) a musím se zbaběle přiznat, že jsem se přidal k většině, která to raději ani nezkoušela. Odrazovaly už jen samotné dopravní značky, které všem oznamovaly, že by nás čekalo stoupání s hodnotou 22% a o délce téměř 12 km. Fujtajbl …

S výmluvou, že mraky jsou stejně nějak nízko a výhledy budou poslabší, jsme raději pokračovali v cestě dolů. Vzápětí nás přivítala obec Strmec, která asi jednu naši Janu (mimochodem se jednalo o mou spolužačku z gymplu, o které jsem ani netušil, že také pojede) vítat ani nechtěla. Defektu (prostě Jana byla ve Strmeci náhle píchlá) jsme využili každý po svém. Konkrétně výhledem do KRAJINY a focením okolních hor (např. já), nadšeným zvoněním na zvoneček kaple Archanděla Michaela (skupina volejbalistů z Olomoučáku) a opravou kola, spočívající v demontáži, lepení a následné zpětné montáži (Janin Míra). A potom už nás čekal „hukot“ dolů. Cestou jsme potkávali poměrně dost cyklistů, často šlo o Čechy z jedné slavné cyklistické CK, ale skutečný úžas na našich tvářích vyvolala až dívčina, která za cyklisty v klidu vyjížděla (ona ten krpál skutečně normálně jela) na koloběžce. Asi to byla ona slavná pohádková bytost, princezna Koloběžka První …

Brzy jsme dorazili do Logu pod Mangartom, kterým jsme ovšem pouze projeli a na jeho konci zakotvili v jakémsi restaurantu. V té chvíli už jsme byli pouze ve výšce necelých 700 metrů nadmořských. Nepříliš opěněné Laško opravdu chutnalo a někteří i něco pojedli. A potom jsme již jeli dál, protože náš další cíl – Kluže – byl už nedaleko. Pevnost Kluže vznikla už někdy v 15. století a její podoba i stavební materiál se postupně měnily. Majestátní pevnost nad hlubokou soutěskou prošla s různými stupni poškození boji s Turky, Napoleonem i světové války. Její současná podoba pochází z roku 1882 a zajímavé jsou i okolní skalní chodby a „žebříky“ které ji spojovaly s mladší – a téměř zcela zničenou – pevností Hermann. Část chodeb jsme si i prošli, pevnostní muzeum obou světových válek a regionálních přírodních zajímavostí jsme však vynechali.

Ještě nějakých 5 km a vjíždíme do obce Bovec. Příjemné městečko, z kterého mě osobně zaujalo snad nejvíce dobře vybavené informační centrum, zatímco Ivana stánek se zmrzlinou. Tedy ne, že by si statný Američan s námi nedal pivo nebo že bychom my pohrdli zmrzlinou. Ale jeho osm velkých barevných kopců rozšířilo zorničky nejen spokojeného prodejce. Mnohem menší radost ale dělalo nám počasí. Obloha se rychle zatahovalo a slunečný den se měnil v jakousi divnou polotmu. Ve chvíli, kdy přišel skutečný přívalový déšť, jsme se akorát stihli vrátit na okraj městečka a ukrýt v prostorách zdejšího kempu. A ani nám nevadilo, že zde točili jenom Staropramen.

Počasí bylo tak špatné, že jsme se rozhodli tam rovnou počkat na autobus a naše rozhodnutí už nezměnilo ani lehké zmírnění deště a jemnější odstín stále temné oblohy. Udělal jsem si alespoň pár fotografií pozdně gotického mariánského kostela s půvabným názvem cerkev Device Marije v polju. Stavba z I. třetiny 16. století je takovou malou satisfakcí za pokažený závěr dne. Někteří ještě vzápětí popojeli pár kilometrů po vlastní ose, většina už ale pokračovala autobusem. A další zastávkou je řeka Soča.

Krásná horská řeka s typickým vápencovým zabarvením bude poslední atrakcí dne, protože už je naprosto jasné, že až k více než stometrovému vodopádu Boka se prostě v tom lijáku nedostaneme (dorazilo k němu snad ještě méně lidí než do sedla pod Mangartem). A tak jsme se stali na chvíli otužilci, protože jsme prostě do té studené řeky vlézt museli – tedy alespoň někteří. V posledním místě naší cesty, nacházejícím se těsně pod vodopádem, nabereme naši „holčičí“ skupinu. Dámy jsou promoklé, promrzlé a zcela bez nálady. Zdejší hospoda byla totiž zavřena a díky své snaze projet celou trasu dne tady čekali poměrně dlouho. Teplo v autobuse a slivovice jim celkem pomohly, horší ale bylo, že na další den meteorologové žádné velké zlepšení počasí neslibovali. A nás přitom měl čekat jeden z nejkrásnějších úseků celého zájezdu.