(Skoro až) na Mangart přes Ponza Grande

Fotografie (2) • Foto: beskydskacarodejnice

Aktivita na strava.com ZDE

V roce 2016 jsme vystoupali na vrchol Mangart nejnáročnější trasou, a to feratou Via della Vita. Celkově z italské strany je výstup na tento hřeben výrazně náročnější. Tentokrát mě lákalo projít celý hřeben. Plánovala jsem výstup od chaty Rifugio Lugi Zacchi feratou Delle Ponze, tedy na vrchol Ponza Grande/Visoka Ponca (2274m).

Už samotný výstup na první vrchol nám zabral hodně času. Pravda, nikam jsme nespěchali, s Laďou udáváme při turistice vždy spíše výletní-kochací tempo. Na vrcholu jsme až okolo 11hod dopoledne, tedy výstup nám trval přes 3 hodiny! Nějaká ta cikací pauza, pauza na převlečení (resp. vysvlečení), pauza na focení, sem tam zacházka – Italové se značkami v terénu moc neplýtvají… Říkám Laďovi, že s takovou na Mangart nedojdeme, že to nemáme šanci stihnout. Laďa na to, že však už jsme na hřebenu, to nejhorší už máme za sebou a celá túra je plánovaná jen na 17,5km. Ale já si pamatuji, jak náročná tahle hřebenovka je, alespoň ta část od bivaku Alberto Brusettini.

Na sestupu z Ponza Grande nabíráme další zdržení, když hledáme, kudy tím srázem vede značení normálky. Trasa je to opravdu krásná a výživná. Kromě úseku mezi Ponza di Mezzo/Srednja Ponca a Ponza di Dietro/Zadnja Ponca je to vyloženě choďák a musíme si hodně dávat pozor, kam šlapeme. Spousta míst je jištěných…tedy kdysi byly jištěné. Už pár let trasu asi nikdo neudržuje, protože cestou míjíme spoustu utržených ocelových lan a ok navrtaných do skály.

Před vrcholem Cima Strugova/Strmi Strug procházíme okolo rozcestníku, na kterém je značená sestupová trasa. Asi po 40 minutách nám zavelí selský rozum, že nemá smysl pokračovat dále, protože další nejbližší sestup bude možný až u vrcholu Mangartu. Feratou Via della Vita bych sestupovat opravdu nechtěla, a navíc, ani nevím, jestli je cesta přístupná (v létě tam byli kamarádi a byla uzavřená).

Ve 14hodin dáváme obědovou pauzu, abychom se na ten sestup posilnili. O hodinu později už jsme znovu u rozcestníku a vydáváme se dolů, do údolí. Rozumné rozhodnutí! Jen to značení je opět velmi sporadické. Navigujeme se podle starých ok, kterými kdysi byla vedené ocelová lana. Jenže asi po 150 výškových metrech oka končí a my nalézáme už jen jednu značku. Dále improvizujeme. Sestupujeme a rozhlížíme se okolo sebe, jestli neuvidíme známky turistického značení. A neuvidíme. Náš pohyb už se podobá více lezení než chůzi. Ne jednou se držím kolmé skály a volám na Laďu, aby mi usměrnil nohu na nejbližší dostupnou plošinku. Asi 100 výškových metrů zdoláváme za cca hodinu. Čas plyne, po značení není ani stopy, mě prudce stoupá hladina adrenalinu, od západu se začínají stahovat nehezké mraky a já se začínám vidět rozpláclá někde dole. Tohle nemůžeme za světla zvládnout! Resp. mám pochyby, jestli tohle vůbec můžeme zvládnout, protože tady můžeme kdykoliv narazit na kolmou stěnu, kterou neslezeme.

Navrhuji tedy otočku a návrat na hřeben, Vracíme se zpět na vrchol Ponza di Mezzo a hned za ním sestupujeme normálkou dolů do údolí. Další velmi rozumné rozhodnutí. Cestou ještě na rozcestníku zaškrtáváme kamenem šipku na sestupovou trasu, aby se tady nenechal napálit další turista. Tato cesta totiž ani není značená na podkladech od mapy.cz, takže trefit ji je téměř nemožné.

Než sejdeme z hřebene, tak se ještě kocháme pohledem na mraky převalující se přes Mangart a okolní kopce. Krásná podívaná. A potom už rychle dolů k chatě, resp. dále dolů k autu.

Za celý den jsme ušli jen něco okolo 10km (neměla jsem nabité hodinky, takže mi v druhé půlce dne došla baterka a nemám celý záznam). Nastoupali jsme odhadem něco přes 2000 výškových metrů a celkově nám túra trvala rovných 12 hodin. Jsem ráda, že jsme nahoře usměrnili naše ega a smířili jsme se, že na Mangart nedojdeme. Nakonec to byla krásná túra, cestou nazpět jsme si mnohé části ani nepamatovali – terén byl tak technický, že jedno místo vypadalo z obou směrů úplně odlišně. Pokud máte rádi technické chodníky a umíte se sbalit i se spacákem a dostatečnou zásobou jídla a vody do kompaktního batohu, tak na tuto hřebenovku rozhodně vyražte. Za jeden den určitě dojdete do bivaku Alberto Brusettini, kde můžete přespat. A další den už je to na Mangart relativně kousek. Dolů potom vede sestupová trasa zpět na italskou stranu, k jezerům Fusine, u kterých se dá krásně zaparkovat auto. Feratový set doporučuji. Ferata nahoru sice nebyla těžká, na hřebenu je jištění zcela stržené, ale minimálně při sestupu se jištění bude hodit.

Poslední aktualizace: 12.7.2020

(Skoro až) na Mangart přes Ponza Grande na mapě