Kelčskou pahorkatinou - 3.Turistický "průzkum" městečka Kelč
Po krátkém odpočinku pod hrází rybníka Chmelníku jsem už za docela slušného horka vyrazil otevřenou krajinou do blízké Kelče. Samozřejmě že ne přes pole, ale po silnici, která od mostu přes Juhyni napřed nabrala do kopce trošku ostřejší stoupání. Po pár stovkách ujítých metrů se cesta vyhoupla na táhlý svah, nabídla přes pole a pastviny pohled na spodní část městečka a v dáli na kulisu vrchů Podbeskydské pahorkatiny. Prvním stavením, jenž jsem si z Kelče mohl prohlédnout, byla klasicistní sakrální stavbička stojící pod ohradní zdí rozsáhlého městského hřbitova.
Kaple byla zbudována na půdorysu čtverce a zasvěcena sv.Anně. Směrem k silnici se otvírá půlkruhově zaklenutý vstup s podobně zakončenými prosklenými dveřmi, které jsou chráněny mříží. Prostou kapli člení pod sedlovou střechou dva trojúhelníkové štíty vystupující v čele i vzadu nad střechu a také předstupující profilovaná římsa táhnoucí se nad vstupem kol celé stavby. Vprostřed čelního štítu se nachází oválná nika, v níž zřejmě bývala v minulosti umístěna nějaká soška. Přes sklo byl uvnitř vidět oltář se dvěma symetricky umístěnými skulpturami světců, křížem a dvěma vázami s květinami. Za nimi pak na stěně empírový obraz sv.Anny, kterak učí číst svou dcerku Marii.
Za hřbitovem se mi částečně potevřel výhled na zástavbu Kelče rozprostřenou ve svahu kopce, z níž vystupovaly tři největší městské dominanty. Vlevo na kopci se vypínal impozantní areál zámku, naproti se na klesajícím hřebeni stála historizující budova školy a úplně napravo z návrší na Starém Městě vystupovala hmota kostela sv.Petra a Pavla s vysokou hranolovou věží.
Končina, v níž leží městečko Kelč, byla osídlena už v mladší době kamenné. Novodobější populace z 1.tisíletí před n.letopočtem je doložena nálezem pokladu sestávajícího ze zlomkového stříbra a mincí na Strážném. Tehdy okolo vedla stará obchodní stezka. Biskup Bruno ze Šaumburka tady ve středověku založil „nové město Kelč s novým náměstím.“ (To staré se rozkládalo níž ve svahu táhlého kopce okolo kostela sv.Petra a Pavla.)
Město se rychle rozvíjelo až do období husitských válek. Za nich bylo vydrancováno a lepších časů se obyvatelé dočkali až v 16.století. Tehdy měšťané získali do svého majetku pivovar a vznikly zde řemeslné cechy. LP 1580 byla Kelč osvobozena od roboty a na začátku dalšího století se město dokonce stalo nájemcem biskupského panství. Jenže tento bouřlivý rozvoj stejně rázně utnulo vypuknutí třicetileté války. Za ní bylo město několikrát vydrancováno a vypáleno, a když konečně nastal mír, zbyla z původního obyvatelstva pouhá pětina.
Kelč přišla o svá privilegia a v podstatě se z něj stala obyčejná vesnice. Biskup Troyer dokonce místním zakázal používat v jejím názvu slovo město. Obrat nastal až koncem 18.století. Tehdy se tu rozšířila výroba dýmek a vznikla pobočka firmy „Thonet a Kohn.“ Větší průmysl ve městě nebyl, což se změnilo roku 1948 založením pobočky podniku „Loana.“ Velmi dobře ale prosperovalo zemědělství, neboť Kelč leží v nejúrodnější části okresu Vsetín. Nejbližším velkým městem je Valašské Meziříčí vzdálené 11 km směrem na východ. Dnes v Kelči, jíž se statut města vrátil až po sametu v roce 1994, žije přibližně 2700 obyvatel.
Protože jsem to ke chrámu sv.Petra a Pavla měl jen asi 400 metrů, stál se první mnou viděnou městskou památkou. Ještě předtím, než jsem ke kostelnímu návrší vystoupal, minul jsem na rozcestí pěkně opravený kamenný kříž a pod chrámem stojící faru, přístupnou od svatostánku přes ohradní zeď bočním krytým schodištěm.
Předchůdcem nynější pozdně barokní stavby byl dřevěný kostelík se samostatně stojící zvonicí, přiléhající ke hřbitovu. Barokní svatyně jej nahradila roku 1784. Byla vystavěna na půdorysu latinského kříže, přičemž jedno rameno tvořila sakristie a to druhé kaple Bolestné Panny Marie. Kostel dosahuje délky 38 m, šířky 18 metrů a stejného numera dosahuje i výše chrámové lodi po svou klenbu. Hranolová věž zvonice s hodinami vystupuje do výše 48 metrů a jejím přízemím vede do chrámu hlavní vchod. Od roku 1957 v ní visí tři zvony, které vysvětil František Tomášek, arcibiskup pražský. Shodou okolností byl v tomto kostele v minulosti po 7 let katechetou.
Největší zvon nese jméno 4 evangelistů (Marka, Jana, Lukáše a Matouše), prostřední se nazývá „Poledňáčkem“ a nejmenší dostal jméno „Václav.“ Nynější věž byla k chrámu přistavěna roku 1784 a později byla ještě navýšena.
V rohu chrámu se nachází hrobka, v níž svůj věčný sen sní hraběnka Josefa Urbana, pocházející z rodu St.Julien-Walsee. Hřbitov u kostela byl zrušen na začátku minulého století.
Od otevřeného vchodu v předsíni jsem si mohl převážně empírový interiér svatostánku dobře prohlédnout.
Velmi působivý hlavní oltář zdobí obraz sv.Petra a Pavla, který namaloval vídeňský akd.malíř Anton Petter roku 1846. Jak hlavní, tak i vedlejší oltáře jsou buď empírové anebo v historizujícím slohu. Z umělého mramoru jej zrobila a poté dodala firma Františka Koblischky ze Štramberka mezi léty 1846 – 47. Na postranních oltářích je vymalována „Immaculata“ a „Anděl strážný“, kteréžto obrazy vytvořil Ignác Berger mladší z Nového Jičína. Dílo zvané „Ukřižování“ a „sv.Jan Nepomucký“ pochází od neznámého mistra štětce. Vytvořil je na přelomu 18. a 19.století.
Sochy v chámu jsou novodobé a vznikly až v první třetině 20.století. Autorem nástěnných maleb se roku 1941 stal Jan Danek z Letovic. Je na nich zobrazen „Kristus dobrý pastýř“, „České nebe“, „Muzikantské nebe“ a „Panna Marie Svatohostýnská.“
Venku před kostelem jsem ještě omrknul několik zastavení křížové cesty z roku 1828, vetknutých do ohradní hřbitovní zdi v podobě výklenkových kapliček. Jejich niky zdobí výjevy z poslední Kristovy cesty namalované na plechu. Místní věřící sami zhotovili 13 zastavení. Závěrečné čtrnácté tvoří kamenný kříž.
Za první republiky prošla křížová cesta opravou a anonymní umělec namaloval na měděné plechy nové obrazy. Ve stejném časovém období vznikly také skulptury sv.Cyrila a Metoděje. Z umělého kamene je zrobil olomoucký sochař R.Doležel. Sochy jsou osazeny po bocích schodiště stoupajícího od cesty k zadní části kostela. Poslední renovace křížové cesty proběhla roku 2018 a obrazy jsou od té doby chráněny plexisklem.
Naproti kostelu přes ulici se vypíná pěkně opravený objekt staré školy (dnes penzion pro seniory s malým muzeem) , jenž byl vystavěn po roce 1820. Škola měla jen dvě třídy a dva byty pro učitele. Roku 1877 sem jako kantor nastoupil František Křička, který se zasloužil o to, aby děti školu pravidelně navštěvovali, dále o otevření dalších tříd a o založení školní kroniky. Usiloval i o vystavění zbrusu nového vzdělávacího ústavu, ale realizace tohoto přání se začala nadějně rýsovat až po roce 1895, kdy se stal nadučitelem Antonín Svěrák.
1882 se tu narodil český skladatel, sbormistr a autor mnoha hudebních děl Jaroslav Křička.
O dva roky později překladatel a básník Petr Křička a LP 1886 Pavla Křičková, budoucí básnířka a autorka vtipných hudebních textů určených mládeži. Všichni sourozenci v Kelči prožili pěkné dětství a svou tvorbou město proslavili. Pamětní deska bří Křičků na fasádu staré školy nainstalována a slavnostně odhalena 1961.
Dnes je jim v budově v přízemí věnována jedna místnost. Dále se v ní nachází stálá expozice Dýmkařství v Kelči.
Toto řemeslo se ve městě zrodilo již někdy v 18.století, ale největšího „boomu“ dosáhlo v šedesátých letech „století páry“, kdy dýmky vyrábělo 13 mistrů a 73 tovaryšů a pomocníků. Výrobky měly skvělý odbyt jak na Moravě a v Praze, tak i v celém Rakousku - Uhersku, Polsku a dokonce se vyvážely až za „velkou louži“ do Texasu.
Dýmky byly pojmenovány podle lokality, kam směřovaly - např.uherky, slovenky, vídeňky, brodky a znojemky anebo podle tvaru - kozí brady, šestihranky či mostky.
Od kostela jsem se vrátil na rozcestí s tím pěkným křížem a odtud spletí ulic (kupodivu tady v Kelči žádná nemá jméno a bez přívlastku je i městský rynek) vystoupal pod návrší, z nějž se tyčila členitá masa zámku.
Původně si zde LP 1466 zbudovali vladykové Jan a Beneš z Heršic tvrz. Její hlavní část tvořil podsklepený palác obehnaný hradbami. Za česko-uherských válek bojovníci krále Matyáše tvrz dobyli a poté předali dalšímu držiteli - Dobeši Černohorskímu z Bojkovic.
Ten ji opravil a postavil druhý (rovněž podsklepený) obytný trakt a parkánovou zeď. Roku 1583 Dobešův trakt se s vstupní věží přeměnil na patrový renesanční zámek biskup Stanislav Pavlovský. Ke tvrzi přibylo schodiště a arkádový ochoz spojující dvě křídla. Stavbu vedl Jakub Vlach, inklinující k severské architektuře. Renesančně zaklenuty byly i vnitřní prostory tvrze. Dále tu vznikla příkopová hradba zesílená dvěma baštami a ochozem s klíčovými střílnami. Toto opevnění se osvědčilo zvláště roku 1647, kdy stateční obránci podvakráte odrazili švédský útok. Začátkem 17.století podobu zámeckého areálu pozměnil kardinál František Dietrichštejn. Ve svahu nechal zbudovat hospodářské jižní křídlo a vlastní zámeckou budovu navýšil o druhé patro.
Další větší úpravy sídla (i spolu s těmi drobnějšími barokními) proběhly za biskupa Karla II. z Lichtenštejna roku 1668. Roku 1742 zámek vyhořel. Po nejnutnějších opravách byl využíván na kanceláře a byty úředníků. Na konci „století páry“ přešla správa arcibiskupského majetku na zámek ve Všechovicích a ten kelčský zůstal téměř liduprázdný. Za I.světové války v něm bydleli haličtí židé, kteří tu měli i školu. Po roce 1924 zámek získal stát. Nejprve jej nechal důkladně opravit a „Česká zemská péče na Moravě“ v něm zřídila Ústav pro děti duševně úchylné s pomocnou školou. Roku 1956 byl změněn na Zvláštní internátní učňovskou školu a dnes je v bývalém feudálním sídle umístěno odborné učiliště.
Zámek je tím pádem nepřístupný a je možno si jej obhlédnout pouze zvenčí. Hlavní jeho část tvoří čtyřkřídlý dvoupatrový objekt s vnitřním obdélným nádvořím. Jižní stranu uzavírá hospodářská budova, v severním rohu se nad budovy tyčí pětipatrová hranolová věž. Od náměstí je zámek oddělen vysokou zdí se zbytky střílen.
Od jižní strany bývalého feudálního sídla jsem se uličkou přesunul na malebné (leč bezejmenné) kelčské náměstí.
Má protáhlý nepravidelný tvar (100 x 50 m) a na návštěvníka působí díky svým rozměrům a objektům, které jej obklopují, velmi příjemně a skoro domácky – je prostě tak „akorát!“
Od západu na východ jím prochází hlavní městská komunikace. Rynek je součástí městské památkové zóny. Na jižní straně jej lemují budovy zámku, na východě radnice a ve zbytku zástavby se nachází několik památných měšťanských stavení. Roku 2015 náměstí prošlo velkorysou rekonstrukcí. Kromě opravy fasád starých domů a rozšíření parkoviště byla stará kašna naproti radnici nahrazena moderní dlažbovou fontánou.
Radnice na místě původních měšťanských domů vznikla roku 1649. V přízemí vlevo se tehdy nacházela jednací síň (dnes obřadní), za ní kuchyně a světnice pro obecního sluhu. Napravo od vchodu byly šenkovní místnosti. Všechny přízemní prostory byly zaklenuty a pod nimi se nacházely prostorné bytelné sklepy. Roku 1853 radnici zachvátil požár. Po opravě byly v poschodí zbudovány dva byty. Šenk, do nějž vedl boční vchod, byl zrušen o čtyřicet let později. (Údajně kvůli tomu, že v něm záhadně zmizel jeden místní bohatý sedlák!) Boční vstup zazděn a šenkovní místnosti prošly proměnou na kanceláře.
Průčelí radnice krášlí znak města a letopočet 1553, kdy Kelč převzala biskupský znak i na své pečetidlo. V krásné obřadní síni se v současnosti konají svatby, vítání občánků do života a další akce.
Kromě nové fontány vydlážděnou plochu náměstí oživuje již od roku 1709 barokní socha sv.Jana Nepomuckého. V parčíku pod zámkem stojí Památník národního osvobození s bustou T.G.Masaryka.
V dolní části náměstí se ve stavení s č.p.6 narodil moravský buditel a spisovatel Tomáš Fryčaj. V horní části rynku stojí rodný dům (č.p.27) českého literárního historika, jazykovědce a slávisty Františka Pastrnka.
Všichni víme, že ke každému „správnému“ náměstí neodmyslitelně patří i nějaký ten oblíbený pohostinný podnik. Ten kelčský s názvem „Restaurace U Pajdlů“ návštěvníkům nabízí jídla české klasické a mezinárodní kuchyně a najdete jej na jižní straně rynku vedle pošty. Já se tu o poledni, kdy už se venku v plné intenzitě projevil další tropický den, zastavil alespoň na malé pivko. A přitom si všiml, že tu mají menu za opravdu velmi rozumné ceny, což samozřejmě rádi oceňují místní podnikatelé a řemeslníci, kteří se zde v počtu více než hojném ve všedních dnech stavují na oběd.
Z rynku jsem si odskočil do boční uličky, na jejímž konci stál filiální kostelík, obklopený kulisou paneláků. Místní jej důvěrně nazývají „Kateřinkou.“ Menší jednolodní sakrální stavba zasvěcená sv.Kateřině má nepravidelný presbytář zaklenutý pruskou klenbou. Chrámová loď s plochým stropem je přístupná přízemím hranolové věže zvonice.
Prapůvodní sakrální objekt tu stával již před koncem 14.století. Stavebně obnoven a znovu vysvěcen byl olomouckým biskupem Stanislavem Pavlovským Léta Páně 1580. Následovaly pozdější barokní a klasicistní přestavby. Upravován byl ještě v minulém století, jenže tyto zásahy do architektury nebyly svévolné, neboť následovaly po požárech, které chrám vždy velmi poškodily. Věž byla ke svatyni přistavěna až na začátku 19.století, předtím vedle ní stála dřevěná zvonice se dvěma zvony.
Roku 1786 kostel odvěcen a využit jako sýpka. Znovuobnovení mší svatých nastalo o 8 let později, ale město se muselo zavázat, že bude hradit veškeré provozní náklady a bude se starat i o jeho údržbu. Což bylo velkým zádrhelem po požáru kostela roku 1852 – radní neměli peníze a potřebnou sumu na nákladnou opravu se podařilo ze sbírek mezi věřícími získat až roku 1874.
Další důležitá oprava na řadu přišla v roce 1933, kdy se v kněžišti zřítil strop. Po ní zde dekorativní výmalbu provedl ak.malíř Josef Hapka. Stěny ozdobil motivy Narození Páně, Krista Dobrého pastýře a Krista v zahradě Getsemanské.
Mobiliář a ostatní příslušenství pochází z dvacátých a třicátých let minulého století. Vyjímkou je pouze obraz se sv.Ferdinandem z roku 1848 namalovaný šternberským umělcem Janem Prachařem, který sem byl přemístěn z hlavního kelčského kostela sv.Petra a Pavla.
U vchodu je na zdi umístěna pamětní deska na kardinála Františka Tomáška. Ten v „Kateřince“ působil jako katecheta vyučující náboženství v letech 1927 – 1935. V dubnu 1997 byl kostel zařazen mezi kulturní památky. Před desítku let trvající rekonstrukci (1998 – 2009) v něm proběhl archeologický a stavebně historický výzkum. V současnosti se v chrámu i nadále slouží bohoslužby a konají se v něm pro farníky také kulturní akce.
Od „Kateřinky“ jsem se vrátil zpět na rynek a z něj zamířil po hlavní silnici východním směrem do spodní části městečka. Cestou jsem minul další pěkný kamenný kříž a za kruhovým objezdem a autobuspovým stanovištěm na dohled školy narazil na Pomník obětem 2.světové války.
Původně stál na náměstí a za minulého režimu u něj probíhaly různé společenské akce. Bronzová socha zvaná Mírový motiv byla odlita roku 1975. Slavnostní odhalení proběhlo při příležitosti oslav 700 let trvání města. Na pomník byla vytesána jména obětí obou světových válek. Po pádu komunistického režimu byly bronzové pamětní desky padlých z I.světové války vráceny na znovuobnovený Památník národního osvobození. Památník s „Mírovým motivem“ prošel roku 2015 rekonstrukcí a poté přemístěn na nové důstojné místo, jímž se stalo prostranství poblíž budovy základní školy.
Památník sestává z masivního hranolového soklu s bronzovou pamětní deskou a z podstavce vysoko vystupuje ruka s rozevřenou dlaní, v níž sedí holubice s roztaženými křídly.
Pak už jsem přikráčel před monumentální historizující budovu místní školy, a protože se mi tento objekt opravdu hodně líbil, fotil si jej i z boční uličky.
Snít je moc krásné, ale mnohem lepší je, když se takový sen splní. Právě to se přihodilo řediteli kelčské staré školy – Františku Křičkovi. Dlouhá léta totiž toužil po novém a mnohem větším vzdělávacím ústavu (kapacita starého už byla nedostatečná) a to vše se mu splnilo, když sem nastoupil nadučitel Antonín Svěrák a pomohl mu jeho plány uskutečnit.
Autorem archit.návrhu podoby nové školy v historizujícím slohu se stal M.Urbánek a výstavbu provedla prostějovská firma stavitelů Konečného a Nedělníka. Pracovali zde hlavně místní. Hrubá stavba přišla na tehdejších 176 tisíc korun a celkové úpravy stály dalších 231.5 tisíce.
Základní kámen byl do země vložen 26.listopadu 1900 a slavnostní otevření se konalo o dva roky později začátkem měsíce června. Prvním ředitelem se stal František Dušek. Začal zde učit i Vojtěch Jasný – pozdější starosta Jednoty Sokol, zakladatel městského parku, hlavní představitel školství v Kelči a odborník přes historii města. Byl to muž úctyhodný a velký vlastenec, který ale byl po příchodu nacistů odvezen do Osvětimi, kde roku 1942 ve svých 57 letech zemřel. (Jeho pamětní deska ve vestibulu školy odhalena v červnu 1968.)
Po vzniku školy byla na jejím dvoře roku 1918 zasazena lípa na počest nově vytvořeného Československého státu. Ve druhé světové válce školu zabrali Němci a přeměnili ji na vojenskou ubytovnu, před koncem války zde sídlila polní nemocnice.
Po osvobození se škola postupně renovovala a roku 1979 ji obohatila nová přístavba.
Další slovanský národní strom - „Lípa republiky“ byla na školním dvoře vysazena v listopadu 2018 při příležitosti stého výročí vzniku Československa.
Od školy už následoval sestup „Starým městem“ až k říčce Juhyni, překlenuté zajímavým mostem z roku 1912. Na obou koncích jej krášlí pylony s polokoulemi a je jedním z mála kamenných mostů, jež se v původní podobě ve Zlínském kraji zachovaly.
Ještě než jsem dal městečku Kelč vale, prošel jsem za říkou okolo zajímavého objektu mlýna, založeného začátkem 20.století Janem Strnadelem.
Původní malý přízemní objekt, v němž se mlelo za pomoci vodních kol, byl roku 1918 přestavěn na velký mlýn. Nesl název „parní válcový mlýn,“ po roce 1940 změněný na Mlýn Strnadelův. O rok později k němu syn mlynáře (po tatíkovi rovněž Jan, ale na rozdíl od něj i Ing) nechal přistavit dvoupatrovou budovu, v níž pracovalo 30 zaměstnanců. Po „Vítězném únoru“ mlýn přešel pod stát, byl přestavěn na elektrický pohon a funkční vodní objekt se dvěma turbínami svůj provoz ukončil roku 1955.
Po sametu zprivatizován firmou Mlýn Kelč.s.r.o., jejímž vlastníkem byl Petr Vavřík. Dnes mlýn kromě mletí obilí disponuje i vlastní balírnou.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Kelčskou pahorkatinou - 3.Turistický "průzkum" městečka Kelč
