Menorca – Maják Faváritx – Es Grau.

Třetí etapa po koňské stezce patřila mezi ty kratší. Bohužel počasí nám tentokrát nepřálo a temná obloha byla tak trochu hrozbou. Od parkoviště k majáku to bylo pár desítek metrů, ale k samotné stavbě je přístup zakázán. Uzavřená je i cesta a tak lze jít jen stezkou po pobřeží. Okolí majáku je jen rozpadající se tmavá břidlice, na které skoro nic neroste. Mořské břehy jsou sice nízké, ale hodně drolivé a vstup zamezují i natažené provazy. Maják stojí na výběžku, který vybíhá ze dvou širokých zátok. Pohled na temnou vodní hladinu, která byla hodně klidná, dodával tomuto místu pohádkovou tajemnost. Na několika místech vystupují z moře nízké kamenné hřebínky. Na jednom z nich byla skupinka kormoránů, zřejmě odpočívali po snídani. Ti byli také jedinými živými tvory v zátoce u majáku. Od majáku jsme se vrátili na rozcestí ke koňské stezce.

Stezka od rozcestí mírně stoupala. Po levé straně se vypínal táhlý hřeben, z něhož vystupovalo několik vrcholků. Na opačné straně byla holina sporadicky porostlá trsy trav a křovin. Po krátkém úseku se okolí stezky začalo měnit. Přibývaly rostliny a některé svahy nás upoutaly červenými trsy. Když se objevily u stezky, mohly dostat i jméno. Jednalo se o nízký druh šťovíku. V okolí stezky nadále přibývala zeleň, ale druhově to nebylo nic moc. Vysoké asphodely byly již odkvetlé. Stezka obcházela zátoku a v údolí na opačné straně se objevila poměrně velká vodní plocha. Jezero tu prý je jen do letních měsíců a koncem léta je již vyschlé. Na opačné straně byla zátoka Morella, která je poměrně široká. Má menší písčitou pláž a je odtud hezký pohled k majáku. Stezka od zátoky míří do vnitrozemí. Okolí se změnilo v zelené louky a navíc se začaly rozpouštět mraky. Další část cesty procházela loukami až k zátoce Torreta.

Zátoka je velmi rozměrná i rozmanitá a mnohokrát se tady zakousla do pevniny. Několik výběžků naopak vniklo do mořské hladiny. Na jednom z nich je stará strážní věž. Stezka tu sestupuje až na pláže. Ty jsou dosti kamenité, ale najde se tady i plážička s pískem. Od pláže stezka opět míří do vnitrozemí. Místy se prochází borovým lesem, více jsou v okolí stezky louky. Slunce zcela ovládlo oblohu a začíná ukazovat svoji sílu a tak chůze lesem byla vítaná. Dostali jsme se k další malé zátoce a přes ní se nám otevřel pohled na Es Grau. Krátký úsek v hlubokém písku končí u první hospody na kraji obce. Krátké posezení u pivka a zbývá se rozhodnout zda pokračovat do Sa Mesquida nebo projít místní rezervaci. Druhá varianta vyhrává a další kroky nás zavedly ke vchodu do chráněného území. Celý areál protíná několik stezek. Velké vodní plochy jsou rájem vodních ptáků a rostlin. Lze dojít až na nejvyšší vrchol, ze kterého je nádherný pohled na jezero. Je odtud vidět i nejvyšší hora ostrova Monte Toro. Při průchodu lesem jsme měli štěstí na dvě místní želvy. Poslední úsek na stanoviště autobusu byl již jen tečkou za další etapou koňské stezky.