Na Orlí hnízdo aneb jak jsem opět neviděl Alpy 1 (Nová Bystřice, Weitra a Hallstatt)

Vzhledem k tomu, že se mi přes veškerou snahu ještě nikdy nepodařilo na vlastní oči ocenit pohledem krásu rakouských a německých Alp, přivítal jsem s radostí návrh našich přátel navštívit slavné Orlí hnízdo. Tedy ne, že bych nějak nutně potřeboval vidět jakousi přestavěnou horskou „chajdu“, ve které se kdysi Áda vozil zlatým výtahem, povaloval v zimní zahradě nebo s našimi spoluobčankami polehával u krbu, ale lákalo mě vše okolo. Navíc jsem doufal, že by o prvním červencovém týdnu nemuselo silně pršet a ani by nemusela krásu alpských velikánů zastírat neproniknutelná mlha. Bohužel, v tomto ohledu se opět nic nezměnilo a z Alp jsem viděl v podstatě totéž, co při všech předchozích pokusech … tedy prd (čtvrteční pohledy přes přední sklo automobilu se nepočítají). Díky tomu jsem definitivně získal vnitřní jistotu, že v Alpách ještě nikdy hezky nebylo a ani v budoucnu už nebude a že různé knihy a pohledy s azurovou oblohou jsou pouze výsledkem digitálního marketingu a šálivé reklamy …

Přesto všechno výše uvedené však musím hned na úvod uvést, že se i přes jistou vlhkost (nejen relativní a nejen ve vzduchu) jednalo o čtyřdenní výlet na území tří států, který byl jistě vydařený a že jsme i tak viděli zajímavých věcí dost a dost. Hallstattem jsem si navíc splnil dávné přání, Weitrou smazal jeden mnohaletý rest a Burghausen svým půvabem zaskočil i mě, který jsem ho naplánoval a do programu zájezdu od počátku neústupně prosazoval. V dostatečné vzdálenosti od Alp nám dokonce i to počasí přálo a já získal do svého „alba“ další lidičky, kteří do těchto hor už nikdy nepojedou ve stejné době jako já (je přitom zajímavé, že např. pro Alpy Julské nebo pro Dolomity toto pravidlo neplatí). 

Plán cesty jsem vytvořil po předchozí dohodě na směru jízdy. Vyjížděli jsme tedy ve středu 4.7.2018 a přes Olomouc, Brno, Jihlavu, Pelhřimov a Jindřichův Hradec (i zde, bohužel, bez zastávky; stejně jako mi nevyšla snaha přesvědčit ostatní o nutnosti zastavit v Jaroměřicích nad Rokytnou) jsme dorazili do místa, které mělo být naším prvním nocležištěm. Tímto místem byla jihočeská Nová Bystřice, kterou velmi dobře znám, protože jsem (na rozdíl od Cimrmanů neřeknu, že jsem tudy – coby malý hošík – už jednou, někdy před válkou, projížděl) tady před roky byl s volejbalovou partou na kolech.   

Po rychlém ubytování se a malém občerstvení (tuším, že ve formě pivo, slivovice a pivo) jsem vzal celou osádku vozidla na prohlídku tohoto příhraničního městečka. Vše tady zůstalo na svém místě, jenom náměstí bylo zrovna ve stádiu rekonstrukce a kostel uzavřen. O to více mě ovšem potěšilo, že jsme přes relativně pozdní hodinu byli ještě vpuštěni do prostor zdejšího zámku, který byl zpřístupněn v rámci oslav 100. výročí založení republiky. Tady jsem byl i já novicem a docela mě překvapilo, kolik zde ještě zůstalo zachováno prvků z období, kdy Evropě vládla dáma jménem Renesance. A protože v Muzeu veteránů už měli, pochopitelně, zavřeno, udělali jsme pak už jen malý procházkový městský okruh, ozdobený dobrou zmrzlinou. Večer proběhl ve znamení krátké „výrobní“ porady, kdy jsme si u piva upřesnili program následujícího dne. 

Ten odstartoval výborným hemenexem na snídani, doplněním PHM a překročením hranice do Rakouska. Začínal sváteční čtvrtek 5.7.2018, v Rakousku se normálně pracovalo a počasí bylo až neskutečně krásné a letní. První krátkou zastávku jsme udělali v Litschou (samotné městečko jsme jen projeli a spokojili se s fotopauzou kvůli zdejšímu hradu), Parléřův Gmünd jsme dokonce jen „lízli“ a s velkou pompou vjeli až do dolnorakouského města Weitra. Toto krásné historické městečko, známé také jako Vitoraz, bylo svého času součástí Českého království a svým návštěvníkům má rozhodně co nabídnout.

Zmínit v tomto ohledu musíme zdejší zámek (původně to byl hrad, dnes tady sídlí muzeum), Radniční náměstí se sgrafitovými domy a barokním sloupem Nejsvětější Trojice, farní kostel sv. Petra a Pavla nebo kamenné hradby pocházející z konce 13. století. Symbolem města je renesanční Zwettlerská brána z roku 1520, u které najdeme i sochu našeho nejpopulárnějšího světce, tedy Jana Nepomuckého (odpusť, Václave). Já se ovšem nejvíce těšil na slavný renesanční Sgrafitový dům, který zdobí mj. velmi vydařený kostlivec. Tady jsem se - se zrcadlovkou u oka – zdržel poměrně dlouho.

A potom nás čekal dvěstěkilometrový předsun k podalpským jezerům a unescovému městečku Hallstatt. Použít lze ovšem i výrazy vesnička Halštat, ležící u stejnojmenného jezera a pod pohořím Dachsteinu. Trvale zde žije jen asi osm stovek obyvatel, ale zdejší – v podstatě jedinou – ulicí proudí denně tisíce a tisíce turistů. U nás byly svátky a nikomu evidentně nevadilo ani prudce se horšící počasí. V Hallstattu byla opravdu slyšet v podstatě jen čeština, které občas konkurovala slovenština. Angličtina, němčina a kupodivu i jazyky Asiatů byly tentokrát v jednoznačné menšině, takže se našinec rozhodně nemusel bát, že zabloudí a nedoptá se. Dokonce se podle přízvuku, ráčkování či nářečí dalo bezpečně poznat, kdo je Pražák, Brňák, Prajzák nebo Hanák. A totéž platilo i následujícího dne na Orlím hnízdě …

Všechna parkoviště byla totálně přeplněná, kvůli čemuž jsme se vklínili pouze mezi autobusy, navíc asi 2 km za Hallstattem. To nás nečekaně zdrželo, takže při zpáteční cestě k autu už nás zasáhlo prvních pár dešťových kapek. I tak bylo od počátku jasné, že na záležitosti jako jsou zdejší muzea, lanovky a solné doly můžeme zcela zapomenout a že se bude jednat jen o krátkou procházku turisticko - historickým centrem Hallstattu. Chtěl jsem vidět alespoň zdejší slavnou kostnici pod kaplí Archanděla Michaela, farní kostel s dvojicí gotických křídlových obrazů a několikastupňový vodopád, nacházející se uprostřed obce … a to vše se mi splnilo. A protože ani to počasí ještě nebylo vysloveně nepřátelské, udělal jsem si jistou představu i o těch „kopečcích“ v okolí Hallstattu. Následující den bych už zřejmě tuto příležitost nedostal. Dá se tedy říct, že titulek tohoto cestopisu je tak trošku básnickou licencí a plně platí pouze pro den následující.

Hallstattem jsem si splnil jedno velké přání ... a cesty do něj jsem dosáhl tak trošku použitím drobné lsti. Naše kamarádka a jedna z „účastnic zájezdu“ se totiž jmenuje stejně jako naše nejmenovaná slavná spisovatelka, moderátorka a herečka, která je ovšem objemově proti té naší přibližně 11,6-násobná (myšleno v jednotkách celkového objemu i kapacity plic). No, a když jsem velmi nenápadně naznačil, že by se rozhodně měla podívat do města, které je vlastně jí i všem jejím jmenovkyním zasvěceno, bylo rozhodnuto … 

Za mírného deště jsme Hallstatt opustili a vydali se k místu, které se měla stát na dvě noci naším přechodným domovem. Tím místem byla německá vesnice Seibersdorf , což je vlastně takové předměstí pětitisícového Kirchdorfu am Inn. V těsné blízkosti našeho penzionu se nacházela jedna ze dvou památek obce, tedy kostel sv. Jakuba Většího. Ten sice působí jednoznačně neogoticky, ale jedná se v základě o pozdně gotický areál hřbitovního kostela, který vznikl v roce 1471. Uvnitř se snad i dnes nachází nějaký gotický mobiliář, ale podoba interiéru kostela nám zůstala po celou dobu pobytu utajena.

V penzionu, který působil spíše rakousky než německy, kromě nás bydlelo pár italských motorkářů a početná skupina českých cyklistek. Vařili zde dobře, ale pivo bylo poměrně drahé (4 eura) a dost teplé. Takže jsme využívali spíše ledniček na pokojích a vlastních zásob piva, vína i slivovice. Podstatná ovšem byla hlavně skutečnost, že déšť venku stále sílil a páteční předpověď počasí nevěstila vůbec nic dobrého. Spíše naopak … mělo už být jen hůře a hůře.