Na pomezí permu a triasu

V jihotyrolském Tramine (italsky Temeno), kde jsem prožil dva podzimy na sběru jablek, jsem se snažil využít volné chvíle na turistické potulky po okolí. Vábivým cílem byla dvojice vrcholů Weisshron (2 317 m) a Schwarzhorn (2 439 m) na okraji Dolomitů. Můj zájem se znásobil poté, co se mi dostal do rukou prospekt o geoparku Bletterbach. Loni se nám ho podařilo navštívit.

Geopark Bletterbach

Naši „plnou polní“ jsme nechali v koutě restaurace salaše Lahner Alm a jen s foťákem na ramenu jsme se vydali do kaňonu potoka Bletterbach, kterého letecký záběr nás upoutal v prospektu a který domácí přirovnávají k legendárnímu americkému Grand Canyonu. Potok Bletterbach s prameny na západním svahu Weisshornu od poslední doby ledové, asi za 15 000 let, se podle názorů odborníků zahloubil do 400 m a odnesl odtud neuvěřitelných 10 miliard tun kamení a zeminy.

Kaňon se nachází v katastru dvou horských obcí Aldein a Radein. V obou jsou muzeální expozice a z obou vedou do kaňonu nauční stezky. V nevelkém museu v Aldeine, u kterého je prostranní parkoviště, jsme se za 2 € seznámili nejen s geologickými pozoruhodnostmi tohoto kouta Itálie, ale i s geologickou minulostí celé Země. Na vycházku po naučné stezce si můžete najmout odborného průvodce (10 €), anebo jít na vlastní pěst. Je to procházka tak na půlden, ale jestliže se chceme zahrát na badatele, bude lépe, když si na kaňon rezervujeme celý den. Při naši návštěvě se zdá být potok neviňátkem, ale když tají sněhy anebo je po průtrži mračen, musíme být obezřetní, jinak by z toho mohl být adrenalinový zážitek s nejistým koncem. O tom, že živly se zde dokážou vyřádit, svědčí i poškozené umělé pomůcky, které usnadňují šplhání přes asi 20 m vysoký vodopád.

Odborník - geolog - může v roklině Bletterbachu objevit mnohé pozoruhodnosti, mnoho může vyčíst z prořezaných vrstev od porfýrů přes pískovce až po DOLOMITY. Avšak i laik se pozorněji dívá po kamenech, jestli mu nepadne do oka alespoň úlomek fosilie. Uslyšeli jsme jen jeden radostný výkřik. Kvůli čemu, nevím, bylo to příliš daleko. My jsme tolik štěstí neměli a tak jsme si na památku odnesli jen mozaikovité kamínky.

Kaňon Bletterbach vyniká především odkrytou hranicí mezi dvěma geologickými epochami: prvohorním permem a druhohorním triasem. Od našeho bytí jsou vzdáleny 235 až 280 miliónů let. Jaký život tehdy zde panoval? Co-to naznačuje kamenná stopa, kterou zde objevili. Patřila tisícikilovému dinosauru, který dostal vědecké jméno Pachypes dolomites a stal se symbolem geoparku.

Na nauční stezce je 16 informačních panelů. Je na nich fotografie opisovaného svahu anebo úseku doliny s vyznačenými geologickými fenomény. U chodníku z Radeinu jsou i staré štoly - památka na dávné pokusy o těžbu železné rudy.

Na Weisshorn

Vrátili jsme se na Lahner Alm, zajímavý výlet jsme zakončili pivem za 3,6 €, nahodili jsme na ramena těžké batohy a zbytek dne využíváme na výstup pod Weisshorn. Stany jsem postavili na horské louce u vydatného pramene vody. Pod smrky jsme objevili chutné, zdravé houby, které se s gulášovou polévkou změnili v ešusu na skvělý turistický guláš. Až později jsme se dočetl, že jsme tým vlastně porušili zákon a že sběr hub zde má svá pravidla. Například, kdo chce jít na houby, měl by na příslušném obecním úřadu zaplatit 8 €. Nevím, jak se toto nařízení dodržuje, ale my jsme neměli žádné problémy, ani tehdy ne, když jsem si smažili houby přímo uprostřed vesnice.

Ráno stoupáme lesy a loukami, kde se pasou krávy a ovce. Předjelo nás terénní auto. To moderní bača jde na kontrolu stád. Chodník, po kterém stoupáme na Weisshorn, není na mapě označen jako klettersteig anebo via ferrata, avšak jsou místy, kde musíme použít ruce, aby jsme se dostali na vrchol. Jiné přístupy jsou označeny jako „železné cesty“, jejich náročnost nevím posoudit, ale za normálních podmínek to zřejmě nebude příliš náročné. Na vrcholu Weisshornu je rušno. Poslední letní neděle vylákala desítky aktivních i svátečních turistů. V kruhovém výhledu se vynímá hřeben Latemaru, kterým zde začínají skutečné DOLOMITY.

Noční pochod

Po sestupu si dopřejeme oddych na salaši Gurndin Alm, který je pravděpodobně nejvýše situován v tomhle kraji (1 952 m). Pivo si objednáme i na zastávce na terase hotelu Zirmerhof v Radeine. Malé, láhvové za 3,80 €. Ponuku slovenských číšníků dát si ještě jedno, vděčně odmítáme. Ne jenom proto, že máme před sebou ještě dlouhý pochod. Plán, že z Aldeinu do Aueru v údolí Adiže pojedeme autobusem, nevyšel. Chyběla nám asi hodina. Netrápí nás to, ani blížící se noc a bouřka. Už za tmy scházíme po staré cestě, která kličkuje dolu po strmém až kolmém porfýrovém srázu. Nápis „Durchwandern auf eigene Gefahr - Passare a proprio rischio“ zde není náhodou, má své opodstatnění. Cesta je vyložena plochými, po dešti kluzkými kameny a když parťákovi Julovi vypoví službu svítilna, o adrenalinový zážitek máme obstaráno. Do Aeru jsem došli, když hodiny na věži odbíjeli desátou. Je to vskutku požitek znova stát na „pevné zemi“. Ještě noční trmácení se po asfaltce a vítá nás Tramin a v něm sytá robota v jablečných sadech.