Loading...
Tak moc jsem se na naši loňskou podzimní pididovolenku těšil, ale už na samém začátku si se mnou zlý Osud krutě zalaškoval:
Jen co se v Otrokovicích nastoupilo do vlaku, vytáhla Jana svačinu. Já se do své s chutí zakousl, když tu se náhle ozvalo hlasité lupnutí! V prvním okamžiku jsem myslel, že mi praskl mozek... ale z hlavy se ven nic nesypalo. Zato v hubě toho nějak moc přibylo - ano, to smrtelné zaúpění vydala má horní protéza!
Na pokraji hysterického záchvatu jsem doběhl na WC a zjištoval rozsah škod. Umělá kusadla se rozlomila na dva díly, přičemž ten větší se dal kupodivu znovu přilepit. Šok pomalu odezníval (s ním vzala zasvé i původní myšlenka vyskočit z vlaku) a já se za ženou vrátil s předsevzetím, že ji kazit dovolenou nebudu. A že na naší čtyřdenní cestě budu v případě nezbytí pojídat třebas i jenom tu krupičnou kaší.
(Tak zlé to nakonec nebylo, neboť mi bylo dovoleno živit se i svíčkovou a gulášem, nicméně následné trávící procesy v „podpalubí“ připomínaly zárodek násilné revoluce. Jen se v ní – na rozdíl od VŘSR – nestřílelo z Aurory...)
Zbytek cesty proběhl už v normálu a po přestupu v Suchdolu nad Odrou na vláček kodrcáček jsme jím byli dovezeni do Nového Jičína. Následoval přesun na ubytovnu Na lesní (doporučuju), vybalení věcí a návrat do sličného městského centra. Výčtem pozoruhodností rynku a nejbližšího okolí čtenáře unavovat nebudu, neboť jsem jím tyto stránky zahltil už po minulých návštěvách města. Ono se sice říká, že je opakování matkou moudrosti, ale kdybych tak přesto učinil, zavánělo by to spíš počínající demencí, ale do tohoto stádia jsem (chvála bohu!) zatím nedospěl.
Naše další krůčky vedly k novojičínskému zámku, protože jsem si pochopitelně nemohli nechat ujít prohlídku muzea, které se v něm nachází. I když jsme v něm už kdysi byli, není na škodu podívat se, co v něm nového.
Od naší poslední návštěvy bývalé feudální sídlo polohu naštěstí nezměnilo: stále se nachází poblíž hlavního náměstí a sestává ze tří křídel a jedno a dvoupatrových budov, obklopujících hned dvě zámecká nádvoří. zajímavostí je, že všechny stavby dohromady tvoří členitý komplex, jehož půdorys tvoří velké písmeno F. Což bohužel na rozdíl od lidí vidí shora jen ti poletující ptáci, ale ty potvory – napřed krásně pějící, a pak na vše kolem zvysoka prdící – na to asi nemají čas..
Po okružní cestě okolo zámku (nejzajímavější a nejcharakterističtější pohled je na něj od hotelu Praha) a po okouknutí nádvoří už vcházíme dovnitř a kupujeme si lístky. Čeká nás prohlídka dvou stálých expozic a potěšilo nás, že je zde dovoleno fotit.
V patře nás nejprve čeká výstava Ve znaku zavinuté střely, jejíž exponáty jsou umístěny v několika saĺoncích v řadě za sebou. Historie 19. a 20.století pak ještě v několika sálech za druhou muzejní expozicí. Ta první pojednává o starších dějinách Nového Jičína a zobrazuje život a historické mezníky města, vybudovaného na křižovatce starých obchodních cest.
Druhá expozice nese název Nechte na hlavě a jedná se o velmi bohatou sbírku výrobků slavné továrny na klobouky a jiné pokrývky hlavy.
Jejich výrobu v Novém Jičíně založil Jan Nepomuk Huckel (psáno s dvěma tečkami nad „u“), do roku 1856 se vše dělalo ručně, pak už výroba srstěných klobouků probíhala za pomoci strojů.
V roce 1809 se firma dočkala přejmenování na J.Huckel a synové, po druhé světové válce byla znárodněna a soudruzi ji dali velmi vynalézavé jméno TONAK (Továrna NA Klobouky).
V expozici muzea si můžeme prohlédnout něco okolo 600 klobouků, čepic, čepců a přileb od devatenáctého století až do současnosti. Většina exponátů je součástí vlastní rozsáhlé sbírky, ale část je umístěna na pódiích za prosklenými panely ve scenériích, které umožní přičichnout k atmosféře té které doby. Spatříme zde parádní róby a klobouky dam z časů rakousko-uherské monarchie, unikátní vojenské přilby či ženicha s něvěstou z časů první republiky. Ze stejného období pak třeba i výjev z kloboučnického krámu a cukrárny, ale ta originální kloboučnická dílna je z mnohem staršího období.
Zaujme také kolekce pokrývek hlav našich významných osobností a my se můžeme na vlastní oči přesvědčit, čím si chránil mozek třeba T.G.Masaryk, František Palacký, Petr Bezruč, Jan Neruda a jiní velikáni.
Asi vůbec neatraktivnější částí expozice je dobový Fotoateliér a několik polic s klobouky, čepicemi a jinými pokrývkami, které si můžete na hlavičkách vyzkoušet a zapózovat s nimi v nakašírovaném ateliéru či před zrcadlem.
Musím přiznat, že když jsem si na témě nasadil klobouček, tolik podobný tomu, který za mého mládí nosil můj kytarový hrdina Ritchie Blackmore a v dobrém rozmaru Janě předvedl pozdrav Večerníčka, byl jsem dojat téměř až k slzám. Bohužel – věk člověk nezastaví a já v zrcadle namísto hudebního génia spatřil jen jakéhosi valašského skorostaříka.
Ale je fakt, že by mi za mládí jistě také moc slušel (i když jsem na rozdíl od Ritchieho uměl hrát leda tak na nervy)... ale jak na potvoru tehdy nebyl nikde k sehnání!!
Po průzkumu historického centra nás vítr okolo beskydského divadla odfoukl až k nemocnici, kde nás překvapila honosná sakrální stavba, vypadající jako kostel obehnaný vysokou zdí. Dlouhý barokní štít v červenobílé barvě fasády uprostřed skrýval vchod do interiéru. A jak jsem potom viděl při focení z odstupu, nad mohutnou zdí poměrně rozsáhlého areálu z nároží vykukovalo nejen několik kruhových objektů, připomínající bašty, ale nad jeho střechy se zvedala i štíhlá čtyřhranná věž s vysokou jehlancovitou střechou.
Objekt navozující představu opevněného kostela je ve skutečností kaplí – Španělskou kaplí. Anebo také poutní kaplí Panny Marie Bolestné. Nás bude spíš zajímat ten cizokrajný název, ale vysvětlení je jednoduché:
To se ale musíme na chvíli strojem času vrátit do roku 1621, abychom na vlastní oči viděli, co se tady tehdy odehrálo. Letopočet napoví, že šlo o nějakou epizodu z třicetileté války... což je sice pravda, ale nejednalo se o epizodku, ale o velmi krvavou řežbu mezi protestantským vojskem krnovského knížete Jana Jiřího a vojskem císařským. Součástí katolického císařského vojska byl i španělský oddíl o síle asi 500 mužů, kteří zde byli do jednoho pobiti!
Na druhý den po boji byli pohřbeni do tří hromadných hrobů a na jejich památku zde byla zbudována dřevěná kaple. Roku 1727 nahrazena kaplí zděnou a o několik desítek let později obohacena o barokní areál s ambity, který zůstal částečně zachován. Později se areál dočkal i populárních romantických úprav, v tomto případě se k baroku přidal novorománský sloh.
Pak už procházíme největším veřejným parkem, jímž jsou Smetanovy sady. Svou zelení vyplňují ve svahu kopce poblíž nemocnice a Španělské kaple plochu o rozloze 4.5 hektaru.
Vstupní části kdysi dominovala pergola, zhotovená firmou R.H.Blum. Za ní návštěvníka vítaly květinové záhony, lemované travnatými plochami a promenádním chodníkem. K pergole přibyla skulptura významného německého básníka Josefa von Eichendorffa.
O něco výš v parku vyrostl meteosloupek a veřejné WC, které se v té době ale nazývaly záchodky. Altánek, který dodnes zdobí střed sadů, byl vybudován až v roce 1927. Opravdu nepřehlédnutelným prvkem parku je pak trochu megalomanský památník Johanna Gregora Mendela. Stojí v jeho horní části a je vůbec největším takovým známým.
Po válce byly některé prvky z parku odstraněny. V padesátých letech prošly Smetanovy sady rozsáhlou asanací. Tehdy zde byly zbudovány i vodní nádrže, které měly sloužit k rekreačnímu využití. Později byly zrušeny a prostor využit k výstavbě Letního kina.
A někdy v té době park ozdobila i busta hudebního velikána Bedřicha Smetany, po němž sady dnes nesou své jméno.
Naše další cesta směřovala nad Nový Jičín do prudkého kopce. Když se stoupání zmírnilo, ocitli jsme se na Skalkách. Jedná se o výletní místo s dlouhodobou tradicí, neboť bylo poprvé upraveno k rekreaci už v roce 1894.
Nejprve jsme narazili na novodobou, nicméně hezkou dřevěnici U medvěda, která je jak malým penzionkem, tak i restaurací. Ze dřeva vyřezané sochy méďů, zdobící zahrádku pohostinného stavení, vypadají jako by sem byly přeneseny z jedné známé ruské pohádky. Jestli jste na rozpacích ze které, jistě si na ni vzpomenete při pohledu na skulpturu nejmenšího medvídka, nahlížejícího do okna dovnitř s němou vyčítkou: „Kdopak mi to papá z mojí mističky?!?“
Restaurace nabízí jak venkovní, tak i vnitřní posezení ve stylovém interiéru s krbem.
Jen o pár desítek dál se nachází v místech výhledů na protější Starojický kopec se zříceninou hradu zrekonstruovaný hotel s přilehlou chatovou osadou a další vyhlášenou restaurací - Verandou.
(I my se tu při naší návštěvě v příjemném prostředí na opožděný oběd stavili a byli s ním víc než spokojeni.)
Ale nejenom jídlem je syt člověk. Na Skalky se nechodí jenom za gurmánskými zážitky, ale i za těmi sportovními a hlavně duševními. Naproti restauraci se nachází novodobý amfiteátr, který pojme až 2000 diváků a v sezóně v něm probíhají různé společenské akce. Hraje se tu divadlo a pořádají koncerty legend folkového i popového nebe. Na netu jsem na rok 2017 zahlédl jména vystupujících jako Petra Janů, Lenka Filipoví či František Nedvěd.
Kromě amfiteátru se zde na Skalkách nachází i lyžařský areál, hraje se tu minigolf, je tu dětské hřiště a lesopark a v létě nabízí koupání blízká vodní nádrž Čerťák. Zájemce o vycházky zase uspokojí výlet na nedaleký vyhlídkový vrch Svinec s úžasným kruhovým rozhledem či tzv. Oční studánky pod ním.
Na opačnou stranu – od amfiteátru zpět do města klesá po odvrácené straně kopce pěkná pohodlná cesta s několika hezkými vyhlídkami na Podbeskydí a tu pro návrat využili i my. V místech, kde od Skalek prochází lesem, vlevo do hvozdu odbočovalo několik vyšlapaných pěšin. Jedna nás přivedla k jámě starého lomu.
Lomem ale bývalo i pozoruhodné místo, které míjíme o kus níž. V roce 1929 bylo městským okrašlovacím spolkem upraveno na Kamenné divadlo. Společenské akce a divadelní představení zde probíhala až do roku 1952.
Znovuoživení ve zdevastovaném areálu nastalo až těsně před koncem minulého tisíciletí, kdy zde kulturní činnost začala vykazovat Divadelní dílna, která v těchto místech každoročně pořádá přehlídku alternativních divadel.
Odtud napřed lesní cestou a poté po silnici sestup na horní okraj města. Tady jsme se ocitli v menším ze dvou novojičínských parků – v Janáčkových sadech. Jejich poznávacím znamením je už z dálky viditelná vysoká věž kostela Nejsvětější Trojice. Ve střední části se nacházejí originální bludné balvany, které sem zhruba před půl miliónem let přinesl kontinentální ledovec až ze Skandinávie. Jedná se o různorodou švédskou rulu a hlavně žulu.
(Hlavní součástí sadů jsou ale pochopitelně domácí i nepůvodní druhy stromových a keřových dřevin.)
Stojí zde i busta toho, po němž nesou sady svůj název. Geniální hudební skladatel Leoš Janáček se narodil v nepříliš vzdálených Hukvaldech a do kamene ho zpodobnil frenštátský sochař Karel Vašut.
V severní části parku se nachází kašna se sochou boha Herma. Pamětní deska Karlu Krylovi, který v Novém Jičíně prožil své mládí, byla slavnostně odhalena roku 1995 a najdete ji v nejvyšší, jižní části parku.
Kromě zmiňovaného, původně gotického hřbitovního kostela Nejsvětější Trojice, jsme si na okraji parku prohlédli i barokní sochu sv.Ignáce a hned nad kostelíkem stojící barokní kaple sv.Kříže. K parku přiléhá také novogotická modlitebna Českobratrského evangelického sboru, postavená namísto naplánovaného evangelického kostela.
Těsně před nadcházejícím soumrakem se nám ještě podařilo odskočit ke dvěma naproti sobě zrcadlově stojícím vilám zakladatelů továrny na klobouky, po návratu do centra nakoupili večerní stravu, a poté už zamířili k místu našeho několikadenního placeného noclehu.
A pak už jen rychle pojíst a spát, neboť další den nás čeká delší výlet až do Polska...