Novojičínsko II. – mezi Novým i Starým Jičínem, Teplicemi nad Bečvou a Hranicemi

Po probuzení do krásného, i když chladného, nedělního rána jsme provedli některé zažité úkony a vyrazili. Čekal nás znovu Nový Jičín a v něm důležité památky, které jsme během večera předchozího dne vynechali nebo nestihli. Hned tou první byla polygonální Farská bašta, součást městského fortifikačního systému ze 13. století. Následovalo znovu „tatíčkovo“ náměstí a poté i zdejší Žerotínský zámek. Ten byl původně hradem pánů z Kravěř, v roce 1541 dokončili Žerotínové jeho přestavbu na renesanční zámek, aby se následně stal radnicí. Později byl upraven neoklasicistně i romanticky, ale stopy pozdní gotiky tady můžeme vidět dodnes.

Následuje arkýřový Scheitenhauerův dům z roku 1583, další návrat na Masarykovo náměstí (zalité ranním sluncem jsme ho přece ještě neviděli), kostel Nejsvětější Trojice (pův. gotická stavba z r. 1500 byla barokně upravena v II. polov. 17. stol.), Janáčkovy sady s neobvyklým pomníkem Karla Kryla, romanticky upravený poutní areál mariánské Španělské kaple (r. 1727) a odjezd.

Před něčím novým většinou existuje také staré, v tomto případě Starý Jičín. A na ten jsme se opravdu těšili; navíc počasí nám zůstávalo vysloveně nakloněno.  Nad obcí s téměř 3,000 obyvatel se totiž tyčí krásná zřícenina rozsáhlého, raně gotického hradu z počátku 13. století. Je jasné, že tady se zdržíme.

Hrad Starý Jičín, který vznikl za Přemysla Otakara I. jako ochrana Jantarové stezky, se dočkal největšího rozkvětu v 16. století, kdy jej Žerotínové přestavovali i přistavovali do renesančna. K jeho největšímu poškození pak došlo za Třicetileté války. O významu hradu svědčí také skutečnost, že mezi jeho majitele patřili i Boskovicové nebo Ditrichštejnové. Majestátní zřícenina na Starojickém kopci nabízí – kromě zbytků paláců a věží – také výhledy do krajiny.

V podhradí jsme se zajeli podívat na kostel sv. Václava (od gotiky po baroko) a vydali se dále. V té chvíli jsme již opouštěli Novojičínsko (a kraj Moravskoslezský) a zamířili na Přerovsko (kraj Olomoucký). A tady jsme na památky tak trošku „zanevřeli“ a raději se soustředili na divy, které nám připravila Matka příroda. A začali jsme hned „rekordmanem“ známým pod jménem Hranická propast. Ta se – lehce paradoxně - nachází v těsné blízkosti železniční stanice Teplice nad Bečvou. Většinou se údaje o hloubce propastí všude a často mění, takže je možné, že následující čísla už dávno neplatí. V době naší návštěvy se udávalo, že hloubka suché části dosahuje 69,5 metrů, celkem prokázaná hloubka 289,5 m a předpokládaná hloubka téměř nepředstavitelných 700 až 800 m.   

Skutečnou hloubku jsme nijak důsledně nezkoumali, a tak jsme se zanedlouho vydali do nedalekých lázní Teplice nad Bečvou. Tato víska s pár stovkami obyvatel je vlastně předměstím Hranic, původně se jmenovala Zbrašov, a proto asi nepřekvapí, že se zdejší aragonitové jeskyně jmenují Zbrašovské. (od r. 2003 národní přírodní památka). Jedná se o jediné zpřístupněné jeskyně hydrotermálního původu v ČR, které tvoří složitý komplex chodeb, dómů, komínů a puklin v několika výškových úrovních. Zdobí je unikátní krasové výplně (Koblížky, Pizolity) a jedná se o nejteplejší jeskyně u nás. Jejich délka dosahuje celkem 1435 m, přičemž návštěvní okruh je dlouhý 375 m a prohlídka trvá necelou hodinu.

A tím je naše cesta v podstatě u konce. Čekají nás už jen téměř dvacetitisícové Hranice nebo přesněji řečeno pohled na „sousední“ monumentální 41 obloukovou stavbu císaře Ferdinanda. Koneckonců je Jezernický viadukt z konce 19. století od roku 2007 naší kulturní památkou. A to už bylo pro tentokrát opravdu všechno ...  

Na závěr ještě krátký technický dodatek: tento cestopis je retrem popisujícím velmi vydařenou víkendovou akci ze září roku 2007. Fotogalerie je tedy ještě tvořena pouze skeny fotek z kinofilmů a je tak vlastně cenným dokumentem doby.