O hoře Makytě a Větrné věži - (retro vyprávění)

Kdybych někomu položil otázku - kdo, nebo co je Makyta - a dal mu na výběr, že:

 

      a) je to hora v Javorníkách

      b) název textilní továrny v Púchově

      c) jméno jedné z mých milenek

…dotyčný by se asi hodně divil, že jsou všechny ty možnosti správně.

 

My si ale budeme povídat o Makytě jako o hoře a o mém láskyplném vztahu k ní. Ne, nepřišlo to jako blesk z jasného nebe, zalíbení nastalo až po vícero návštěvách a snad se dostavilo až s vyšším věkem, neboť tato hora není pro většinu lidí příliš atraktivním cílem. Od turisticky hojně navštěvovaného hlavního javornického hřebene je oddělena hlubokým Papajským sedlem, z civilizovaných míst moravského pohraničí je to k ní hrozně daleko a to ještě ani její, bezmála tisícovkový, kuželovitý vrchol nenabídne pražádného výhledu. Stará dřevěná rozhledna totiž dávno spadla a ztrouchnivěla a dnes přes okolní vzrostlý les uvidíte leda tak kulové...

 

I přes všechny nepříznivé reference jsme se na ni kdysi jako 16-leté ucho vypravil, a tím, co jsem zde spatřil, jsem byl hluboce zklamán. Moje mladičké dobrodružné srdéčko pohrdalo takovýmito „obyč“ místy, ono toužilo po divokých horách, plných skal, a ne po takovém nijakém vrchu, který se i přes svou výši mezi těmi okolními téměř ztrácel.

 

Než mne osud znovu zavál do odlehlých míst slovenského příhraničí, proteklo v říčce Brumovce nespočet hektolitrů vody.

 

Motal jsem se tehdy po Hostýnkách a z jednoho místa za Trojákem se mi naskytl pohled na celou tu naši valašskou krajinu. Kam oko dohlédlo, samý vršek, kopec či hora. Kraj líbezný nejen pro oko, ale hlavně pro duši – však kdyby pravověrného Valacha násilně přestěhovali do nížin, puklo by mu tam srdce žalem! (Tento národ nepotřebuje k životu moře opravdové, jemu stačí ke štěstí to „moře“ kopců, obklopující jeho domovinu.)

Stál jsem tedy na tom holém vršku a kochal se velkoplošným obrazem, jaký se nám za nocí vrací v těch hezčích snech... a při pohledu na vzdálený jihovýchodní horizont mne zaujal ohromný zalesněný masív, který jsem nedokázal zařadit k ničemu známému. Teprve pohled na mapu mi prozradil, že patří hoře Makytě a její vrcholový hřeben je dlouhý bezmála dva kilometry! A že se kousek za ním, ale už ve slovenských stráních, nachází jakési tajemné skalisko. Na kartografickém listu bylo dokonce uvedeno i jeho jméno - Vetrná veža.

 

Bylo zrovna léto, ale vůbec neé malované, africký tropický hic tady všade byl a přesně podle starého pořekadla sa psiska mezi sebú bili o chládek. To ale nevadilo jednom čtyřicetiletém ogarovi, aby sa jednu sobotu nevypravíl daleko do hor tam, kde z hlubokých lesů svítil neznámý skalní maják.

 

No naplánoval sem si tehdá štreku jak blázen: napřeď ze Střelnéj na rozhlednu na Čubovém kopci (vypadala jak starý pohraniční špak a výhled potvrzoval teóriju starých mudrců, že je tá naša zeměgula fakticky kulatá), potem šup dole z kopčiska do Francovéj Lhoty. Než sem sa tam ale dostál, mosél sem doplnit do organismu trošku teho vitamínu C – šak ně ukažte na nekoho, kdo by odolál takovým plantážám lesních plodů, jaké sem potkál kúsek dole pod tým špakem! Slaďučkých a přezrátých jahodek byly na lúce celé tepichy a já sem sa na nich napásl jak tá súsedovic mlsná koza Líza!

 

Hneď za Francovú Lhotú je v údolí poslední roztáhlá dědina, která má podlevá čistého kamenitého toku říčky méno Valašská Senica. Jede proti mně autobus, a tož stopnu šoféra, abych sa ho zeptál, jestli ně z tadyma eště dneskaj jede neco zpátky... a je to dobré – do Huslenek na vlak nemosím, stačí nikde nezablúdit a v podvečér sa vrátit sem do dědiny. Enom mňa trošku znervózňujú ty plakátky na telegrafních slúpoch - píše sa na nich varování před jakýmsi zatúlaným slovenským medvěděm a že do tých okolních hor nemá nigdo lozit sám!

Ále, prosim vás – kdo by sa nejakého Médi Bédi bál? (Enom bych neměl po horách chodit tak potichu a měl bych sa naučit hulákat jak ti druzí, nebo – kdyby sme sa my dvá potkali, tož sa to medvědisko lekne víc jak já... a z fleku ňa sežere!)

 

Za Senicú je hneď u cesty „Chladná studénka.“ Polévám sa osvěžující voděnkú, doplním flašu a valím dál. Podle mapy lezu tým najvětším strmákem, kličkuju mezi pasekářskýma usedlosťama a přelézám elektrické ohradníky až navrch na hřebeň. Vede po něm silnička s modrú značkú, a tož po ní valím jak Napoleon z Ruska, asfaltku o chvíli pozdějc vyměním za travnatú lesní cestu a dál už je to enom po pěšině mezi hraničníma kameňama.

 

Na co je tady vůbec tá hranica? Šak vlevo býváme my, Valaši moravští a napravo ti slovenští - kvůli nám ju dělat nemoseli, my sa spolem přeca dycky domuvíme. Túto kravinu zas zbuntovali enom ti najvyšší papaláši z obuch států, nebo oni to mezi sebú neumíja.

 

Ale nač sa rozčiluješ nad tým, co obyčejní smrtelníci tam „dole“ změnit nemožů, radši sa pořádně dívaj na tú krásu okolo: mezi „normálním“ pěkným lesem sa začínajú objevovat kúsky pravéj karpatskéj horskéj divočiny a nebyt tých ukdákaných a veselých lesních ptáků je tu ticho jak v kostele, když sa v něm zrovna neslúží mša – no Panebože, to je ale balzám na ty moje nervy!

Najednúc - co to? Vysoko nad stromami sa mihne jakýsi tmavý stín! Zdvihám očiska k nebesom, že tam letí rogallo, a on je to „enom“ veličajzný černý pták s dlúhým červeným zobákem... No lidičky, šak on je to ten vzácný černý čáp!

 
A to už vím, že sa ně tady na Makytě bude moc lúbit...

 

Na chvilečku sa stavím na jejím vrcholu, kde stojí nový přístřešek s lavečkami pro pocestné - kdyby sa nekom moc chtělo, tož tady može aj pod širákem přespat – a potem už celý nedočkavý kalím po tom dlúhém hřebeni po státní hranici zas dál. Na našu moravskú a aj na tú cizí stranu spadajú strmé svahy, na kterých roste pravý a nefalšovaný horský prales a okolo mojého chodníčka sú rozhozené velké kameně a velikýma vějířama kapradin sú přikryté jak deštníkem. Na zarostlém palúku nacházám horskú studánku. Skovává sa pod starýma bukama v mechu a kapradí... a když z ní piju ten božsky studený nektar, tož sa dívu, jestli nekde poblíž nestojí aj ta známá chalúpka z televizních Večerníčků, ale asi su slepý – kde nic, tu nic...

Čím to enom na světě je, že všecko krásné dycky tak brzo skončí? Úplně stejné je to aj s tým chodníkem po vrcholu Makyty. Ty dva ujíté kiláky byly snáď enom jak třista metrů, naraz stojím na odbočce k zarosteném vrcholu napravo – podle mapy sa z něho mám spustit až dolů k téj tajemnéj Větrnéj věži. To je ale teória, v praxi to vypadá krapet horší: tá „paseka“ byla mýcená už nekdy před dvaceti rokama a včil už je na ní skoro neprostupná džungla z mlaziny. A ten spad dole připomíná náklon tatranského štíta!

 

Netrvá to dlúho a já su v téj divočině lautr dezorientovaný... a o nejakém hledání jakéjsi blbéj skaly si možu nechat akorát zdát! Snažím sa enom o udržování směru a co nájrychlejší sestup dole do údolí, kde bych měl narazit na vrstevnicovú lesní cestu. Ale aby to nebylo tak jednoduché, tož sa dostávám do jakéjsi dolinky s močálama – dík vyvráceným stromom skorem neprůchodnéj. Je tu tišina, hrozné dusno a vzduch nedýchatelný jak ve staréj studni. Najednúc slyším jakýsi divný hukot – že by tu nekde blízko přistávál vrtulník (?) - ale to už vidím, jak sa na mňa řítí obrovské černé mračno hmyzu!

 

Nevěřím svojím ušám – ten „hukot“ je opravdu slyšet (asi je to varianta ruského bojového pokřiku URÁÁÁ!)... a nevěřím svojím očám: ten mrak hmyzu sa skládá z tisíců potvor muchy druhu Ovád - ( po valašsky hovad!)

Část útočníků přistává v mojích vlasoch a na ksichtě, zbytek na bundošce a na riflách a ty bolestné štípance a kusance prozrazujú jejich pravé úmysly – LIDI, ŠAK ONO MŇA TO CHCE DOOPRAVDY SEŽRAT!

 

Duchapřítomno urvu z najbližšího stromka zelenú haluz, oháňám sa kolem sebe po tých potvorách a pomály sa probíjám přes močáliska dole tým hlubokým úvozem. Místama mosím přelézat anebo podlézat popadané kmeně a prodírat sa přes chrástí, a enom sa modlím, ať si tu nekde nezlomím hnátu, nebo by mňa ty BESTIE za čtvrthodinku ohlodaly až na kosť!

Celá anabáza už trvá víc jak deset minut a ručisko ně od zuřivého mávání málem od rameňa odpadá (kde sa na to hrabú prvomájové průvody z doby našého mládí), když sa konečně dostávám na tú spodní lesní cestu.

Po obvodu kopca po ní utěkám do súsedního údolí a ten bzučící nepřítel mňa pronásleduje eště asi sto metrů, než to konečně vzdá a vracá sa zpátky na svoje teritorium!

 

Nacházám potůček s čistú vodů a vyslečený do půl těla si chladím bitevní šrámy a hltám přitom kvanta životodárnéj tekutiny. A přemýšlám nad tým, jestli ně nekdo uvěří ten dnešní zážitek. Nikdy a nikde sem nečetl a ani neslyšél o tom, že by u nás existovala odrůda masožravých much! Buď je to vzácný endemit eště z druhohor anebo sú to mutanti, zvyklí na pravidelný přísun bílkovin v podobě slovenského dřevorubca či zblúdilého turisty!

 

Po temto vzrušujícím extempóre už idu pořáď po téj pěknéj vrstevnicovéj cestě... a o dvě údolí dál sa stretněm so zelenú značkú z osady Makytka. Po ní sa dostávám zpátky pod vrchol Makyty stylem který sa používá při zdolávání Čomolungmy: 50 metrů chůze a potem v hlubokém předklonu odpočinek, minutu vydýchat – ve spánkoch buší krev, o srdco sa pokúšá kolaps a prohulené plíca málem zkapú od nadměrného přísunu kyslíka – šak takéj toto, himlhergot, není žádný turistický chodník, ale výstup na obří skokanský můstek!

 

     Konečně TOP!

 

Jedným dlúhým dúškem sa zbavuju posledního zbytku ze zásob vody a zničený jak Hirošima vyrážám na zpáteční cestu do Valašskéj Senice. Když sa pak o neco pozdějc ohlédnu zpátky k Makytě, zavrčím: „Šak počkaj, já sa sem eště vrátím!“

 

A ona na mňa enom spiklenecko mžúrne...

 

 

Nevím, jak je to u druhých , ale já, když něco hledám a nenajdu, narušuje to zdárný koloběh mých „myšlenkových poskoků“ tak dlouho, že s tím musím rychle něco udělat. Neproteklo proto ani moc vody v říčce Brumovce a já stanul na hřebenu Makyty znovu. Abych měl na hledání neznáma daleko víc času, strávil jsem tentokrát noc poblíž – schoulil jsem se do spacáku na verandě horolezecké chaty pod pulčínskými Pěti kostely.

 

Už ten letní večer byl překrásný – vůkol pomalu utichal a skomíral lahodný zpěv ptáků, se soumrakem z nedalekého rybníčka vystartovaly perutě komárů, pakomárů a jiné havěti, aby je vzápětí vystřídala bezhlučná letka predátorů, která je za letu s nesmírným potěšením lovila a požírala. Až do toho večera jsem netušil, kolik se v přírodě nachází netopýrů.

 

Nastal úsvit, který byl ve znamení velkého ticha. Vždy jsem si myslel, že jen co se rozední, všechno v přírodě rázem ožije. No, ono se to stalo, ale až za chvíli – jako na povel či zmáčknutí neviditelného vypínače - rozezvučely se koruny stromů a keřů nesmírně hlasitým křikem všeho toho ptactva nebeského. O melodickém zpěvu tady ale nemohlo být řeči – ony všechny ty „poletuchy“ vlastně řvaly hlady! Myslím, že to pořekadlo: „ranní ptáče dál doskáče“ je nesmysl. Správně by mělo znít: „ranní ptáče víc sežere!“

 

Brzké ráno pod hřebenem Makyty mi dovolilo zastihnout ještě v nedbalkách strakapouda a mnoho jiných druhů ptactva, které já, ornitologický analfabet, samozřejmě neznám. Ale všechno to byli bez vyjímky moc krásní a ušlechtilí tvorové. A naprosto nádherně byly tím ranním východním sluncem prosvětleny siluety starých karpatských stromů. Sluneční paprsky přizdobilo jejich siluety svatozáří a dodalo jim zdání nadpozemskosti. Jen ten prudce klesající chodníček dolů na Slovensko se mým hlasitě protestujícím kolenům pranic nelíbil. Ale jaksi ten kilometrový sešup přece jenom ustála. Však se po cestě nenudila – kromě impozantních buků, pokrytých choroši, se jim také velmi zalíbilo spodní patro lesa. Všude jinde se na něm rozprostírá jen vrstva jehličí nebo bukvic, žaludů a jiných semen listnáčů, tady jej ale tvořily rozsáhlé shluky kapradin, z nichž vystrkovaly své hlavičky veliké kameny z tvrdého pískovce.

 

(Však víte, jak sa v téj naší hymně zpívá – Zemský ráj to na pohled, tady jsem sice byl už na Slovači, ale nikde od Tater sa neblýskalo, tož platila tá naša „čehúnská“ verza...)

 

Pak už konečně stojím na té lesní cestě, a kráčejíc vysoko nad slovenským krajem pohodlně po vrstevnici, spěchám k místu mého střetu s nebezpečným hmyzem. Není tu po něm naštěstí ani vidu ani slechu – možná je to tím, že dnes není takové sparno, možná už ta „Hovada člověkožravá“ stačila nabrat sdostatek tukových zásob a znavena předčasně ulehla k zimnímu spánku...

Od potůčku cesta stoupá do svahu do míst, kde moje kopyto ještě neotisklo svůj vzor. Příjemná stráň, pokrytá nízkou mlazinou, nabídne zpětný pohled na vzdálený hlavní vrchol Makyty a v jejím ohybu spatřím nad cestou balvan a za ním nízký skalní výchozek. Odhazuji somradlo a jen s fotoaparátem značky Smena to mažu prozkoumat. O něco dál nacházím v enklávě horského pralesa vyšší slepencovou skalní stěnku, pak se vyšplhám ještě výš... a tady ji najednou v předivokém terénu vidím. Ano – musí to být jedině ona – VĚTRNÁ VĚŽ!

Skalisko nemá ani zdaleka líbeznou podobu skal, známých mi odjinud, ale jeho syrovou krásu podtrhuje okolní divoký a prastarý les. A člověku přijde až líto, že kinofilm v aparátu obsahuje jen těch 36 políček. Od velkého kamene se přes horskou džungli probiju na další lesní cestu. Stoupá stále nahoru na hřeben hory Štica a kolem mne probíhá jako ve zpomaleném filmu sled toho nejkrásnějšího, co je tady v Javorníkách k vidění. Míjím horské louky, pokryté pestrobarevnou květenou, potkávám se s dalšími ostrůvky původního horského lesa. Těch fantasticky tvarovaných kmenů stromů je tady tolik, že by se člověku chtělo zvěčnit každý druhý, ale já už nemám na co - políčka obou kinofilnů jsou dávno zaplněna až k prasknutí.

Hora Štica je spojena šíjí s hlavním hřebenem Makyty, a když se pak v hlubokém a radostném zamyšlení po něm vracím zpět k hlavnímu vrcholu, zavřeští mi najednou nad hlavou sojka. Já se leknu, vracím se do reality a moje nohy na poslední chvíli zarazí svůj další krok!

 

Metr přede mnou se přes cestu pomalu plazí had s klikatým pruhem na hřbetě! Nevěřícně se nad ním skloním: tož toto že je ta neblaze proslulá zmije jedovatá? Šak vůbec nevypadá jak Nasťa z téj ruskéj pohádky, a ani žádný veliký had to není – je to enom taková větší opuchlá žížala!

A jak se tak skláním a pozoruju s úžasem toho tvorečka, kterému jsem dosud ještě cestu nezkřížil, najednou koutkem oka zahlédnu, jak se za tou první plazí druhá, daleko větší, jedovatá potvora... a tahle to za řízne jen centimetr od mé pravé tenisky!

 

     UFFF!!

 

Když o něco později odpočívám na lavičce na vrcholu Makyty a listuji vrcholovou knihou, což je hlavně sbírka faktů o různém stupni IQ občasných návštěvníků těchto míst, zamyslím se nad tím, co mi tato hora už dvakrát „provedla.“ Ano – počítám ji mezi své milenky (i když je ta naše láska jen láskou platonickou), ale jednou je to ženská, a tak jako každá druhá žárlí, když se jí nevěnuje dostatek pozornosti. A já ji přece už dvakrát podfoukl s výpravou na Větrnou věž. Však se mi také hned nato vzápětí pomstila – poprvé lidožravé mouchy, teď zase ty zmije...

 

Pomalu začínám věřit, že je něco mezi nebem, touto horou a mnou... no, to jsem moc zvědav, co mi provede příště!

 

 

Než jsem se znovu dostal do těchto končin, prohučela korytem Brumovky rovná polovina jejího průměrného ročního průtoku. Byl konec měsíce února a všude na okolních stráních, zbavených sněhové peřiny, se stydlivě zelenala první jarní travička. Naprosto jinak tomu ale bylo na Senicku: jižní svahy kopců se sice už revolučně hlásily k novému ročnímu období, ale ty opačné – darmo mluvit. Tam ještě vládl pravý zimní středověk. Na nich byla zem pokryta vrstvou zledovatělého sněhu a nic nenasvědčovalo tomu, že by tomu mělo být brzy jinak.

Naprosto stejný obraz poskytovaly i vysoko položené stráně Makyty. Tady byl sníh naštěstí ještě slušně zmrzlý, a tož se díky němu (a samozřejmě novým kanadám) dostávám na tu slovenskou vrstevnicovou cestu v rekordním čase. Další putování je velmi půvabnou záležitostí: komunikace obkružuje závěry zalesněných dolinek s kaskádovitými toky potoků a s mým novým fotoaparátem je velkou radostí je fotit. (No – on ten aparát nový není, ale je to má první zrcadlovka jménem Practika a koupil jsem ji od mistra v práci, který po rozvodu neví co s penězi.)

Jediné, co mi trochu kalí radost, je stále řidší projev slunečního záření. Oskar o polednách nakonec definitivně zaleze za clonu čím dál víc se černajících mraků – je neděle a tak si asi šel dát šlofíka – a já se už ve velkém pošmournu zdravím s Větrnou věží.

 

Pouštím se do svačiny. Do okolní divočiny stylově zapadá ta moje karpatská klobása. Okurka, čerstvý chlebík a doušek už ledového čaje přijdou také vhod. Jen marně dumám nad tím, proč tato skála dostala přídomek „Větrná,“když já tu jsem už podruhé a opět na tváři necítím ani nejslabší průvan. Ba právě naopak - dusno je tu a musím si na chvíli rozepnout vatovaný kabát. Pomalu nastává čas návratu zpět na Moravu...

 

Tulák stoupá mezi kmeny stromů horského pralesa, pokrytých i teď v zimě svěžím zeleným mechem, až na vrcholový hřeben Štice a kochajíce se výhledy, přichází k hraničním kamenům. Nakonec neodolá a sestoupí po značce do hluboké propadliny Papájského sedla, kde najde pomníček, věnovaný přechodu partyzánské brigády L.Žižky ze Slovenska na Moravu. Výstup zpět je slušnou dřinou, ale aspoň se při něm člověk trochu zahřeje. Jen ten krásný výhled z paseky na nedaleký Portáš a Kohútku by si zasloužil daleko hezčí osvětlení!

 

Konečně stojím nahoře na hřebeni, odkud to mám k vrcholu Makyty slabé dva kilometry, spokojeně si to k ní šlapu...

 

… KDYŽ VTOM NAJEDNOU PŘICHÁZÍ BLESKOVÝ ZVRAT POČASÍ a kolem mne rázem nastává NOVÁ DOBA LEDOVÁ!

 

Během několika minut se vzduch ochladí snad o dvacet stupňů a začíná fučet šílený ledový vichr! O chvilku později mi připadá, jako by byl ten můj vatovaný kabát snad jen z papíru... a i když je to fráze, člověk opravdu cítí, jak mu ta neskutečně ostrá zima proniká až do morku kostí!

Když se nacházím (odhadem) jen pár stovek metrů od vrcholu Makyty, opustí mne najednou všechny síly. Dál prostě nemůžu a naprosto vyčerpaný padám vedle cesty do sněhu. A čekám, až zmrznu...

Tvrdí se, že prý člověk cítí krátce před tímto druhem smrti velice intenzivní pocit tepla... ale to je hrozná blbost! Já dostávám jen strašlivou třesavku a zuby mi zimou cvakají jak smrtce!

 

(Však ji v mlze vidím stát opodál: zeširoka se na mne zubí a vytahuje z kapsy ocelku, aby si přebrousila kosu...)

 

Z posledních sil zahrabu rukou v somradélku... a ŽIVOT mi zachraňuje zapomenuté kolečko salámu, půl krajíčku chleba a poslední hlt čaje!

Když to vše zhltnu, pocítím najednou nápor síly - vstanu, propotácím se pod vrcholem Makyty a pak už ARAK odsud pryč! A sto metrů pod vrcholem je na té naší sladké moravské straně naprosto NEUVĚŘITELNÉ a ABSOLUTNÍ BEZVĚTŘÍ!

 

Člověku se ani nechce věřit, že právě utekl hrobníkovi z lopaty, ale už je to tak!

 

Když poněkud pookřeju a veškeré mé životní funkce se vrátí k normálu, sestupuju za neskutečně krásného slunečného počasí po hřebeni k hotelu s prazvláštním jménem Selanka-Bastro. Pod ním mne čeká překvapení v podobě fungujícího lyžařského vleku a snad dvou stovek lyžujících dětí... no ano, vždyť ony přece mají jarní prázdniny!

 

Kdybyste vy děcka, co na mňa tak blbě čumíte a smějete sa, enom věděly, že ste právě potkali živého nebožtíka...

 

Při další cestě spolu s intenzivním svitem slunečních paprsků pomalu mizí myšlenky na prožitou hrůzu, duši se znovu vrací radost do života a já se začínám naplno věnovat pohledům na okolní, mne dosud neznámou krajinu:

 

Nále – propáníčka, co to je?!?

 

S úžasem hledím přes hlubokou dolinu říčky Senice na protější kopec. Větší část jeho svahu vyplňuje ohromná louka tvaru kosočtverce, kteroužto malůvku všichni dobře znáte z kabin výtahů či počmáranách zastávek MHD - a tu čárečku, spojující horní a spodní bod toho geometrického útvaru – na louce imituje polní cesta, lemovaná alejí stromů.

 

     TOŽ TAM SA VYPRAVÍM PŘÍŠTĚ!