Od Bukovanského mlýna do Bohuslavic u Kyjova

Před polednem jsem se ze Ždánic přes obec Lovčice přesunul busem k Bukovanskému mlýnu. Zastávka byla pouhých 50 m za ním a já se k němu vrátil okolo velkého zaplněného parkoviště. Areál se nachází na temeni travnatého kopce (325 m), vypínajícího se nad západním okrajem obce. První stavbou, kterou zde nechal vlastník pozemku a bývalý rodák z Bukovan – ing.Josef Kouřil zbudovat, byla přesná napodobenina holandského větrného mlýna, čímž si pan majitel splnil klukovský sen. Slavnostně otevřen byl 1.května 2004 – tedy zrovna v den, kdy Česká republika vstoupila do Evropské unie. Většina současných objektů „větřák“ obklopila o tři roky později a dalšími byl doplněn zcela nedávno.

 

Areál byť neveliký, je zastavěn zajímavými stylovými staveními a při mé návštěvě byl zaplněn takovými davy návštěvníků, že jsem si zde připadal jak v lidském mraveništi. Někteří stáli frontu na prohlídku mlýna, jiní posedávali v restauraci anebo sosali pivo, víno či „likvére“ na venkovní zahrádce a zbytek se - stejně jako já - motal semo tamo, by si areál důkladně prohlédl.

 

Hlavní atrakcí je replika holandského větrného mlýna, která dosahuje výše 15 metrů a slouží jako rozhledna i zároveň malé muzeum. Kvůli dlouhé frontě čekajících lidí jsem protentokrát jeho prohlídku vzdal - interiér obhlédnu až někdy příště s manželkou, kterou sem musím také vzít.

 

Strejda „Gůgl“ mne informoval, že se v přízemí objektu nachází reprezentační místnost s krbem využívaná pro školení a rodinné oslavy, přes sezónu pak změněná na prodejnu se suvenýry a keramikou s degustací vína. V prvním patře je prodejní galerie slovácké keramiky a v tom druhém stálá expozice Slovácké kuchyně pocházející z první půle minulého století a užitkové předměty a snímky z historie obce Bukovany. Prohlídka končí na vyhlídkovém ochozu (11 m nad zemí) umožňujícím kochati se kruhovým výhledem na okolní slováckou pahorkatinu i na vzdálenou hradbu Bílých Karpat.

 

Kromě mlýna a restaurace zde stojí čtyři slovácké chalupy, v nichž je možno se (stejně jako v podkroví Mlýnské restaurace) ubytovat, dále zde možno navštívit Mlynářské stáje s výběhem poníků, koní, ohrady s ovečkami a kozami a dvěma oslíky. Dospělí si mohou zajezdit na koních, děti zase na ponících. Zajímavá je i masážní mlynářská stezka, hřiště pro minigolf a směrem k západu velká dřevěná vstupní brána ústící do „Aleje vzpomínek“ a na „Cestu českých panovníků“, lemovanou jejich sochami.

 

Protože jsem neměl čas ji obhlédnout, absolutně netuším, jestlo jsou ty skulptury zdařilé a tedy umělecky hodnotné, anebo kýčovité – prohlídku uskutečním až někdy příště, neboť v tom horku před další cestou bylo mnohem důležitější do sebe vpravit nějakou tekutinu.

Přímo v interiéru Mlýnské restaurace, která má stejně jako okolní stavení ryze slováckou „image“ a láká hosty na specialitky ze slovácké i staročeské kuchyně, se mi sedět nechtělo a dal přednost venkovní zahrádce. Tam jsem velmi ocenil, když mi tu malou Plzeň přinesla šumná děvčica ve slováckém kroji.

 

Pak už jsem dal Bukovanskému mlýnu vale a do bývalého centra obce zamířil polní cestou vedoucí za humny, kde si můj fotoaparát smlsl na krásných rudých květech vlčích máků.

 

V prastaré vesnici, v níž dnes žije okolo 700 obyvatel, se původní náves rozkládala u ulice Dědina.

Stával tu obchod s hospodou, ale po druhé světové válce zanikly a centrum obce se „přestěhovalo“ na její východní stranu ke škole, poště a Obecnímu úřadu.

 

Zaniklou náves a ulici Dědinu ale dodnes zůstala zdobit původní kaple Na Dědině z roku 1885. Má podobu hranolové věže s plechovou jehlancovitou střechou: V přízemí se nachází kaple a nad ní v patře zvonice. Od vchodu jsem si mohl prohlédnout interiér. Ústředním prvkem oltáře je zajímavá plastika Bohorodičky, doplněná po stranách na zdi obrazy. Nad vchodem v nice lidový reliéf světce (snad sv.Václav?) a nad ním byly už v době vzniku kaple umístěny malé sluneční hodiny. Venku před kapli je několik řad lavic využívaných při příležitostných mších svatých.

 

Jen pár desítek metrů od kaple jsem minul miniparčík s Pomníkem padlým, a pak už kráčel k nové návsi, která bohužel moc idylická není, neboť jí prochází hlavní silnice přes obec. Malou oázou klidu je menší parčíkové prostranství se sochou sv.Jana Nepomuckého, přístupné po mini schodištích.

 

Hlavní dominantou návsi je moderní a unikátní kaple nad silnicí, vystavěná roku 2013. Několik let předtím proběhl v Bukovanech průzkum, zda by občané souhlasili s výstavbou nové kaple. Protože většina byla pro, započalo se s přípravnými procesy, vyhotovením projektů a schválením a 23.září 2012 byl do trojúhelníkovém pozemku na návrší nad silnicí slavnostně uložen základní kámen.

Ač se to zdá na dnešní dobu přímo neuvěřitelné – za rovných 12 měsíců byla kaple zasvěcená papeži Janu Pavlovi II. zcela dokončena a 20. října 2013 s velkou slávou vysvěcena olomouckým arcibiskupem Janem Graubnerem. (Téhož roku v červenci obdrželi Bukovanští od krakovského kardinála Dziwizse vzácný dar – relikvii blahoslaveného Jana Pavla II.)

 

Přístupová cesta ke kapli byla zhotovena z kusové dlažby a okolní prostranství osazeno solitérními dřevinami a zatrávněno. Roku 2017 je oživila bronzová socha papeže Jana Pavla II. od zlínského sochaře Radima Hankeho. Ztvárnil jej v podobě „vítače“ všech lidí, mířících do kaple na mši svatou a ze sochy vyzařuje vstřícnost, zdůrazněná lehce vztaženými rukami, jichž se mohou věřící dotknout. Postava blahoslaveného Jana Pavla II. je oděna nejen do tuniky, ale i do pláště a právě toto provedení zdůrazňuje majestátnost papežovy osoby.

 

Od kaple jsem obcí prošel k místům, kde jí prochází červená tur.trasa a vydal se po ní směrem do Bohuslavic u Kyjova k vlaku. Za dědinou vedla hezká polní cesta po vrstevnici a ještě než začala klesat dolů do údolí Kyjovky, rozdělující Ždánický les o d Chřibů, nabídla hezký výhled ke Kyjovu, na poslední stráně Ždánického lesa a na protější dominantní kopec s názvem Lenivá hora (463 m), který už reprezentuje pohoříčko Chřiby.

 

Po sestupu do blízkého sedla jsem z červené trasy odbočil k pozůstatkům Bohuslavického hradu, k němuž mne přivedla trasa NS Kyjov – Bohuslavice. Byla sice jen sporadicky značená a vedla tak zarostlým chodníčkem, že tu člověk musí místy zvednout ruce nad hlavu, aby si je nepopálil o vysoké kopřivy a jiné prlivé šudí, ale nakonec mne pod travnatý pahorek s jádrem bývalého hradu přece jen přivedla.

 

V podstatě jsou z něj dnes k vidění jen reliéfní pozůstatky bez jakéhokoliv zdiva, ale dobře patrno je jádro nacházející se na holém pahorku. Areál hradu byl poměrně rozsáhlý (135 x 65 metrů) a po stranách vrcholové plošiny o půdorysu obdélníku jsou patrny snížené boční terasy. Jádro bylo obklopeno hlubokými příkopy a valy. K obytným účelům sloužila podlouhlá palácová budova s parkánem, po jehož stranách se nacházelo nádvoří. Je dost možné, že tento palác nebyl zděný, ale pouze dřevěný.

První zpráva o hradu pochází z roku 1408 a dobu vzniku dokládají střídmé nálezy keramiky. Tehdy měl podobu tvrze a od markrabětě Jošta jej odkoupil Vok z Holštejna. Ten jej LP 1446 prodal za sumu 850 hřiven Jindřichu Mírkovi z Chlumu. Husitské války pravděpodobně hrad přežil, ne tak už války uherské odehrávající se v roce 1468. Za nich byl zcela zničen a už nebyl nikdy obnoven.

 

Zbytky hradu se nachází v PP Bohuslavické stráně, kde jsou chráněny vzácné teplomilné rostliny a rostou tu také kavyly a kostřavy.

 

Trasa NS Kyjov - Bohuslavice za hradním jádrem scházela po úbočí kopce úvozem do Bohuslavic, kde jsem čtvrt kilometru pod sebou viděl hřbitov s kostelem sv.Filipa a Jakuba.

 

Existence dnešního památkově chráněného objektu je v análech zmiňována Léta Páně 1371, což dosvědčuje nástěnná malba s tématem Ukřižování odkrytá v interiéru roku 2000. Raritou je, že na ní není Kristus zpodobněn na kříži, ale na živém stromě.

Před koncem 17.století byl tehdy už hodně zdevastovaný chrám opraven a obohacen o hranolovou věž zvonice. Roku 1797 prošel pozdně barokní přestavbou. Při ní byla přistavěna předsíň, sakristie a kruchta. Hranolová věž vypínající se nad západním vstupním průčelím je ukončena bání, obitou plechem. Původní zvony byly za obou světových válek zrekvírovány, nahradily je – kromě umíráčku, tři nové.

 

Velká rekonstrukce v roce 1949 dala exteriéru i interiéru chrámu současnou podobu a v té době zde Antonín Sychra zkrášlil chrámovou loď nástropní malbou. V roce 2000 byla objevena stará malba Ukřižování, díky níž přišla vniveč domněnka, že je chrám objektem pouze pozdně barokním. To sice z velké části ano, jenže zdi původního kostela nebyly při přestavbě v roce 1797 zbourány, takže si chrám zachoval středověké jádro a tím pádem je řazen k nejstarším sakrálním památkám na Kyjovsku.

 

Vzácnou středověkou fresku si bohužel návštěvník nemůže prohlédnout, neboť masivní dřevěné (a neprůhledné) dveře do chrámu jsou mimo mše svaté uzamčeny a volně přístupný je hřbitov.

 

Při sestupu po schodišti dolů na cestu jsem ještě obhlédl zajímavý Pomník obětem I.světové války, a poté už spěchal k vlakovému nádraží, z něhož mne měl za půl hodiny odvézt spoj nazpět do Uherského Hradiště za ženou...