Od lomu Rasová přes zříceninu Zuvačova a Modrou vodu do Komně

Slunečná sobota v půli měsíce června je ve znamení vynechání „nezbytné“ ranní kávičky (nakonec mi vůbec nechyběla!), neboť mne ze Zlína čeká dlouhá cesta busem až na příhraniční hřeben Bílých Karpat vypínající se nad obcí Komňa. V Uherském Brodě vozidlo zaplnila skupina asi dvaceti mládežníků s vedoucími a společně všichni vystupujeme u motorestu raSOVA na zastávce busu „Komňa, Nový dvůr.“ Odtud čevená tur.značka míří k blízkému zatopenému lomu Rasová. Nechám omladině náskok, neboť nejprve nutně musím do blízkého křoví na malou. Pak už se s odstupem zařazuji za konec zástupu. Připomíná husí pochod, protože značka vede podél velmi frekventované silnice s projíždějícími kamiony. Naštěstí už za svodidly, ale tady je zase úzký chodník ohraničen příkopem. Po 300 metrech konečně značení odbočilo napravo do lesa a po chvilce nás přivedlo na okraj amfiteátru bývalého lomu. Pěšina pokračuje po břehu zčásti zarostlého jezírka s průzračně čistou vodou (s tůněmi hlubokými až čtyři metry) a brzy vyběhla na suché dno lomu, z něhož do všech světových stran směřují vyšlapané pěšiny a chodníčky. Tak trochu to tu připomíná mělkou kalderu nějaké sopky, kteroužto domněnku vetují asi pět metrů vysoké pískovcové lavice, vystupující nad protějším břehem jezírka. Terén amfiteátru je zahloubený až 15 metrů pod jeho hranu a kromě vodní hladiny využívané ke koupání je pokryt stepí, vlhkomilným porostem a náletovými dřevinami.

S těžbou kvalitních šedomodrých a hnědošedých pískovců, přináležících do svodnického souvrství vlárské bělokarpatské jednotky, se začalo na konci 18.století a skončilo roku 1970. Kvůli výskytu cenné flóry i fauny byl lom chráněným přírodním výtvorem vyhlášen už roku 1982. PP (přírodní památkou) o rozloze 4.43 ha pak 1991 a od té doby jsou tu pravidelně likvidovány náletové dřeviny. V minulosti byly do jezírka bohužel nelegálně vysazeny dravé druhy ryb (okoun, štika a jiné), které zlikvidovaly řady čolka obecného, rosničky zelené a ropuchy zelené.

Obzvlášť bohatě jsou v lomu zastupeny cenné druhy flóry. Většina těchto rostlin sice kvete začátkem června, ale kvůli letošnímu uspíšenému vegetačnímu období byla už odkvetlá a já portrét žádného cenného druhu nepořídil. Namísto toho jsem si odtud odnesl snímek několika koupajících se mládenců z té uherskobrodské skupiny, protože hoši nejspíš chtěli udělat dojem na přítomné samičky a i napříč nízké venkovní teplotě a nepříjemně pofukujícímu větru naskákali do ledové vody.

Poté už jsem lom opustil, vrátil se stejnou cestou zpět po krajnici silnice k motorestu s velkým parkovištěm a tady se napojil na zelenou tur.trasu, která mne měla přivést ke zbytkům jednoho z bělokarpatských hradů jménem Zuvačov. Pro nás romantiky jsou ruiny starobylých feudálních sídel velmi působivými cíli. I když třeba z původní stavby příliš viditelného zdiva nezůstalo, můžeme si podle zbytků trosek „virtuálně“ v naší fantazii představit, jak to zde vypadalo a žilo v časech jejich největší slávy.

Od motorestu to bylo po značce k Zuvačovu velkou oklikou víc jak 3.5 km, já zvolil zkratku po zpevněné lesní cestě okolo lomu Bučník a ušetřil nejméně kilometr chůze. Ve všední den, kdy se v něm pracuje, bych tudy rozhodně nešel, ale byl víkend a závora na přístupové cestě k němu „zatvorená.“ Tož jsem ji obešel a jen co ušel prvních asi sto metrů, uslyšel jsem přijíždějící auto. Z něj vystoupil nějaký chlapík, závoru si odemčel, a když projížděl okolo mne, kývl mi na pozdrav. Já sice na žádnou ceduli se zákazem vstupu předtím nenarazil (ty byly umístěny až před samotným lomem), ale přesto jsem měl jakýsi nedobrý vnitřní pocit, jenž se rozplynul až po přejezdu toho chlapíka. Po kilometru chůze lesem jsem dorazil na otevřené prostranství s technickým zázemím lomu, v němž se těží andezit a při těžbě se nachází i porcelanit. Vlevo byl průchod mezi vysokými skalnatými stěnami dovnitř do areálu vlastního terasového lomu zatarasen vysokou, pečlivě uzamčenou a nedobytnou železnou bránou. Před lomem se nacházela terasa vytvořená výsypkou, na níž stála řada zaparkovaných těžkotonážních nákladních vozidel a za nimi se otvíral na blízkou Komňu, vzdálené Bojkovice a bělokarpatskou hornatou krajinu kouzelný „letecký“ výhled.

Od lomu už to byl po mnohem užší zpevněné cestě na hřeben se zelenou značkou slabý kilometr a po značení dolů po hřebeni k vršku Hrádek (419 m) se zříceninou Zuvačova jen pár minut chůze.

 

Podle mínění archeologů býval hradem královským a přináležel k soustavě opěrných zeměpanských hradů vystavěných poblíž neklidné moravsko-uherské hranice. Vznikl někdy po polovině 13.století. V tom následujícím přešel pod majetek světlovského panství, jež tehdy vlastnili Šternberkové. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1448, kdy ves Komňu spolu s „tvrzištěm“ Zdeněk ze Šternberka prodal Miroslavovi z Cimburka. V té době už byl hrad pobořen a nebyl využíván. Což dokládají i archeologické nálezy keramiky z období těsně před husitskými válkami, za nichž pravděpodobně zanikl.

Kunka z Cimburka vesnici a prázdný hrad prodala roku 1481 nazpět majiteli světlovského panství, kterým už byl v té době Ctibor z Landštejna. Léta Páně 1517 byl pustý hrad spolu s panstvím převeden na Buriana z Vlčnova.

 

 

Před hradem stál informační panel, z nějž jsem vyčetl, že se nacházím v místech předsunutého opevnění, po němž zůstaly v okolním terénu stopy jen ve formě prohlubní. Poté už jsem se přesunul na bývalé předhradí. Stávaly tu dřevěné a hliněné objekty chráněné prostou kamennou zdí, která ale maltu nikdy neviděla. Zeď byla obklopena valem. Jen o kousek dál se nad okružním příkopem vypínalo lichoběžníkové hradní jádro o rozměrech 40 x 30 metrů, převyšující příkop o 17 metrů. Ten byl na západní straně vysekán do skály a dosahoval šíře 12 m. Dnes je hluboký do tří metrů a na severu a na jihu zavalen spadaným kamením.

Na návrší hradního jádra se zachoval jediný viditelný kamenný prvek, dodnes vystupující nepříliš vysoko nad okolní terén. Stávala zde mohutná válcová věž (možná že i s břitem), která dosahovala celkového průměru 12.5 metru (!) a její vnitřní prostora byla široká šest metrů. Tím pádem byl tento bergfrit po věži na hradě v Břeclavi a brněnském Špilberku třetí nejrozměrnější okrouhlou věží té doby na Moravě! Ze zbytků věže vyrůstá pozoruhodný javor klen, starý více jak 200 let. Je zvláštní svými dvěma kmeny: první dosahuje průměru 450 cm, druhý 160 centimetrů. Ve finále soutěže Strom roku 2022 se zuvačovský „Pan Klen“ umístil na pátém místě.

 

 

V roce 2010 provedla obec Komňa na hradě restaurační práce. Byly odstraněny náletové dřeviny, vyčištěn terén, původní zdivo věže získalo ochrannou nádstavbu a celá plocha bergfritu byla zakonzervována. Na přístupovém chodníku zřízeny nové jednoduché schody z dřevěné kulatiny a okolí přístupové pěšiny bylo osazeno kameny.

Jako velkému milovníku hradů se mi na Zuvačově líbilo a já litoval jen toho, že jsem jej navštívil v letním období, kdy jej skoro celý skrývala jednolitá zelená vegetace. Za brzkých jarních měsíců před jejím rozpukem bych toho viděl jistě daleko víc... a když si představím podzim, tož to bych tady radostí nejspíš šílel, neboť vegetace kryjící zříceninu je převážně listnatá a v říjnu to tady musí barvami až marnotratně hýřit!

 

 

 

V blízkém okolí bělokarpatské obce Komňa se nachází několik lomů, z nichž zůstal v současnosti funkční už jen ten na Bučníku. První kamenolom si severozápadně od vesnice na kopci jménem „Valy“ otevřeli bratři Špíškové v roce 1912. Kromě těžby vyvřelé horniny andezitu bylo nalezeno velké množství minerálů. Obzvlášť pěkné krystaly křišťálu, olivínu, křemene, ametystu, amfibolitu, grafitu, barytu, pyrytu a opálu z těchto míst jsou dodnes k vidění v Moravském muzeu v Brně.

Další lom na andezit byl jižně od něj otevřen v lokalitě Skalky (dnešní Modrá voda). Roku 1932 byla v obci dána do provozu drtička na štěrk a výrobu cementového tovaru. Po letech byly kamenolomy uzavřeny. Hlavní jámu „Modré vody“ zatopila voda a lom se brzy stal velmi populárním vycházkovým cílem, ke kterému jsem od Zuvačova zamířil i já.

Opět jsem pohrdl jistotou zelené tur.trasy, která k němu bohužel vedla oklikou a z hřebene za hradem k rozcestí Skalky s křížením zelené a žluté sestoupil lesní cestou s poněkud blátivými a hlubokými „kolejemi.“

 

 

Poměrně rozsáhlý areál bývalého kamenolomu se skládá z několika těžebních jam. Když jsem shora z dalšího rozcestí už jen po žluté značce k vlastní Modré vodě scházel, míjel jsem po pravici rozbrázděný svah s dalšími lůmky, přístupnými od cesty krátkými soutěskami. Do jednoho z nich jsem ze zvědavosti zašel a na dně našel plácek s velkým ohništěm, lavičkami a s dostatkem místa nejen na spaní ve spacácích, ale i na postavení stanu. Navíc se jednalo o místo velmi pěkné, intimní a naprosto tiché.

Což už se nedalo říct o rozsáhlé travnaté parcele v řídkém lese o kus níž před vstupem do bývalé hlavní těžební jámy. Ta byla plna tábořících a nadmíru hlasitě se projevujících bytostí druhu Homo Sapiens Uřvanec.

 

 

Hlavní těžební jáma má dnes podobu rokle zahrazené hned za vstupem jezírkem, jehož barva bohužel hrubě neladí s názvem lokality. Namísto blankytně modré hladiny totiž disponuje brčálovou zelení, z níž by sice měl radost lecjaký vodník, ale my lidé pro ni nemáme žádné pochopení – ostatně, komu z nás by se chtělo cachtat ve vodě zamořené sinicemi!

Za jezírkem se nachází suťovisko, jenže terén za ním je natolik zarostlý hustou vegetací, že je téměř neprostupný. K dalším lomovým terasám, příjezdovým rampám a menším lomům údajně lesem vedou chodníky. Ty jsem nehledal, protože teď v létě bych toho kvůli bujné vegetaci z areálu stejně moc neviděl. Stačil mi proto pohled na jezírko, jehož břeh byl z jedné strany pokryt nedávno spadlými balvany a na odkrytou skalní stěnku nad sesuvem. Kromě vyvřelého andezitu místy bylo na svazích vidno i flyšové horniny.

 

 

Od Modré vody je to po žluté tur.trase do vesnice Komňa asi 1.5 km. Ta nejprve sestupuje dolů lesem a potom vyběhne na louku, z níž se za ohybem (a po podlezení prvního el.ohradníku) otevře severním směrem hezký výhled. Vlevo je vidět dolina potoka pod Modrou vodou a nad ním hradba zalesněných vršků s nejvyšší kótou Valy (470 m), táhnoucí se až k zámku Nový Světlov nad Bojkovicemi. Část města je dobře vidět, stejně tak jeho bezprostřední okolí tvořené vyvýšeninami Bílých Karpat. Výběžky stejného pohoří s bezejmenných vrchem o výši 557 m pak vytvářejí půvabnou kulisu i vlastní obci jménem Komňa, jejíž stavení jsou při pohledu napravo v údolí potoka Koménky jak kuřátka v hnízdečku schoulena okolo kostela sv.Jakuba Většího, nacházejícího se ve středu obce.

 

I zamířil jsem již klesající polní cestou chutě k obci, ale při podlézání toho druhého el.ohradníku mne oslnilo slunce, já se vztyčil o chvilku dřív než jsem měl a dostal přímo do operované ledviny ránu jak hrom! Připadalo mi, jako by mne do ní ze všech sil někdo praštil perlíkem...a byla to, lidička, taková prda, že moc nechybělo a v tom prvotním šoku málem došlo k neplánovanému úniku moči!

 

Naštěstí následky rychle odezněly a já mohl pokračovat v sestupu do vesnice, řadící se mezi tři místa, v nichž se údajně narodil „Učitel národů“ - Jan Ámos Komenský.

 

 

Ještě před obcí jsem prošel okolo zajímavého kamenného kříže a na okraji Komni mne pozdravila černá kočka. Poté jsem z dálky poobdivoval siluetu kostela sv.Jakuba Většího, prošel okolo budovy Sokolovny (naproti ve dvoře byla umístěna dřevěná plastika „Ámose“) a vyšel na hlavní silnici. Nad cestou naproti kostelu a objektu školy stálo pozoruhodné stavení, jenž bývalo obydlím zvěroklestiče a jeho rodiny.

(Na přelomu 19. a 20.století žilo v obci Komňa 1200 obyvatel a z nich si celá jedna šestina přivydělávala zvěrokleštičstvím, protože úroda z chudých podhorských polí by jejich rodinám k živobytí nestačila.)

 

Tady na Uherskobrodsku se zvěrokleštičům říkalo miškáři. Přitom se jednalo o velmi vážené řemeslo, které bylo roku 1771 zvláštním císařským dekretem povýšeno na živnost. Miškáři chodili ode vsi ke vsi a řada z nich se dostala až do Polska či Ruska. Oblečeni chodili jako „šviháci lázeňští“, protože na sobě nosili něco na způsob uniformy. Bývali oděni do tmavomodrého či zeleného kabátu, pod ním nosili vestu se stříbrným řetízkem a na nohou boty z pevné kůže. Přes rameno měli přehozenu brašnu se speciálním náčiním, určeným ke kastraci dobytka. Po tomto zásahu se domácí zvířata stala mnohem krotšími, zdravějšími a dalo se s nimi snázeji manipulovat. Hospodáři byli se zvěrokleštiči spokojeni a jejich práce si velmi cenili, opačný názor pak samozřejmě zastávala nebohá kastrovaná zvířata. „Miškáři“ pořádali dokonce i své každoroční plesy. Povolání se dědilo z generace na generaci a zaniklo až roku 1951, kdy byl přijat zákon O zdokonalení živočišné výroby.

 

 

Památkově chráněný dům v Komni s č.p.6 pochází z poloviny 19.století. Obec jej roku 2006 odkoupila, pečlivě zrekonstruovala a instalovala v něm expozici o zvěrokleštičství. Ta je sice přístupna na požádání, ale lépe je prohlídku si po telefonu domluvit alespoň den předem. Já si renovované stavení mohl prohlédnout jen zvenčí.

 

Roku 1850 si je vystavěl místní rolník František Toman. Poté v něm býval jeho syn Karel s chotí Terezií a pěti dětmi, z nichž tři zemřely. Naživu zůstaly jen dcery Marie a Emílie. (Ta se provdala za Martina Mlčůcha a starala se namísto rodičů o hospodářství. Nebylo nijak velké – kus pole, ve chlévě dvě kravky, prase a později přibyly i dvě kozy.) Jelikož za první republiky hospodářství rodinu neuživilo, věnoval se Karel Toman zvěrokleštičství. Jejich hospodářství zaniklo v padesátých letech, kdy majitelé domku museli dobytek odevzdat místnímu JZD.

 

Po rekonstrukci byl dům vybaven dobovým nábytkem. Část byla darována místními, zbytek pochází z depozitářů místního Památníku J.A.Komenského. Veřejnosti je stavení přístupné od roku 2009.

 

 

Při průchodu k hornímu konci obce jsem narazil na spoustu zajímavostí, ale tou největší je bezpochyby Památník J.A.Komenského. Ke 400. výročí narození Jana Ámose Komenského byl slavnostně otevřen roku 1992. Nachází se v památkově chráněné sýpce pocházející ze třetí čtvrtiny 18.století. V interiéru je umístěna expozice o J.A.Komenském a historii obce.

K vidění je tu sbírka nábytku, nářadí a předmětů, jež zdejší obyvatelé každodenně používali v dávné minulosti a také vykopávky nalezené na nedaleké zřícenině hradu Zuvačov.

 

(Stejně jako „obydlí zvěrokleštiče“ expozice přístupna na požádání, ale prohlídku je doporučeno objednat si den dopředu. Protože jsem o tom nevěděl, mohl jsem si objekt prohlédnout jen zvenčí.)

 

Poté jsem se vrátil obcí nazpět k Obecnímu úřadu a zastávce busu, abych se vydal nazpět k domovu. První autobusek z Vápenic měl sekeru, takže jsem v Bojkovicích musel na další zastávku běžet, aby mi spoj do Luhačovic nefrnkl... no a z nich už to bylo do Zlína v pohodě.