Od vyhořelé chaty Tesák na Hostýn

Poslední dubnovou sobotu jsem podnikl výšlap rozdělený do dvou částí: nejprve túra po hřebenovce z Tesáku na Hostýn, poté přesun busem do Bystřice pod Hostýnem a odjezd do Dřevohostic na průzkum památek městyse.

Ve Zlíně bylo ráno hezky, ale v Hostýnkách jsme vjeli do nízké oblačnosti a za Trojákem dokonce do mlhy. Když jsem z busu vystoupil na Tesáku, bylo okolo mne už takové mlžisko, že nebylo vidět dál jak na dvacet metrů a k tomu tady sedlo profukoval ledový větřík mající v nárazech sílu vichřice.

 

Šumava hadra… no potěš!

 

První moje kroky vedly k pozůstatkům známé chaty na Tesáku, kterou kvůli závadě na elektroinstalaci zachvátil před koncem ledna ničivý požár a ona do základů shořela. Tak jako spoustě jiným, i mně tahle událost vypálila černý flek do srdíčka, a my všichni už můžeme jen vzpomínat na její útulný interiér ozdobený vlaječkami a chutnou krmi, jež zde byla vždy k dostání. Chata byla navštěvována po celý rok a patřila k neodmyslitelným symbolům „Hostýnek.“

Není divu, že všichni, kdo to tady měli rádi, chtějí přispět do veřejné sbírky na její obnovu. Sám majitel, který zde už od raného mládí vyrůstal, s její obnovou pevně počítá.

 

V době mé návštěvy se na místě chaty nacházela jen betonová základová deska, všechny trosky už byly odklizeny, ale z místa byl stále cítit pach spáleniště.

Před prvním zděným objektem na Tesáku stála kromě turistické mapy také tabule, která odkazovala na provizorní občerstvení ve venkovním stánku a menu, jež nabízela vedlejší restaurace.

 

S ledovým větrem v zádech a na samém prahu viditelnosti jsem pokračoval k rozcestí pod Kyčerou, jenže po rozježděné cestě plné bláta to nešlo, muselo se jít po okraji lesa. Ve stylu „mlha za mnou a mlha přede mnou“ pak nožky capkaly dál ke Třem kamenům a k rozcestí u Holého vrchu. Tady už se to nadělení začalo konečně trhat. Mezi rychle letícími trhanci mraků se čím dál víc rozšiřovaly plošky azurově modrého nebe a na sedlo Klapinov už jsem docupital za přímo ukázkového jasného počasí. Zůstal prudit jen ten nepříjemný a studený vichr...

 

Za Klapinovem jsem dorazil pod Skalný, moje očička lačně koukala na jeho vrcholový skalnatý hřeben, jenže můj hlavní Mozek byl neoblomný: „Tož na to zapomeň! Povalíš po turistické cestě pěkně dál, ať si brzo na Hostýně – šak víš, že chceš jet po poledni eště do tých Dřevohostic!“

 

Jenže když jsem doškobrtal pod nádherný skalní útvar Žábu, která se vypínala se ze svahu jen pár desítek metrů nad cestou, dostal jsem do pravého oka tik. A vlády v hlavě se na chvilku ujal Mezimozek: „To fakt nevidíš, jak je to tady dneskaj všecko krásně osvícené? Tož na co eště čekáš – ručiska na bradavky, vpravo bok a švihom hore, ogare!“

 

Podle názvu kopce většina turistů, pochodujících tudy na svatý Hostýn, tuší, že jsou nad nimi nahoře ukryty nějaké skalní útvary, ale za vegetačního období mají holt smůlu – přes clonu listí vidí z cesty leda kulové. Kdežto dnes? Tož to byla naprostá nádhera! A navíc se tu od mé poslední návštěvy nic nezměnilo...

 

„Flyšácké“ pískovcové skalisko jménem Žába mělo při pohledu z jedné strany stále podobu kuňkajícího obojživelníka, 14 m vysoká skalní věž Zub mi u hřebenového chodníčku nabídla pohled na její stěnu, vyzdobenou plaketkami lezců, kteří již změnili lokalitu a navždy odešli do horolezeckého nebíčka… a třešničkou na dortu se stal krásný skalní útvar jménem Orel, u něhož se kdysi dávno vypínal středověký hrad Skalný.

 

Mezi námi děvčaty – on to ve skutečnosti žádný hrad nebyl, jen takový maličký dřevěný hrádek, střežící prostor sedla a dvě sousední horská údolí. I když se z něj vůbec nic nedochovalo, přesto blízkým Obřanům uzmul tu velmi ceněnou „šprušli“ jednoho z nejvyšších moravských hradů.

 

Od Orla mne pěšina vyvedla na podvrcholovu louku, z níž se otvíraly daleké výhledy. Nejen na blízký Hostýn, ale v dálce i na Podbeskydskou pahorkatinu a v nejbližším okolí na kopce obklopující malebnou dědinu Rusavu.

Při vyslovení jejich názvů – Pardus, Ondřejovsko, Lysina, Poschlá a Barvínek – srdíčka mnoha turistů určitě radostně poskočí. Bohužel pohled na rozsáhlé holiny vzniklé po těžbě lesa napadeného kůrovcem už tak radostný není, a myslím, že z takových „panorámat“ se mnoha tulákům (stejně jako mně) orosí zrak…

 

Tohle viděné byl ale jen takový „předkrm“ - když jsem pak po modré stoupal bočním svahem k vrcholu Hostýna, ocitl jsem se nad ohromnou pasekou s téměř vyschlou studánkou u cesty. Od lavičky se otvíral naprosto depresivní výhled na zcela odlesněný hostýnský boční hřeben, kde zůstalo z bývalého hustého lesa k nebi trčet jen několik vzrostlých stromů, jež už kůrovec sežrat nestačil. Něco tak smutného člověku na náladě nepřidá, jenže to není jen tady v Hostýnkách, ale téměř všude jinde! „Zelené plíce republiky" jsou holt v prdeli a odborníci, tvrdící, že naše lesy díky masivnímu a někde až zbytečnému plošnému kácení ztratily svůj prvotní význam, mají nejspíš pravdu.

 

Od vyschlé studánky jsem vystoupal k rozcestí Hostýn – Pod Valy, které je na mapách.cz označeno jako místo dalekého výhledu. Pohled na ty „hrůzy“ zdola od pramene mi ale stačil a já raději zamířil do blízkého poutního areálu, okolo nějž zůstal okolní hvozd ještě zachován.

Nejprve jsem minul romantický rybníček a známý penzion a restauraci Ovčárnu. Za ní už se nacházelo impozantní a široké kamenné schodiště spojující Vodní kapli s chrámem.

 

Já si po schodech neprve odskočil okolo sochy Božského srdce Páně dolů k Vodní kapli, a pak už to bylo po monumentálním schodišti stále jen nahoru (tady v horní části už s některými otevřenými stánky) až k největší dominantě Hostýna – bazilice Nanebevzetí Panny Marie. Její interiér byl k velké lítosti nejen mojí (ale i mého fotoaparátu), dnes bohužel neprodyšně uzavřen.

 

Tož co už…

 

Nalevo od chrámu se vypínala kaple vystavěná roku 1889. Má vysoký volutový štít a je zasvěcena svatořečenému Janu Sarkanderovi – faráři z Holešova. Před kaplí je rozcestí se začátkem staré i nové křížové cesty.

 

Já se vydal nejprve vpravo na tu novou - Jurkovičovu. Když jsem jí procházel před lety, byla v poněkud neutěšeném a omšelém stavu… kdežto dnes, po její velkolepé rekonstrukci, to byla jedna pohádka!

Zašlou krásu mozaikám vrátily „zlaté české ručičky“ restaurátora Paříka a jeho manželky, jimž se tato piplavá práce protáhla na deset let.

Mozaikové výjevy se skládají z nespočetného množství dílků z koupelnových kachliček, ale dnes mají opět zářivé barvy a všechny postavy na nich vypadají skoro jako živé!

 

Tato Jurkovičova cesta patří z hlediska architektury k nejpůsobivějším stavbám zdobící temeno Hostýna a je dnes světovou raritou, starou již 89 let.

 

Osobnost Dušana Samuela Jurkoviče netřeba blíže představovat. Slovenský architekt, který naprosto originálně propojil secesi s lidovými prvky, se proslavil zejména svými stavbami v Luhačovicích a na Radhošti. U nás ale realizoval svých projektů daleko víc.

Mně osobně – kromě již zmíněných luhačovických lázeňských objektů a Maměnky a Libušína na Pustevnách – asi nejvíc ohromily interiéry zámku v Novém Městě nad Metují, na jehož rekonstrukci se Jurkovič velkou měrou podílel. Tady už to bylo hodně na hraně. Stačil jen nepatrný krůček a vznikl by kýč, ale geniální architekt dokázal výzdobu vybalancovat tak, aby se mezi sebou staré a prvky nijak nebily… a to, co na zámku vzniklo nového, zvládl s naprostou bravurou!

 

Slavného architekta tady na Hostýn pozvala roku 1903 Matice Svatohostýnská, aby vypracoval plán na novou křížovou cestu a obohatil poutní areál dalšími stavbami. O rok později přišel Jurkovič s hotovými návrhy. Nová cesta se měla vinout severovýchodně od baziliky na půdorysu podkovy a mělo na ní být nepravidelně rozmístěno 12 zastavení.

 

S jejím budováním se započalo v roce 1904 a dokončena byla až po dlouhých 29 letech!

 

V současnosti má stále podobu cesty, která od chrámu nejprve klesá při samém okraji lesa a je lemována nádhernými kaplemi působícími dojmem, jako by si ta stavení před vámi sama z hvozdu k cestě pomaloučku vykračovala.

Prvních deset kaplí se nachází ve svahu a na rovině sedla, pak přichází změna v podobě ohromné kamenné terasy (tak trochu svým ztvárněním navozující představu impozantního Božího hrobu), na níž zdola vystoupáme po schodech a nahoře narazíme na zarovnanou plošinu s dalším zastavením. Poslední dvě se nacházejí už pod hřbitovem a tady přijdeme k novorománské rotundě, která je zastavením čtrnáctým a posledním, jež je společné pro starou klasicistní cestu i pro tuhle cestu novou.

 

Vy, kteří jste na Hostýně nikdy nebyli, si teď nejspíš říkáte – A to má být jako všechno? A proč je potom tahle Jurkovičova cesta takovým unikátem?

 

Myslím, že pro pochopení je nutno popis poněkud detailněji rozšířit:

 

Cestu tvoří deset otevřených dřevěných kaplí, jejichž zadní stěny byly vystaveny z kamenných kvádrů. Nad nimi jsou umístěny mozaikové výjevy a to vše je ukryto pod lomenicovými přístřešky, které jsou podepřeny vyřezávanými nosnými trámy. Střechy kapliček jsou vyvedeny v dvojím provedení a ony se v řadě za sebou rytmicky střídají.

Střechy jsou pokryty modrozelenou lazurovanou taškou a ta kryje i trojúhelníkové štíty zadních stěn a valbové oblouky. Střechy jsou neseny dřevěnými sloupy s konzolami, jež krášlí ozdoby v barvě žluté, červené, zelené a modré.

Od těchto zastavení se odlišuje jen kaple v podobě vysokého žulového jehlanu (čtvrtá v pořadí), a pak ta výrazná mohutná terasa, na jejímž vrcholu se nachází zastavení, kdy se Ježíš setkává se svou matkou. (Tato kamenná terasa má zvýraznit Kristovo utrpení na Golgotě.)

Původně měl výzdobu zastavení provést slovácký malíř Joža Úprka. Jím zvolené šamotové obrazy se ale v místních drsných podmínkách brzy poškodily. Vyzkoušela se tedy technika sklomalby zdající se být trvanlivější, jenže ani toto se neosvědčilo. Mezi sklo pronikla voda a mráz malbu roztrhal.

Dva Úprkovy hotové výtvory – Ukřižování a Ježíš umírá na kříži, byly proto sundány a kvůli jejich záchraně převezeny na Velehrad. Na Hostýně zůstalo jeho jediné dílo – Ježíš své matce na klín vložen, které se nachází na 13.zastavení a dnes jej po restauraci můžeme obdivovat v celé jeho kráse!

 

Namísto Úprky se výzdoby zastavení chopil malíř Jano Kohler. Ten si zvolil techniku keramické mozaiky, jež byla ale nesmírně náročná a trvala rovných dvacet let! Hotové obrazy byly postupně do kaplí dosazovány počínaje rokem 1912 a vše bylo hotovo ( i se slavnostním vysvěcením cesty) až roku 1933.

Po dokončení tototo Kohlerova životního díla vzniklo něco tak úžasného (a platí to i dnes), že se muselo vidět na vlastní oči!

 

Dušan Jurkovič viděl na Hostýně veliký potenciál a rozhodl se jej plně využít. Kromě Křížové cesty tu měla vzniknout i cesta Růžencová, měla být vystavěna kaple sv.Cyrila a Metoděje, zvonice, obchodní bazar a další, jenže kvůli nedostatku financí po první světové válce a krizi se ostatní jeho projekty na Hostýně už nerealizovaly.

 

Škoda!

 

Jediným jeho počinem se krom křížové cesty stala Malá Svatohostýnská shromažďovací síň (dnes Jurkovičův sál), o kterém většina návštěvníků Hostýna ani neví. Nachází se v Poutním domě, ve kterém je umístěno i muzeum.

 

Od konce nové křížové cesty jsem okolo hřbitova zamířil až na nejvyšší hostýnské témě, jehož hlavní dominantou je v současnosti vysoký stožár větrné elektrárny a za ní se na kótě 736 m choulí maličká, jen 15 m vysoká kamenná rozhledna. Dobu největší slávy už má výhledovna bohužel za sebou. Kvůli okolnímu vzrostlému lesu jsou spatřená panorámata podstatně omezenější, ale bývaly časy, kdy z ní bylo za dobrého počasí vidět nejen Bystřici pod Hostýnem se širým okolím, ale také Svatý Kopeček u Olomouce, Jeseníky, Pálavu a dokonce i Tatry.

Ani se to nezdá, ale ona je tahle kamenná rozhlednička už zasloužilou „babičkou“ a příští rok (2023) oslaví 125 let své existence!

 

Rozhledna má půdorys dvou kruhů (vnitřní o průměru tří metrů a vnější o sedmi metrech) tvořených zdivem dodahující tloušťky až jednoho metru. Vhodné pískovcové „kamení“ k výstavbě bylo vydolováno z útrob svaté hory. Výhledová plošina nacházející se 12 metrů nad zemí je přístupna po 63 schodech točitého železného schodiště. Vchod je umístěn na severní straně a v prvním patře se prochází prostorou prvního hostýnského muzea. Okrouhlá okna jsou zdobena sklomalbou od brněnského B.Škardy. Schodiště pokračuje na vlastní vyhlídku, kde je umístěn i dalekohled.

V přízemí se nachází kaple Sv.Kříže přístupná od jihu přes krásné kované dveře od mistra kováře Skřehuty z Bystřice pod Hostýnem. Interiér krášlí oltář s plastikou Panny Marie Bolestné a mramorový kříž od F.Neumanna z Kroměříže.

 

Větrná elektrárna byla zbudována v těsné blízkosti rozhledny a svůj provoz zahájila na jaře roku 1993. Na 32 metrů vysokém stožáru je umístěna třílistá laminátová vrtule o průměru 27 m. Výkon elektrárny činí 225 kW a svým nepřetržitým provozem zásobuje energií baziliku a přilehlé budovy. Provozuje ji olomoucké arcibiskupství a nahradila kotelnu, v níž se za rok spálilo více jak 400 tun uhlí. Je jedinou větrnou elektrárnou v celém Zlínském kraji, jehož převážně kopcovitá krajina se k výstavbě takovýchto zařízení příliš nehodí.

Bohužel už v roce 2018 překonala svoji pětadvacetiletou životnost: z převodovek vytéká olej a za silného vichru (jehož jsem tu byl svědkem) vykazují její opotřebovaná ložiska nadměrnou hlučnost, nesoucí se až k bazilice.

 

Posledním mým „průzkumem“ na vrcholu svatého Hostýna byla procházka starou klasicistní křížovou cestou. Možná, že kdybych si tuhle „stařenku“ prošel dřív než tu Jurkovičovu, líbila by se mi aspoň o trošíčku víc. Takto jsem byl ale její podobou notně zklamán. Na takové slavné poutní místo je málo reprezentativní a její hodnota je z hlediska architektury mizivá. A jak jsem tak o ní pročítal články na netu, zjistil jsem, že přesně totéž si krátce po jejím zbudování myslela i většina veřejnosti.

 

Základní kámen byl položen v srpnu 1900 a o dva roky později v září pak byla cesta, která přišla na 4700 Kč, slavnostně vysvěcena.

Vlastní křížová cesta se skládá z osmi prostých kamenných soklů, na nichž jsou v otevřených dřevěných rámech umístěny reliéfy. Ostatní zastavení mají podobu hranatých otevřených kaplí, jejichž vnitřní stěny jsou pokryty nástěnnými malbami od bystřického malíře Žůrka.

Poslední 14.zastavení, (které je společné i pro Jurkovičovu křížovou cestu) je vlastně jediným podařeným prvkem celé cesty. Bylo vystavěno v podobě novorománské kaple (hned pod hřbitovem) a vevnitř se nachází veliká plastika od olomouckého umělce Rudolfa Doležala.

 

Po zbudování „staré“ křížové cesty se o ní hned v roce 1902 ve veřejných listech psalo např. „že je obyčejnému lidu taková cesta dostačující, ale estétům se po právu nelíbí.“

Ostrá kritika, zmiňující se především o neforemnosti nehezkých kaplí, se snesla na hlavu kněze P.Cibulky, pro kterého bylo její zbudování životní prioritou. Cibulka ještě téhož roku v prosinci na Velehradě zemřel a je dost možné, že právě toto veřejné znehodnocení jeho zásluh bylo pro něj tím posledním hřebíkem do rakve.

On byl sice vyhlášeným kazatelem i zpovědníkem, ale co se týče architektury a stavitelství, tak v tomhle byl (i když teoreticky poučeným), v reálu přece jen naprostým laikem.

 

Mladí faráři a umělecké kruhy nad cestou také nejásali a svůj názor veřejně vyjevili takto:

 

„Reliéfy jsou příliš šablonovité a kaple poutníky svou bezduchou hranatostí přímo uráží, i venkovský stolář by mohl býti jejich stavitelem!“

 

 

Po projítí staré cesty jsem si ještě odskočil obhlédnout poutní domy (ve dvou z nich je i restaurace), oznámil mobilem máti, že se v těchto okamžicích vyskytuji právě na Hostýně (má to tady i s tátou ráda a oba sem jezdí poměrně často), no a pak už seběhl dolů k točně busu.

 

Ta se ale nacházela v rekonstrukci a spoj do Bystřice pod Hostýnem odjížděl až z plošiny o několik stovek metrů dál.

 

Cesta z kopce dolů do města byla přesto, že jsem ji v minulosti absolvoval mnohokrát, i dnes zajímavá a doprovázená hezkými výhledy. Perličkou se na závěr stal příjezd na bystřické autobusové nádraží, na nějž jsem měl zakoupen lístek:

 

Pan řidič jím totiž bez zastavení pomalu projel, a když už byl na konci a chystal se odjet k vlakovému nádraží, vyletěl jsem ze sedadla jak čertík Bertík a požádal ho, aby mne ven z autobusu laskavě vypustiti ráčil.

 

Neozvat se, tak by mi ten spoj do Dřevohostic, který mi odsud měl odjíždět za 15 minut, beznadějně ujel!