Okolo Lanškrouna cestičky
Lanškroun, téměř desetitisícové východočeské město v podhůří Orlických hor i v údolí Moravské Sázavy, navštěvuji docela rád a relativně často; a určitě to není proto, že je spojováno s mnoha významnými osobnostmi ze světa umění i sportu. Ve městě nebo v jeho nejtěsnějším okolí se totiž narodili například vynikající desetibojař, někdejší držitel světového rekordu a současný televizní komentátor Roman Šeberle i celosvětově uznávaný surrealistický malíř, grafik, fotograf a básník Jindřich Štýrský. No a když už jsem začal těmi jmény, musím ještě zmínit Bohumila Modrého. Velká hokejová brankářská legenda (ale i hráč národní házené a stavební inženýr) zde po II. světové válce působila jako správce cihelny.
Naposledy jsem se do tohoto regionu vydal na počátku letošního září. Z důvodu snahy o urychlení cesty a pošetření sil jsem se až do Rudoltic (v Čechách) vezl vlakem jako pán. Z Rudoltic je to pak do Lanškrouna jen dva kilometry, navíc po příjemné asfaltové cyklostezce (i u Šumperka už konečně jednu takovou máme) kopírující frekventovanou hlavní silnici. Krátký pohled k rudoltickému Zámečku a poté se již vrhnout do víru vášní či – přesněji řečeno – do historického centra města. To zde tvoří zejména dvě náměstí; náměstí J.M. Marků s renesanční budovou radnice nebo morovým sloupem a náměstím A. Jiráska, kde se nachází zámek s muzeem a kostelem sv. Václava. Díky tomu, že je pracovní den, se mi povede nahlédnout do sklepních prostor radnice, což je bonus, který rozhodně potěší. I když je to vlastně jen malá zasedačka.
Poté zaskočím do informačního centra, kde zakoupím pár turistických vizitek a nechám si doporučit podnik s nejlepším pivem ve městě. Což o to, ta Plzeň v restauraci Gourmet Lounge byla opravdu dobrá (i když tuto přeceňovanou desítku normálně až tak moc nemusím), ale cena 46 Kč za 0,4 l mi už opravdu přijde – zvláště ve východočeském městečku – v rozporu s „dobrými mravy“. No a pak již nastal čas vyrazit na hory, resp. na horu. Mariánskou.
Žádné velké stoupání to ovšem není. Navíc příjemná asfaltka a snad jen dva prudší úseky (k tomu recipročně i jedna rovinka). Závěrečná odměna na místě zvaném také „Na Vrších" ovšem stojí za to. Kombinaci poutního místa z konce 19. století a rozhledny z 2. desetiletí století současného koneckonců člověk nenajde vždy a všude.
Poutní areál se nachází v nadmořské výšce 494 m a v pásmu hlavního evropského rozvodí Severního a Černého moře. Tvoří jej jednolodní a jednověžový kostel se 14 kapličkami křížové cesty seřazenými do půlkruhu. Vše pak doplňuje alej 75 památných lip. Zdejší mariánský kostel byl postaven v roce 1875 na místě kaple z roku 1864. Ta se i dnes nachází ve středu interiéru kostela, který je – díky mobiliáři – převážně neogotický. Vytvořili ho místní řezbáři a truhláři na konci 19. století.
Přesto, že prý kostel bývá většinou otevřen, tentokrát tomu tak nebylo. Naštěstí jsem nebyl líný otevřít ústa, takže mi byl otevřen. Díky tomu jsem si kromě pár fotografií pořídil i razítko do turistického deníku (bezplatně) a zimní pohled křížové cesty (za 10 Kč). A pak již nastal čas poutní areál opustit a vydat se k nedaleké rozhledně s velmi sympatickým názvem Mariánka.
V tomto případě se jedná o velice půvabnou stavbu z roku 2014, která je tvořena dřevem a ocelí. Celkem je vysoká 23 m a na její zastřešenou vyhlídkovou plošinu ve výšce necelých 19 m vede točité schodiště s 90 schody. Kruhový výhled pak nabízí mj. pohled na Orlické hory, Suchý vrch, Bukovou horu, Lázek, Jeseníky, Krkonoše (jen za dobrého počasí) nebo města Lanškroun a Letohrad. Vedle rozhledny se nachází dětské hřiště o bufet s turistickým přístřeškem. Návštěvou volně přístupné rozhledny byla alespoň jednou překonána nadmořská výška 500 m. Pro příznivce různých nej je možná dúležité vědět, že se jedná o stavbu, která v roce 2015 získala první místo v soutěži Stavba roku v Pardubickém kraji.
V klidu jsem se pokochal, chvíli pohovořil s bratrem Polákem, který s nevelkými batožinami vyrážel na cykloputování Bosnou s Hercegovinou a Chorvatskem, a vyrazil zpět. Bohužel jsem zvolil běžnou komunikaci, která se ukázala být spíše tankodromem a odbytištěm zvěře z dob lovců mamutů. Odměnou za protrpěné příkoří mi byla dvojice sousoší (Kalvárie a Pieta) i několik památkově chráněných usedlostí v Horním Třešňovci.
Po návratu do Lanškrouna jsem si chtěl dát pivo, ale moc jsem neuspěl. Na předraženou desítku z Plzně se mi už nechtělo, na plechovku do obchodu také ne a v dalším dostupném podniku někdo „slavil“ pohřeb, takže i to jedno pivo bylo potřebnému odepřeno. A tak jsem skončil v cukrárně u Jacka. S obsluhujícím personálem jsem moudře pohovořil o životě i karlovarském festivalu, popřál k narozeninám (sama se mi pochlubila) a vydal se ke zdejšímu zámku, ve kterém sídlí Městské muzeum.
Jedná se víceméně o klasické muzeum tohoto typu s poměrně početným počtem expozicí, z nichž některé jsou jen malou místnůstkou. Jednotlivé expozice jsou, celkem pochopitelně, zaměřeny na město a jeho nejbližší okolí. Jmenují se Historie města (od dob vlády Přemysla Otakara II. po rok 1959), Císařský pokoj, Sklářství na pomezí Čech a Moravy, Zdeňka Kolářského kabinet mincí (připomínka akademického sochaře i vynikajícího medailéra), Pamětní síň Jindřicha Pravečka a Lubomír Šilar – Altamira (dílo sochaře tvořícího převážně z glazované kameniny). Jako bonus současná výstava Knihaři v Lanškrouně – 30. výročí výuky. Času stráveného v muzeu jsem rozhodně nelitoval.
No a pak již nastal pomalu čas se s Lanškrounem rozloučit. Aby byl odjezd stylový, vzal jsem to ještě kolem svých oblíbenců, tedy Piana (půvabný dům z poslední čtvrtiny 18. století) a Krčmy (příště tam určitě zase zajdu) a točené na cestu si dal až na - v muzeu doporučených – Maninách. Bernard chutnal a ještě jsem stihl vyřídit korespondenci. A tím byla moje návštěva tohoto města opravdu definitivně u konce.
Pro cestu domů jsem pak zvolil nejdelší možnou variantu, která je ovšem také variantou nejrovinatější. Díky tomu, že nijak zvlášť nefoukalo, to bylo správné rozhodnutí. A tak jsem během těch 43 km postupně projel Žichlínek (barokní kostel Narození sv. Jana Křtitele z roku 1725), Lubník, Tatenici (tradiční zastávka u sgrafitového zámku a jako vždy uzavřeného kostela sv. Jana Křtitele z roku 1724), Hoštejn (krátká odpočinková pauza u jednoho točeného), Nemile – Lupěné (bez zastávky u železničního skanzenu by to asi nešlo), Zábřeh, Postřelmov, Sudkov a Dolní Studénky. Tabuli s nápisem Šumperk jsem míjel přesně v 17,30 hod. a potom mě již čekala jen tradiční – a plně zasloužená - tiskovka na Koupáku.