Poprvé směr Bulharsko, část 3. (další dny v Obzoru a výlet do Byale i na mys sv. Atanáše)

Následující dny plynuly rychle a celkem monotónně. Na chvíli dopoledne a chvíli odpoledne jsme chodili k moři, které stále více ukazovalo svou neuvěřitelnou sílu. Zde jsme většinu času věnovali různému poskakování ve vlnách a občas jsem měl pocit, že běžná úderová masáž je velmi milosrdná, protože tady jsme byli při pořádné a dobře trefené vlně občas jako po prohraném pěstním souboji na taneční zábavě a s plavkami – v lepším případě – někde u kolen. Úterní večer čekala naši pětku také první společná výprava za dobrou večeří. U jednoho sympatického podniku oslovil totiž den předtím mě a Martinu jakousi kombinací česko-slovensko-bulharštiny příjemný číšník a zval nás dál. Tak jsme se tam vydali, zkusili vybrat z nabídky ryb a – částečně i díky jeho asistenci a fotografiím v jídelním lístku – ve finále byli všichni naprosto spokojeni. I pivo bylo pitné, záchody s přimhouřením očka (naštěstí už nám skoro všem rychle slábne zrak) přijatelné, a tak bylo jasné, že zde určitě nejsme naposledy …

Ve středu 27. srpna jsme se také poprvé vypravili k rannímu moři. Přesněji řečeno já poprvé, Ivan podruhé a naše holky raději vůbec ne. Východ slunce jsme tentokrát sice těsně prošvihli, ale neměl být ještě všem dnům konec. Večer jsem také konečně pořídil pár nočních fotografií. Nejprve nás ovšem čekala návštěva místního muzea, o kterém jsem již na Turistice psal. Jeden a půl místnosti někdejší hospody plní funkci muzea archeologického i etnografického a za 4 leva vstupného zde i něco málo uvidíte; bohužel bez možnosti fotografování. Mají tam být prý také nějaké světové unikáty, ale nevím které. Nejzajímavější je asi sbírka mincí a prostorový model antické osady, která zde kdysi stávala. Návštěva vhodná jen pro nadšence a ty, co už v Obzoru nic nového najít nemohou nebo se chtějí před škaredým počasím schovat jinde než v hospodě nebo prodejně suvenýrů. A pak již přijdou na řadu zešeřené raně byzantské lázně a noční kostel sv. Jana Křtitele i Náměstí Svobody se zajímavou barevně nasvícenou fontánou, malířskými stojany, Hodinovou věží a množstvím hospůdek, kaváren i rockových klubů. Do toho jsme se chtěli původně vypravit na koncert jakési bulharské heavy metalové kapely, ale následný poslech od bazénu nás přesvědčil o tom, že se ušetřené peníze za vstupné dají využít mnohem smysluplněji … například za pivo nebo rybí speciality. Třeba malé rybky, zvané caca, jsme žvýkali po kilech místo brambůrků. Mladen – tedy pan domácí a chcete-li Младен – nám je nachystal opravdu skvěle. A i makrela zde chutnala tak nějak lépe, mořštěji …

Na čtvrteční ráno mám naplánovaný další výlet. Jirka s Hermínou jedou na nákupy do Varny a slíbili nám, že nás hodí do městečka Byala, které já osobně píšu spíše Bjala, protože my ten jejich znak – tedy я - přepsat umíme. Městečko je velikostně srovnatelné s Obzorem, jenom jeho sklon k pláži je větší … a moc se nám v něm nelíbilo. Možná i proto, že nám vůbec nevyšlo počasí, na což si už při výletech začínáme poslední dobou pomalu zvykat. Zkrátka a dobře nám byla poprvé – a naposledy - za celý pobyt v Bulharsku zima a navíc jsme celkem zodpovědně zmokli. Za plus můžeme naopak považovat fakt, že lepší polévky než tady jsme jinde nedostali. A i Zagorku uměli v Bjale natočit tak nějak „hustěji“. Vezměme to ale od Adama, v tomto případě spíše od Jirky. Odjezd byl totiž stanoven na 8,30 hod., takže Ivan zkušeně odhadoval, že bychom mohli někdy kolem 9,30 vyjet. Nemýlil se, Jirku zná dlouho a ví, že je to utajený Balkánec. Když jsem mu totiž poslal v 8,45 SMS-ku s dotazem, jak to vypadá, došla mi odpověď, že už je vzhůru i po snídani. V klidu jsme si nalili rakiji a otevřeli pivo, protože to nic neznamenalo a v baráku byl nadále klid a mír. Kolem 9,30 Jirka s Hermínou skutečně sešli dolů a kolem 9,45 jsme vyrazili. V té době už, bohužel, začala obloha rychle černat. Poté, co jsme ujeli oněch 6 kilometrů mezi Obzorem a Bjalou, už bylo jasné, že z toho suchou nohou nevyjdeme. Tento fakt mě sice nijak zvlášť nepotěšil, ale ani neznepokojoval. Horší byly Bílé skály.

Na tuto přírodní památku jsem se totiž vysloveně těšil. Zvláště proto, že při cestě do Anglie před několika lety jsem z trajektu viděl bílé útesy doverské jen jako šedivou masu v mlze a dešti. Teď jsem si chtěl v Bulharsku spravit chuť a čekal jsem také fotografický koncert. Anglický komplex jsem však nevyléčil. U Bílých skal (Belite skali, Белите Скали) jsme zažili jediný bulharský půlden, kdy bylo zataženo, šedá obloha i moře a pršelo. Takže ani tady jsem modrobílý kontrast neviděl a v podstatě nic nenafotil. Docela rád bych se sem za hezkého počasí ještě někdy vrátil, ale na druhé straně jsem se ten den o prostor nebusel dělit s dalšími občany. A jen tak pro zajímavost: Bílé skály jsou vápencové útvary, považované za jeden z unikátních důkazů srážka země s asteroidem a následným vyhynutím dinosaurů. A ani to, že jsou vyhlášeny přírodní pamýtkou nic nemění na tom, že hned vedle (nad) vznikají nové domy a hotelové komplexy.

Pláže kolem Bjale jsou místy dosti necivilizované a divoké, což je jen dobře. Martina si jistě vybavila scény z filmu Pláž s „božským Leonardem“ (DiCaprio), ale sílící déšť nás zahnal do hospody, kde místní mladíci trávili pracovní den příjemnou konzumací piva, kávy a polévek. Všichni byli samozřejmě na motorkách … zkrátka Balkán. Déšť však naštěstí dlouho nevydržel, a tak jsme se vydali vzhůru, tedy zpět do městečka. Tady nás čekala návštěva zdejšího Archeologického muzea. Opět v přízemí jakési velké budovy, ovšem tentokrát s volným vstupem i absolutní svobodou při fotografování. Rád jsem pár leva do kasičky při odchodu vhodil … v té chvíli jsem ovšem netušil, že nám ve finále trošku pochybí. Před tím jsme si prohlédli zdejší hodinovou kapli, pár památek na léta valéčná i období archeologických nálezů a zakoupili nějaký ten pohled. Při tom jsme se trošku zdrželi, protože postarší prodavačka dávala ostentativně najevo, že i kdybychom jí odnesli celý obchod, ona pití kávičky a tlachání s kamarádkami nepřeruší. Oba kostely z 19. století jsme vynechali a čekala nás dlouhá cesta městem ke klenotu čtvrtečního programu; naším cílem byl totiž mys sv. Atanáše, kde se nachází pozdně antická pevnost, pocházející ze 4. až 7. století. A vzhledem k tomu, že jsem si den předtím koupil mapku Obzoru i Bjale, mohli jsme jít téměř na jisto.

Jak říkají bratři Poláci, my šukali až došukáli. Tedy v tomto případě méně šukali (v překladu hledali), ale došukali (takže našli). Na mysu sv. Atanáše (нос Св. Атанас), což byl ve 4. století alexandrijský bojovník proti ariánství, se dnes nachází pozoruhodný archeologický areál, do něhož je vstup zpoplatněn. Oněch 5 leva však za to rozhodně stojí. A navíc ne každý den stojíte někomu na nose (to je Bulharsky mys). Zdejší archeologické vykopávky financovala od roku 2009 obec Bjala a byly zde nalezeny – z hlediska bulharské i světové archeologie - velmi zajímavé a cenné movité i nemovité pamětihodnosti. V prosinci roku 2013 pak město Byala dokončilo projekt pro zachování a obnovu „starověkého hradiště a pevnosti na mysu sv. Atanáše“ (Антично селище и Късноантична крепост на нос „Св. Атанас). Tento projekt byl zaměřen zejména na rekonstrukci tři významných staveb: křtitelnice, skladu a lisovny vína a raně křesťanské baziliky.

Celý areál, který jsme si v klidu prošli a nafotili, navíc končí starým majákem. Najdete zde i pěkná výhledová místa a lepšící se počasí nám umožnilo pohled k Bílým skalám i k našemu „domovskému“ Obzoru. Kromě odhalených základů budov, množství různých amfor na víno a „rekonstrukčních“ obrazů s předpokládanou podobou zdejších staveb si můžete prohlédnout i velkou maketu pevnostního města. Mně osobně zaujali rovněž zdejší pracovníci, kteří plně dokumentovali oprávněnost známého rčení „dřít jako Bulhar“. Dělníků i jejich šéfů jsme zde viděli asi dvě desítky. Někteří kouřili, jiní svačili nebo popíjeli a část debatovala. Ti nejaktivnější tyto činnosti dokonce různě kombinovali … jen při práci se nám nikoho ani jednou zahlédnout nepodařilo. Snad někdy příště.

Potom nás čeká opět cesta dolů k moři. Nejprve pozoruhodné – a samozřejmě nevzhledné - nízkoenergetické domy, potom atraktivní malá divoká pláž a rybářský přístav Čajka se zajímavou kolonií starých rybářských obydlí a nakonec pěší cesta po pobřeží do Obzoru. Mimo civilizaci je to bezva. Pevno pod nohami, živáčka našinec zahlédne jen výjimečně, kolem skály a občas se i nadstandardně zajímavá kompozice pro fotografii najde. Příchod na okraj Obzoru tuto idylku rázně ukončí. Nejprve nás ale u jakéhosi hotelového akvaparku čeká volně přístupná expozice, jejíž hlavní atrakcí je rekonstruovaná pec na keramiku, pocházející z 6. století. Část expozice je věnována také nálezům ze sv. Atanáše. A potom už nás čekala dlouhá a nepříjemná cesta po severní pláži do centra města. V této části Obzoru je totiž jen pás písku a pás hotelů. Přitom písek je horký a propadající se. A za poslední peníze jsem si u pevnosti koupil dva pohledy, takže teď nemáme ani na pivo. Totálně utlapaní dorazíme na náš „hotýlek“ a dlouhý čas věnujeme máčení nohou v bazénu a konzumaci oblíbené tekutiny s pěnou.

Den ovšem zakončíme velmi příjemně. Nejprve si dáme oblíbenou palačinku (fakt je tady umí, jsou levné a kupodivu i já zde upřednostňoval ty sladké), a potom si zajdeme do obzorského amfiteátru na obdobu šumperského Mezinárodního folklorního festivalu. A bylo to opravdu hodně podobné, jenom tady se místa konání během týdne měnila. Zúčastnily se soubory z Evropy, Asie i Jižní Ameriky a například holky z indonéské Jakarty upoutaly okamžitě. Krátce jsme pohovořili s Bulhary a Rusy (nikomu jinému jsem nerozuměl) a pomalu se zase vydali domů. Měli jsme za sebou dlouhý náročný den (já teď také nejdelší bulharský cestopis), a to nás jště čekalo víno a rakije.