Poprvé směr Bulharsko, část 2. (výlet do Nesebaru)
Původně jsem si celý pobyt v Bulharsku představoval celkem jednoduše. Minimálně dvakrát navštívím „unescový“ Nesebar, jednou Varnu a antickou pevnost sv. Atanase u městečka Bjala … no a zbytek času už tady nějak přežiju. Třeba i k moři někdy zajdu, abych pohledal schrány mořských tvorů, u bazénu popiju něco rakije a při toulkách Obzorem vyberu nějaký pěkný suvenýr pro rodinu, dobré ryby pojím a slušivým oblečkem ošatím sebe i choť. Nakonec však bylo vše jinak, což ve finále nikoho ani nepřekvapilo, ani vysloveně nezklamalo. V Nesebaru – i když je úžasný – jsem byl nakonec jen jednou, ve Varně vůbec … a to černé tričko, na kterém nápis Jack Daniel´s Tennessee Whiskey nahradila slova Rakija a Bulgaria, jsem si také nekoupil. Takže vlastně lze s nadsázkou konstatovat, že hned druhým dnem pro mě dovolená v Bulharsku vlastně skončila.
V pondělí ráno vyrážíme do Nesebaru. Má být zataženěji, větrněji a chladněji než dny následující, takže je to dobrý nápad. V kapse nás hřejí nové bankovky Bulharské národní banky. Vyměnili jsme si je až tady, protože i v Bulgarii platí, že nikde nemají tak špatné kurzy jako u nás. Jenom si nesmíte zapomenout vzít do banky pas, protože vás tam celkem prolustrují. Hned při vstupu na autobusové nádraží jsme lákáni na odvoz neoznačeným „taxíkem“ pro sedm osob. Je nás pět a po krátké poradě je přijat můj návrh … a souhlasíme. Sice nás to bude stát o něco více, ale pojedeme sami, bez zastávek a za čtyři hodiny budeme znovu vyzvednuti a odvezeni zpět. Ve finále se ukáže, že jsme se rozhodli správně. Už jen proto, že cesta trvala podstatně kratší dobu a byli jsme odvezeni až přímo mezi památky poloostrovního starého města. Tam jsme se – celkem logicky – brzy rozdělili. Naši přátelé se zaměřili spíše na komerci a poživačnost, my na potravu duchovní. Po opětovném shledání jsme zjistili, že i oni toho hodně viděli a Martina byla také spokojená. Zřejmě i díky závěrečnému posezení ve stínu, při pivu a svačince.
Nesebar – nebo chcete-li Nesebr či Nessebar – je městem pozoruhodným. Jeho pevninskou novou část s hotely, penziony, plážemi a aquaparkem jsme si prohlédli jen z auta a „spokojili se pouze“ s jeho historickou částí poloostrovní, která je tvořena převážně kostely, hradbami a architektonicky zajímavými domy. Ty doplňují dřevěný větrný mlýn, starý přístav a nějaká ta antika. A za ty čtyři hodiny jsme tady opravdu prošli téměř vše. Pokud se sem ještě někdy podívám, doplním již viděné snad jen návštěvou archeologického muzea, interiéru jednoho až dvou kostelů a procházkou po pobřeží pod městem. To muzeum bychom asi celkem v pohodě stihli, ale nechtěl jsem tlačit na pilu. I tak byla Martina tentokrát k mým mániím více než tolerantní.
Díky tomu jsme viděli zajímavé dřevěné domky na úzkém zděném přízemí, velký dřevěný větrný mlýn, hradby starého města, starý přístav s bronzovou plastikou, renesanční domy, antické dláždění, zbytky lázní i další různé pozůstatky z období řeckého, římského i byzantského. Však také bylo město Nesebar již v roce 1956 prohlášeno architektonickou i archeologickou rezervací a od roku 1983 je zapsáno na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Tím hlavním důvodem, proč se do Nesebaru jezdí, jsou však hlavně památky sakrální. Ne nadarmo se mu říkalo „město čtyřiceti kostelů“. Tolik jsem jich sice nespočítal, ale i tak jsme jich viděli hodně. Lépe řečeno: přesně tolik, kolik jsem si jich naplánoval. A i já musím připustit, že být jich víc, asi by mě už nebavily a začaly by mi splývat.
Zmíním tedy jen bodově těch několik nejhlavnějších. Trojlodní bazilika sv. Sofie byla postavena na přelomu 5. a 6. století. V 18. století byla opuštěna a dnes je spíše dobře zakonzervovanou zříceninou v centru města. Bazilika sv. Matky Boží byla postavena v 6. století jako součást klášterního komplexu a dnes je také zříceninou. Naopak skvěle zachovaný je kostel sv. Jana Křtitele z 11. století, jehož interiér zdobí fragmenty fresek z období 14. až 17. století. V malém jednolodním kostelíku sv. Teodora ze 13. století se dnes nachází umělecká galerie. Pěkný jednolodní kostel sv. Paraskevy, pocházející z přelomu 13. a 14. století, zdobí zbytky fresek z 18. století a dnes je také muzeem. Kostel sv. archandělů Michaela a Gabriela ze 13. nebo 14. století charakterizuje jej bohatá venkovní výzdoba. Obdobně lze charakterizovat kostel Krista Pantokratora. Zmínit musíme také kostel sv. Jana Nesvěceného z 10. až 14. století a navštívili jsme i jeden barokní pravoslavný kostel.
To byl stručný výčet, my jsme však svou pozornost soustředili hlavně na dva kostely, které jsou proslulé svou vnitřní freskovou výzdobou. A měli jsme to štěstí, že to nejlepší přišlo hned na začátku. Do cesty se nám jako první placená památka postavil kostel sv. Štěpána. Nastudovali jsme rozpis plateb (placených památek je tady hromada a jejich návštěvy se dají všemožně kombinovat, a to v různých slevových cenových relacích) a vybrali tento kostel a drobný jednolodní kostelík Božského Spasitele. Paní u pokladny nás překvapila plynnou češtinou a my vzápětí zaplatili každý 6 leva za vstupné a 4 za možnost fotografování. Koupil jsem si i nějakou tu publikaci o sv. Štěpánovi i nejcennějších sakrálních památkách Nesebaru, ale bohužel jen v kombinaci bulharštiny s angličtinou. Později jsem hledal i nějakou v češtině … a jednu nakonec také našel – ale opravdu jen několikastránkovou - a těch 10 leva se mi za ni skutečně dávat nechtělo.
Abych se ale vrátil ke sv. Štěpánovi. Pozoruhodnou trojlodní baziliku zdobí 258 nástěnných maleb z konce 16. století. Většina z nich představuje scény ze života Matky Boží. Krásný je ikonostas z 16. století i o dvě století mladší vyřezávaná kazatelna a „trůn“. Stavba vznikla v období 11. až 13. století a v 16. i 18. století prošla stavebními úpravami. Obklopuje ji uzavřený areál, zčásti v podobě dvorku, zčásti zahrady. Některé zde potěší objev záchodů, mě malé lapidárium kamenných artefaktů, z nichž dva velmi silně připomínaly mé oblíbené smírčí kříže. Vůbec se nedivím, že kostel sv. Štěpána v Nesabaru je považován za jednu z nejcennějších památek v celém Bulharsku.
Kostelík Božského Spasitele neboli Sveti Spas je drobnou stavbou na obdélníkovém půdorysu, která je – ve srovnání s kolegou Štěpánem - vlastně už „modernou“. Pochází totiž z počátku 17. století a zdobí jej nástěnné malby neznámého autora. Ty vznikly rovněž v 17. století a zobrazují výjevy ze života Ježíše Krista a Nejsvětější Panny Marie. Paní u vchodu mi jen zkontrolovala lístky a povolení k fotografování a pokračovala v debatě s nějakým místním občanem. Měli jsme tedy s Martinou kostelík jen pro sebe a bez omezení. Koneckonců i ve sv. Štěpánovi jsme z počátku byli jen ve třech, což bylo bezva, protože i ona domorodá slečna nebo mladá paní se chtěla věnovat hlavně studiu maleb a fotografování kostela, pokud možno bez lidského faktoru. Takže nejvíce zavazela jakási biletářka, která si tam sedla a bedlivě pozorovala, jestli někdo nefotí bez povolenky.
Po čtyřech hodinách, které velmi rychle uběhly, přijel náš „rikša“ a vyrazili jsme zpět k Obzoru. My hlavně plní dojmů, Ivanova skupina s plnými břichy. Cestou jsme opět viděli skupinku „stopařek“, která se od rána nikam neposunula. Konečně všichni uznali, že jsem je při cestě do Nesebaru označil za sociální pracovnice zcela oprávněně. Zvláště, když jedna zrovna dokončila směnu s jakýmsi Holanďanem v kabrioletu. Skoro bych řekl, že si mohl koupit i něco lepšího a na kulturnějším místě, než byla prašná odbočka do křovin. Po dojezdu do místa našeho přechodného bydliště jsme se podívali na jakousi obdobu římské Fontány di Trevi, kterou kdosi buduje u domu za autobusovým nádražím. My s Martinou jsme se následně rozvalili u bazénu, ostatní ještě zašli do míst, kde Ivan trávíval dovolené v letech dětských až jinošských a která potřeboval zkontrolovat a předvést rodině. Podle všeho našel hlavně pýr a lebedu. A pak už nás čekala jen tradiční procházka „gradom“ a večerní posezení u tekutin, obsahujících i nějaké ty stopy alkoholu.
Hned první dny v Bulharsku mi přinesli tři poznatky. Dva byly nové. Překvapilo mě, že téměř na všech domech visí parte. Tak vysokou úmrtnost bych zde nečekal. Hned jsme ovšem zjistili, že tady takto připomínají někoho, kdo má jakékoliv výročí úmrtí. Nechávají to tam ovšem viset hodně dlouho. Ten druhý byl také překvapivý. Architektura různých – nejen hotelových - domů a komplexů je zde celkem dosti pestrá a není to uniformita našich sídlišť nebo italských přímořských letovisek. A ten třetí pouze potvrzoval známou zkušenost a projevil se hlavně při návštěvě Nesebaru. Když fotíte nějakou památku nebo uličku, nikdy není bez lidí. Ale nikdy také nemáte v záběru nějakou místní Miss – a byly tam, ne že ne – ale většinou nějakou osobu neurčitého pohlaví, vysoce rozměrnou, silně nevzhlednou a pokud možno v tom nejpestřejším a barevně nejkřiklavějším oblečením, které si dovedete představit. A mnohdy ani nedovedete …