Poznáváme Slovensko – 6. den – odpoledne: Štiavnické vrchy – cca 8 km dlouhý výlet: Počúvadlianske jazero-Kaňova studnička-Sitno (naučný chodník, vrchol 1109 m, 2. nejstarší slovenská rozhledna, skalní vyhlídky, hrad)-prameň Granty-Počúvadlianske jazero

Po obědě v obci Horša za potokem Sikenica přejíždíme k Počúvadlianskému jazeru, odkud chceme vyrazit na cca 8 km dlouhý výlet. Je to kratší než včera, i převýšení je o trochu menší.

U jezera jsou všechna parkoviště placená a dokonce plná. Parkuje se dokonce i na kraji lesa, při silnici. Já vytypovala jedno místo o kousek dál – pravděpodobně u jednoho hotelu. To by snad mohlo být zdarma, pokud je tam vůbec možné parkovat, když nejsme jejich zákazníky. Když jsme tam dorazili, zdá se, že hotel je dnes zavřený. Parkoviště je prázdné. Nikde není cedulka, která by nám parkování zakazovala. To se nám líbí. Auto to necháváme a odcházíme.

Ota si u jezera dává pivo, já výbornou domácí borůvkovou limonádu, jen si ji ředím vodou, aby nebyla tak sladká. Je vidět, že jezero je významným rekreačním střediskem. Je tu spousta lidí a také spousta možností občerstvení. Ale to už jsme poznali podle množství zaparkovaných aut.

Pak už vyrážíme. Víme, že nás čeká asi 2,5 km poměrně prudkého stoupání. Opět mám s sebou hůlky, včera se osvědčily. Až ke Kaňově studničke se jde stále do prudkého kopce. Je to docela široká cesta, kamenitá, mohu chodit cik vak. To mi vyhovuje, i když i to trvá asi dýl.

U pramene doplňuji tekutiny. Je horko, nějak mi ta voda ubývá.

Vcházíme do národní přírodní rezervace Sitno, která byla vyhlášena již r. 1951. Za úkol má chránit zdejší teplomilnou i horskou floru, je tu celá řada chráněných druhů rostlin.

Tady začíná naučná stezka, resp. Náučný chodník Sitno. Jsme totiž na Slovensku. Slovenské názvy se snažím nepřekládat, jenže občas se mi i do českého textu vloudí slovíčko slovenské. Čeština mi se slovenštinou někdy splývá. Tvrdím, že jsem stále Čechoslovák. Myslím, že v mém věku je na tom spousta lidí podobně.

Naučná stezka byla otevřená r. 1987. V r. 1993 byla obnovena. Obsah informačních tabulí byl upraven r. 2016. Jsou psány srozumitelně a zatím nejsou poničené. Z rozcestí najednou následuje pohodlná cesta téměř po rovině až na rozcestí Tatarská lúka. Tady si čteme legendu o zdejších rytířích, kteří jsou uzavřeni ve skále a vyjdou, až bude v zemi nejhůř. Jsou to prostě slovenští blaničtí rytíři.

Tady jsem se také ke svému údivu dočetla, že na vrchol nám zbývá už jen 20 minut. Informace pro ty, co ještě na Slovensko za turistikou nevyrazili - tam se vzdálenost udává v časových jednotkách. Tím je zohledněna náročnost trasy. Tato informace je příjemná, i když vím, že já na to budu potřebovat už o trochu víc času. Je to hodně do kopce. Musíme nastoupat cca 100 výškových metrů.

Počáteční stoupání zase tak náročné není. Když se kopec začne zvedat a cesta vede cik cak, čekají na nás pohodlné schody nebo kovové plošiny, které vedou mezi skalami. Je tady nádherně. Čím je těch schodů víc, tím méně pohodlné mi připadají, i když jsou stále stejné. Takže to je jen zdání. Konečně jsme zdolali poslední schod a jsme nahoře. Dokonce i do toho limitu jsem se skoro vešla. Trvalo mi to jen 22 minut.

Hned tady je odbočka na skálu, odkud je pěkná vyhlídka. Je vidět daleko. To je krásný pocit na všechno se dívat takhle shora.

Na samotný vrchol Sitno (1009 m) nám zbývá ještě kousek. Je tady spousta informačních tabulí NS – mimo jiné i ta, že jsme na bývalé sopce. Sopečného původu jsou i zdejší až 50 m vysoké skalní věže, tzv. Zbojnická brala, která tvoří skalní město a ze kterých se otevírají úžasné výhledy na západ a sever. Na vrcholu je hezký dřevěný domek.
Ota si vše čte, já si to jen vyfotila a jdu se podívat k domku, zda je otevřeno. Myslela jsem, že to je občerstvení. Ale to je kousek za vrcholem, tohle je infocentrum a 2. nejstarší slovenská rozhledna (nejstarší je z r. 1564 v Krupině). Nejdřív – r. 1727 tady byla postavena jen venkovní besídka, která byla r. 1736 přestavěna na dřevěnou rozhlednu. Jenže ta po zásahu bleskem r. 1852 shořela. Až r. 1886 se začalo se stavbou nové rozhledny, která byla slavnostně otevřena po 6 letech - 8. září 1892.

Jedenáct metrů vysoká rozhledna byla postavena na kamenných základech. Spodní část je zděná, pobitá dřevem. Tam je informační středisko a přírodovědná expozice. Do horní dřevěné části vedou nádherné točité kovové schody se 34 stupni – tam je krytá vyhlídková plošina s panoramatickými tabulemi. Výhledy jsou téměř kruhové. Je vidět Banská Štiavnice, Štiavnické vrchy a Krupinská planina. Za pěkného počasí dokonce i Malá a Velká Fatra a Nízké Tatry.
Je už po 5. hodině, slečna uklízí, u dveří jsme se srazily. Vypadá to, že už chtěla zavřít, ale na rozhlednu prý nás ještě pustí. Volám na Otu, ať nic nečte a pospíší si. Jinak bude mít smůlu. Všeho nechává a pospíchá. Jsme spokojení. Ani jsme nedoufali, že se nám to povede. Výhledy jsou pěkné, jen okna se otevírat nesmějí. Je to tady však pěkně popsané. Aspoň víme, co jsme viděli z vyhlídky.

Ve skále u rozhledny je od r. 1950 upevněná tabulka – památník Ladislavu Exnárovi, zakladateli partizánského oddílu Sitno.

Již cestou jsme si na dřevěné tabulce přečetli informaci, že Štiavnické vrchy i Sitno jsou považovány za kolébku evropské turistiky. Tady jsou další informace. Již r. 1860 byl založen 1. turistický kroužek, r. 1874 tu byl vyznačen 1. turistický chodník v Uhersku. Těsně pod vrcholem byla hájovna, která byla r. 1929 přestavěna na turistickou chatu Andreje Kmeťa. Pojmenována byla po Andreji Kmeťovi (1841 - 1908). Byl to kněz, ale také historik, archeolog, geolog, botanik – zabýval se i další činností. Psal různé články nejen do slovenských novin a časopisů. Jedno své dílo věnoval i tomuto vrchu a tomu, co je z něho vidět.

Na poč. 90. let 20. století byla původní chata zbourána a na stejném místě se začalo se stavbou nové stejnojmenné horské chaty. Jenže tehdejší doba stavbě nepřála. Ceny šly nahoru a peníze došly. Chata nebyla dostavěna a dělala tady jen ostudu. Od r. 2003 ji má nový nájemce. Trvalo mu však dlouho, než to vše dodělal, vč. ubytování. Jestli má již vše hotovo, to nevím, ale každopádně je zde možno posedět, dát si pivo a myslím i nějaké jídlo. Toho prvního využil samozřejmě Ota. Usadil se na terase a kochal se výhledy na Štiavnické vrchy a Krupinskou planinu.

Já těch skal mám stále málo. Jdu ještě na další skalní vyhlídku. Jsou 2 kousek od sebe. Výhled je krásný. Levou stranu jsme už viděli z té první, kde jsme byli s Otou. Na druhou už nejdu. Je to blízko, nic nového nejspíš neuvidím. Jdu si také trochu odpočinout.

Ota dopil pivo a jdeme spolu k ruinám zdejšího hradu. Jdeme po silnici, cestou jsou odbočky k dalším vyhlídkám, ale cesty jsou zarostlé, nejdeme tam. Pořádná cesta je až z rozcestí Odbočka na hrad Sitno. Tam samozřejmě jdeme.

Na skalní plošině východně od vrcholu bylo již v době bronzové postavené hradiště. Strmé skalnaté stěny byly výbornou přírodní ochranou hradu. Přístup byl pouze od východu. Z té doby bylo i mohutné opevnění, které se však ve středověku již nevyužívalo, i když zde byl ve 13. století postaven středověký hrad, aby chránil hornická města. Měl vlastní opevnění. V 16. století byl ještě před hradem dobudován barbakan, aby bránil vchod do hradu před přímou dělostřeleckou palbou. Nedaleko se nacházela cisterna na vodu vytesaná do skalního podloží. Vše bylo zničeno na konci protihabsburských povstání po r. 1710. Kameny z hradu byly použity jako stavební materiál pro stavbu nedaleké rozhledny a zámku ve Svätém Antonu. Několik kamenů z portálu hradního vchodu a pravěké žernovy jsou rozložené na jedné z hradních plošin.

Z dálky zbytky hradu vypadají jako kus skály, ale pak je vidět, že to jsou zbytky kamenných zdí. Jsou tu dokonce dřevěné schody pro snadnější výstup na náhorní plošinu. Nechá se vylézt ještě kousek dál. Samozřejmě tam musím. Je to tady jako moc hezká vyhlídka.

Na skalní stěně hradu je umístěna pamětní deska archeologovi a ochránci památek Jánu Truchlíkovi (1931 – 1988).

Pak se vracíme zpátky na rozcestí a pokračujeme relativně po rovině na rozcestí Granty – prameň, kde je i přístřešek. Opět doplňuji tekutiny.

Tady opouštíme silnici a pokračujeme po naučné stezce po pohodlné cestě bez kamenů na rozcestí Tatárska lúka, kde jsme dnes už jednou byli. Vpravo po modré vede Chodník Andreje Kmeťa, ale tam nejdeme. Pokračujeme po naší naučné stezce po cestě, po které jsme sem přišli. Takže kousek po rovině a pak prudké klesání po kamenité cestě. Nahoře to chladně foukalo, tady už je téměř bezvětří a je ještě teplo. A to už je půl sedmé. Kolena zase dostávají zabrat.

V půl 8 jsme u jezera, za chvíli u auta. Bereme si plavky, osušky a jdeme se vykoupat. Rozhodli jsme se, že tady na parkovišti přespíme. Auta žádná nepřibyla a v hotelu žádný život vidět není. Snad to nebude problém.

Ota musí zajít ještě na pivo, já dávám opět ředěnou limonádu. A pak už jdeme k jezeru. Parkoviště jsou prázdná, u vody už nikdo není. Také už není takové horko.

Jdeme víc dozadu, tam není odnikud vidět, tam ani plavky nepotřebujeme. Voda je čistá a fantastická. Až potom u auta večeříme. Až do 10 hodin se nechá sedět venku, i když už v bundě. Shodli jsme se na tom, že to byl zase nádherný den. Zítra si snad skutečně už odpočineme.

Venku je ještě přes 20 stupňů. Je asi tepleji než včera. Příjemně unavení jdeme spát. Opět necháváme větrací mezeru.

Poznáváme Slovensko – 6. den – odpoledne: Štiavnické vrchy – cca 8 km dlouhý výlet: Počúvadlianske jazero-Kaňova studnička-Sitno (naučný chodník, vrchol 1109 m, 2. nejstarší slovenská rozhledna, skalní vyhlídky, hrad)-prameň Granty-Počúvadlianske jazero na mapě