Přes tři sedla

Jen taková prvotní informace, v tomto případě jsem si žádného oře neosedlal, musel jsem se spolehnout jen na své nohy. Ze začátku si ale stoupání pěkně vychutnaly včetně zbytku mého těla. Krajina Slovenská je krásná, ale i drsná, což ji ale dělá ještě zajímavější. Teď už ale k samotnému cestopisu.

Po mém putování po Muráňské planině jsem si tentokrát naplánoval zdolat dlouho odkládané sedlo Chlípavica, někde se můžete setkat ještě s chybným názvem Chlpavica. Cestu jsem začal v obci Pohronská Polhora na místní železniční stanici. Dle žluté turistické značky jsem prošel obcí a za ní jsem začal stoupat do velmi prudkého svahu. Při mých předchozích výletech jsem si pokaždé myslel, že jsem zdolal snad nejprudší svah, ale tohle mě přesvědčilo, že zdaleka to nebylo ještě tak hrozné. Prudkost svahu mě zaskočila, extra, když bylo po dešti. Myšlenku, že bych to vzdal, jsem ale rychle zahnal- pokud chce člověk něco zažít, nesmí se vzdávat a nechat překvapit. Tak jsem se pomalu začal tím ,,úžasným“ svahem šplhat, nebýt žluté turistické značky, ani bych nevěřil, že tudy vede turistická cesta.

Po asi dvoukilometrovém stoupání jsem si konečně mohl trochu oddychnout, nejhorší už jsem měl úspěšně za sebou, akorát jsem si připadal, že jsem prošel pod sprchou, pot ze mě doslova srčel. Trochu jsem se osušil a pokračoval dál, přede mnou se rozprostřely výhledy na krásné louky a na horu Klenovský Vepor, do dáli tentokrát nějak extra vidět nebylo, Nízké Tatry po noční vydatné bouřce byly částečně zahaleny v mracích.

Dle turistické značky se stále žlutou barvou jsem pokračoval dál k sedlu Chlípavica, chvíli jsem ale musel sledovat, kde se objeví další turistická značka. I přes tyto menší potíže jsem ale cestu hledat nemusel, žel ale kvůli jednomu velkému zlozvyku lidí- odpadkům, těch se na můj vkus podle cesty, zejména plechovek, válelo dost. To, co jsem si myslel o nepořádných turistech, zveřejňovat raději nebudu, chci zachovat slušnost tohoto cestopisu. Cesta dál, i přes tento nemilý zážitek, probíhala celkem v pohodě.

Po chvíli jsem dorazil k jedné chatařské osadě, podle na toto místo netypických novotou svíticích střešních tašek jsem usoudil, že tak chudí lidé to asi nebudou, přeci jenom do těchto míst víc pasují šindele. Víc jsem to ale neřešil, podstatné pro mě bylo, se zdravou kůží dorazit do mého cíle v sedle Chlípavica. Tam jsem také naštěstí ve zdraví dorazil. Sedlo Chlípavica je klidné místo, z pár domky patřící nejspíš hlavně chalupářům. Hlavním bodem pro turisty tu je ale soubor nových staveb, včetně domku se zvonicí, vše je uděláno tak, aby to co nejvíc napodobovalo stavby slovenského venkova.

V domku se zvonicí se nachází restaurace, žel v dobu mé návštěvy zavřená, i tak jsem tu narazil na jednoho pána. Zeptal jsem se ho, zdali mají dřevěnou turistickou známku, ale pán mi ukázal pouze prázdný stojánek. Ono prý mimo hlavní sezónu je to se známkami špatné. Prohodil jsem tedy ještě pár slov s tímto mužem a vydal se cestou do sedla Zbojská. Zde mě už žlutá turistická značka nedoprovázela, tentokrát to byla modrá značka, označující cyklotrasu. Při kráčení cestou do sedla Zbojská mě ale připadalo minimálně zvláštní, že tudy mohl někdo vůbec trasu pro kola vyznačit, za sucha to možné snad ještě je, ale za mokra, které vládlo při mé přítomnosti, mi to připadalo nereálné, tudy na kole projet. Mně stačilo bohatě, že jsem se dokázal úspěšně vyhýbat loužím, které místy zabíraly celou šířku cesty- nemusím asi konstatovat, jak jsem po mém výletu vypadal. Po nočním vydatném dešti si to asi dokážete živě představit.

Po dobrodružném kličkování mezi loužemi jsem dorazil do sedla Diel, zde jsem se potkal nejen z další cyklotrasou, ale i s červenou turistickou značkou, která by mě mohla dovést taktéž do sedla Zbojská, ale cesta po cyklotrase byla kratší, takže jsem tentokrát zvolil výjimečně cyklotrasu místo turistické cesty. Cesta dál probíhala podobně, jako před tím, ale následně jsem byl donucen změnit chůzi na běh. Uslyšel jsem bouření, nikde žádný úkryt, jen samé stromy, do cíle v sedle Zbojská už moc nezbývalo, vzal jsem to tedy šupem hezky dolů. Až když jsem opustil les již v sedle Zbojská, zmírnil jsem své rychlé tempo na normální. Zastavil jsem se u plastiky zbojníka Jakuba Surovce a pak se přesunul až do Zbojníckého dvora v sedle Zbojská. Zde jsem opět s nadějí sháněl turistickou známku Chlípavice, žel ani tady ji tentokrát neměli. Jednoduše, jak není hlavní turistická sezóna, sehnat turistickou známku bývá někdy nadlidský výkon.

Čas se akorát přibližoval k odjezdu vlaku směr Tisovec, takže jsem se za asistence přibližující se bouřky přesunul svižným krokem na vlakovou zastávku a doufal, že vlak dorazí dřív, než bouřka. Ne že bych se bouřky bál, ale nějaký respekt k tomuto přírodnímu úkazu by člověk měl mít.

V Tisovci na mě čekalo na závěr mého výletu milé překvapení v podobě ,,zatopené“ ozubnicové parní lokomotivy, která sem byla po rekonstrukci do provozního stavu přivezena a 3.5.2014 oficiálně přivítána při slavnostním aktu. Že jsem ji mohl vidět o pár dní dřív, mně udělalo velkou radost, mohl jsem si ji v klidu, bez davu lidí, prohlédnout a nafotit. Skvělé zakončení mého výletu, taková pomyslná třešnička na dortu.