Procházka Vyškovem

V dálkovém busu se moje prdélka uvelebí na předním sedadle vedle řidiče, díky čemuž mám na trase z Brodku do Vyškova na silnici dokonalý výhled. ... je ... trochu zvláštní: okolní pahorkatinou totiž prochází stylem jak když střelí a ze členitého terénu si vůbec ... nedělá. Autobus prostě vyjede na táhlý kopec, ... se ... změny rychlosti spustí do hlubokého úvozu mezi pahorky a ...... a jsme na dalším návrší!

Poslední taková velká jáma je těsně před Vyškovem.

No ... jestli tudy probíhala i stará silnice, po níž kdysi jezdili sedláci a formani s povozy, Pánbú ta nešťastná hovádka alespoň po smrti potěš!

Pak ... krátce městem a vjíždíme na busové nádraží, na němž ... ... čekat starý pán a bílý .... Takhle totiž Jenda Blechovan charakterizoval sebe a psíka Ajdu, podle čehož je prý určitě poznám.

A ... ... koukám z okna brzdícího dopravního prostředku, ... jsou tam!

Setkání se „známými“, ... přesto neznámými osobami (byť je virtuálně znáte z netu) mohou být různá. Člověka třeba přepadne ostych a těžko se pak hledá niť rozhovoru, kdy slovíčky opatrně oťukáváte druhého, podobně jak to dělají mravenci svými tykadly. Své dělá i věkový rozdíl a podvědomá úcta ke staršímu.

V tomto případě ale stud vůbec nebyl na místě: Ajda mne očichala, odfrkla a nechala se pohladit, já si s Jendou potřásl pravicí a po ujištění, že napřed zamíříme za památkami města, zavelel mně i psíkovi: „Jdeme!“

A od tohoto okamžiku se naše mluvidla nezastavila a kolemjdoucím nejspíš připomínala pohled na dvě klapotající kola funkčních vodních mlýnů.

Jen ještě kratičké přerušení, abych si ve stánku koupil petku s minerálkou a navýšil spodní hranici H20 v organismu a cestou do středu města jsem nejprve seznámen s životopisem Ajdy. Soužití pejska a Jendy začalo po návštěvě útulku a dnes je ze psí slečny dáma v nejlepším věku, neboť je jí pět (na lidský věk 35) let.

No to jsem tedy zvědavá, kam mne to dneska páníček vytáhl na procházku? Všechna naše oblíbená místa - nevím proč - míjíme a jdeme kamsi do toho obřího mraveniště. Pak stojíme na velikém prostranství, kam rychle přibíhají veliké a nelibě páchnoucí obludy, do kterých ti cizí tvorové se dvěma nohama úplně s klidem nastupují. No fuj - já bych se tedy do takové potvory vlézt bála!

A co jen tu těch dvounožců kolem je – docela by mne zajímalo, kolik z nich má doma taky nějakého pejska...

A teď právě přiklusala další taková (páníček o nich říká, že prý to jsou autobusy a mají místo nožiček kolečka) a táhne mne k nějakému chlapíkovi s batohem, který z ní vylezl ven. Čuchnu mu k nohám a přitom mne ovane nesmírná slast – ony mu totiž tak báječně „voní“ propocené ponožky, až zaslintám blahem! A jelikož nemá k mému předkusu žádné nevhodné připomínky, nastavím hřbet a nechám se od něj pohladit.

„Je to moc hodný pejsek,“ chválí Ajdu Jenda. A oba nás vede směrem ke hřbitovnímu kostelu. Jak vidíme už z dálky, boční silnička k němu je zatarasena oplocením. Přecházíme tedy na druhou stranu, kudy vede do centra pohodlnější chodník a odkud máme historické jádro města jako na dlani. Tak jako jinde, i tady z něj trčí nahoru k nebesům několik špičatých dominant. Ale než se k nim doplazíme, povězme si něco o Vyškovu – takříkajíc globálně:

Ti, kteří do něj prozatím cestovali jen prstíkem po mapě, už ví, že se rozkládá na pahorcích Hornomoravského úvalu a při pohledu z města je z jedné strany ten vzdálený horizont ozdoben hřebeny Litenčických vrchů. Druhý pak kopci Drahanské vrchoviny, ale ty leží mnohem blíž. A pokud se ještě na chviličku vrátíme ke kartografické pomůcce, zjistíme, že se Vyškov nachází téměř v samotném středu Moravy.

Příznivá poloha byla samozřejmě využita už velmi pradávnými předky k osídlení, ale městem se stal až ve středověku v roce 1248 za biskupa Bruna ze Šaumburka. Sídlo s hradem pak olomouckým biskupům patřilo až do devatenáctého století.

Což ale bylo trnem v oku třeba už husitům, kteří jej s velikou chutí několikrát dobyli a vyplenili. (Naštěstí byli olomoučtí církevní mocipáni nesmírně bohatí a město vždy znovu obnovili.)

Trable ale Vyškov zažil i za třicetileté války: výhodná poloha bývala oblíbeným tábořištěm procházejících vojsk a ta cizí se domorodcům odvděčila tím, že město při odchodu vypálila. Po jejich druhé návštěvě v něm zůstalo bydlet jen něco přes půl sta obyvatel.

(No, místní asi zapomněli na to známé heslo: Čiň Švédu dobře a ohněm se ti odmění!)

Historie se s Vyškovem nemazlila ani později: po švédské agresi přišla morová rána, která tu řádila plných padesát let. Pak přišel požár, při němž vyhořelo jak město, tak zámek. Ale ten druhý na začátku minulého století byl ještě ničivější, neboť trval celé tři dny a v popel se proměnila celá třetina města!

Pro zájemce o poněkud morbidnější dějiny nutno ještě uvést výbuch střelného prachu, uloženého v přízemí Radnice. Stalo se tomu v roce 1609 a mezi létajícím ptactvem se na chvilku ocitla nejen na atomy rozložená Radnice spolu s věží, ale i dva sousední měšťanské domy.

Dalšími pohromami byly ničivé vichřice. A též povodně, při nichž se říčka Haná několikrát vysoko vylila ze svých břehů.

A to by bylo, chválabohu, asi tak všechno...

Nyní k tomu pozitivnějšímu: i když je historické centrum nevelké, bylo vyhlášeno městskou památkovou zónou a bývaly časy, kdy bylo natolik výstavné, že se mu přezdívalo „Hanácké Versailles.“ K jeho velkému rozkvětu došlo až za vlády biskupa Karla II. z Lichtejnštena – Kastelkornu. (To už panstvo ale dávno sídlilo namísto v hradu ve výstavném zámku, který se zachoval dodnes)

Jak se město rozrůstalo a kvetlo, vyrostly kromě továren i školy. Okolo jedné hezké historizující budovy, patřící gymnáziu, právě procházíme.

V roce 1936 se ve městě usadila posádka, která zde setrvala dodnes a jejímž členem se stal jako voják z povolání (chemik) i můj průvodce.

Od výstavného gymplu přecházíme silnici k největšímu vyškovskému chrámu s vysokou věží, kostelu Nanebevzetí Panny Marie. Předsíň je otevřená a přes pletivo na dveřích se dá nakouknout i do chrámové lodi, ale vyfotit jen velmi blbě. Původně pozdně gotický kostel byl později barokně přestavěn.

Cestou po vyškovských památkách si pochopitelně nevyprávíme jen o historii města, ale na přetřes přijdou třebas i naši další virtuální přátelé (někteří při naší vzpomínce jistě začali hned i škytat) a také plusy a zápory moderní doby. Z nich Honza nejvíc odsuzuje všechny ty novodobé obchodní domy, jež nazývá kur..markety.

Po chvilce nadávání na nešvary se nám nesmírně uleví a dobře naladěni vkročíme na hezké Masarykovo náměstí. Jeho hlavní dominantou je padesát metrů vysoká věž Radnice, jejíž interiéry se prý dají podle Honzy bez problémů navštívit. To ale až příště, až do města přijedu i s Janou. Dnes je to jenom taková procházka letem světem, neboť se psíkem to nejde. Ono díky fence nelze pořádně vyblejsknout ani ty památné měšťanské domy, barokní kašnu a morový Sloup, neboť Ajda, když si jí chvilku nevšímáme, podniká průzkumy na jednu i na druhou stranu a já se jí několikrát zamotávám do vodítka. Ještě že má fotoaparát takový zoom!

To je ale divný chlap – copak on neumí chodit na procházku se psem? To neví, že my musíme cestou všechno prozkoumat, abychom potom mohli v noci tak hezky snít? A hele, támhle je takový libě páchnoucí fujtablík – co to asi je?“

„Ajdo – fuj,“ Okřikne ji Jenda a přitáhne psa k sobě. „Stůj a dívej se támhle na pána, budeme se fotit!“

Z náměstí zamíříme k vyškovskému pivovaru. Kousek od něj se nachází zachovalá část hradeb s jednou baštou, za ní vcházíme do areálu zámecké zahrady, která byla nedávno vzorně zrekonstruována. Vedlejší členitá budova kdysi výstavného zámku v sobě ukrývá interiéry plné exponátů Muzea Vyškovska. Původní hrad byl na zámek přestavěn už v roce 1682 dle plánů Giovanniho Pietra Toncally.

Někde za tou zámeckou zahradou se nachází městská Zoo, ale do ní nejdeme. On je stejně víc známější vyškovský Dinopark, jenže v něm se zase ta „zvířátka“ vůbec nehýbou...

Z téhle strany se konečně dostáváme i k renesančnímu hřbitovnímu kostelu Panny Marie, jehož průčelní zeď zdobí velká freska.

Pak se vracíme do ulice pod náměstím, kde stojí budova synagogy, dnes slouží Sboru Farského.

Pokračujeme ulicí dolů na prostranství, kde mi Honza ukazuje vysokou několikapatrovou budovu a vypráví mi historii místní pošty. Ona napřed sídlila ve starém stavení, které nedostačovalo, a proto odešla do podnájmu do té novostavby. Jenomže majitelé vyžadovali stále se zvyšující enormní poplatky, takže to milá pošta vyřešila jinak: opravila si starou budovu, nechala zbudovat přístavek a nastěhovala se hezky zpátky. A majitel toho nového baráku (zřejmě zlatokop) si pak mohl jen rvát vlasy, protože ho pak měl několik let úplně prázdný a do podnájmu k němu nikdo nechtěl!

Procházíme znovu rynkem a tentokrát zamíříme až na konec historického jádra, kde se – spojeno s budovou bývalého špitálu – nachází další renesanční stavení, Kaple sv. Anny.

A ta byla i naší poslední historickou tečkou...

Nyní nás čeká pod viaduktem okolo řičky cesta do největšího městského parku – Smetanových sadů. Nedaleko busty hudebního umělce se nachází výletní restaurace. Je nejvyšší čas na chvíli spočinout, ulevit Ajdiným tlapkám a dopřát si po malém vyškovském pivku.

Po kratičkém odpočinku zamíříme ulicí Na Hraničkách k Jendovu domovu. Komunikace je z obou stran lemována sídlišti s činžáky starými i novějšími. Můj průvodce bydlí poblíž restaurace U Prcka, kam někdy zaskočí pro oběd sebou domů a i do „normálního“ obchodu to má blízko.

Jejich činžovní dům má dvůr s pěknou zelení, ale málem o ní přišli: někdo kompetentní totiž rozhodl, že by zde namísto zbytečných stromů a trávy bylo rozumnější zřídit rozsáhlé parkoviště. Naštěstí se obyvatelé nedali a peticemi si zeleň uhájili!

Pak už po schodech (výtahy tu sú neny) nahoru do bytu, který je už dlouhá léta jeho domovem. K Ajdině veliké nelibosti Jenda nejprve řeší jeho chemické zamoření: mé nadmíru „voňavé“ ponožky ukládáme do igelitového sáčku a jsou mi propůjčeny náhradní, čisté a zcela nesmradlavé. Pak už jsem voděn po jednotlivých místnostech prostorného bytu, v každé visí několik krásných obrazů, jež měla tolik ráda i Honzova manželka. V obývacím pokoji dostávám hádanku: na sekretáří je opřen interziový výtvor od souseda – lidská hlava kouká přes mříže k noční obloze - a já mám určit dílo známého světového spisovatele. Chvilku na to koukám jak Valach na chobotnici, ale když je mi napověděno slůvko London, je to jasné – tohle je přece Tulák po hvězdách!

Ajda se mezitím blaženě rozvalí na gauči, aby dala spočinout bolavým ťapičkám.

„No herdek filek – kdo by to do páníčka řekl, že mne vytáhne na takovou dlouhou a krásnou procházku! Doufám, že to ode dneška bude dělat častěji...

Vidím, že se ten cizí chlap do páníčkova vkusu trefil, neboť mu podává láhev s tou červenou vodičkou, po níž má tak príma náladu. Ale u mne si to rozházel: to jsou nápady přinést mi na hraní kost, když mám předkus a nemůžu ji do tlamičky pořádně uchopit!

Saprholte, jsem to ale unavená, asi si na chviličku zdřímnu...“

Jenda postavil na kafé a mezitímco obdivuji jeho bohatou knihovnu, on se skromně pochlubí: „V tomhle sekteráři jsou moje vlastní. Sám sobě pro radost a pro rodinu jsem je vytiskl, dcera doplnila ilustracemi, já fotkami a jedna známá mi je svázala. Jestli chceš, tyhle Pověsti a zkazky z Morkovska, ti věnuju.“

Samozřejmě jsem velmi potěšen a poprosím autora, aby mi do knihy napsal i věnování. Poté se přemisťujeme s kávičkou na balkón, krytý markýzou a jen co je vypito, Jenda mi ještě ukazuje počítač a tiskárnu. Najednou zazvoní zvonek, Ajda vyskočí a spolu s páníčkem radostně vítá příchozího. Vnuk Honza – mimochodem též veliký sympaťák – právě dorazil se zpožděním z Prahy za dědou na víkend.

Jen co se uvelebí vedle Ajdy v obýváku, přijde řeč na cestování z Prahy a o železnici vůbec. Nakonec se dostaneme až do jejich počátků, kdy se jí města a vesnice bránily, neboť lidé kvůli ní nechtěli přijít o své pozemky. Proto se nedivme, že se na mnoha místech nachází až daleko na perifériích měst. Vzpomenu si také na jednu takovou historku:

U nás na Valachoch takéj gdysi vyměřovali štreku a zrovna jím to vycházalo jednom hospodářovi prostředkem stodoly. Pantáta by za pořádné odškodné proti nebýl, ale panimáma sa na pány měřiče obořila: „Žádné takové - estli si myslíte, že budu kvůli každém vlaku chodit otvírat a zavírat vrata od stodoly, tož na to sa vám možu vyprdnút!!“

Hledě na hodiny, vidím, že už se čas povážlivě naklonil a abych nějak rozumně dojel domů, budu se muset – ač velmi nerad – rozloučit.

Nakonec jen s Ajdou a mladým Honzou, protože jeho děda jinak nedá, že mne na nádraží v tom podvečerním horku doprovodí. Abychom můj rychlík vůbec stihli, průvodce volí ze sídliště zakázanou zkratku přes koleje. Přitom se mi pochválí, že tu byl jednou přistižen policajtem a musel platit pokutu. Strážce zákona se ale tak styděl, že nakonec vypsal jen nejmenší možnou taxu – 100 kč!

Máme štěstí: strážníci dnes nemají na delikventy čas, neb moniturují situaci ve městě z příjemného chládku svých služeben.

Nemám rád loučení. Ale v tomto případě není tak bolavé, protože se určitě nevidíme naposled. Když pak Jendovi zamávám z rozjíždějícího se vlaku a klesnu do sedadla na chodbičce, teprve mi dojde, jaký jsem dnes zažil úžasný a na události bohatý den.

Nevím, jestli věříte na předtuchy, ale já ji měl už od rána – prostě jsem nějakým šestým smyslem vycítíl, že se výlet i setkání vydaří k maximální spokojenosti! A ono to tak i dopadlo...

Honza to nemá lehké: žije sám, nejbližší příbuzní až v Kroměříži, ale naštěstí má hodného vnuka, který ho přijíždí navštěvovat. Ale hlavně má přítele nejbližšího - Ajdu.

Víte, ono se nadarmo neříká, že jaký pán, takový i pes.

A ona je pejskem velmi hodným a vyrovnaným. Jen by mne zajímalo, jestli ve starším věku dosáhne i moudrosti svého páníčka.

Ano, není nad domácí mazlíky, naše věrná zvířátka...

Jen co otevřu dveře do našeho bytu, slyším ženin hlas: „Už ho máš tady – no tak utíkej!“

A to už se ke mně chodbou řítí jakási chlupatá dělová koule. Zdvihnu ji do náruče a usměju se na ni.

„Ahoj, Šeri.“

„Mňááuu!!“