Sicílie – III. část (Cesaro, Bronte, Randazzo, Linguaglossa)

Vstáváme po půl sedmé do teploty + 5°C, balíme věci a odcházíme asi 500 metrů na přiměřeně vhodné místo pro stopování. Zhruba nějakých dvacet minut čekáme, ale skoro nic nejede. Patrně byla naše teorie o tom, že při nedělním brzkém ránu budou všichni jezdit do kostela, založena na chybné úvaze. Vydáváme se tudíž na pochod, pozorujeme a fotografujeme Etnu. Brzy objevujeme zajímavou studánku, jejíž tekoucí průzračnou vodu použijeme na opláchnutí i doplnění zásob na cestu. Když jsme byli hotovi, stačilo mávnout a zastavuje nám automobil Citroën Xsara. Jeho řidič nás veze zkratkou přes vesnici San Teodoro a poté zajímavými zákrutami, ze kterých se nám otevírají úžasné pohledy na krajinu i město Cesaro, tulící se k jižním svahům pohoří Nebrodi. Opouštíme tedy Nebrodské Hory, ve kterých jsme potkali více zástupců zvířecí než lidské říše. A to jsme se pohybovali převážně po silnici.

Na náměstí vystupujeme deset minut před devátou hodinou. Počasí je příjemné a my ještě nesnídali. Usedáme na lavičku, rozhlížíme se, papáme a promýšlíme další naše plány. Když už jsme se zde neplánovaně ocitli, jsme rozhodnuti prohlédnout si Cesaro včetně zajímavé sochy, která jakoby se vznášela nad městem. S batohy se nám však procházet nechce a tak jdeme do baru Eraldo, ochutnáváme italskou kávu a domlouváme se na úschově zavazadel. Za malinkaté espresso jsme zaplatili 0,70 Eur. Cesaro leží ve svahu a tak se vydáváme do kopce úzkými jednosměrnými uličkami mezi zajímavými domy. Záhy na malém náměstí Piazza San Calogero objevujeme kostel Chiesa Madre a trochu zanedbaný palác Palazzo. Poté již vedou naše kroky k vršku nad městem, kde se nachází patrně významné poutní, vzpomínkové či pietní místo a především zajímavá socha Krista s roztaženýma rukama. Vypadá jako ta slavná v Rio de Janeiru, pouze je trochu menší a mladší. V roce 1986 byla zhotovena z bronzu o výšce sedm metrů a rozpětí rukou pět metrů. Přesný název zní Cristo Signore della Montagna. Stoupáme po schodech až nahoru na vyhlídkovou plošinu, odkud je zajímavý rozhled na město, zříceninu starého hradu i do vzdálenějšího okolí. Vidíme pohoří, kde jsme byli včera i Etnu, kam se chystáme zítra. Ještě jedna věc nás zaujala. Kristus, který dominuje městu i krajině, má na krku velký květinový věnec. Po návratu domů jsem na internetu objevil video, jak mu ho tam nasazovali pomocí vrtulníku 19. srpna minulého roku u příležitosti křesťanského svátku. Zajímavé.

Zpět na náměstí odcházíme jinou cestou, abychom toho viděli co nejvíce. Na chvíli se zastavujeme před budovou muzea „Museo palazzo zito“. Nakonec jsme se ale k jeho návštěvě za 3 Eur zlákat nenechali. Zkoušíme raději hledat obchod nebo pekárnu, ale mají zavřeno. Není se, co divit. Je nedělní dopoledne. Zajímavé však je, že objevujeme dvě otevřená řeznictví. Asi dávají zdejší lidé v neděli přednost masu před chlebem nebo měli letos místní křesťané náročný masa půst. Pokračujeme a okolo sebe vidíme samou pohodu. V městečku to vypadá jako v malé vesnici, kde se všichni znají a potkávají se. Občas na ulici vidíme hlasitě diskutující a gestikulující muže, scény jako ze starého italského filmu. Není to samozřejmě pouze místní zvyk, postávat před barem, kostelem nebo na náměstí čelem do ulice, pozorovat okolní dění a klábosit. Nezaměstnaní či starší muži jsou patrně schopni takto trávit celý den, pracující se k nim přidávají v podvečer. Ženy moc při této důležité činnosti vidět nejsou, je to asi opravdu mužská záležitost. Muži stojí pohromadě a diskutují o něčem. Dost možná o fotbalu, což je v Itálii a patrně také na ostrově jejich velice oblíbené téma. Z tohoto příjemného městečka cítím neskutečnou pohodu bez civilizačního chaosu. Když někoho potkáme, tak se usmívá a nemá problém se nechat vyfotografovat. Ale zdá se mi, že zde převažují starší lidé. Není se co divit. Jsme ve vnitrozemí, práce tady asi moc není a tak mladí odcházejí do větších měst a turistických center.

Z náměstí se vydáváme ještě po ulici, po které jsme přijeli, jelikož nám bylo řečeno, že se tam nachází pekárna. Stejnou informaci nám sděluje také reklamní poutač. Avšak pravda je trochu jiná. Nachodili jsme toho více než dost, ale kde nic tu nic. Jak vidno, tak doporučení cedulí i místních lidí v italštině nemusí být zcela jasné a znamenat jistotu nalezení dané věci. Nevadí, vracíme se do baru a dáváme si pivo. Jednak je potřeba zahnat nebezpečnou žízeň, ale také chceme odměnit majitele za hlídání věcí.

V 11 hodin 45 minut odcházíme po silnici, která vede dolů pod město. Zastavujeme se u křižovatky s dopravními ukazateli Troina a Randazzo. My volíme směr druhý, asi čtvrt hodiny stopujeme, užíváme si sicilského sluníčka a krásných pohledů na městečko Cesaro. Je tady ale nějak rušno, jelikož se proti nám nachází restaurace a tak se vydáváme na pochod. Po chvilce nám však zastavuje auto přímo před zatáčkou, což potvrzuje skutečnost, že když zdejší člověk chce zastavit stopaři, tak nehledí na plné čáry a podobné dopravní nesmysly. Řidič vyslovil jméno Bronte, tudíž to bude malá zajížďka, ale jedná se o hezké městečko, jezdí tam vlak a určitě i autobus, tak proč ne.

A opět tedy přichází to báječné kouzlo úžasného cestování, když má člověk určený přibližný cíl, k němuž se lze přiblížit různými způsoby. Není třeba přesného detailního plánování, náhoda rozhodne. Ve 12 hodin 45 minut vysedáme v městě Bronte u vlakového nádraží (SUL LIVELLO DEL MARE 834,52 M). Mělo by se jednat o místo proslulé pěstováním pistácií a prodejem výborné pistáciové zmrzliny. Také nějaké památky zde kdysi vyrostly, takže plán je jasný. Z bohaté nabídky železničního spojení si v jízdním řádu vybíráme příslušný vlakový spoj a odcházíme do nádražního baru, kde Franta objednává pivo. Chystáme si dotaz na úschovu našich batohů, než se půjdeme projít do městečka. Proto nás trochu překvapila otázka obsluhy, na co tady čekáme? Ještě větším překvapením je pro nás výraz: „domani“. Vlak totiž jede až zítra. Někoho by mohla taková odpověď rozhodit, my však zkušeně reagujeme a odpovídáme, že tudíž pojedeme autobusem. To však netušíme, že jsme se ocitli ve městě, ze kterého v neděli neodjíždí vůbec nic. A tak dopíjíme pivo, děkujeme za dobré zprávy a prohlídku Bronte necháváme na jindy. Je dost možné, že „domani“ bychom mohli slyšet i zítra.

Pořizujeme několik povinných fotografií vlakového nádraží pro našeho kamaráda a železničního specialistu Jardu a odcházíme stopovat. Na kraj města je to však dále než jsme čekali a především do šíleného kopce. Odměnou jsou nám ale neustále krásnější pohledy na Etnu. Kolem nás se rozkládá čarokrásná krajina ovládána magickou sopkou, na jejímž úpatí se střídají lidská obydlí a obdělávaná pole. A nakonec jsme se dočkali i toho stopu. V malém městském automobilu značky Fiat Cinquecento jedeme sice jenom deset minut, ale každý kilometr je dobrý. Ani na následující odvoz nečekáme dlouho. Zastavil nám místní zemědělec, který pracuje v Německu a tak jsme si povídali. Do Randazzo nejel přímo, nýbrž nám udělal krátký okružní výlet okolo Etny. Zvolil záměrně v mapě žlutě označenou silnici (Randazzo – Linguaglossa), aby nám ukázal pramen pitné vody, který se nachází u jedné z odboček na pravé straně hned u silnice a také možnou výstupovou trasu na Etnu ze severní strany. Jedná se patrně o nejkratší cestu pěšky z civilizace na vrchol, ale my jsme se nakonec rozhodli pro návštěvu města Randazzo, kde vysedáme v 15 hodin. Procházíme se, prohlížíme si památky a nakonec bumbáme pivko v baru Sp Energia Siciliana (lahvové pivo 0,33 lt za 1,30 Eur). Čekáme do 16 hodin, kdy otevírá prodejna Lidl, která se nachází na výpadovce směr Linguaglossa. Ve městě jsme totiž otevřené Obchody neobjevili a tak tady nakupujeme potřebné věci pro další dva dny.

Randazzo je jedním ze zajímavých sicilských měst na východě ostrova. V turistických průvodcích není moc zmiňováno, a tudíž se zde mnoho turistů asi nezastaví. Myslím si, že však má svoji autentickou atmosféru, kterou umocňuje blízkost Etny. Přitažlivost sopky je magická stejně jako její úrodné okolí. Daří se tady snad všemu, co lidé zasadí. V nižších nadmořských výškách jsou to pomeranče, citróny či zelenina, naopak olivové stromy a vinná révu lze spatřit i ve výškách nad tisíc metrů. Je to další městečko na úpatí nejvyšší evropské činné sopky, které povstalo a žije z lávy. Jeho historie sahá do starověku a v minulosti bylo nazýváno „černé město“. Mnohé domy i kostely jsou postaveny a ulice vydlážděny z materiálu, který jejich stavitelům donesla Etna doslova k rukám. Úzké uličky se zbíhají do centra města k malému náměstí, na kterém stojí Basilica minore di Santa Maria. Působí zajímavě a podmanivě svojí temnou barvou černého lávového kamene. Co určitě zaujme, je jeho vysoká kamenná zvonice. Dále ve městě objevujeme i další kostely či menší kostelíky, staré opuštěné paláce, středověkou věž či bránu. Četl jsem, že Randazzo mělo veliké štěstí v roce 1981, kdy došlo k poslední větší erupci Etny. Láva valící se ze sopky se zaslavila těsně před městem.

Po úspěšném nákupu svačíme a v 17 hodin 30 minut začínáme opět stopovat. Brzy se však přesouváme o kousek dál, jelikož se před nás postavila policie a kontroluje automobily. V půl sedmé odjíždíme ve vozidle značky BMW s nějakým závodníkem. Nedá se říct, že by jel nebezpečně, ale dodržování rychlosti především v obci mu asi nic neříkalo. Asi po čtvrt hodině vysedáme v obci Passopisciaro. Blíží se podvečer, který začíná tlumit světlo a barvy kolem nás a tak zkoumáme možnosti ranního odjezdu autobusu či vlaku z místa, kde se nacházíme. Nakonec to ale není zapotřebí. Stopujeme pouze pět minut a zastavují nám manželé v autíčku jménem Alfa Romeo, které nás odváží do města Linguaglossa.

Je sedm hodin večer, musíme začít hledat nocleh. Prohlídku města, jehož název si ne a ne zapamatovat, tedy odkládáme. Chtěli jsme původně navštívit zdejší Muzeum o přírodě a vulkanologii Etny, ale to má (podle údajů z internetu) otevřeno pouze dopoledne. Jdeme tedy podle ukazatele „Etna nord“ a objevujeme železniční nádraží. Vlevo od silnice (ještě před přejezdem) se nachází pumpa s pitnou vodou. V těsné blízkosti je restaurace, jež vypadala zvenčí neprovozuschopná, ale po otevření dveří nás majitel zve dál. Když však odmítáme převzít z jeho rukou jídelní lístek s tím, že si dáme pouze pivo, tak nám ukazuje, abychom dveře zavřeli zvenčí, a nám nezbývá než se napít báječné vody z pumpy. A tak pokračujeme pěšky dál a při jednom z náhodných mávnutí nám ještě zastavuje auto a opět nám o kousek zkrátí naše pěší putování. Na následující křižovatce (v mapě žlutě označené silnici Linguaglossa – Randazzo) je jasné, že již nic nestopneme a tak jdeme na jedno, tentokrát točené pivo (0,4 lt = 4,00 Eur). V 19 hod. 45 minut opouštíme restauraci Sole Neve (slunce – sníh) a vydáváme se na dnešní poslední pochod. Trvá to však půl hodiny, než objevujeme příhodné místo na spaní. Franta ohřívá guláš, vzduch chladí pivo a je nám báječně. Nacházíme se v nadmořské výšce 790 metrů a ve 21 hodin 30 minut nám teploměr oznamuje, že je + 7°C.

Předchozí část: https://www.turistika.cz/cestopisy/sicilie-ii-cast-san-fratello-portella-femmina-morta

Následující část: https://www.turistika.cz/cestopisy/sicilie-iv-cast-etna