Sicílie – VI. část (Linguaglossa, železnice Circumetnea, Riposto, Giarre)

V záloze jsme měli i variantu odjezdu z Etny na druhou stranu (směr Fornazzo), než jsme včera přijeli. Opět necháváme volbu na řidiči, kterého stopneme. Nakonec ale jedeme po stejné silnici jako včerejšího rána, tentokrát pro změnu s jedním majitelem několika zdejších prodejních stánků. Zastavit si necháváme u vlakového nádraží ve městě Linguaglossa (554 m.n.m.). Vzhledem k tomu, že vlak za chvíli odjíždí, odkládáme prohlídku městečka a okolí na někdy jindy. Pouze se jdeme k pumpě opláchnout a doplnit pitnou vodu.

V 17 hodin 30 minut nasedáme do mašinky, která se trochu liší od běžných italských „rychlovlaků“. Koleje mají užší profil (rozchod 950 mm) a trať velký spád. Již podruhé sedíme na Sicílii ve vlaku a užíváme si to. Vše pilně fotografujeme, abychom měli ty správné záznamy pro našeho vlakového specialistu a občasného spolucestovatele Jardu. Jedná se totiž o soukromou vyhlídkovou železnici Ferrovia Circumetnea (FCE), po které lze objet Etnu téměř dokola a tudíž si ji prohlédnout z různých stran. Výchozí stanice je v Catanii a konečná v městečku Riposto. Délka této úzkorozchodné železnice, která byla uvedena do provozu v roce 1898, je 110 kilometrů. Vzhledem ke složitosti terénu a výškovým rozdílům trati je průměrná rychlost jízdy 35 km/hod. Nejvyšší místo na trati je s nadmořskou výškou 976 metrů Rocca Calanne, na nejnižším místě budeme za chvíli vysedat. Ceny a odjezdy lze studovat na http://www.circumetnea.it/, i když popravdě řečeno, já jsem z těch jejich jízdních řádů moc chytrý nebyl. Když už ale jednou člověk nastoupí, tak si užívá pocit z pohodové jízdy. A ten je více než úžasný. Ve vlaku lze otevřít okna a jsme tak blíže melodické krajině, okolo které pr ávě projíždíme. Pozorovat, vnímat, ale také fotografovat lze podstatně lépe tu všechnu krásu při otevřeném okně. Dnes se ve vlaku vezou i místní. Někteří z nich se zájmem sledují naše počínání, které spočívá v přecházení od jednoho okna k druhému a hledání toho nejlepšího pohledu na okolní krajinu. Co dovede udělat s člověkem otevřené okno v pomalu jedoucím vlaku. A tak než jsme se nadáli, vysedáme v 18 hodin 30 minut ve stanici Riposto.

Zdejší vlakové nádraží má nadmořskou výšku 19,280 metrů a tudíž je jasné, že moře nemůže být daleko. O našem dalším programu je rozhodnuto. Jdeme k pobřeží a hledáme přiměřeně vhodné místo ke koupání. Od přístavu se dáváme vpravo podél moře, ale žádnou promenádu či pláž neobjevujeme ani po dvou kilometrech chůze. Na komunikaci je sice vymezený pruh pro chodce, ale nikde žádné lavičky či přístupová místa k vodě. Překvapilo nás, že tady celkem dost lidí běhá. To, že se nikdo nekoupe, zase až tak velkým překvapením není vzhledem k teplotě vody. Nakonec nacházíme místo, kde kameny i přístup do moře vypadají alespoň trochu rozumně. Není to ale vůbec jednoduché, i když nepožadujeme kdovíjaké plážové zázemí. Stačí nám, abychom chůzi k vodě i v ní přežili bez zranění. Máme obavy především ze střepů od lahví. Papírky a plasty okolo nás se válející sice také nevypadají kdovíjak úžasně, ale nehrozí od nich nebezpečí. Je pravda, že odpadkových košů na Sicílii moc vidět není. Jeden člověk asi začne, něco odhodí a ostatní se přidávají a již jim nepřijde divné odhodit kdekoliv svůj malinký kousek odpadu. „Prostředí vychovává“.

Konečně vidíme moře a vnímáme ten slaný odér vody. Pohledy kolemjdoucích nás nemohou odradit od spláchnutí sopečného prachu z našich těl. Voda má sice teplotu vyšší než je bod mrazu, ale podstatně nižší než je potřeba pro pohodové koupání. Tudíž se v tomto případě nejedná o relaxační koupel, nýbrž pouze o rychlý mořský kurz umývání. Ale je to pohoda, konečně jsme okusili chuť středozemního moře, první letošní mořský křest. Po tomto báječném zážitku odcházíme zpět do přístavu, rozhlížíme se z vysoké kamenné zdi a Franta se vydává hledat místo ke spaní. Na první pohled ho zaujaly velké betonové bloky, vlnolamy.

Základní monitorování našeho nocležiště je poté ukončeno a před osmou hodinou večerní odcházíme do města za účelem jeho prohlídky i pořízení drobného nákupu. Chvíli si prohlížíme mimo jiné zajímavě nasvícené náměstí Piazza San Pietro a na něm umístěnou Basilica di San Pietro. Dalo by se pokračovat v procházce po městečku, okolo přístavu či podél moře, ale ty batůžky na zádech a unavené nožky nám radí něco jiného. Protože hodin je málo a žízeň je velká, tak navštěvujeme jeden místní bar, kde si dáváme pivko.

Přicházející noc již pohltila všechny barvy slunce a tak ve 21 hodin 30 minut odcházíme zpět do přístavu a hledáme ideální spací místo. Není to jednoduché, jelikož při umísťování jednotlivých betonových bloků snad ani nepočítali s tím, že by na nich někdo chtěl spinkat a tak je ledabyle pohodili. Nakonec však nacházíme ten pravý (možná levý), kde lze hajat a přitom být přiměřeně schován. Jsme zase u moře a cítíme jeho dech, jednou voňavý, jindy páchnoucí přístavem. Večeříme, bumbáme, uleháme do spacáků. Před spaním nám hlavou proletí zážitky z dnešního dne. Zajímavý je například rozdíl výšek při sestupu z Etny. V 11 hodin jsme opustili výškovou kótu 3.321 metrů a za sedm a půl hodinu jsme byli u hladiny moře. Unavené tělo povoluje a po doušku slivovice se sladce usíná.

Středeční ráno přichází a komáři odlétají. Před lidmi sice schováni, ale bodavou havětí objeveni. To je daň za noc v nízkých nadmořských výškách. Dnes ležíme asi dva metry nad kobaltově modrou hladinou moře, která se líně pohybuje ve slabém ranním vánku. Vstáváme v 6 hodin 30 minut. Balíme věci a pozorujeme masiv Etny, zdvihající se do výšky přes tři kilometry, který působí od hladiny moře monumentálně. Sicílie a Etna. Etna a Sicílie. Dva pojmy, které patří od nepaměti k sobě.

V půl osmé odcházíme do města. V tržnici nakupujeme zeleninu, v pekárně pečivo a Franta zkouší v přístavu zjistit počasí. Jdeme po nábřežní ulici okolo prostor, z nichž se line vůně ryb a pach rybích splašků. Uvnitř šero a zima od povalujících se kusů ledu, venku vzorně vyskládané čerstvé úlovky. Obdivujeme rybí trh, kde nabízejí tuňáky, sardinky, makrely, škeble, chobotnice, krevety a všechny možné i nemožné mořské plody a zázraky. Je vidět, že atmosféra místa již doznívá. Jaké to tady asi muselo být za svítání?

Jdeme po jedné z hlavních ulic, která se jmenuje Corso Italia, a hledáme vlakové nádraží. Dnes však jiné, než to, kam jsme včera přijeli. Zajímá nás hlavní železniční trať při východním pobřeží Sicílie.

Nebýt informačních cedulí, ani bychom nezjistili, kde končí městečko Riposto a začíná město Giarre. Prvně jmenované je menší a snad by to měly být také malé přímořské lázně. Avšak nic takového, co by tomu nasvědčovalo, jsme tady neviděli. Na internetu též píší, že jsou zde písčité pláže s pozvolným přístupem do moře. Patrně jsme se včera měli vydat na druhou stranu. Riposto je větší město, s asi 30 tisíci obyvateli. My jsme však do něho pouze nakoukli, a tudíž nemohu posoudit nakolik je zajímavé či nikoliv.

Asi po dvou kilometrech chůze objevujeme vlakové nádraží Giarre. Vcházíme do haly a středem naší pozornosti se stává tabule umístěná nahoře na dobrém viditelném místě. Zkoumáme možné spoje, výběr není moc velký, a tudíž se celkem brzy rozhodujeme. Jakmile k paní za přepážkou dorazila naše ústní objednávka, bleskově nám vydala jízdenky do města Syrakusy a stejně rychle skončily naše peníze u ní v pokladně. Potud vše v pořádku. Pouze nás překvapilo po přečtení údajů, že budeme čekat v Catanii celkem dost dlouho na přípoj, když na ukazateli odjezdů je uveden přímý vlak. Snažíme se zjistit, proč si nemůžeme připlatit a jet rychlíkem bez přestupu. Bohužel tato fáze komunikace je neúspěšná. Jízdenky jsou vystaveny, obchod je uzavřen a paní pokladní obsluhuje další lidi. Místo u okénka již není určeno pro nás. I přesto jsme „zakázanou zónu“ navštívili a učinili ještě jeden pokus, ale odpověď v italštině nám celou situaci moc neobjasnila. Abychom ale dámě nekřivdili, tuto záhadu s naší možnou jízdou rychlíkem jsme nerozluštili ani posléze v Catanii. Buď v dnešní den vlak nejede, nebo je plný nebo třeba také něco jiného. Na tabuli s odjezdy je ale spoj napsaný bez doplňujících informací. Na další bádání však není čas, jelikož v 8 hodin 21 minut přijíždí vlak směr Catanie. V rychlosti pořizujeme ještě fotografii a poté nasedáme do mašinky, která však není tak hezká jako včera. Jede moc rychle a má nedobytně zavřená okna. Během cesty střídavě pozorujeme okolní krajinu i snídáme dobroty nakoupené v Giarre. A samozřejmě čteme průvodce a plánujeme, co s časem stráveným v Catanii.

Předchozí část: https://www.turistika.cz/cestopisy/sicilie-v-cast-etna

Následující část: https://www.turistika.cz/cestopisy/sicilie-vii-cast-catania