Sicílie – XIV. část (Palermo II)

Čas pokročil, historických objektů již máme v hlavě i fotoaparátech celkem dost a tak se začínáme vzdalovat od centra Palerma. Odpočinek a klid hledáme během procházky podél přístavu a pobřeží. Tyto části města vykazují zase jinou, ale také charakteristickou atmosféru Palerma. Ale i tady objevíme občas (skoro na každém rohu) nějaký kostel, chrám či jiný architektonický skvost, byť jsou některé v trochu zanedbaném stavu. Často také vidíme výklenek se soškou nějakého svatého či svaté, který připomíná, že se zde stal zázrak. Květiny živé i umělé a svíčky. Na začátku našeho dnešního putování jsme fotografovali vše, nyní již jenom každý druhý, třetí či kolikátý objekt.

Nedaleko od přístavu objevujeme zajímavý podnik. Možná to byla kdysi garáž či sklad, dnes tady sedí na lavici místní a popíjejí víno. Dáváme si skleničku rozlévaného moku (0,1 lt za 1,00 Eur) a hltáme atmosféru. Jenom škoda, že nejsme patřičně jazykově nadáni. Určitě bychom se dozvěděli zajímavé věci. Následné prohlídce starobylého přístavu v Palermu, o jehož stáří existují četné spory, by člověk také mohl věnovat spoustu času. Právě sem připlouvali Féničané, Kartaginci, Řekové, Římané, Arabové či Normané. Jedná se o křižovatku evropských civilizací v oblasti středozemního moře.

Sluneční kotouč se začíná zmenšovat, přichází podvečer a naše žízeň se začíná nebezpečně zvětšovat. Skrz samé památky jsme skoro zapomněli doplňovat tekutiny. Ale také bychom rádi něco ochutnali. Během odpolední siesty jsme ve městě ani posléze v přístavu nic zajímavého neobjevili. A tak se vydáváme do uliček starého centra. A kde se vzal, tu se vzal, jeden rozsvícený objekt se před námi objevil. Žádnou reklamu to sice nemá, ale vcházíme. Postávají tady umělci různého věku a vzhledu, něco zde voní příjemněji než tabák, asi to bude bylinné aroma marihuany. Nedá se říct, že by to tu vypadalo nezajímavě, ale patrně se bude jednat o soukromý dýchánek. Nikdo nás sice nevyhazuje, ale také nezve na návštěvu. Tak odcházíme dál se toulat městem, jehož půvab začíná vynikat až v podvečer, kdy jednodenní turisté odjedou v autobusech. Slídění stmívajícími se uličkami je možná trochu riskantní, ale pro nás neodolatelné. Síly nám sice již dost ubyly, ale přesto se vydáváme na procházku večerním Palermem, jelikož teprve nyní člověk uslyší a uvidí, co nebylo možno spatřit či zaslechnout přes den. Místní se vycházejí bavit. Palermo mi najednou připadá takové nějaké lidštější.

A odměna se záhy dostavuje. Jdeme východním směrem po hlavní ulici Via Roma a přibližně 100 metrů od křižovatky s ulicí Via Vittorio Emanuele vidíme napravo kouř, spoustu kouře. Říkáme si, že asi něco hoří nebo někdo pálí Odpadky. Ale k naší velké radosti se o několik metrů níž nachází velice zajímavé náměstíčko, kde Palermo začíná žít a odhazuje masku velkoměsta. Scházíme po schodech a zkoumáme úžasné prostředí plné zajímavého chaosu. Nejprve si kupujeme menší grilovanou rybu za 3,00 Eur, poté ochutnáváme další místní speciality. Například stigghiola, což jsou opečené jehněčí a kůzlečí vnitřnosti na jehle. Je to zajímavé, chutné, ale nemuseli bychom to jíst každý den, jelikož nám v ústech zůstává ta charakteristická skopová pachuť. Ale jako správnou delikatesu by to zvídavý návštěvník Palerma měl ochutnat. Člověk u grilu i prodavač vedle něho se nezastaví. Hygiena je dodržována pouze v té nejnutnější míře. Na prkénku, kde se krájí syrové maso nebo vnitřnosti, se záhy porcuje hotové jídlo. Všechny bacily, občas i nějaké lidi, vyžene vzduch naplněný kouřem. U jednoho ze stánků také rybář upravuje místní delikatesu, připravuje naškrábané syrové maso mořských ježků. Jednotlivé porce dává do skleniček. Četl jsem, že to snad jedí, jako u nás „tatarák“, ale ten večer jsem to neviděl. Vzhledem k tomu, že zvědavě pozorujeme jeho činnost, tak dostáváme každý ochutnat svého ježka. Jen tak jako dárek.

Do jednoho z otevřených barů, ze kterého hraje hlasitá hudba, si jdeme pro lahvové pivo (0,33 lt za 1,00 Eur), stejně jako to dělají místní. S jídlem a pivem jsme se posadili a pozorujeme kolorit náměstí. Sicilané, Arabové, Evropané, Afričané či Indové, kosmopolitní prostředí. Když si odmyslíme několik málo turistů (například fanoušky českých tenistek, které zde hrají semifinále Fed Cupu proti domácí Itálii), tak vidíme, že kamenná dlažba náměstí patří především místním. Mnozí se znají, patrně sem chodí pravidelně. Patří to k jejich způsobu životního stylu. Hučí a křičí to tady. Výkřiky se odráží od stěn, lidé se radují i vzlykají, tancují a veselí. Náměstí ale i přesto vládne určitá spanilost a důstojnost. Přesně to, co jsme hledali. Lidé se tu buď zastavují, nebo jenom procházejí, skutříky se mezi nimi proplétají s obdivuhodnou dokonalostí, aniž by se někoho dotkly. Na zemi se povalují psi. Přeplněným náměstíčkem projíždí popelářský vůz a naplňuje své útroby. To vše lze vidět a zažít, když člověk najde to správné místo. Prostě malebné a fascinující představení, které pozorujeme s pobavením i obdivem.

Katolická církev má na ostrově bezesporu velký vliv a zasahuje do všech oblastí života zdejších lidí. Nelze si však nevšimnout, že Sicilané vyznávají další náboženství, a tím je jídlo. Při odpolední procházce jsme viděli mnoho kostelů, některé však byly zavřené nebo prázdné. To se však o barech, restauracích, pizzeriích, hostincích, tratoriích či jiných občerstvovacích podnicích říct nedá. Myslím, že jídlu zde dávají trochu přednost před katolicismem. Být Sicilanem a nebýt gurmánem, je patrně zcela nemožné. Místní totiž mají elementární radost z jídla. Kdyby chtěl člověk poznat typickou Sicílii, tak by bylo nejlepší strávit dovolenou v některém podniku a pozorovat, jak tady lidé slastně hltají svoji oblíbenou specialitu. Před návštěvou ostrova nemá smysl vyhledávat na internetu nebo v průvodcích, co stojí za ochutnání, protože tady by měl člověk ochutnat úplně všechno.

Po čase odcházíme hledat nějaké podobné místo. Zastavujeme se v jednom studentském hudebním podniku na skleničku vína, ale není to ono. O kousek dál nás zaujaly názvy barů, například Drinkeria je určitě originální. Ale také tomuto něco chybí. A tak se vrací zpět na kouzelné náměstíčko a dáváme si další rybku a pivo. Na závěr ochutnáváme pannini za 3,00 Eur, bagetu plněnou směsí masa a zeleniny. Je tady báječně, ale stačilo to. Opouštíme místo, které má úžasnou atmosféru. Náměstí Piazza San Domenico se nedá popsat, to je potřeba zažít, člověk se jím musí projíst a propít. Do kolika hodin to zde funguje nevím, ale nevypadá to, že by se tady mělo před půlnocí končit.

Ve 23 hodin 30 minut jsme zpět na hotelu. Je tam nový, mladší recepční a chce po nás zaplatit. Nemáme s tím problém, až na to, že požaduje o deset euro více, než jsme si domluvili. Patrně usoudil, že nebudeme v noci vnímat jím navrženou drobnou změnu. Na náš nesouhlas odvětí, že se jde zeptat šéfa. Přichází ihned zpátky a potvrzuje nám naši cenu. Radost nemá ani z našeho dalšího konání, požadujeme totiž po něm účtenku. Mračí se, ale nakonec účet na 60 Eur vypisuje. Odcházíme do pokoje a raději se zamykáme. Večer ještě pouštíme televizi ohledně počasí a dozvídáme se, že bude v noci a zítra pršet. Vidíme však také zajímavé záběry z Catanie, kde místní chodili s deštníky, které je chránily před padajícím popelem, zametali chodníky a čistili kapoty automobilů. Vypadá to, že Etna asi trochu soptila.

Předchozí část: https://www.turistika.cz/cestopisy/sicilie-xiii-cast-palermo-i

Následující část: https://www.turistika.cz/cestopisy/sicilie-xv-cast-palermo-trapani