Teplička nad Váhom a mumie Žofie Bosniakové aneb hodně smutné retro

Toto smutné vyprávění není možná cestopisem v pravém slova smyslu, ale přesto popisuje krátký úsek našeho velkého slovenského cykloputování, které jsme podnikli – skutečně přes Hory a doly i z východu na západ - v létě roku 2008. Při této cestě jsme viděli spoustu krásných míst i měst, historických památek i přírodních scenerií. Místo, které – alespoň na mě – zapůsobilo velmi silně, jsme navštívili téměř v závěru akce a původně jsme tuto zastávku v plánu vůbec neměli. Jenže člověk míní … a neplánované akce bývají – jak známo – nakonec vždy ty nejlepší. Navíc o pár měsíců později bychom tuto šanci již nikdy nedostali. A po nás ani nikdo další.

Na tepličskou mumii nás upozornila sympatická průvodkyně na hradu Strečno, kde bylo až do roku 1689 v kryptě hradní kaple původní místo jejího posledního odpočinku a kde se – tehdy i dnes – nachází její kopie. Je přitom zajímavé, že v kapli se ostatní pohřbená těla rozpadla, a „přežila“ jen Žofie. Obec byla na trase naší cesty, a když jsem na místě zjistil, že ji lze vidět – i jakým způsobem – bylo rozhodnuto. Kolega tímto nápadem sice původně nijak nadšen nebyl, ale když jsme našli dobré místo na postavení stanu a zjistili, že ve zdejší restauraci točí Budvar, souhlasil téměř radostně a bez použití mírných donucovacích prostředků. A v této chvíli nastal ten správný čas si místo našeho krátkého pobytu alespoň trošku přiblížit. Teplička nad Váhom je obec, ležící nedaleko Žiliny, ve které žije téměř čtyři tisíce obyvatel. Jedná se o obec historickou, která je poprvé písemně zmiňována – ještě jako Toplucha – již v roce 1267. Je to také obec s několika dalšími zajímavými památkami; nachází se zde například renesanční kaštel (to je takový hradozámek, kde Žofie s Františkem přežívali), s ruinami někdejšího pozdně gotického kostela ve východním křídle.

Teplička nad Váhom je však spojována zejména se jménem Žofie Bošňáková (nebo také Žofia Bosniaková či Bosnyák Zsófia, 1609 - 1644), lidem milované uherské šlechtičny, proslulé svou dobročinností, díky níž byl v roce 1997 zahájen proces jejího blahořečení. Od roku 1729 bylo její přirozeně mumifikované tělo vystaveno v místním kostele sv. Martina, přesněji v jeho – v letech 1728 až 1729 speciálně přistavené - kapli Loretánské Panny Marie. Klíč ke kapli byl k dispozici ve zdejší cukrárně a bylo úžasné, že si člověk může od příjemných pracovnic cukrárny vzít ráno klíče a jít si sám prohlédnout něco tak zajímavého a originálního (po zmáčknutí vypínače se v kapli rozsvítilo a Žofčina rakev se sama otevřela). A dnes už to možné opět není. Na apríla roku 2009 vstoupil do kaple – jako hodně špatný vtip - jednatřicetiletý psychopat ze Žiliny, rozbil rakev, polil mumii hořlavinou a zapálil. Mezi ohořelými ostatky pak našli policisté křížek i další neupřesněné artefakty. Stalo se tak téměř na den přesně 365 let po její smrti a 280 let po přemístění jejich ostatků na toto místo. A dá se říct, že jsem tuto odpornou zhovadilost téměř obrečel a znovu zalitoval zcela nesmyslného zrušení trestu smrti, o tortuře ani nemluvě. Díky takovýmto "lidem" pak zůstávají i pro slušného návštěvníka mnohé dveře úžasných památek trvale uzavřeny. „Člověku“, který vytáhl rakev před kostel, polil ji hořlavinou a 400-letou mumii zapálil, hrozilo maximálně směšných 5 let vězení. Ale protože se jednalo o idiota, který prý někde viděl na videu Žofii jako čarodějnici a díky tomu se stal nepříčetným, okresní prokuratura v Žilině téměř ihned zastavila soudní stíhání. Jednatřicetiletý zločinec, často zcela nesmyslně označovaný za satanistu, tedy nešel do „báně“, ale spokojeně odpočívá za peníze daňových poplatníků v blázinci. A Žilinský kraj tak přišel o jednu ze svých největších turistických atrakcí.

Žofie byla manželkou uherského palatina Františka Vesselényiho. Když v roce 1869 našli její zachovalé nebalzamované tělo, nechal je hrabě Ján Lowenburg  přemístit do krypty farního kostela v Tepličce nad Váhom. O mnoho let později se nad ním jeho ničitel vesele smál. Přitom léčitelské schopnosti Žofie byly dodnes známy až v daleké Kanadě. A navíc Žofie byla zřejmě v podstatě spíše chlap, protože prý byla současně velmi krásná i vzdělaná a inteligentní. A abych svůj smutek ještě trošku odlehčil, tak mohu uvést další zajímavost. Její první manželství trvalo jen pět měsíců. Poté Michal Šeréni zemřel a své choti zanechal nemalé bohatství. Žofie byla díky tomu násleně hlavním sponzorem útulku pro chudé nebo spíše hospitalu Panny Marie Sedmibolestné, který s manželem také založila. Starala se rovněž o farnost. V kapli Loretánské Panny Marie ležela mumie bez přerušení v letech 1729 až 2009. Jen v roce 1797 ji nechal vzdálený příbuzný Jan Illesházy obléci do pozlaceného roucha a umístit do nové barokní rakve na vyšším podstavci. Od roku 1991 se po Žofii jmenuje jedna z ulic Tepličky nad Váhom i církevní základní škola. Když zde dne 2. června 2009 proběhla oslava 400. výročí narození Žofie Bošňákové, zúčastnili se jí nejen špičky slovenské i evropské politiky a podobní vyžírkové, ale také žijící příslušníci šlechtického rodu Bošňáků. Slovenská pošta dokonce vydala při této příležitosti známku, speciální dopisní obálky a pohlednice s inauguračním razítkem.

Možná toto místo v minulosti již navštívili i další dopisovatelé a čtenáři Turistiky. Možná celá popsaná událost ani kaple s mumií na nikoho jiného nezapůsobily tak silně jako na mě. V každém případě se však jedná o velmi smutný konec ostatků krásné a vzdělané šlechtičny, kterou nazývali „sväticou zo Strečna“.