Toulky s Megy VII.Vochlice
Nenápadný půvab Lubenecka
Odjeli jsme na víkend ke kamarádům do Liberce a bylo to vlastně poprvé, co jsem byl tři dny bez Megy. Vypravili jsme se na výlet do Jizerských hor a jak jsem kráčel lesem bez psiska, měl jsem pocit, že mi něco chybí, že mě kus schází a že je to velká nuda. Možná to bylo kvůli tomu pocitu, ale obávám se, že je to objektivní fakt a hojně turisticky navštěvované hory vokolí Liberce jsou proti lučeneckým hvozdům skutečná nuda. Asi proto, že je ovládl turistický průmysl. Potkáte tu spoustu cyklistů n adrahých kolech sodpruženými vidlicemi oblečené vtakzvaných funkčních dresech, které odvádějí pot ale přitom zachovávají pocit suchosti. Jsou to na první pohled zdatní sportovci, poĺykači kilometrů, ale právě proto má člověk pocit, že neunikl zcivilizace, ale naopak jí vláčí ssebou až sem do hor. To vokolí Lubence potkáte chlapi vmontérkách, maximálně vojenských maskáčích sukrutnými košíky, kteří nesportují, ale hledají něco ksnědku. Nejsou tu luxusní restaurace sprodejem suvenýrů, ale zase jenom hospody pro chlapy vmontérkách, což má nepopiratelný půvab poslední divočiny a taky krajina není tak učesaná, se vzorně vysypanýma cestičkama, ale jsou tu asfaltky i úzké pěšinky, chvíli se jde podél potoka lužním lesem a pak se vyšplháte na skály do kosodřevin abyste pokračovali uprostřed hřbetu prudké strže, kde seshora je kamenné moře a zespoda voní dubový les. Najednou jsem si uvědomil divokou krásu naší krajiny a že už jsem se za těch pár týdnů stal závislákem. Měl jsem moc práce a tak podnikal jenom krátké pochody, při kterých jsem vyplňoval další a další bílá místa vokolí - bylo jich překvapivě mnoho, poznával jsem kudy se kam dá projít, objevil pastviny se žampiony a vhlavě se mi pomalu sumíroval nápad na cesty větší a dobodružnější, jako například od pramene řeky Střely jít sto kilometrů až do Liblína, kde se vlévá do Berounky.
Vochlická rozhledna
Realizaci tohohle plánu zase zabránili pracovní povinnosti a tak jsem se jenom nechal odvézt na křižovatku nedaleko od Dětenic kousek od Doupovských hor a vydal se domů pěšky nejprve po zelené stezce našich lesů a potom žluté turistické. Hned na kraji lesa jsem potkal partu vesničanů, která sbírala klestí do přistaveného vozíku za škodou favorit. Megy zase neomylně zabrala jako navazovač kontaktů. „Co to je za psa?" zeptal se mě chlapík u auta. „Labrador," řekl jsem. Musíme být komická dvojice - já měřím skoro dva metry a vážím sto patnáct kilo a vedu si na vodítku hravé a dětinské štěně - které už ale taky má aspoň dvacet kilo. „Vypadá jako vlčák," řekl chlapík. „No," chtěl jsem namítnou, ale pak si to rozmyslel, „asi jo." „Ten má do vlčáka hodně daleko," zavolal zlesa starší muž a já byl vděčný, že to řekl za mě. Obcházel jsem Skytalský vrch a napadaly mě podobné pocity, jako když jsem před deseti lety jezdil do Himálaje. Zdálo se mi to dkoro stejné, akorát ty kopce nejsou tak strmé a cítím se tu víc jako doma. Taky jako kdybych teprve teď se učil číst krajinu. Žlutá celý kopec obcházela zprava, ale uprostřed jsem narazil na rozestavěnou cestu, která už byla pár set metrů asfaltkou ale pokračovala přímo přes kopec vysekanou brázdou vpodobě udusaného štěrku, tak jsem se vydal po ní. Ubíhala pohodlně a na druhé straně jsme se na žlutou bez problémů napojili, prošli zMlýnců na Vochlice a vystoupali na vrcholek kopce krozhledně. Odsud už bylo vidět knám do Lubence a cítil jsem se tu jako doma. Vochlickou rozhlednu jsme s Megy minui uprava, priotože jsme tady spolu už jednou byi, ale nomu ji pominout v tomto psaní. Její pohnutá historie začíná v,,,,, a ta novodobá se píše terpve nedávno, kdy se o ní začal zajímat Richard Kant´a. Když jsem kdysi psal reportáž o obcích, které získali titul "Vesnice roku" zjistil jsem, že k úspěchu na vesnici kromě čističky odpadních vod, opravených chdooníků a podobně vede hlavně soudržnost obyvatel. Tlik vysmívané akce Z jsou pořád principem, který funguje. Manželé KAntovi založili nadaci na záchranu rozhledny a podařilo se jim získat grant od jednoho velkého mobilního operátora a na brigádách se objevio mnoho lidí včetně starosty. Upravili okolní pozemek, dozdili rozbité otvory pro okna a uvnitř vyzdii kulatý pilíř, na který se pak připrevnicli dřevěné schody. Richardovi to celé úsilé v roce 2008 pomohlo k získání krajskéh otitulu živnostník roku. Ale pdstatnou měrou se o to zasloužila jeo firma Sklo Art, který vyrábí vitráže od kostelů, přes soukromé osoby až po grandhotel Pupp. Když jsem o nich točil pro televizi reportáž musel jsem celý jejich příběh směstnat do tří minut, ale zažil jsem toho s nimi víc.