V horkém křesle... aneb vzpomínky na "Králičák"

Fotografie (5) • Foto: Franta

Sedím zapřen ve stomatologickém křesle, ruce křečovitě zaťaté do opěradel a potím se jak novoguinejské prase. I když je posed nepohodlný, téměř jej nevnímám, neboť se děsím okamžiků příštích. Najednou cítím, jak se v ordinaci zavlnil vzduch a na samé hranici mého periferního vidění se zjevila ženská postava. Zvědavě otáčím hlavu. Do tváře jí nevidět - má ji zahalenu černou kápí. Ale já už tuším, která bije - tak tohle ta hodná víla Zubejda, dávající pacientům za vytrhnutí zoubku dvacetikorunu, rozhodně nebude!

Jakoby na potvrzení mých chmurných myšlenek si poloprůhledná osoba z ramen sundává kosu a loví v kapse hábitu brousek, aby si jím upravila ostří. A helemese – vždyť ta madam je přece samotná Zubatá! A vůbec, proč se vlastně divím, že zrovna Smrtku před sebou vidím? Vždyť mne za chviličku čeká extrakce tří zubů, a když zákrok nepřežiju, vezme si mne paní v černém rovnou s sebou!

(To je zajímavé, že zrovna takhle jsem si ji vždycky představoval... jen to, že má hrb na zádech, jsem netušil...)

„Nějak jste nám zbledl, není vám špatně? Opravdu ne? Tak necháme ještě chviličku injekce působit, a pak se do toho dáme.“

Jasně, pane zubaři, však už se nemůžu dočkat!

Krucinál – je to jen pár dnů, co jsme se s ženou vrátili ze čtrnáctidenní dovolené z východních Čech, kde jsme se cítili jak v ráji... a najednou se člověk ocitne u samých bran pekelných.

Cítím, jak mi levá tvář začíná napuchat do velikosti pinpongového míčku a jak mozek zoufale sjiždí všechny dostupné programy a hledá, kterak následné okamžiky co nejlépe překonat. No a co, já se jim tady z toho tento, nepotento... Takovou radost jim neudělám, jsem přece Valach! A co by za to dal (kdyby si se mnou místo mohl vyměnit) třeba takový Jurko Jánošík? Ten by se nejspíš při přesunu ze šibenice na zubařské křeslo smál, až by se za cůpky popadal!

Musím mysl obrátit k něčemu pozitivnímu, abych tu hrůzu nevnímal. Což možná nebude až takový problém, neboť daleko do minulosti se vracet nemusím. Stačí v hlavě přehrát děj toho, co jsme zažili ve čtvrtek...

Ten den se nám totiž splnil velký sen a naše nožky konečně stanuly na vrcholu Králického Sněžníku!

Možná si řeknete – no bóže, co je to za blbé přání, vytrmácet se po svých na jakýsi kopec? Ale ona není hora jako hora. Některé, i když veliké, moc krásy nepobraly. A pak tady máme veleznámé vrcholy, na nichž musí stanout každý, aby byl dost „In.“ Ať už je to Sněžka, Říp, Radhošť, Praděd či třeba svatý Hostýn. A přitom většinu národa vůbec netrápí, že se nahoru dostali třeba za pomoci lanovky anebo že ten výstup s dalšími tisíci dvounožců vypadal téměř jako turistická pouť.

Ale najdete u nás i hory, které – ač nádherné jak řecké bohyně - leží tak daleko od civilizace, že si při „dobytí“ jejich vrcholů sáhnete až na dno svých sil. Neboť ta dlouhá a mnohakilometrová vysokorská túra rozhodně není procházkou vaší zahradou.

Ale... ale když vyjde počasí, vzpomínky na ni pak v mysli jiskří jak polodrahokamy!

Když jsme s Janou poprvé uviděli obrázky Králického Sněžníku, byla to láska na první pohled. A co by člověk neudělal, aby se s milovanou bytostí co nejdříve nesetkal?

Ve Zlíně máme jednu cestovku (jmenuje se Rapant) a ta pořádá zájezdy ke Králíčáku z polské strany. Zdálo by se, že už nic nemůže stát v cestě za dosažením našeho snu, ale zlý Osud nám začal házet klacky pod nohy: dvakrát jsme se na zájezd přihlásili... a dvakrát byl kvůli malému počtu přihlášených účastníků zrušen!

(A já se přitom tak těšil, jak přijdu v pondělí do práce a při převlékání do pracovního mundůru směrem ke kolegům jen tak ledabyle prohodím: „Chlapi, v sobotu sem sa býl napit z prameňa Moravy!“)

Co teď? Nezbylo, než vzít osud do vlastních rukou: naplánovali jsem si dovolenou, z níž jedenáct dní a nocí strávíme v Náchodě, a pak se na tři dny přesuneme do městečka Králíky. A tam uvidíme, co se dá s naší touhou udělat.

Ještě před odjezdem do Čech jsme na jaře podnikli výlet do Branné, půvabné to brány do Jeseníků. A kromě prohlídky půvabného městečka a zdevastovaného hradozámku vyrazili k divukrásným skalám Pasáku. Přibývající výškové metry dávaly okolní krajině poznenáhlu vyrůst a vytvarovaly ji do fantasticky plastické podoby... a pak nastal okamžik, kdy se nad horizontem vyloupl ON, král sousedního pohoří. A s ještě zasněženou čepicí na vznešené makovici nám na dálku signalizoval:

„Jen směle přijďte, vy dva – budu se na vás těšit!!“

„Budíček, Jani – vstávat!“ vykřikl jsem na drahou polovičku. A abych dodal těm slovům důraz, zatahal ji za nohu.

„To už je ráno?“ fňukla nešťastně bytost, sdílející se mnou pronajatý pokoj (a honosící se titulem manželka) a hrabala se ven z postele.

Zatímco si před zrcadlem upravuje do přijatelné podoby svůj exteriér, otvírám okno, abych dovnitř vpustil chladivý ranní vzduch a s rozkoší se pasu pohledem na králické náměstí. Vypadá jak vystřižené z Drdovy pohádky o malebné Rukapáni a působí ospalým, ale přitom přívětivým a útulným dojmem. V kašně, ukryté pod lipami, zurčí ve fontáně živá voda, kterou zrakem odbornice již drahný čas sleduje socha Přadleny. Fasády protějších klasicistních a empírových domů se slastně tetelí pod prvními slunečními paprsky a rozjasňují se teplými barvami. Tedy... až na to zelenkavé stavení, v němž se ukrývá Městské muzeum. Ale to zase patří na rynku k domům nejkrásnějším. Však ono není hezké jen zvenčí. Vím o čem mluvím, neboť zrovna včera jsem v něm byli.

A taky se starou alejí, pamatující už několik generací poutníků, vydrápali až na temeno Svaté hory. Bezlesý vrchol je ozdoben mohutným komplexem kláštera, v němž se skrývá nádherný kostel. Před restaurací právě zastavil zájezdový autobus a z jeho útrob se s nadšením ven hrnuli lidé, mluvící měkkou polskou řečí.

Nás ale tohle pohostinné zařízení pranic nezajímalo, neboť za ním se před námi rozprostřel čarokrásný pohled na celou králickou podkovu a i na vzdálenější Jeseníky. Jak jsem tak očima hltal tu obrovskou a majestátní kopuli, vyslal jsem v ní duchu prosbu: „ Milý rozmilý Sněžníčku, přimluv se, prosím, za nás tam nahoře, ať je nám na tobě zítra hezky!“

Nejspíš to zabralo, protože ráno je přímo ukázkové...

Na neviditelné věži kostela svatého Michala cvaklo v hodinách a vzápětí se etér třikrát rozechvěl zvukem zvonu. Třičtvrtě – to už je nejvyšší čas...

„Můžeme,“ oznámila manželka.

Tak tedy: do třetice všeho dobrého i zlého – vzhůru na Horu!!

Autobus nás vysadil na točně v Dolní Moravě a my po silničce, vedoucí okolo stejnojmenného toku vzhůru údolím, prcháme ze spárů civilizace. Jen co mineme všechny ty rozestavěné lanovky, sjezdovky a penziony, vnoříme se do královského hvozdu. Přiznám se, že jsem si v těchto místech Moravu představoval jen jako větší potok, ale ona je to říčka, valící se bystře kamenitým korytem a mezi balvany, lemujícími její břehy. Ticho horského smrkového lesa narušuje jen lahodný zpěv ptáků, šumění peřejek... a také jednoho menšího vodopádku, který jsme potkali výš v údolí. My dva si nemusíme hlasitými výkřiky potvrzovat krásu viděného. Nám úplně stačí, když se na sebe podíváme a vidíme, jak tomu druhému jiskří od štěstí v očích.

Asi po hodince jsme se dostali k rozcestí pod Strašidly. A já to tady tak šíleně zkoníl! Špatně jsem se totiž podíval do mapy a nevšiml si pěšinky, směřující lesem k nejvyššímu sněžnickému vodopádu. A tak jsme o pohled na jeho burácející vodstvo nenávratně přišli! Vykoumal jsem totiž zkratku, vedoucí po lesní cestě nad ním, ale tady byl bohužel tak neprostupný svah, že jsme se k němu vůbec nemohli spustit.

Moc mne to mrzí. Chtěl jsem Janičce udělat radost, když má ty vodopády tak ráda... No, ale co už, teď nás přece čeká daleko větší lahůdka – výstup na „naši“ horu!

Lesní cesta začíná ostře stoupat okolo potoka. Pak se před námi na mýtině objevil lesácký srub, před nímž si na venkovním ohništi vařil mladý pár kávu. Zdravíme se a my pokračujeme až na horní konec paseky. Cesta tu končí a dál nás čeká už jen uzoučký chodníček, strašně strmě stoupající až na hřeben jedné z králických podkov.

Myslel jsem, že manželku dobře znám, ale to je vidět, jak našim ženám stále tak málo rozumíme: Jana valí s trekingovými tyčkami do stráně jak buldozer a dokonce mne předbíhá!

Když jsem ji, silně funíc a po dechu lapajíc, po čtvrt kilometru na hřebeni konečně dohonil, ptám se, co to mělo znamenat?

„Chtěla jsem mít ten strmák co nejrychleji za sebou!“ odvětila nevinně žena.

Už po státní hranici ( a červené značce) jsme pak pohodlně pokračovali dál. Jen ten les okolo nás se nějak rapidně mění. Řídne a ubývá ho jak tajícího sněhu, drobí se na menší enklávy a ostrůvky a obloha mezi stromy je modřejší a modřejší. Vlastně je spíš tmavomodrá až s neskutečným náběhem do černi! Jak mizí les, do stran přibylo výhledů a my najednou stanuli na suťovisku pod Vlaštovčími kameny. Zleva, z polské strany se napojuje cizí trasa a pojednou nás míjí zástup polských turistů:

„Dzieň dobry!“

„Dobrý den!“

A pak už nás čeká poslední bezlesý, strmý svah a po mohutné oblině vrcholové klenby se pod černomodrým nebem dostáváme na nejvyšší místo hory. Jejich 1423 výškových metrů jí zajišťuje třetí místo a bronz mezi nejvyššími vrchy Česka.

Huráááá!!!!!!!!

Objímám Janu, a pak, abych se mohl chlubit, že jsem stál skutečně na nejvyšším místě jedné z našich nejkrásnějších hor, lezu ještě na kamenné trosky dávno zaniklé rozhledny. Následující chvíle patří k těm nejhezčím okamžikům našich životů. Kocháme se úžasným kruhovým rozhledem, který zahrnuje ohromnou výseč nejen z našeho, ale hlavně polského území. Vidíme prakticky celý Hrubý Jeseník a hory rychlebské, na druhé straně pak orlické. A naše a polské Krokonoše. A přímo pod námi tu nedozírnou hlubinu údolí Moravy a...

„Tak – jdeme na to!“ Přeruší tok příjemného rozjímání cizí hlas. Stomatolog bere do rukou nějaký (už na první pohled odporný) nástroj a přikazuje:

„Vypláchněte si!“

Zavírám oči, otvírám dokořán hubu a v posledním okamžiku dostanu nápad, jak se toho zákroku zhostit bez újmy na cti: vždycky před trháním si jak zaklínadlo sám pro sebe v duchu zakřičím jméno „naší“ milované hory!

Začínáme a...

„Sněžník!“

Chvilička páčení, zub je najednou venku a doktor mne nabádá, abych si před další extrakcí vypláchnul zkrvavená ústa.

Jedeme dál...

„Šněžník!!“

Škuby škub a další zoubek je venku...

„Vypláchněte si.“

Přichází finále... a já z posledních sil v duchu zařvu tak, až mi z toho málem zalehne v uších:

„NĚŽNÍK!!!“