VRBNO 2016 - 2.Cesta do Heřmanovic a Zlatých Hor

Dnes je úterý a vyrážíme na první delší cestu - do Heřmanovic a Zlatých Hor. Kvůli spoji máme budíček už ráno v pět, ale on je rozdíl vstávat do rachoty anebo na výlet. Navíc jsme se v naší růžové komnátce (Božíčku!) vyhajali úplně do růžova.

Zádrhel nastal venku na nádvoří zámečku: protože jsme raná ptáčata, nacházíme zavřené všechny venkovní dveře. Naštěstí hlavní brána zamčena nebyla, a tak nám bus do Heřmanovic přece jen neujel!

Za centrem Vrbna projíždíme přidruženým Mnichovem, kde nás zaujme silueta kostela a reklama na místní rybářskou baštu. Pak už se vlevo nad údolím Černé Opavy objeví ohromný masív Medvědího vrchu a Orlíku a my na nich můžeme oči nechat! Po chvilce sjíždíme do centra Heřmanovic. Je rozloženo podél horního toku Opavice v docela hluboce zaříznutém údolí. Obec se může pochlubit množstvím památných dřevěnic, z kamenných památek boduje kostel sv.Ondřeje. Jím se ale budeme kochat později.

Po vystoupení z busu se na nějakou dobu naše cesty dělí: Jana zůstává v údolí fotit domorodé chaloupky a samozřejmě i ty krásné koníky, kteří nás přišli k plotu Pastviny přivítat. Též „hochům“ s dlouhým hárem vlídně na pozdrav pokynu, pak zamířím po zpevněné cestě do kopce k blízkému remízku.

Zpětný pohled odhalí půvabné panoráma obce, vše bohužel v protisvětle. Za háječkem už zahlédnu další heřmanovickou dominantu – bělostně zářící kapli sv.Jeronýma. Ono je to s touhle prostinkou kaplí docela zajímavé: z hlediska architektury nic moc, ale díky své poloze (návrší nad opuštěným lomem) svítí do daleka jak mořský maják!

Z centra obce vidět není, ale ze žlutě značené tur.trasy a z hlavní silnice ano. A svým umístěním v krajině konkuruje i mnohem většímu kostelu, který je při pohledu z komunikace naopak utopen v údolí.

Kaple byla díky finanční pomoci od manželů Scholzových ze Siegsdorfu po sametu opravena a v roce 1997 i znovu slavnostně vysvěcena. Padla domněnka, že kdysi byla součástí sousedního kláštera řeholnic terciářek sv.Františka z Assisi, ale páni archeologové po něm žádné stopy nenašli. V sousedství byla potvrzena jen existence tvrze a zbytek nejspíš spolkl velký vápencový lom.

Po okouknutí kaple ze všech světových stran se brodím mokrou trávou k cedulím se zákazem vstupu a jen nakouknu se srázu do hlubiny, v níž se leskne hladina jezírka.

On i tenhle pohled stojí za to a přiměje člověka, aby se zamyslel, jak velké množství kamene za dobu existence lomu navždy zmizelo z lůna Matičky Země!

Krom vytěženého vápence a starého tvrziště odtud díky těžbě navždy zmizela i první Heřmanovická jeskyně, která prý byla plná nádherných stalaktitů i stalagmitů.

Tak jako ta jeskyně novodobější, byla i ona součástí nevelkého Heřmanovického krasu. V nové se nacházejí dvě prostorné síně s drobnou krápníkovou výzdobou o výšce až dvaceti a tří metrů, které jsou spojeny komínem. Má umělý vchod, je veřejnosti samozřejmě nepřístupná a nachází se jihozápadně od areálu lomu.

Z kopce se vracím dolů za manželkou a společně už okolo menší kaple a hasičárny zamíříme ke kostelu. Je největší památkou malebné obce, rozprostírající se na rozmezí Zlatohorské vrchoviny a Hrubého Jeseníku. Jako majetek vratislavských biskupů jsou Heřmanovice poprvé zmiňovány roku 1339. Obyvatelstvo se živilo zpracováváním železné rudy v hamrech, další nejen ji kutali na blízkém Příčném vrchu, zbytek byli zemědělci a řemeslníci. Na sklonku 16.století nechal ctihodný biskup Ondřej Jerin v obci vystavět renesanční kostel a po něm dodnes nese jméno.

Další vratislavský biskup se v roce 1739 zasloužil o jeho barokní přestavbu a tahle „novější“ podoba se zjevila i našim očím. Interiéry jsou mimo mší bohužel uzavřeny, a tak si o nějakém pohledu na cennou renesanční křtitelnici a obrazy na jeho třech oltářích můžeme nechat leda tak zdát...

Od chrámu stoupáme okolo hezkých domů i rekreačních chalup až nahoru k hlavní silnici. Ještě než vstoupíme na frekventovanou vozovku, rozloučíme se pohledem s panorámatem Heřmanovic. A také se siluetami Medvěďáku a Orlíku, které zdobí ten vzdálenější horizont. Pak už postupujeme po asfaltu směr zastávka busu pod poutním kostelem Maria Hilfe. Vpravo se na obzoru vypínají zlatohorské kopce, vlevo nám nad silnicí dělají společnost strmé zalesněné stráně Příčného vrchu.

Po pár set metrech chůze vlevo odbočuje zpevněná cesta.

Ano – tady to je!

Jana na mne vrhá nechápavý pohled, ale já jen vydechnu: „Žebračka! Chvílu počkaj - idu to omrknút!“

A potom mne čeká takové zklamání, že to se mnou málem šlehne o zem: obrovská důlní propadlina, připomínající novodobou propast, je totiž nepřístupná!!

Vstupu zabraňují dva pásy Vysokých plotů, přičemž dráty toho druhého prochází elektřina a na sloupcích jsou umístěny kamery. Zátarasy vypadají, jako by ohraničovaly nějaký koncentrák, ale přitom jen zabraňují zvědavcům (jako jsem třeba já), aby se jim tam nepřihodilo neštěstí.

No nazdar! Takže vše, co jsem o této kulturní památce četl a viděl na videu, je nyní pro běžného smrtelníka nedostupné... no to snad nepřežiju!

Šíleně rozčarován se vracím za ženou a pokračujeme dál. Jako by i ta obloha chtěla podtrhnout moji chmurnou náladu, zakabonila se a dává se do mírného deště. O kus dál vede k jámě Žebračky ještě jedna cesta. Taky je zatarasená, ale v prvním plotě je díra. Ale dál stejně není z propasti nic vidět.

Akorát mne na kameře.

Vlídně pokynu neznámému strážci pořádku a raději rychle mizím – co kdyby se chlapci z bezpečnostní agentury najednou chtěli projet?!

Na dohled od zastávky busu se z nebe spouští pořádná liša, tak tak stačíme doběhnout pod střechu! Naštěstí po pár minutách znovu vysvitne slunce a my se můžeme přesunout na druhou stranu silnice, kde staví dálkař do Zlatých Hor. Z tohoto místa na nás z lesního svahu shlíží i ten vzdálený poutní chrám.

V městečku zůstáváme čekat na nádru, protože jsem dle jízdního řádu nalezl kvůli Janině bolavé noze spoj až na okraj Údolí ztracených štol. Jede už za půl hodinky, to jde. Jen nám ještě skočím vedle do CCOP pro minerálku Ondrášovku.

Za městem vystupujeme na okraji lesa u zastávky Dolní údolí, Hájovna. Turistický chodník hvozdem klesá k potoku s lávkou, a když ho přejdeme na druhou stranu, zůstáváme hledět jak puci, protože tohle je to místo, kde TEČE VODA DO KOPCE!

Zkouším různé náklony, záklony, očka mi přitom švirgají, ale zdá se že je to opravdu tak!

Přitom se samozřejmě jedná jen o geniální optický klam, neboť tekoucí voda rozhodně nepopírá fyzikální zákony. Ale teče do oblouku, má naprosto nepatrný sklon a vodováhu, abych jej přeměřil, opravdu v batohu nenosím!

Přitom to není žádný potok, ale kanál a náhon v jednom. Přiváděl vodu nejen k rýžování zlata, ale ta sloužila i k pohonu různých strojních zařízení. Například k roztočení kol těch slavných replik zlatorudných mlýnů, které vidíme o kousek níž dole na břehu říčky Olešnice. Lidí je tu jako máku, voda teče, kola se točí, řeč se vede, jen to pivo se tady nikde nepije...

Exkurzi mlýna jsme viděli doma na videu, navíc bychom se s další početnou skupinou dovnitř myslím ani nedostali, takže ji s klidným srdcem oželíme. Ještě se chvilku pomotáme s fotoaparáty okolo, a pak už zamíříme po cestě podél toku říčky.

Zanedlouho se ocitneme na větším prostranství s napodobeninami zlatokopeckých srubů, amfiteátrem a výletní restaurací. Zastavujeme se na občerstvení a jakmile zahlédneme, že tu mají k jídlu i výpečky, tak i na oběd.

Než nám ho na zahrádku přinesou, dal jsem se do řeči s majitelem hospody, který se mi pochlubil, že býval policajtem a pracoval i v ochrance jednoho bývalého prezidenta. Gusta Husák to ale nebyl...

Hovor přeskočí i na zajímavosti v okolí a pán mi přinese ukázat úžasnou knihu o Zlatohorsku. Je plná nádherných barevných obrázků, které fotograf Petr Hruban pořídil v rozsáhlém zlatohorském podzemí. Nechybí ani Modrá štola, Žebračka a mnohé další skvosty.

Pan majitel mi ji nabízí za přijatelnou cenu ke koupi, ale já hlupák se s ní nechci v batohu na výletě vláčet a v domnění, že je ke koupi normálně v knihkupectvích, odmítám.

(No, to jsem tomu dal – kniha vyšla v omezeném nákladu, všude je vyprodaná, a když jsem ze Zlína psal do Muzea ve Zlatých horách, neměli ji už ani tam! Dobře ně tak...)

Ochotný vlastník hospody nám po obědě dokonce domluví odvoz dolů do města, protože Jana by po svých nohách dolů do města už nedopajdala. Veze nás tam sympatická starší Rómka, která restauraci zásobuje vlastní pizzou a doveze nás až na zlatohorské náměstí.

O tomhle pozoruhodném městečku, v jehož okolí se sice začalo zlato těžit už před naším letopočtem, ale oficiálně až díky vratislavským biskupům a moravskému markraběti Vladislavu Jindřichovi při jeho založení na začátku 13.století, byly už popsány stohy papíru. A o bývalém Cukmantlu je i na netu stránek víc než dost, takže podrobného popisu o historii a památkách netřeba.

Tady bych jen rád vypíchl současnou velice příjemnou podobu náměstí, majícího podobu předlouhé široké ulice. Když jsme tu s manželkou byli před lety, kromě několika opravených domů tu k vidění skoro nic nebylo.

Nyní ale díky dotacím z EU ryneček nesmírně zkrásněl.

Byla upravena dlažba, chodníky, odpočinková místa. Mnohé další historické domy (i když ještě ne všechny) se dočkaly i opravy fasád a jejich převážně empírová a klasicistní architektura vynikla jak vybroušený drahokam.

Přibyla i nová moderní kašna, která má symbolizovat rýžovací pánve. Najdeme ji na místě jedné proluky. Těch nezastavěných proluk je v centru bohužel víc. A fakt za ně můžou komunisti, protože ti holomci nakázali demolici starých chátrajících budov a nic nového na jejich místech nepostavili.

Nakonec dobře i tak – ještě by tu vzniklo nějaké podobné monstrum, jaké mají třeba na náměstí v Jihlavě!

Couráme se historickým centrem, které je díky proměnlivému počasí chvilku zaléváno záplavou světla a chvílemi tone ve stínu kabonících se mraků a celé je to jedna veliká krása.

Jak ten dominantní kostel Nanebevzetí Panny Marie, budova radnice, tak mnohé jiné...

Pro nás je tím nejhezčím „domečkem“ budova Staré pošty, vystavěné v podobě holandského baroka. Uvnitř se skrývá Městské muzeum. Neodolali jsme, zašli dovnitř a za pouhých třicet kaček na osobu si prohlédli všechny jeho expozice. Opravdu tu bylo na co koukat a jeho návštěvu můžeme všem jenom doporučit.

V patře se můžete seznámit s historií hornictví na Zlatohorsku, uvidíte různé nástroje a nářadí, fotografie z podzemí. Dále je tu selská jizba, historie mikroregionu a jeho památek – např. hradu Kobrštejna, Edelštejna, Sanatoria Edel, historie hasičského spolku, vše o poutním místě Maria Hilfe a o Rejvízsku. Dokonce zde mají i několik těch pověstných vyřezávaných židlí s karikaturami štamgastů. Samozřejmě potěší i pohled na sbírku minerálů.

V přízemí pak historie jakéhosi místního spolku a nechybí ani památka na zlatokopa Henryho (Jindřicha Hořelici), plná ukázek kamenného bohatství, který tento dobrý muž za svého života nasbíral.

No a v podzemí nás čekala ukázka středověké štoly a mučírna.

Po hezkém zážitku se před odjezdem „domů“ do Vrbna ještě stavujeme kafé a na zmrzlinu.

Ve Vrbně pod Pradědem vystupujeme v centru, neboť musíme v supermarketu Albert doplnit zásoby poživatin. Zítra nás totiž čeká s našimi přáteli ze Žárů výlet na Osoblažsko. Protože je stále moc hezké a fotogenické proměnlivé počasí, neodoláme a vyhučíme ještě do kopce na vrbenský rynek. To jsou ale nápady, stavět ho v takovém kopčisku!

Dostalo jméno po svatém Michalovi, stejně jako ten mu dominující kostel. Chrám a ještě dva dochované objekty připomínají éru Řádu německých rytířů, jimž po Bílé hoře připadla rozsáhlá území na severní Moravě a ve Slezsku. A také zkonfiskovaný majetek pánů z Vrbna.

V devatenáctém století řád na rynku vybudoval nemocnici. O pacienty se staraly řeholní sestry, bydlící ve vedlejším klášteře. Ta dodnes viditelná věžička je připomínkou zvonice bývalé kaple. Řád vybudoval i dívčí obecnou školu, ze které je dnes dětský domov. V roce 1913 zde byla přistavěna další velká budova . Původně dívčí obecná a měšťanská škola je v současnosti Sportovním gymnáziem.

Na místě dnešního kostela nejprve stávala jen svatomichalská kaple, ale když ji v roce 1626 zničili protestanti, byl zde vystaven jednolodní podélný kostel, jemuž v průčelí vévodila hranatá věž. Bohužel byla kapacita chrámu notně poddimenzována a při mších se do něj všichni věřící nevešli. Proto se v roce 1837 začalo s jeho přestavbou na větší kostel, ale někde se stala chyba. Praskla zeď a oddělila chrám od věže a vše hrozilo zřícením. Když se na novostavbu přijel osobně podívat sám arcivévoda Maxmilián, zhrozil se a v prvotním rozčilení chtěl nechat ruiny rozstřílet z děl!

Nakonec ale přikázal trhliny vyztužit železnými obručemi a všechny trhliny a prasklou klenbu znovu nechat vyzdít. O rok později byl kostel sv.Michala, který získal empírovou podobu, znovu vysvěcen.

Nakoukl jsem zvědavě do interiéru, ale ten je plný lešení, neboť se opravuje. Naštěstí je před chrámovou lodí předsíň s obrazy a informacemi, takže jsem odtud odcházel alespoň na 50 % spokojen.

Cestou do penzionu jsme ještě spláchli žízeň pivkem. Po převlečení pak odchod na večeři – dnes nás čekaly porce znojemské - a po návratu na pokoj venku začala strašlivá bouřka. Večer v devět hodin ještě voláme přátelům. Prý je to u nich čirá hrůza a zaplavilo jim to sklepy, ale jinak vše oukej a ten zítřek platí.

A tož hajdy na kutě a honem spát, ať to čekání rychleji uteče...