Z Kudlova přes Jaroslavice do Zlína

Konec loňského října byl natolik krásný (alespoň co se slunného počasí týče), že jsem neodolal a vzal si uprostřed týdne do práce fotoaparát s úmyslem po rachotě vyrazit na kratší fotoprocházku. Poněvadž se každý den smráká o něco dřív, rozhodl jsem se jen pro kratičkou túru z Kudlova do Jaroslavic.

Na točnu do Kudlova mne odvezl autobus MHD, velmi podobný normálnímu trajflu, tento byl ale bez „tykadélek.“ Odsud mne čekalo překonání více jak půlkilometrového úseku po krajnici velmi frekventované silnice táhnoucí se po rovinatém hřebeni a dušičce se od burácení motorů skrytých pod kapotami mne neustále míjejících vozů vozů ulevilo až na zastávce busu poblíž rozcestí vedlejších asfaltek.

Odtud k Jaroslavicím klesala i polní cesta, ale ještě než jsem na ni vykročil, potěšil se pěkným dalekým výhledem na sídla ležící hluboko pode mnou v dolině „Dřevky“ a na protější táhlé kulisy Hostýnských a úplně napravo i Vizovických vrchů.

Na pastvině jsem pod první zatáčkou pozdravil dvojici pasoucích se kraviček (jedna dokonce něco zabučela v odpověď) a následující klesání umožnilo naposledy si pořádně vychutnat sluncem zalité panoráma všech protějších kopců. Pak se Oskar začal zašívat za mraky a posléze zacouval za horizont kopce za mými zády.

 

 

Pod jaroslavickou chatovou osadou jsem po polňačce tudíž prošel v hlubokém stínu a posledním slunečním paprskům se mohl oddat až na velkém otevřeném terénu před obcí, kde se moje polní cesta napojila na silnici od Kudlova. Přes pastvinu se otevřel krásný výhled ku Zlínu a na Hostýnky, zaujalo rovněž nové stavení vystavěné na „zelené louce“ a červené listí stromu tvořící pěkný kontrast k zrezivělé plechové boudě.

Napravo jsem už v dědině na jednom z pozemků zahlédl pasoucí se ovce, ale ty koníčky, kteří bývali ozdobou pastviny před Jaroslavicemi (a které jsme tu i s ženou několikrát fotili), tak ty jsem dnes k mé velké lítosti nikde v okolí neviděl.

Následoval pochod po silnici ke středu obce nacházející se v sedle nahoře na kopci a nově upravenému prostranství u točny MHD. (Do Zlína a zpět sem jezdí minimálně 2 x za hodinu spoj č.31.)

 

 

O vzdálenější minulosti Jaroslavic vzdálených od Zlína 3.5 km, a které dnes obývá okolo 700 obyvatel, se toho na netu moc nedozvíme - kronika obce se totiž nedochovala. Ve zlínském archívu se nachází jen několik listů s velmi stručnými záznamy z let 1906 až 1918 (přitom chybí jakákoliv zmínka o kapli) a i záznamy z období světové války jsou strohé a navíc neúplné. Poněvadž je historie obce spjata s historií Zlína, předpokládá se, že dědina na tehdy zalesněných jižních svazích Vizovických vrchů vznikla někdy v druhé půli 16.století.

 

V místech nynější dědiny se prý kdysi dávno ve hvozdu skrývali zbojníci a ukradenou slaninu si věšeli na hrušku. Při razii pánů na lapky byli tito pochytáni a unikl jim jen jediný jménem Jaroslav. Prý pak šel do sebe, zbojnictví pověsil na hřebík, vystavěl si chalupu a začal se živit poctivým řemeslem. Okolo jeho příbytku postupně vyrostla další stavení, a tak vznikly Jaroslavice.

 

 

Dnes je největší památkou obce kaple zasvěcená sv.Anně, vystavěná roku 1909 a umístěná do svahu pod točnou. Za ní pokračuje do hřebene a poté terénem klesá mezi zástavbou cesta k restauraci „U Baďurů“ a „Na Hřišti,“ po které jsem se dnes vydal i já. Hned za točnou stojí pěkný Pomník padlým. O něco výš na hřebeni jsme minul svatý obrázek, ale ke kamennému kříži stojícímu v sedle mezi polem a zalesněným svahem s chatovou osadou), jsem dnes nešel.

Namísto toho jsem zvolil výhledovou polní cestu po odlesněném hřebeni, odkud se (bohužel už bez svitu slunce) otvíral hodně širokoúhlý a panoramatický výhled na pěkný kus kopcovitého Zlínska.

Pak už jsem po louce dospěl ke hvozdu, Cesta pod stromy pokračovala k nedalekému lesnímu hřbitůvku. S výstavbou tohoto jaroslavického se začalo roku 1933 a o čtyři roky později byl dokončen. Poněvadž byly LP 1938 Jaroslavice oficiálně připojeny ke Zlínu, začalo žalov spravovat město. Hřbitov je sice neveliký, leč malebný a jeho největší ozdobou je veliký centrální kamenný kříž.

 

 

Po silničce jsem seběhl k zastávce MHD umístěné ve svahu a čekal spolu s několika místními na spoj, který už prý měl dávno přijet, ale zatím po něm nebylo ani vidu ani slechu. Po dvaceti minutách mne čekání přestalo bavit, i vyrazil jsem pěšmo dolů obcí s tím, že pokud mne zpožděný bus mine, vyčkám na něj na další zastávce. Však ony v obci nijak daleko od sebe nejsou.

Nakonec jsem po chodníku vedoucího okolo silnice (a opatřeného zábradlím) dopochodoval až skoro do Zlína... a teprve pak jsem spoj jedoucí napřed do Jaroslavic uviděl.

Takže už zvolnit krok a v klidu dojít na nejbližší zastávku jménem Obeciny!

Ani nechci popsat tu úlevu, když bus konečně dorazil, já do něj usedl a mohl v klidu natáhnout bolavé hnáty (dnes to byla i v zaměstnání makačka), jenže ten klid a pohoda mne brzy přešla: jen co jsme sjeli na třídu Tomáše Bati, zařadili jsme se do kolony a dál se posunovali tempem několika metrů za minutu! Cesta k nejbližší – jen několik stovek metrů zastávce, trvala dvacet minut (tak byla silnice zasekaná) a tam jsem v rámci duševního zdraví vystoupil a pokračoval raději až po zámek pěšky.

 

 

Odtud na Svahy naštěstí už jely spoje „normálně“, a tak se už za pološera konečně ocitl doma. Když jsem si ale vzpomněl, že mi cesta z Jaroslavic do středu Zlína trvala víc jak půldruhé hodiny, málem se mi otevřel křivák v kapse... no to byl prostě DĚS!