Přidat Zlín mezi oblíbené
Chaty a chalupy
Mapa Zlín a okolí
Od Filmových ateliérů k rytíři Milošovi a Kudlovskému vodopádu
Po laparoskopické operaci kolene na zlínské EU Klinice (dříve nemocnice Atlas) následoval týdenní klid doma a po další kontrole u chirurga a návštěvě obvodní doktorky jsem od ní konečně dostal alespoň hodinové vycházky. Trávil jsem je okruhy po sídlišti Jižní svahy a zprvu se jednalo opravdu jen o pajdání, neboť svéhlavé koleno odmítalo poslouchat. Navíc se mi v něm tvořila voda. Jenže na vytahování injekcí jí bylo málo, takže nezbylo než ledovat a zobat prášky. Po uplynutí tři a půl týdne od zákroku už to bylo s chůzí o něco lepší a lékařka mi předepsala „normální“ dlouhé vycházky. Cíl té nejbližší jsem přitom měl naplánován už dlouho předem: na internetu se totiž na mapách.cz u Kudlova objevila ikonka vodopádu a já od té chvíle toužil tento naprosto neznámý (leč unikátní) div zlínské přírody co nejdříve navštívit. Musel jsem ale počkat až do pondělka 22.dubna, protože ještě o víkendu na valašských horách a okolních vyšších kopcích sněžilo.
První den pracovního týdne vysvitlo slunko a hrálo si na schovávanou mezi bělostnými mráčky bezcílně putujícími modrou oblohou. Což jsem bezmocně z okna sledoval se zaťatými ústy od rána a netrpělivě čekal, až odbije poledne. Pět minut po dvanácté už jsem vycházel z domu a spěchal na zastávku MHD k trolejbusu. Na náměstí Práce mne čekal přestup na beztykadlový vůz linky č.32, jehož linka vedla nahoru na kopec k Majáku, minula lesní hřbitov a poté zabočila k zastávce před zlínskými filmovými ateliéry, kde jsem vystoupil. Od naší poslední návštěvy (společně s Janou) před lety se jejich exteriér příliš nezměnil. V interiéru zato přibyl tzv. „Filmový uzel“, což je multimediální centrum plné filmové historie, animace, zábavy a zážitků pro celou rodinu, přístupné za popatek denně kromě pondělka.
Přitom byl vznik ateliérů tady ve Zlíně takovým malým zázrakem...
Po Baťově tragické smrti se do čela gigantické firmy postavil nevlastní bratr zesnulého - Jan Antonín Baťa. Jeho zesnulý bratr ho neměl příliš v oblibě a pronesl o něm památný výrok: „Poslal jsem do světa na zkušenou člověka a vrátil se mi vůl!“
Naštěstí pro firmu i město nebyl Jan vůbec špatným nástupcem. Díky němu totiž začal od roku 1935 ve Zlíně nebývalý kulturní rozvoj. (Prý tomu ale napomohlo upozornění, že se veškeré investice do kultury a umění dají odečíst z daní, odváděných státu.)
Ve Zlíně na „Kopci" došlo k založení Školy umění, kde přednášeli a učili nejen brněnští, ale i pražští výtvarníci a sochaři. Krom promítaní filmů v kinech byla uměnímilovným lidem k dispozici nová Zlínská galerie a staré Divadlo pracujících. Veliký důraz se kladl na podporu rozvoje krátkého reklamního filmu, určeného pro potřeby ubuvnického impéria. Filmy z Prahy, točené na objednávku, byly drahé, a tak se J.A.Baťa rozhodl, že se ve fabrice budou rozmnožovat alespoň kopie filmů, aby se na něčem ušetřilo. Propagačnímu a reklamnímu koutku v budově 52 se dostalo té „cti", že se proměnil na filmovou laboratoř. Toto vše se ale uskutečnilo ještě za života Tomáše Bati a reklamní umělecky ztvárněný film byl jediným typem umění, proti němuž neměl tento obuvnický magnát žádné námítky.
Po jeho smrti padl návrh, že si firma bude točit tyto filmy sama a začala hledat režiséry a kameramany. Na piedestalu prvních průkopníků zlínského krátkého filmu by měly zlatě zářit nápisy se jmény ELMAR, SAŠA a KOLDA. Ze začátku se dokumenty téhle trojice točily hlavně v exteriérech. Studio ale tvůrcům chybělo a s tím vším vyvstal naléhavý požadavek výstavby vlastního filmového ateliéru. Bylo tedy rozhodnuto o vzniku velkého filmového studia a laboratoří a na stavbu vyčleněna částka 4 milióny korun, zkrácená pozděi Čiperou na polovinu.
Jako místo pro stavbu byl vybrán hřeben kopce nad Zlínem nedaleko Kudlova, který ležel dostatečně daleko od rušivých vlivů města. Současně na stráni vedle lesního hřbitova vyrostla obytná kolonie pro všechny členy filmového štábu. Dostala jméno Fabiánka. (To podle zkratky FAB - „Filmové Ateliéry Baťa.“) Kromě reklam a dokumentů tady začaly vznikat také kreslené a jako první na světě (!) též loutkové filmy.
Kdo by neznal slavnou Hermínu Týrlovou a jejího „Ferdu brablence"? Kdo nikdy neviděl „Cestu do pravěku" či „Vynález zkázy" od Karla Zemana? A že to v té době byly opravdu „trháky", tak o tom svědčí mnohá ocenění ze světových filmových festivalů.
Tito dva přední režisérské osobnosti se mezi sebou sice moc „nemuseli," nicméně právě ony položili základ dlouhometrážnímu dětskému filmu. Ten zažil svůj největší rozkvět za minulého režimu a tehdy vznikly pozoruhodné snímky jako např. Pinkavův „Kapitán Korda" a mnohé další.
(V současnosti filmové ateliéry nesou název BONTON FILM.)
Od ateliérů jsem vykročil po Filmové ulici směrem k severovýchodu. Je bohatě lemována zelení a skulinami ve vegetaci (anebo přes plot) nabízí pohledy na rozsáhlé parčíkově upravené parcely s pěknými vilkami, v nichž žili a žijí filmoví tvůrci. Ti ostatní řadoví zaměstnanci bydleli ve čtvrti Fabiánka, rozložené mezi ateliéry a silnicí , ale odsud ji spatřit nelze. Na konci ulice scházím lesem k hlavní komunikaci, která vede po hřebeni od Majáku do obce Kudlov. Poněvadž je hřeben odlesněný a pod silnicí dolů ke Kudlovskému potoku a zástavbě obce klesají pastviny, je odtud nádherný výhled nejen dolů na Zlín (je z něj vidět hlavně sídliště Jižní svahy), ale i na Mladcovské vrchy a za nimi vystupující vrchy Hostýnské, které jsou daleko vyšší a jejich hradba vyplňuje celý severní obzor. Jak jsem si všiml, některé jejich vrcholky se ještě bíle leskly po mimořádné víkendové nadílce sněhu.
Pod silnicí jsem se po horním konci louky vrátil okolo sídliště Fabiánky až k silničce klesající odtud pastvinou a novodobými haciendami a vydal se po ní. V místech, kde klesání ustalo a moje cesta vedla dál už po hřebeni, se ke mně zleva přidala odbočka zelené trasy vedoucí k asi 600 m vzdálenému zlínskému hradu. Silničku nahradila lesní cesta pokračující směrem k severu stále po hřebeni a za posledním stavením ještě nabídla pohled na pastvinu, z níž mne pozorovala ovce s roztomilým jehnětem.
Už v lese jsem potkal paní se psem, která se od hradu právě vracela a já zanedlouho stanul před novou Informační tabulí, střeženou rytířem Milošem. Tenhle ozbrojenec je ale pouze novodobou skulpturou vysochanou z drva.
Z vlastního hradu se do dnešních časů zachovalo návrší, na kterém stojí infopanel s „Milošem“ a jenž bývalo předsunutým opevněním, za ním pak oválné hradní jádro dlouhé asi 40 metrů. Je rozbrázděno hlubokými jámami a pod kořeny stromů jsou místy vidět úlomky kamení, pocházející možná ze základového zdiva. Na západní a jihozápadní straně se částečně zachoval příkop a dva metry vysoký val. A to je z místních skromných hradních pozůstatků asi tak zhruba vše.
(Přitom prý byl ještě před několika desítkami let na východní straně k vidění sklep, zahloubený do skály a nad ním spodní část věžovité budovy. Zlínský hrad přitom nebyl vystavěn z kamene. Hlavní jeho objekty zbudovány ze dřeva a hlíny a kamenná byla jen podezdívka, na níž stály. Těžba v lomu, zasahujícím od východu až do areálu hradu, tohle všechno v padesátých letech minulého století nenávratně zničila.)
Většina nálezů z hradu pochází z archeologického průzkumu, vedeným v letech 1938 - 40 vlastivědným pracovníkem A. Slovenčíkem. Při něm odkryty zbytky zděných základů a pozůstatky sklepů, jejichž spodní části byly vtesány do skály. Velké množství kamene z hradu zmizelo ale ještě před tímto průzkumem, neboť okolní lid se ve svém volném čase rád zabýval rozebíráním zděných zbytků hradu a přesunem opracovaného kamení ke svým obydlím. Areál hradu poškozen také hlubokými vykopanými jámami, jenž vznikly - hlavně za svatojánských nocí - díky hledačům pokladů.
Při archeologickém průzkumu se našly gotické klíče a části železného kování. Byly poslány do Brna a expertíza potvrdila, že se skutečně jedná o středověké předměty. Slovenčík byl ale z průzkumu velmi zklamán, neboť nenalezl žádné zděné pozůstatky hradeb a věží - tedy artefaktů, které „činí hrad hradem.“ Proto byla po celé délce oválného jádra vykopána ještě 2 m široká a 35 m dlouhá sonda. Bohužel se ani tímto předpoklad celokamenného hradu nepotvrdil. Našla se ale spousta dalších předmětů, které později umístěny do sbírek muzea a zpřístupněny veřejnosti v jedné z etáží Domu umění. V listopadu roku 1944 podnikli spojenci na Zlín činivý nálet. Bombardování poškodilo budovu, všechny nálezy byly zničeny a zachovala se jen částečná fotodokumentace.
Výsledky výzkumů potvrdily existenci panského sídla na okraji městečka Zlína, které sestávalo až do vpádu Tatarů na Moravu jen z dřevěných srubů. Ty shořely a při obnově hrádku (spíše ale strážní tvrze) použito dřevo spolu s jílem a stavělo se už na kamenných základech. Tento hrádek neměl dlouhého trvání a na přelomu 15. a 16.století zanikl. Panstvo nemělo zájem o nepohodlné, od Zlína tolik vzdálené sídlo a na západním okraji města si proto vystavělo novou tvrz, přestavěnou později na dnešní zámek.
Od hradu jsem už zamířil k tomu dobře utajenému Kudlovskému vodopádu. Vracet po hřebeni se mi nechtělo, proto jsem kousek za „Milošem“, kde byl svah ke Kudlovskému potoku mnohem mírnější, zvolil opatrný sestup listnatým lesem a to ještě ve stylu „cik cak“, abych operované koleno co nejméně namáhal. Dole jsem se ocitl na lesní cestě, která mne vzápětí přivedla k roklinatému soutoku potoků.
Proti toku toho Kudlovského pokračoval po blátivém lesním chodníku vlevo a hukot vody přepadávající přes skalní práh slyšel až těsně před tím, než pěšina vyběhla na okraj rozsáhlé pastviny. Pohled na vodopád z téhle strany kryl převislý břeh, navíc se kvůli strmosti srázu stejně nedalo k potoku sestoupit. O něco dál k potoku už z louky vedl dobře přístupný chodník. Musel jsem se asi padesát metrů vracet okolo primitivní regulace potoka a hladiny rybníčku, z nějž mne nervózně pozoroval osamělý divoký kačer. Pak se přede mnou objevil areál zahradní osady a vlevo pod skalním převisem „burácel“ kýžený vodopád. Za pomoci silné větve keře a po labilních kamenech se mi podařilo sestoupit do půli svahu a prohlédnout si tento „zázrak zlínské neživé přírody“ hezky zblízka.
A rozhodně nebyl tímto pohledem nijak zklamán. Katarakt sice spadá přes skalní práh jen úzkým čůrkem, zato se jedná o vodopád „pravý“ (není to žádná kaskáda) a vertikální rozdíl mezi jeho hořejškem a tůňkou, do které se jeho voda vrhá, činí okolo dvou metrů!
Po větších deštích musí být ještě mnohem atraktivnější, ale i za dnešního jeho „normálního“ stavu jsem byl s jeho podobou spokojen.
Od kataraktu návrat zpět na louku, pokračování po jejím okraji k chatové osadě... no a protože jsem tady na žádnou cestu k zástavbě Kudlova, tyčící se na hřebeni nade mnou, nenarazil, vystoupal jsem pastvinou až nahoru k silnici a sídlišti Fabiánka a odtud okolo cesty zamířil k zastávce MHD u Lesního hřbitova...
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Od Filmových ateliérů k rytíři Milošovi a Kudlovskému vodopádu
