Bodrum – kopulové cisterny (kümbet sarnıçları)

Turecký Bodrum sice svým návštěvníkům jistě nabízí i významnější a podstatně starší pamětihodnosti, než jsou sněhobílé kopulové cisterny, ale i ty – bezesporu – mají svůj půvab, atraktivnost a nezpochybnitelnou historickou hodnotu. V samotném Bodrumu i jeho okolí se jich nachází více a je přitom velmi zajímavé, že se většinou neví, ze které historické epochy vlastně pocházejí. Někdo přisáhá na 16. století, někdo sáhne až do období byzantské říše, ale přímo na některých z nich si prý můžete přečíst také dataci rokem 1766.   

Podle mnohých dokonce tyto nevysoké válcové stavby s polokulovými střechami dodávají městu jeho charakter a identitu. Byly postaveny u domů významných osobností své doby a během osmanského období (tj. přibližně v letech 1669 až 1898) sloužily především jako nádrže na zachycení dešťové vody. Některé cisterny ovšem od počátku používala armáda jako vlastní zásobníky, které se později staly zásobárnami vody pro hospodářská zvířata nebo k zavlažování políček.

Tyto kruhové, většinou vápnem natřené, nádrže mají téměř vždy průměr přibližně 7 metrů (najdou se ale i desetimetrové) a jejich nadzemní část je (bez střechy, která má nejčastěji výšku o hodnotě třetiny svého průměru) stejně vysoká jako typický jednopodlažní dům. Samotná nádrž však může být ponořena poměrně hluboko v zemi a na dno nádrže se dá sestoupit po kamenných schodech. 

Význam těchto kamenných cisteren, jejichž původ je výsledkem migrace nomádů, výrazně poklesl se vznikem městských vodovodů, tedy ještě v závěru již zmíněného osmanského období (což ovšem platilo hlavně v Istanbulu, zatímco odlehlejší oblasti v té době ještě zůstávaly na cisternách víceméně závislé). Postupně se staly zastaralými a zůstaly zejména jako připomínka starých časů. Některé z nich se ale snad používají dodnes.

Pesimisté (nebo realisté?) tvrdí, že i když jsou tyto zajímavé památky staré nejméně 500 let a mohou být považovány za jistý symbol Bodrumu, byla většina z nich zničena. A další prý velmi rychle zmizí. 

V každém případě jsou nejnápadnějším stavebním prvkem těchto cisteren kulovité kopule z místního kamene, s vrcholovým středovým kamenem. Ve spoji základové zdi a kopule je žlabová drážka, do které z kopule stéká dešťová voda. Ta pak přes otvory prokapává do samotné cisterny, jejíž hlavní část bývá nejčastěji hluboká 2 až 2,5 m. Před vstupními dveřmi najdeme většinou koryto určené k napájení domácích zvířat.

Většina cisteren je schopná pojmout asi 75 m3 vody. Dešťovou vodou lze však v Bodrumu ročně získat jen asi třetinu tohoto množství. Zbytek vody se do cisterny dostává prosakem z okolí, kdy současně dochází k filtraci přes kameny.