Číbuz (Skalice)

Toto zvlášní jméno obce by mělo být podle lidové tradice odvozeno od jejího zakladatele Čibuda a znamenat tak Čibudovu ves. Od roku 1923 je úředně známa jako Číbuz (pod tímto jménem je též uvedena v katastru), dříve se jméno užívalo krátce – Čibuz. Ve středověku se tento název, vždy ženského rodu, několikrát měnil: Cziebuz (1359, 1378,1380), Czyebuz (1361), Chcebuss (1395), Czibuz (1403) a Czebusz (1411), což lze zjistit již jen letmým nahlédnutím do knihy prof. Antonína Profouse "Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. I. díl. A-H".

Zdejší lokalita byla osídlena již v době kamenné, což potvrzují nálezy kamenného dlátka, vrtané sekyrky a poloviny vrtané sekyrky, jež se dostaly do sbírek jaroměřského muzea. Další kamenné sekyrky se dostaly do sbírek místní školy a vídeňského státního muzea. V roce 1896 vyoral rolník Fabian ze Skalice množství střepin na poli, jež náleželo číbuzské faře. V jedné z hliněných nádob byly nalezeny bronzové drátky, které však byly pohozeny. Sama Číbuz, o níž je první zmínka z roku 1143 v souvislosti s obdarováním strahovského kláštera, náležela od svých počátků ke skalickému újezdu. Původně zde byl jen kostel, poprvé připomínaný v roce 1357, a několik stavení, z čehož můžeme usuzovat, že se Skalicí zřejmě tvořila jednu obec. Roku 1361 Sezema věnoval faráři při kostele v Dobrušce 12 kop grošů na Číbuzi. V roce 1390 držel Číbuz a Skalici Petr Vostrý z Vartenberka, který tohoto roku dal faráři les Vinici, jenž se nacházel vedle farských polí. V roce 1403 byl pánem Číbuzi Beneš z Choustníku, který kolem roku 1406 prodal Číbuz se smiřickým panstvím Václavovi Smiřickému ze Smiřic. V roce 1495 náležela Hoškovi Střížkovi z Lužan, pánu na Smiřicích, a když téhož roku zemřel, připadla jeho dceři Ludmiboře z Valečova. O 3 roky později koupil celé smiřické panství i s Číbuzí Mikuláš mladší Trčka z Lípy a obec při něm zůstala až do roku 1849. V roce 1603 byla v Číbuzi již jednotřídní farní škola. Za třicetileté války roku 1623 zanikla zdejší fara a obec byla přifařena k Holohlavům. V roce 1645 způsobili švédští vojáci po celém okolí velké škody. Roku 1651 byli v Číbuzi 222 obyvatelé, z nichž jen 21 bylo katolíků. V následujícím roce zde konali služby boží královéhradečtí minorité a jezuité. Roku 1700 vyhořel kostel. O 13 let později tu byli 3 sedláci, 1 chalupník ve staré chalupě, 5 zahradníků, 1 stavení selské rozbořené a pusté a 2 nově vystavěné chalupy po roce 1651. Při jednom selském statku byla podružní chalupa a v ní kovárna. 24. září 1756 vyhořela díky neopatrnosti kuchaře pruského generála Fourgeta celá obec i s kostelem, kostnicí, školou a pivovarem. Následujících 10 let se tak vyučovalo ve statku Jana Vlacha čp. 21 ve Skalici. Roku 1758 byla vystavěna nová kostnice a v roce 1766 na spáleništi staré školy nová dřevěná školní budova. Roku 1772 byl opraven kostel, věž byla snížena o 1 patro a byly do ní opatřeny 2 zvony. O 3 roky později vsí táhli vzbouření sedláci. V roce 1780 byla zrušena oplocená panská obora pro vysokou zvěř, jež vedla až k Labi a ke Smiřicím. O 4 roky později byla obnovena fara. Roku 1804 bylo v Číbuzi 17 přívrženců náboženské sekty Václava Grilla z Černilova. V roce 1829 byla vybudována nová škola. Další v pořadí vznikla o 10 let později. Tehdy došlo též k opravě kostela a střechy věže.

Roku 1849 se Číbuz stala součástí Skalice. V roce 1866 sloužila zdejší škola jako vojenský lazaret, v němž byli umístěni ranění z bitvy u Hradce Králové. 5. července téhož roku přijelo do Číbuze několik pruských vojáků, kteří odebrali zraněným rakouským vojínům zbraně. O 2 dny později přitáhla do obce pruská pěchota. Na faře bylo ubytováno 20 vojáků. Následujícího roku byl kostel vyloupen a v roce 1868 shodila vichřice plechovou střechu věže a střechu kostela poškodila. Roku 1872 získala Číbuz samostatnost. O rok později došlo k přístavbě školy. 13. března 1875 zemřel zdejší 71letý řídící učitel Václav Horák, který tu působil více než 40 let. 10. ledna 1882 vypukl požár u obecního starosty J. Říhy, který zničil stodolu, chlévy a střechu nad domovním stavením. Roku 1882 zasáhla obec též epidemie neštovic. O 3 roky později se zde poprvé hrálo amatérské divadlo. V roce 1894 se utvořil pěvecký kroužek, který účinkoval v místním kostele. Z něho se o rok později ustavila pěvecká jednota Cyrillská. V roce 1895 došlo k opravě kostela, ale již o 2 roky později byla vichřicí shozena báň věže a v letech 1897-1898 nahrazena nynější střechou. 8. července 1906 byl v obci uspořádán župní hasičský sjezd spojený s veřejným cvičením SDH v Číbuzi. Roku 1909 byla přestavěna škola a v obci se objevila vzteklina. Koncem března 1910 se konala v obci sv. misie. V roce 1915 byla převzata do správy okresu nouzová stavba silnice ze Skaličky k Číbuzi. 23. listopadu 1917 místní školní rada vzdala ředitelu Janu Vachovi vřelý dík za pečlivě sestavené dějiny Čibuze, Velké Skalice a Skaličky pro školu v Čibuzi. Roku 1917 byly zrekvírovány 2 zvony z roku 1753 a 2 z roku 1772. Za 1. světové války padli z Číbuze 4 místní muži.

Roku 1919 byla ustavena místní organizace ČSL. 19. července 1920 bylo zapsáno do rejstříku společenstev Hospodářské, strojní družstvo pro rozvod a upotřebení elektrické síly v hospodářství a živnostech, jehož společenská smlouva byla uzavřena 3. července téhož roku a prvním předsedou se stal rolník Josef Jirka, jehož náměstkem byl Josef Černý. V roce 1924 bylo u Číbuze objeveno 6 m hluboké sklepení s chodbami na všechny strany. Soudilo se, že jde o pozůstatek zdejší tvrze. 4. července 1929 zasáhla obec velká větrná smršť, která strhla štít stodoly rolníka Josefa Jirky a poškodila řadu zdejších obytných budov a stodol. Počátkem ledna 1937 došlo k vloupání do fary. Za německé okupace nesla obec pojmenování Tschibus. Roku 1940 měla ves 28 domů a 133 obyvatel. V roce 1957 vznikl přípravný výbor JZD, jež vzniklo o 2 roky později a 1. ledna 1960 bylo připojeno k JZD Skalice. Roku 1960 se obec stala též součástí Skalice. V roce 1972 došlo k úpravě návsi, kdy byl zbourán starý transformátor. V roce 1975 byla zrušena ZDŠ. Roku 1996 byl do obce zaveden plyn, když byl přes katastr obce vybudován přivaděč ze Smiřic přes Újezd do Černilova. Zároveň bylo uvažováno o prodloužení linky královéhradecké MHD č. 13 z Ruseka až do Číbuze, ale k tomu nedošlo. V roce 1998 byl zrekonstruován rybníček a drenážní přivaděč. V letech 1998-1999 bylo zřízeno veřejné osvětlení u kostela a u hřbitova. Roku 2020 došlo k rekonstrukci tamní křižovatky (viz https://www.skalice.info/projekty). V současné době je v přípravě vybudování kanalizace (viz https://www.skalice.info/kanalizace).

Nejvýznamnější místní pamětihodností je od 22. ledna 1964 památkově chráněný areál původně renesančního kostela z roku 1601 s jednoduchými pozdně barokními úpravami a s kamennou zdí bývalého hřbitova. Dále ještě jmenujme starý smírčí kříž při cestě k Hubílesu, tzv. "Dlouhý kámen". Dříve se v obci nacházelo několik stavení s krásnými dřevěnými lomenicemi - čp. 5, 9 a 11. Z obce pocházeli: výravský učitel František Horák (* 20. února 1817 Číbuz), učitelka a prozaička Anna Mazurová (* 12. ledna 1878 Číbuz) a stavební inženýr vodního oddělení zemské správní komise v Praze Ing. Eduard Erben, ale výraznými osobnostmi bývali zdejší faráři a řídící učitelé, např. podučitel Alois Stránský byl v roce 1863 odměněn 20 zlatými od jednoty pro ochranu zvířat v Čechách za "bedlivé poučování mládeže v směru dotčené jednoty" a Václav Horák byl od roku 1868 činným členem Pěvecko-ochotnické jednoty Hanka ve Smiřicích. Místní farář P. Václav Sovák naopak v roce 1857 založil jistinou ve výši 2 000 zlatých nadaci při královéhradeckém Boromeu a náležel mezi nejstarší členy Matice české. K Číbuzi se též vztahuje pověst o zdejším vodníkovi, který se zjevil číbuzským obyvatelům v podobě bílé kobylky, ale bez dolního pysku. K tamnímu kostelu také měla vést podzemní chodba ze smiřické tvrze, což mělo dosvědčovat to, že se kdysi při polních pracích propadl sedlák i s povozem do jedné chodby.